Časy, kdy se politici a novináři vzájemně potřebovali, jsou pryč. Způsobily to především informační technologie. Politik už nutně nepotřebuje média, coby prostředníka. Osloví občana prostřednictvím internetu napřímo, z notebooku do notebooku, či do chytrého telefonu, a navíc bez toho, aby mu nějaký moderátor skákal do řeči a kladl záludné otázky. Tak, jak se emancipují politici, emancipují se rovněž novináři, kteří už politiku nemusí dělat prostřednictvím politiků. Novináři nemají zapotřebí dělat hlásnou troubu názorům, se kterými nesouhlasí. Platí to mimochodem jak pro novinářské propagandisty hlavního probruselského proudu, tak pro média nezávislá čili neprogresivní a nebruselská.
Tato nová realita ve vztahu politiků a médií má k ideálu daleko. Jde o dvojí selhání médií, kdy se novinář snaží politika poškodit a současně ho neumí kontrolovat. Máme hned dva příklady, na toto téma. Český premiér Andrej Babiš a slovenský premiér Robert Fico řeší konflikt se zaujatými médii pravidelnými video monology. V nich poplísní zákeřné novináře a záludnou opozici, pochválí se, co dobrého pro občany dělají a chystají, a postěžují si na okolnosti, které jim brání vybudovat ráj na zemi.
Potíž s politickými monology premiérů spočívá v tom, že říkají jen to, co se jim hodí a tak, aby vypadali dobře. Na monolog lze reagovat zase jen monologem. Vyměňování si monologů nenahrazuje dialog. Nezájem politiků a novinářů o rozhovor je pochopitelný, ale i podezřelý. Pochopitelný proto, že z rozhovoru může novinář i politik odejít jako hlupák, pokud se hloupě ptá, anebo hloupě odpovídá. A podezřelý proto, že kdo se vyhýbá rozhovoru, zpravidla má co skrývat, anebo nemá co říct.
Andrej Babiš si z kritických ohlasů na politiku své vlády vybírá ty, které jsou nekompetentní. Namazat si Seznam anebo Českou televizi na chleba není žádné umění, protože se o řízení státu, stav ekonomiky a zahraničně politickou orientaci zajímají výhradně z pohledu, jak Babišovi namydlit schody a pomoci tak své politické partě, tedy opozici. Od progresivních médií Babišovi nehrozí konzervativní výtky čili inventura nesplněných volebních slibů. Třeba že nezrušil muniční iniciativu, nevypověděl absurdní nákup amerických stíhaček, anebo že místo zrušení koncesionářských poplatků řeší, jak z peněz daňových poplatníků financovat špatná veřejnoprávní média. Probruselští propagandisté se ho samozřejmě neptají, kdy odmítne bruselské nesmysly, bruselské vměšování a bruselský diktát. A už vůbec ho nebudou peskovat za rusofobii.
Se slovenským premiérem je to ohledně konfliktu s médii podobné, ale Robert Fico má něco, co Andreji Babišovi chybí. Kuráž a vizi. Může to být osobní zkušeností, zjevně ho posílilo, když se ho progresivcům nepodařilo zavraždit. Ani u Fica by ovšem neškodilo, kdyby si s ním někdo popovídal. Třeba o zbrojovkách, vydělávajících na válce s Ruskem. Hlásat mír a současně vydělávat na válce moc nejde dohromady.
Že se politici a novináři vzájemně nepotřebují není anomálie. Je to symptom doby. Jak z politiky, tak z médií se vytratil respekt k řádu, pravidlům, k odpovědnosti a také k dobrým mravům. A ti největší udávají trend a jdou příkladem: Donald Trump vykázal CNN z Air Force One. Možná by se to nestalo, kdyby v CNN zůstal Larry King. Anebo alespoň jeho duch.
(Komentár vyšiel na ParlameníListy.cz, titulok Slovo)
Foto: Archív I. H.
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008