Stop zločinné české fotografii

Doba plyne, pro fotografa šance, pro fotografovaný subjekt – přestupek, dokonce možný zločin. Jak měsíce plynuly, byl jsem u toho, s fotoaparátem Nikon. Na nádvoří ruzyňských kasáren jsem zvěčňoval vojáky US ARMY, příslušníky „dragounské jízdy“ – která projela přes území České republiky. Většinou měli její vojáci tmavou pleť, byli sympatičtí a přijeli z jedné ze stovek amerických vojenských základen, tentokrát z Německa. Zajímali mně, jeden z nich si touto službou v Evropě vydělává na budoucí vysokoškolské studium v Oklahomě. Fotografoval jsem je a nemohl jsem odmítnout být na přání i s nimi fotografován – na památku. Bylo mi tam jenom moc líto, že na pietních místech, kde byli po 17.listopadu 1939 zastřeleni českoslovenští důstojníci a studenti, se v euforii „dragounského zmrtvývstání“ čeští fanoušci vojenské techniky cpali hamburgry. Přijel tam i předseda vlády a ministr obrany. Rozmlouvali s dojetím a z vděčnosti – nepokrytě snad i sami nad sebou.

Zanedlouho jsem svým fotoaparátem fotografoval ruské, české, slovenské,polské a německé „Noční vlky“ na pohřebišti Rudé armády na pražských Olšanech. Nemohl jsem odmítnout, že se chtěli i oni vyfotografovat se mnou. Do jednoho se pak všichni Rusové pokřižovali, u hrobů si poklekli, spatřil jsem i slzy. Letos jsem si vše znovu připomněl a zopakoval podruhé. Bylo mi líto, když čeští fanoušci vojenské techniky (s mými milovanými džípy) na „Noční vlky“ – skoro plivali. Jeden z „vlků“ se mi i svěřil, že miluje Jaromíra Jágra, který nad „Nočními vlky“ drží ochrannou, téměř boží ruku. Jágr je jejich spřízněná pravoslavná duše; může si dovolit něco jiného, než jiní čeští poturčenci. Letos jsem si všechno znovu zopakoval. Ani zdání, ani potuchu jsem neměl že společné fotografování s nimi, může být přestupkem. Až do chvíle, kdy se roztočil v české společnosti a hlavně v České televizi „tanec svatého Víta“ – proti hejtmanovi Michalu Haškovi a hned po něm proti poslanci ČSSD Jaroslavu Foldynovi. Jakoby byli za své fotografování s „vlky“ – „zrádci národa z Chotěboře“.

V sobotu 8. května 2016 jsem se s fotografií své rodiny vypravil na pochod s Nesmrtelným plukem z Loretánského na Hradčanské náměstí. Snímek byl z května 1945, kdy nás fotograf Ladislav Sýkora fotografoval s rudoarmějci. Hlavně s mým tatínkem, kterému Pražské povstání a Rudá armáda – jejíž vojáci „neznali evropské záchody a kradli hodinky, kteří znásilňovali na potkání české ženy“, zachránili před popravou na Pankráci život.

Vykračovali jsme si a ptali se jeden druhého, proč s tímto plukem jdeme. Vedle mne šel mladý člověk – jeho dědeček, maminčin tatínek, padl ve Svobodově armádě u Sokolova. Nad moc zajímavou akcí převzal patronát prezident republiky a po sdělení, že se tak stalo, lidé volali „Spasibo!“ Chybělo však i české zvolání „Děkujeme!“ Bylo mi líto, že u sochy TGM na Hradčanském náměstí stála malá skupinka s portréty Milady Horákové a Heliodora Píky a i na mně řvala: „Rusáci, táhněte domů, odkud jste přišli.“ Nedočkavě jsem se večer chtěl podívat na televizní zpravodajství, ani nehleslo…Škoda, pravda neroste u nás ani na horách!