Klub Nového slova s českým historikom Michalom Pullmannom

Autor vo svojej štúdii zameral na posledné roky „komunizmu“, kedy sa začala v Sovietskom zväze perestrojka, ktorou sa napokon tam, aj v ostatných socialistických krajinách, skončil aj reálny socializmus. Charakteristika na záložke knihy znie: „Studie Michala Pulmanna Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu se zabývá dynamikou přestavby v Československu v období 1985 – 1989. Představuje prvý přehled dějin československé přestavby a analyzuje předpoklady pozdějšího zhroucení dikatury. Podle ústředního argumentu sa v přestavbě hroutil nikoliv systém útlaku, ale rozpadla se schopnost akérů dosahovat na každodenní úrovni konsenzu o základních otázkach existujícího uspořádaní… Práce je strukturována tak, aby propojila chronologické řazení (1985 – 1989) se čleňením sociálněhistorickým (elity, intelektuálové, dělníci). Pramenný základ studie tvoří oficiální přestavbové texty (vládní i stranické), veřejné diskuse o pojetí přestavby (zejména v RP, HN, Tvorbě atď.) a archivní materiály stranické proveniencie v Československu (PÚV KSČ, národohospodářska komisie ÚV KSČ) i SSSR (Gorbačev-Fond).
 

O „starom režime“ bez opovrhnutia

Keď som sa do knihy začítal, prístup autora mi pripomenul Alexisa de Tocqueville a jeho prácu Starý režim a Revolúcia. Pravda, Alexis de Tocqueville to mal o čosi ľahšie: zmeny starého režimu pred Veľkou francúzskou revolúciou a jeho stopy v novom hľadal až päťdesiat rokov po nej. Ale ktovie, ako jeho štúdiu o „ancien régime“ prijala súdobá kritika, o tom neviem nič. No Michal Pullmann sa pustil do štúdie o „starom režime“ len dvadsať rokov po „zamatovej“…

Sám si je preto vedomý, že si ňou najskôr nezíska mnoho nových priateľov. V úvode píše: „Jedněm se kniha bude zdát málo antikomunistická, neboť z odborné pozice přistupuje k problematice, jíž dnes patří odsudek a opovržení. Jíní zas mohou vnímat jako přítež, že státní socializmus zde není nijak obhajován ani ospravedlňován. Těm, kdo upřednostňují událostní dějiny, se kniha bude možná jevit jako příliš analytická – je ostatně zaměřena na rozkrytí možných příčin a vytvoření výkladového modelu, který by vysvětlil pád státního socializmu. Jiním zas naopak může být trnem v oku její důraz na historicitu – na otevřenost a mnohost vývojových cest, jimiž se aktéŕi mohli vydat (a to nejen v roce 1989).“ (str. 11)

O chronologickom radení a obsahu knihy dostatočne vypovedajú názvy kapitol: Intenzifikácia, urýchlenie, prestavba? K dejinám pojmov // Sovietska prestavba // Počiatky československej prestavby: problémy s presadením projektu // Základňa v pohybe // Strach v strane // Prestavba nadstavby? Opatrné uvoľňovanie „kultúrneho frontu“ // Nehybný proletariát: k chladnému prijatiu prestavby v robotníckom prostredí // Kríza ideologického konsenzu // Prestavba a rozpad Sovietskeho zväzu // Československý rok 1989 // Diktatúra a konsenzus.

Rôzne záujmy rôznych vrstiev

Čítanie to nie je ľahké, autor vecne analyzuje dobové dokumenty, vyhlásenia, konanie aktérov, ktorými sú vládni činitelia, stranícky aparát, ekonomickí odborníci, riadiaci pracovníci, dnešným jazykom manažéri a napokon aj tí, „čo vládli“, pracujúci, samozrejme, nevynechal ani postoje a pohyby humanitnej inteligencie.
Na faktoch a citátoch ukazuje, že tu vôbec nebola jednoliata masa spoločnosti, ale že jednotlivé spoločenské vrstvy v prestavbe začali verejne formulovať svoje záujmy. Nehovoriac o tom (kapitola Strach v strane), že najvyššie stranícke vedenie sa „perestrojke“ vzpieralo, iba ju predstieralo, lebo si nebolo ťažké spočítať, že odhaľovanie stalinských zločinov a brežnevovskej stagnácie musí raz skončiť pri priznaní, že zásah v Československu v roku 1968 nebol oprávnený. A že sa tým skončí aj legitimita jeho – straníckeho – vedenia.

