Autor se narodil roku 1987 v polské Čenstochové. Vystudoval bohemistiku a dějiny umění na univerzitě v Glasgowě, kde nyní žije a pracuje.
VESEMIR: VÝCHOD NA ZÁPADĚ
Když jsem dnes v Glasgow procházel naším parkem, narazil jsem na profesionálního venčiče psů, následovaného zhruba dvanácti čtyřnohými zákazníky. Poslední z nich – dlouhosrstý jezevčík – se, energicky klusaje, snažil dohnat zbytek skupiny. „Vesemire! Poběž, chlape!“ Nemohl jsem si pomoci a vybuchl jsem smíchy. Učitel šermu Kaera Morhena, muž, který vyškolil Řezníka z Blavikenu, se přede mnou objevil z masa a kostí s dlouhými chlupatými tlapkami a velkýma hnědýma očima v usmívající se tváři.
Těm z vás, kterým se nějak podařilo proklouznout životem, aniž byste o nich četli, sledovali anebo hráli Geralta z Rivie, hrdinu fantasy ságy Andrzeje Sapkowského Zaklínač, dovolte mi vysvětlit: Vesemir je nejstarší živý čaroděj, profesionální lovec netvorů a učitel Geralta a několika zbývajících členů starodávného společenství. Poté, co sehrál významnou roli v sérii videoher inspirovaných knihou, stal se ve světovém měřítku jednou z oblíbených postav, o čemž svědčí jeho chlupatý krátkosrstý jmenovec ve skotském parku.
Vesemir ze Sapkowského Zaklínače.
Soudě podle věku jezevčíka, jeho pojmenování předešlo i současnou čarodějnickou mánii způsobené onou řadou na Netflixu, která v současné době vytváří vlny tsunami po celém světě. Vzhledem k tomu, že Zaklínačova sága je jednou z nejvlivnějších knih mého mladého dospívání, snažím se sledovat novinky a mé srdce se raduje, když slyším o dalším půl milionu výtisků, které uspokojí potřeby amerického trhu. Pokud tato popularita vln způsobí, že mezi oněmi 500.000 čtenáři bude alespoň jeden 11 či 12letý, který s otevřenýma očima pohltí stránky plné dobrodružství Geralta, Yennefera a Ciri, znamená to, že se ve světě děje něco dobrého.
Opona v řece
Tento můj zážitek vedl k rozhovoru, který jsem pak vedl s jedním britským přítelem: „Jak to, že jsem o tomhle nikdy neslyšel?“ vařil se vztekem nad faktem, že se minul s románem Stanisława Lema Nepřemožitelní, skutečnou klasikou hard science fiction. Román napsaný v roce 1964 zůstává dnes stejně futuristický jako před 54 lety. Mezi zajímavými pozorováními o lidstvu, mezích našeho porozumění a povaze života, je to také nesmírně pohlcující román, který se převádí do vizuální podívané fakticky už když ho čteme. Musím připustit, že jsem opominutím Nepřemožitelných trochu překvapený, protože vím, že Lemovo nejznámější dílo Solaris má dvě zajímavé filmové adaptace; ruskou a americkou. Mluvě o Hvězdných denících, sbírce satiricky psaných krátkých filosofických úvah o různých formách společností, můj britský přítel – teď už Lemův obdivovatel – poukázal na její podobnost s pracemi Douglase Adamse, jehož úžasně vtipná próza je pro každého slušného fanouška sci-fi na západě povinnou četbou. Na všechny sršaté otázky svého spoludebatéra jsem nakonec našel odpověd o pouhých dvou slovech: Železná opona.
Máme sklon myslet na železnou oponu jako na faktor, který výrazně narušil rozvoj Východu. A i když toto tvrzení platí v mnoha oblastech, chci tvrdit, že existence železné opony byla ztracenou situací. Ano, přinejmenším díky pátému desetiletí dvacátého století a začátku desetiletí následujícího, kdy jsme my neměli žádný nebo omezený přístup ke zboží, jako je Coca-Cola, hamburgery, westerny nebo beatnická literatura, byl Západ podobně zbaven vln fenomenálních kulturních děl, která by skutečně upoutala mysl jeho čtenářů a diváků. V té době Západ neměl šanci obdivovat se neuvěřitelnému herectví Rudolfa Hrušínského, neužil si objevování záhadného tajemství planety Regis III v Neporazitelných, netřásl se chladem u interpretací gotických hororů ve filmech Jana Švankmajera, ani se nezahříval teplem, sálajícím z hlubokých archetypů felliniovských filmů Juraje Jakubiska.
