Zygmunt Bauman: Cizinci před branami | Ľuboš Blaha: Dejiny politického myslenia v 19. storočí | Ján Vilček: Láska a veda | Miroslav Hroch: Hledání souvislostí – Eseje z komparativních dějin Evropy
Zygmunt Bauman: Cizinci před branami
Známý sociolog Zygmunt Bauman (1925 – 2017) se ve své poslední knize Cizinci před branami věnuje tématu uprchlické krize. Na pozadí současné situace analyzuje původ a dopady morání paniky, ukazuje, jak politici zneužívají strachu obyvatel a dochází k závěru, že bychom se místo stavění zdí měli pokusit spíše o budování mostů.
Zygmunt Bauman, polsko-britský sociolog židovského původu, se narodil v Poznani v roce 1925 v polské židovské rodině. Po okupaci Polska nacistickým Německem za druhé světové války uprchl do Sovětského svazu. Později sloužil v První armádě polského vojska, která byla kontrolována Sověty. Zúčastnil se bojů o Kołobrzeg a o Berlín. Za Baumanův hlavní přínos je považována analýza tzv. ambivalence modernity a jeho výklad holocaustu. Na jeho dílo měli významný vliv Baumanovi učitelé Stanislav Ossowski a Julian Hochfeld a také jeho varšavské setkání s C. Wrightem Millsem.
Broken Books, 2017, 98 strán
Ľuboš Blaha: Dejiny politického myslenia v 19. storočí
„Mám na svete ďalšiu knihu. Napísal som vysokoškolskú učebnicu Dejiny politického myslenia v 19. storočí. Písal som ju po večeroch niekoľko posledných mesiacov. Zarobil som si za ňu presne nula euro. A teda – z hľadiska neoliberalizmu som vlastne nevytvoril nič. A v ruke držím nesúcno. Aj tak sa z neho teším. Pomôže mojim študentom pochopiť politické myslenie v 19.storočí, vrátane liberalizmu, socializmu, konzervativizmu, anarchizmu aj nacionalizmu. To mi stačí. Knihu som nepísal kvôli zisku. Ako homo ecomomicus som dočista zlyhal. V kapitalizme som sa očividne ocitol úplným omylom.“ (Status na FB, 20. 3. 2017, úprava Slovo)
Univerzita sv. Cyrila a Metoda v Trnave, Trnava, 2017
Ukážka z knihy: !Argument, 30. 3. 2017
Ján Vilček: Láska a veda
Ján Vilček sa narodil na Slovensku ako dieťa židovských rodičov v dobe, keď boli židia v celej Európe prenasledovaní. Študoval medicínu a zameral sa na virológiu a imunológiu, vtedy ešte neboli preskúmané. Ako dvadsaťročný publikoval článok v prestížnom časopise Nature a usporiadal prvú medzinárodnú konferenciu o interferóne. V roku 1965 s manželkou Maricou opustil Československo a bez akýchkoľvek finančných prostriedkov sa dostal do USA. Tu získal miesto na NYU School of Medicine, kde čoskoro ako priekopník objavil významné možnosti terapeutickej aplikácie interferónu. Jeho výskum v oblasti TNF (tumor necrosis factor) ho priviedol k objaveniu nových génov a proteínov a naznačil ďalšie možnosti nových spôsobov liečby širokej škály antiimúnnych a zápalových chorôb. Časom získal bohatstvo, o ktoré sa nikdy neusiloval, ale ktoré ho priviedlo k filantropii. Kniha Láska a veda ukazuje, ako sa pokrok vo vede niekedy rodí z veľkých sklamaní a ako sa výdobytky v oblasti medicíny dosahujú tímovou prácou, kde sa nové myšlienky odovzdávajú, kde priateľstvo a láska niekedy zavážia najviac a kde šťastné náhody môžu byť rovnako dôležité ako vôľa uspieť.
