Iniciativa proti plánu na výstavbu americké protiraketové základny v ČR je dnes tvořena 40 organizacemi, a úvahy o tom, že by se mohlo jednat ,,jen“ o radar, na celé věci nic nemění. Nicméně od zahájení kampaně v červenci uplynul již nějaký čas, a proto je třeba podívat se na to, jak doposud kampaň probíhala a jaké jsou nejčastější argumenty zastánců vybudování základny. Petice, pod kterou se podepsalo již přes 6 000 občanů, žádá, aby o věci základen bylo vypsáno celostátní referendum. Požadavek je to důležitý ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že chceme veřejnou a otevřenou debatu, ve které položí obě strany argumenty na stůl. Zadruhé proto, že jde o zásadní politické rozhodnutí, které ovlivní přímo i nepřímo život v ČR. Iniciativa se během léta a v září soustředila na demonstrace a protesty. Celá jejich série byla velmi úspěšná. Jistě k tomu přispělo i složení Iniciativy – tvoří ji 40 organizací a hnutí a také řada jednotlivců. Je to nejširší a největší koalice, která se v moderních dějinách ČR zformovala. Mnohonásobně předčí i kdysi známý INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci, organizátor protestů proti zasedání MMF a SB v roce 2000). Jen pro ilustraci, kromě Socialistické solidarity tvoří iniciativu Mladí zelení, Nesehnutí, Mezinárodní mírové hnutí, Humanistické hnutí, Vojáci proti válce, Země především, Jihočeské matky, proFem a další. Na začátku stály jen tři organizace. Rakety nás ochrání? Argument, že nás systém ochrání proti balistickým střelám, je stejně nepravdivý, jako tvrzení o nebezpečnosti Íránu. Na plánované vojenské základně by mělo být umístěno 10 raket typu Interceptor. Ty jsou schopny zneškodnit nepřátelskou střelu v tzv. střední fázi letu, tedy v době, kdy je mimo atmosféru. Pokud by taková střela byla vypálena z Íránu, systém nás ochránit nemůže, protože v době, kdy by tato střela byla v dosahu raket Interceptor, byla by již v tzv. konečné fázi letu. Zde je obrané zařízení naprosto neúčinné a pokud by neshořelo v atmosféře, bylo by naprosto slepé díky teplu vznikajícímu třením. Antiraketa má totiž dosahovat rychlost až 8 km/s, což ji v atmosféře díky tření vysoce zahřívá. Obdobná situace by nastala při útoku na Londýn či jiné místo v západní Evropě. Sestupná fáze by nastala dávno před dosahem raket z českého území a tak by celý systém byl opět neúčinný. Kromě výše zmíněných faktů je důležité si uvědomit, že celý systém zdaleka není vyzkoušený. Testování doposud probíhalo za tzv. modelových podmínek. Kritici amerického protiraketového systému – vědci v různých oborech (jak uvádí např. Scientists’ Letter on Missile Defense z 5. 4. 2005, podepsaný 22 předními vědci v oboru) naopak tvrdí, že veřejnost je klamána, protože podmínky zkušebních střeleckých testů jsou záměrně připravovány tak, aby dopadly úspěšně, a své tvrzení dokládají konkrétními fakty. Poukazují například na to, že střelba většiny testů byla vedena na minimální vzdálenosti do 700 km a výšky okolo 235 km, přitom reálné výšky a vzdálenosti mají být podstatně větší. Balón – cvičný cíl napodobující bojovou hlavici – byl před vypuštěním vyhříván, aby byl pro infračervený senzor prostředku EKV (Exoatmospheric Kill Vehikle – modul, který naráží do nepřátelské střely a ničí ji silou nárazu) více tepelně kontrastní a tedy snáze detekovatelný. Během testů byly na cvičných cílech používány přijímače GPS spolu s rádiovými transpondéry, které vysílaly údaje své vlastní polohy, jež sloužily jako rádiový naváděcí maják a byly využívány pro navedení antiraket. Reálné bojové hlavice však neponesou žádné prostředky, které by vykřikovaly: „tady jsem a chyť mě“. Proč taky? Antirakety pro účely testů dosahují maximální rychlosti 2,2 km/s, zatímco plánovaná rychlost operačních antiraket má být vyšší než 8 km/s. Tato zvýšená rychlost antirakety zkrátí čas, po který senzor prostředku EKV musí rozlišit mezi pravou bojovou hlavicí a hlavicemi klamnými, a který má na provedení odpovídajícího manévru pro zajištění kontaktního zásahu, asi na polovinu. Největším nepřítelem vestavěné elektroniky a senzorů jsou obrovská přetížení v době, než antiraketa dosáhne maximální rychlosti. Předpokládá se, že třístupňová raketa udeří do bojové hlavice zhruba 10krát větší silou než dvoustupňová raketa, která je využívána při testech. Jedná se o systém, který nefunguje, proti hrozbě, která neexistuje. NATO V posledních týdnech se zastánci snaží vykličkovat z těžké situace tím, že chtějí rozhodnutí o základnách nějakým způsobem napojit na struktury NATO. Jeho summit v Rize, který je plánován na listopad tohoto roku, se má otázkou možných základen na českém území zabývat. Pokud by základna opravdu spadala pod NATO, žádnou výraznou změnu by to neznamenalo. Vzhledem k tomu, že technologii antibalistických střel mají na této úrovni jen Američané, byl by celý komplex a jeho správa v jejich rukou. Asi málokdo by vážně uvažoval o tom, že by jedno z největších vojenských tajemství USA vydaly do rukou někoho dalšího. I v případě základny NATO platí pořád stejná otázka. Kdo je ten údajný nepřítel, proti kterému nás má chránit? Začlenění raketové základny do ,,obrany NATO“ může odpůrcům základen situaci jen zkomplikovat. Nejen, že ubude podpora minimálně jedné parlamentní strany (Zelených), ale celá argumentace se bude nutně soustředit na povahu NATO. Ale vlastně proč ne? Dokázali jsme se argumentačně vypořádat s institucemi jako je MMF a Světová banka či WTO, NATO by pro nás nemělo být nijakou překážkou. Autor je študent filozofie a člen Socialistickej solidarity