Autor sa odvracia od zaužívanej šablóny založenej na predpoklade zlého „režimu“ a utlačovanej „spoločnosti“: „Sleduje způsoby, jak se lidé zmocňovali nové ideologické výzbroje, kterou přinášela přestavba, aby prosadili to, co považovali za důležité – možnost vydělat si nad rámec stávajícího neefektivního systému, prosadit své nápady bez neustáleho schvalování nejakými úřady, kde často seděli nekompetentní lidé, otevřít tabuizované otázky z historie i přítomnosti, cestovat do zahraničí, starat se o ekologické otázky (aneb žádat stát, aby je měl na zřeteli), mít dostupnou populární kulturu ze Západu atď. Nový slovník, který přinášela přestavba, umožňoval podepřít platnost nejrůznějších požadavků, které postupne šli do nebývalé šíře.“ (str. 16 – 17)

Až tá pec napokon spadla. Podľa ústredného argumentu štúdie nie preto, žeby sa v prestavbe zrútil systém útlaku, ale rozpadala sa schopnosť aktérov dosahovať na každodennej úrovni konsenzus, čo ako krehký, o základných otázkach existujúceho usporiadania.

„Svätokrádež“ a špekulatívna hypotéza

Možno, že vecná analýza prestavby by Michalovi Pulmannovi bola vcelku odpustená, keby sa nedopustil „svätokrádeže“ a to poukázaním na neudržateľnosť hegemoniálneho výkladu, ktorý „v posledních dvaceti letech byl poznamenán snahou vzdát disentu alespoň dodatečnou úctu za príkoří vytrpěná pred rokem 1989. Příběh komunismu byl postaven na zápasu mezi dvěma instancemi – „režimem“, ztelesneným KSČ a tajnou policií, na straně jedné, a disentem, reprezentovaným Chartou a dalšími nezávislými skupinami, na straně druhé. Disent v tomto příběhu na svou stranu postupně získal ustrašené obyvatelsvo a hrdinně zvítězil nad „režimem“.“ (str. 221) Tento mýtus autor nabúral.

Navyše sa dopustil kacírskej špekulatívnej hypotézy týkajúcej sa ponovembrového konsenzu, ktorý má podobnosť s modelom normalizačným: premenil sa jazyk „socializmus“ a „plánovanie“ boli začiatkom deväťdesiatych rokov dôsledne nahradené „demokraciou“ a „trhom“. „Co však zůstalo, přesněji řečeno, na co si lidé vzpoměli jako na funkční a pohodlnou praxi, byl důraz na formálnost slov – tak, aby ospravedlnila co nejširší škálu postojů a nesvazovala je vyšším moralismem.“ (str. 226)

Posledné dva závery, či jeden záver a úvaha hodená do pľacu pre historikov, ktorí sa zaoberajú deväťdesiatymi rokmi, nezostali v Česku bez odozvy. K tomu sa viaže druhá časť titulku tejto obsiahlejšej informácie o knihe Michala Pullmanna.

Poznámka 1

Michal Pullmann nastoľuje aj otázky, pred ktorými spomínaní historici stoja. Myslím si, že nebude od veci odcitovať ich: „Proč byl proces ideologického překódování (dobovou metaforou „převlečení kabátů“) tak bezproblémový a rychlý? Proč se obsahová vyprázdněnost klíčových ideologických pojmů po listopadu 1989 („demokracie“ a „trhu“) až příliš nápadne  podobá ideologické prázdnotě normalizační („socialismu“ a „plánování“)? Co znamenaly personální kontinuity (zejména v administrativě a ekonomickém sektoru) pro podobu a stabilitu polistopadového uspořádání? Jak lze interpretovat jistý rozpor mezi každodenními postoji obyvatelstva – halasným schvalováním demokracie a současnými stížnostmi na korupci, vydírání a zvýšenou kriminalitu? Není kontinuita mezi normalizací a polistopadovým uspořádáním výraznější, než se – na pozadí mocenského zlomu v roku 1989 a souvisejících ideologických změn – předpokládalo?“ (str. 226 – 227)

Poznámka 2

Slovenský čitateľ bude trochu zrejme sklamaný, lebo slovenské reálie sú v štúdii zastúpené len málo. Autor si je toho vedomý a v poznámke na str. 21 píše: „Na tomto místě bych chtěl vložit omluvu slovenskému čtenáři. Ačkoliv původní záměr bádání byl spojen se snahou přispět k překonání přezíravosti české vědy vůči slovenskému kontextu, snaha sledovat československý, český a slovenský vývoj rovnomerně se bohužel rozpadla paté, co jsem si plně uvědomil, že slovenský normalizační konsenzus stavěl na svébytných základech, a že tudíž i dynamika jeho zhroucení byla poněkud odlišná od vývoje českého (stejně jako dnešní kolektivní paměť na normalizaci a zhroucení režimu je na Slovensku odlišná). Skutečnost, že slovenský kontext v knize vystpuje jen na těch místech, kde je nezbytný pro vysvětlení československého vývoje jako celku, tedy nepramení ze snahy snížit význam Slovenska a slovenských dějin, nýbrž naopak z toho, že pro postižení pádu komunismu ze slovenské perspektivy by bylo zapotřebí napsat samostatnou knihu.“