Ján T. Vilček (1933), profesor mikrobiológie na NYU Langone Medical Center. Narodil sa v Bratislave. Tu získal tituly MUDr. a PhD. S manželkou Maricou, historičkou umenia, emigroval v roku 1965 do USA. Je jedným z prvých výskumníkov inteferónu, dôležitého proteínu v imunitnom systéme. Jeho výskumy proteínov kontrolujúcich imunitu prispeli k vývoju protizápalového lieku Remicade R, ktorý sa stal prvým článkom novej skupiny liečiv blokujúcich TNF (tumora necrosis faktor). Dnes sa vo veľkej miere používajú pri liečbe Crohnových chorôb, vredovitých zápalov, reumatických zápalov, psoriázy a iných chronických zápalových chorôb. Publikoval viac ako 350 vedeckých prác a napísal alebo editoval viacero odborných kníh. Je spoluautor 38 amerických patentov. Za svoje vedecké objavy a filantropiu mu prezident Obama udelil v roku 2013 americký Rad pre technológie a inovácie.
Marenčin PT, 2017, 265 strán
Miroslav Hroch: Hledání souvislostí – Eseje z komparativních dějin Evropy
Poznávání minulosti můžeme omezit na vyprávění a popis, na skládačku z pestré mozaiky po sobě následujících událostí a rozmanitosti lidských životů a individuálních záměrů. Poznání minulosti se však může stát dobrodružstvím poznávání, budeme-li k dějinám přistupovat jako k souboru rozporuplných procesů a proměn podmínek, v nichž žila společnost jako celek. V této knize jde o hledání příčin a následků, které se proplétaly těmito procesy a proměnami, o vysvětlení a pochopení toho, jak spolu navzájem souvisely. Autor nazírá minulost jako soustavu příčin a následků, z nichž ty dlouhodobé mnohdy sahají až k dnešku. Neomezuje se přitom na české národní dějiny, ale naopak považuje za základní východisko studium dějin Evropy. Výklad našich národních dějin zařazuje do souřadnic dějin evropských, při čemž je jakýmsi zprostředkujícím polem prostor středoevropský.
Takový pohled tedy nehledá jen souvislosti změn v časovém sledu, podél časové osy, ale také sleduje, jakými proměnami ve stejné době procházely rozdílné regiony či národy Evropy. Ať již ve vzájemném ovlivnění, či bez přímých vzájemných vztahů. V centru pozornosti jsou tedy klíčové změny, které proběhly v různých evropských zemích, někdy synchronně, jindy i se značným časovým posunem. Výklad a hledání příčinných souvislostí těchto změn je prvořadým úkolem, který si kladou všechny kapitoly knihy Hledání souvislostí. K tomu patří také zamyšlení nad tím, proč změny probíhaly na evropském území nestejně rychle, nerovnoměrně. Společným jmenovatelem, svorníkem všech kapitol je komparativní přístup, aplikace komparativní metody, někdy i ve spojení s kulturním transferem.
Můžeme uplatňovat komparativní přístup při hledání a výkladu souvislostí evropských dějin na cestě k moderní občanské společnosti? Lze vysvětlit nerovnoměrný vývoj jednotlivých zemí Evropy? Jaká měřítka takové nerovnoměrnosti či zaostávání můžeme aplikovat? Proč získaly některé země západní Evropy během raného novověku nadvládu nad světem? Čím se lišil vývoj evropské společnosti od vývoje společností mimoevropských? Proč zvítězila reformace jen v některých evropských zemích? V čem je pro dnešek poučná krize evropské politiky a společnosti, která proběhla v 17. století? Byly revoluce hnací silou dějin nebo jejich zhoubou? Proč jsou některé národy označovány jako „plebejské“? Má smysl klást si otázku „co by se stalo, kdyby“? Jaký je vztah mezi historickou možností a alternativou historického vývoje? méně textu
Slon, 2016, 338 strán