Zločinná zábrana přirozeného toku myšlenek, děl a příběhů mezi dvěma paralelními světy byla skutečnou tragédií. Zatímco velcí spisovatelé a tvůrci východu byli (zvláště s postupujícím časem) známí i na Západě, jejich dílům často chyběla sociální penetrace, kterou by si tato díla a jejich tvůrci zasloužili – jejich západní čtenáři a diváci jednoduše nemohli vnímat společenský kontext těchto děl. Necítím se dostatečně kompetentní, abych mohl diskutovat o faktorech, které se týkají této otázky, nejsem sociolog, ale uvedu jednu příhodu. Philip Dick, americký spisovatel sci-fi, kterého Lem mimochodem považoval za jednoho z mála hodnotných spisovatelů sci-fi na Západě (spolu s obry jako Ursula Le Guinová a Isaac Asimov, který byl ovšem také tak trochu narozen na Východě…) si myslel, že Lem byl ve skutečnosti kolektiv sovětských agentů chrlících komunistickou propagandu, která měla pod rouškou literatury nakazit a zamlžit americké mysli. Ačkoli Philip Dick není nejexemplárnějším případem, na němž bychom ukázali tehdejší spiklenecké teorie, paranoiu a všudypřítomné „oživení v sále“ studené války, můžeme říct, že on a desítky jemu podobných se stali zrcadly stejného stihomamu na Východě – což povzbuzovalo (a dodnes povzbuzuje) obecnou nedůvěru obklopující každý produkt z Východu.
Odčarovat zakletí
Nyní se píše rok 2020, internet ovládl svět a heslem dne je okamžitý tok informací. Duchové železné opony ale stále žijí v myslích lidí na Západě i na Východě v podobě zastaralých a negativních stereotypů. Často stereotypů, které máme jen my o sobě samých a do reality je uvádíme svými činy. Představa o chudých, šedých, hospodářských a kulturních pustinách na Východě a plodných zaslíbených zahradách Západu byla přítomna ve společném lidském vědomí tak dlouho, že by mohlo trvat celá desetiletí, než je ze sebe setřeseme.
Kroky k tomu však už byly učiněny – zatím alespoň v případě díla Andrzeje Sapkowského, jež vzbuzuje západní zvědavost ohledně dalších děl východní sci-fi a fantasy. Popularita videohry vytvořené s maximální péčí a láskou ke zdrojovému materiálu poskytla dostatečnou dynamiku, aby vyvolala výrobu televizních seriálů, které se staly celosvětovým fenoménem téměř přes noc. Díky Sapkowského potřebě vyprávět příběh se pohnul onen obrovský stroj globálních konexí, přístupu k informacím, penězům, marketingu, což v konci vedlo k bezprecedentnímu nárůstu zájmu o čtení knižní předlohy. Předlohy, která nejen mluví o lásce, věrnosti a přátelství, ale také dekonstruuje klišé žánru fantasy, demytologizuje tradiční příběhy, ale dotýká se i témat, jako jsou hrůza války, nerovnost, xenofobie a rasismus. Což jsou – jak mě letmo napadá – fenomény, které v našem dnešním světě hrozí nabytím větší moci, než měly kdykoli předtím.
A to mě přivádí zpět i k čaroději Vesemirovi (jehož jméno bylo jistě inspirováno českým slovem Vesmír, které Andrzej Sapkowski, jenž češtinu poznal během psaní jedné ze svých nejúspěšnějších ság „Boží bojovníci“, jež pojednává o husitech) i k našemu úvodnímu jezevčíkovi, který kdyby v mé představě mohl mluvit, by na otázku po původu jeho jména řekl: „Na mě měla globalizace ten nejlepší vliv“.
Z angličtiny přeložil Tomáš Koloc.
(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách č. 3/2020)
