(Úryvok)
Čtyřicátá první
(…)
Zastavil se na železničním mostě přes hnědou řeku Odru. Tady kdybych skončil, jenom bych se pitomě vymáchal v bahnité vodě a ještě bych musel plavat na břeh. Protože takový charakter, abych se utopil, rozhodně nemám. Možná bych mohl zůstat na věky uprostřed proudu, protože bych se nemohl rozhodnout ke kterému břehu, ale tam už vlastně jsem. Stál mezi stojinami příhradové konstrukce a za zády mu s rachotem téměř apokalyptickým projížděl vlak.
Taková postava, co přichází od periferních lesů, černých potoků a barabizen jakýchsi, kde vlčáci hlídají trpké životy a malé majetky. Zapadne do hospody u nádraží. Rozhlédne se po stěnách a řekne si: Tady někdo zabíjel zvířata. Na zažloutlých unavených zdech napočítá šest daňčích lebek s parohy, pět srnců, jednoho vycpaného tětřeva, tři kančí kůže a jednou celou kančí hlavu se skutečnými kly a červeným sádrovým jazykem tlamě. Dohromady šestnáct trofejí. Jeden čaj, jeden velký rum, dvacet čtyři slaných tyčinek. Mělo by jich tam být více, možná jich bylo čtyřicet, možná je začal počítat až poté, co už jich podstatnou část snědl, jako léta svého života. V hostinci je šest hostů čekajících na vlaky, jedna číšnice, na tácu nese tři piva. Ven, okamžitě zaplatit a ven. Vycpaný kanec se bude usmívat, i když odejde. Třicet čtyři korun a šedesát haléřů, tedy třicet pět. Když mu bylo třicet pět, myslel si o životě ještě něco úplně jiného. Otevíral se mu prostor pro naději. Nevěděl, že to bude jenom cesta mezi nábytkem jako ve snech, které ho strašily ještě před láskami. Pokoje, ze kterých se snažil uniknout, byly až po strop narvány skříněmi a postelemi a zrcadly a zařízením, byly tam obrazy a šikmé drátěnky a matrace. Zbývalo jen trochu místa pod stropem u kořenů lustrů plných mrtvého hmyzu. Tehdy ještě netušil, že si tu bude muset jednou najít své hnízdo. Tak nějak dětsky důvěřoval, že až přeleze všechny ty hromady, ocitne se nakonec ve volném světě. Ještě když mu bylo třicet pět, tak tomu věřil, nebo třicet čtyři šedesát. Čert se v tom vyzná. A ven! Jenom taková figurka, která neví, kolik má ještě životů a co ji čeká za prvním rohem. A tramvaj číslo sedm a sedmnáct a osmička a devítka jedou ke všem čertům. Kde na mě počkáš? Kde se spolu sejdeme? Kam spolu půjdeme? Za prvním rohem vstoupil na přechod z černých a bílých pruhů. Udělal tři kroky a při čtvrtém ho podebral hrozný náraz. Převalil se na kapotu a jeho hlava narazila na přední sklo pár centimetrů od vyděšeného obličeje řidičky, kterou brzdná sílá zvedla ze sedadla. Tak blízko k němu, jako by se v tom zlomku vteřiny měli políbit. Pak auto zastavilo a shodilo ho ze sebe a on s rukou jak hadr bezmocně vlající dopadl na hlavu. Tou svou melancholickou palicí vzal o travertinový obrubník. Řidička zachovala klid a dupla na to a odjela dřív, než by si kdo všiml poznávací značky. A on ve výklenku bezvědomí zakoušel chvíli odpočinku.
Jan Balabán
(*1961) je publicista, prozaik a prekladateľ. Vyštudoval čeština-angličtina na Filozofickej fakulte Univerzity Palackého v Olomouci. Pracoval ako technický prekladateľ vo Vítkovických železiarňach, v súčasnosti sa živí ako prekladateľ na voľnej nohe. Od roku 2007 pravidelne prispieva do časopisu Respekt. Vyšli mu knihy Středověk (Sfinga, 1995), Boží lano (Vetus Via, 1998), Prázdniny (Host, 1998), Černý beran (Host, 2000), Kudy šel anděl (Vetus Via, 2003) a Možná že odcházíme (Host, 2004). Žije v Ostrave.
