Byla nabídka nových českých filmů na letošní Letní filmové škole v Uherském Hradišti horší než loni? Trochu mi to tak připadalo, nemůže za to samozřejmě organizátor Jiří Králík, jde o to, jaké české filmy za poslední rok vznikly. Možná ta bilance ale není zas tak špatná. Filmovka mi už letos nepřipadala tak překvapivá, protože jsem několik letošních nových českých filmů viděl už před ní. Letos byly, bohužel, studentské filmy z FAMU, aspoň ty, které jsem měl možnost zhlédnout, nezralé a slabé. Soustřeďovaly se na technické, případně vizuální provedení a měly většinou opravdu chabou myšlenkovou strukturu. Charakteristický byl v tomto smyslu určitě nejméně půlhodinový studentský film jedné autorky, vyrobený především pod pedagogickým vedením Karla Vachka (snímek působil nekonečně!), jehož jméno, ani jméno autorky nemám, protože jsem ho nenašel ve festivalovém programu. Tento dokument divákům představil jednadvacetiletého mladíka, jakéhosi soustružníka dřeva, který píše romány pod pseudonymem hitlerovského velitele nacistického vyhlazovacího tábora v Treblince. Celkově je mladík naprosto posedlý zločiny německých nacistů ve vyhlazovacím táboře, doma si vyrobil model Treblinky, atd. Film se však omezuje především na vizuální stránku věci (často pobýváme s mladíkem na jakémsi železničním viaduktu) a nijak jev mladíkovy poněkud přehnané fascinace nacismem neanalyzuje. Prý typický vachkovský film. Ale budou teď absolventi dokumentaristiky pražské FAMU všichni točit filmy jako Karel Vachek? Letošní Filmovka měla rozsáhlý program, věnovaný literatuře a básníkům. Velmi na mě zapůsobil jediný literární pořad, který jsem měl možnost navštívit – pořad věnovaný Karlu Krylovi. Nejzajímavější bylo promítání dvou dokumentárních filmů – televizního záznamu koncertu Jaromíra Nohavici z roku 1995, kdy nedlouho po Krylově smrti Nohavica velmi citlivě interpretoval nejzajímavější jeho písně. Méně zajímavé, irelevantní a zbytečné byly mezi oběma filmy hudební produkce Mariana Vargy, Vlastimila Třešňáka a Vladimíra Merty. S Krylovou tvorbou to nemělo vůbec nic společného a jen toto hudební vystoupení, které diváky zbytečně zdrželo (nestihli pak přejít na hlavní pořad večera ve 20 hodin v kině Hvězda) dokázalo, že Varga, Třešňák ani Merta svou hudební produkcí nedosahují kalibru Karla Kryla. To je úplně jiná kategorie. Jak nakonec i při pořadu samotném konstatoval Jiří Černý, bezpochyby jediným a nejprofesionálnějším dědicem Karla Kryla je Jaromír Nohavica. Během tohoto krylovského odpoledne bohužel málem nezbyl čas na promítnutí celého, velmi zajímavého dokumentárního filmu režiséra Miloše Zábranského Občan Karel Kryl. Ten film byl velmi zajímavý, protože – na relativně malém prostoru 55 minut dokázal Kryla nejen představit, ale ukázat i konfrontaci jeho názorů a zkušeností po návratu do Československa s tehdy velmi úzkoprsým postkomunistickým prostředím. Zábranský měl s tímto svým televizním projektem o Karlu Krylovi problém – v České televizi ho varovali, aby o Krylovi nic nenatáčel, vzhledem k tomu, že je Kryl „problémová osoba“ a Zábranský „bude mít potíže“, když ten film natočí. Zábranský je svobodný člověk, a tak film natočil. O těchto svých problémech se stručně zmínil před uvedením filmu v Uherském Hradišti. V České televizi se pro jeho dokument o Krylovi našlo místo nesmyslně až v ostravském cyklu Nevyjasněná úmrtí, do něhož Zábranského film o Krylovi vůbec nepatří – protože na Krylově úmrtí není v podstatě vůbec nic nevyjasněného. Jenže – to byl jediný pořad, kam se Zábranskému film o Krylovi podařilo umístit. Zábranského snímek jasně ukazuje, že na základě své západní zkušenosti předvídal Kryl – bývalý emigrant – mnohé hospodářské a politické problémy České republiky naprosto přesně. „Jak může vláda privatizovat, když ještě nemáme daňový systém,“ ptal se Kryl marně někdy na začátku devadesátých let. Jeho kritiku, dnes tak rozumně znějící, tehdy v monolitním československém postkomunismu mnozí označovali, paradoxně, za „komunismus“. Zajímavé, a kritiky nezmapované zůstávají i Krylovy písně z devadesátých let. Kryl byl svobodný a samostatný člověk stejně tak, jak jím byl kdysi v druhé polovině šedesátých let, kdy jeho pozoruhodný básnický talent poprvé upoutal zájem veřejnosti. Názor jeho sestry, vyjádřený ve filmu, že totiž „Krylovi nikdo nenabídl po pádu komunismu funkci, a tak se stal kritikem,“ se zdá být tak typicky „český“, a neférový. Jako by Kryl kritizoval proto, že „nemá funkci“, a nikoliv proto, že určité věci viděl jasně. Oni holt měli všichni ti čelní politikové, pocházející z disidentských kruhů, začátkem devadesátých let svou pevnou ideologickou „linii“ a Kryl se jim do ní svou samostatností prostě nehodil, říkali režiséru Zábranskému různí svědci. To, že byl Kryl básník, bylo zjevné zejména z Nohavicových kultivovaných a jemných interpretací Krylových písní. Jsou to drtivou většinou vynikající, nenapodobitelná lyrická díla. Právě při Nohavicově interpretaci, která byla Krylově interpretaci podobná, a přesto byla jiná, jsem si uvědomil silněji než jindy, že mnohé Krylovy texty jsou vrcholnými básnickými díly. Je pozoruhodné, například, jak uměl Kryl využívat k lyrickému efektu aliterace. Je vždycky pošetilé dělat žebříčky z českých spisovatelů – v tom nejlepším, co napsal, se bezpochyby Kryl řadí k vrcholům české lyrické poezie – a nic tomu neubírá skutečnost, že se mu někdy veršovalo až příliš lehce, a tak někdy propadal trochu mechanickému rýmování. Program na Filmovce byl letos tak rozsáhlý a rozrůzněný, že pohled jediného účastníka nutně zůstává jen dílčím a subjektivním. Nezmiňuji se ani o jednom z koncertů, protože jsem se na ně nedostal, nezbyl čas. MFD (Mladá fronta Dnes – pozn. redakcie) psala o přítomnosti amerického reportéra Petera Arnetta v Hradišti – neřekl však, zdá se, příliš mnoho nového. Uverejnené na internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz, redakčne upravované
