Nemám takový ten telefon, který hlásí, kdo volá. Když se představuji, postaru nevím, koho uslyším. V pondělí 12. března zazvonil telefon a na druhém konci drátu byl Pavel Pafko! Slyšel mne v autě mluvit z rádia a pojal nápad že bych si mohl přečíst jeho připravovaný článek a učinil k němu „laskavý, i když zdrcující komentář“. Vyměnili jsme pak několik e-mailů. Nechci to zakřiknout, ale možná si už s panem profesorem dopisujeme.
Pavel Pafko si povšiml, že se u příležitosti jubilea republiky preferuje vzpomínání na pozitiva a přišlo mu užitečné narušit tuto československou idylku připomínkou nesplněného slibu slovenské autonomie, zakotvené v Pittsburské dohodě. Není náhoda, že se takového historického horkého bramboru publicisticky ujme špičkový chirurg, neboť Pafko je ze své profese zvyklý chopit se skalpelu a nenašlapovat alibisticky kolem problému.
„Myslím, že jste to napsal pěkně :-)“, zněl můj zdrcující komentář. „ Je to tak, jak píšete, o shodě otců zakladatelů na autonomii není pochyb. Mám tady knížku dokumentů o Štefánikovi, vydanou v červenci 1938, a přečetl jsem si vzpomínky jednoho amerického Slováka na to, jak byl Štefánik přesvědčen, že Češi a Slováci jsou jeden národ, ale jedním dechem současně předpokládal autonomii Slovenska (ale také Moravy a Slezska) kvůli nutnosti zachovat kulturní a řečový svéráz… Vzpomněl jsem si, že po listopadu 89, když se diskutovalo o názvu státu a státoprávním uspořádání, mi Hana Ponická vyprávěla o vzpomínkových akcích na Bradle, na kterých se setkávali stoupenci Československa. Podle ní i na samém konci první republiky byli stoupenci slovenské samostatnosti (slovenského státu) v menšině. Přišlo mi to její svědectví z mládí zvláštní, protože mezi katolíky v Bratislavě jsem cítil, že se Slovenského státu neštítí a pro excesy té doby hledají polehčující okolnosti všeho druhu… Pak se mi ještě vybavilo, jak si můj otec pamatoval, jak mu jeho tatínek, typograf v Martině, ukázal presidenta Masaryka, o kterém se vyjadřoval s takovým respektem, že se z toho stala jedna z nejsilnějších vzpomínek z otcova dětství. (Mohlo to ale samozřejmě být i tím, že dítěti musí muž na koni připadat velikánem i bez jásajícího davu :-)…“
K odpovědi na můj dopis připojil pak Pavel Pafko toto PS: „Kdyby velikost lidí byla odvislá od velikosti zvířete, na kterém jedou, museli by ti, kteří nás dnes vedou, jezdit na slonech. I tak myslím, že by si příští generace pamatovaly spíše ty slony…“
V následujícím dopise jsem na to reagoval: „Vaše poznámka o slonech je tak povedená, že se určitě neubráním pokušení Vás při vhodné příležitosti citovat.“
Historie je i historií svých interpretací. Nepatří pouze historikům a už vůbec ne politikům, kteří ji považují za svou stopu. Bývá to nezřídka stopa slona v porcelánu, chce se mi navázat na Pafkův smutný povzdech.
Text vyšiel v Kulturních novinách č. 12/2018
