Josef Skála: Jak na přesilovku mediálního švindlu

Myslím, že od nás přespolních se sluší na samém počátku vyseknout poklonu otci zakladateli Karlu Klimšovi, mému kamarádovi a všem, kdo dokáží tyto semináře vést už šestadvacet let. Za to si nic nekoupí, ale říkám to velmi upřímně. Podobné akce se konají i jinde v republice, ale takto plný sál, v sobotu a s takto silnou sestavou panelistů, klobouk dolů.

Já jsem si svoje téma nazval provokativně: Jak na přesilovku mediálního švindlu? To téma má pro nás minimálně dva rozměry. První je samotná mediální sféra. Tady to, pokud se nemýlím, nepadlo, ale kolega Žantovský, který sedí hned vedle, svolává během týdne poradu nás, co vydáváme nezávislá media, Parlamentních listů a mnoha dalších. Například Ivan David vydává Novou republiku. Já mám tu čest vydávat Střípky ze světa. A budeme hledat cestu, jak tu vznikající infrastrukturu nezávislých, kritických médií posunout dál, jak ji změnit ve větší politickou sílu. Já osobně se třeba domnívám, že dnes již lze spolehlivě tvrdit a dokázat, že naše společné publikum má statisíce lidí, že můžeme např. zabušit na dveře veřejnoprávních médií a dožadovat se určitého prostoru v těchto veřejnoprávních médiích. Bude to zajímavý střet.

Média jsou ale víc, než kdy předtím, arénou politiky samotné. A cokoli tady řekneme o médiích, je o politice. O tom, jak my sami chceme opoziční politiku dělat. A já si myslím, že to téma je velmi živé a na křižovatce. Všichni cítíme, že svět i naše společnost se blíží na nějakou křižovatku, že tam už jednou nohou stojíme, a že musíme udělat mnohem víc, aby to nedopadlo špatně. Pro nás to má velmi bezprostřední rozměr i v souvislosti s přípravou IX. sjezdu KSČM. A říkáme-li, že tyto všechny manipulativní techniky tu jsou a že se zdokonalují, tak to někdy vyznívá, jakoby se to dělo snad poprvé v dějinách. A my všichni víme, že to tak samozřejmě není. Že vždycky ten, kdo držel v rukou výrobní prostředky a politickou moc, tak samozřejmě hrál přesilovku i mediálně. A na rovinu. Srovnejme si dnešní postavení, abychom se někdy nevymlouvali.

Srovnejme si ho s tím, jak to bylo za předmnichovské republiky. Můžete mi namítnout – ano, tehdejší média byla naplněna vlasteneckým étosem. Věděla, že tu je něco lepšího, než bylo Rakousko-Uhersko, měla velké osvětové, vzdělávací ambice apod. V dnešních médiích v podstatě nic takového neuvidíte, ba pravý opak. Ale z druhé strany, nám nehrozí vybílené stránky novin, nás zatím nikdo do vězení za články nesází, nikdo nemusí za to, co napsal v novinách, zatím do emigrace a to všechno za první republiky bylo. A jsou tu další věci. Zval někdy někdo radikální (řeknu-li to dokulata) levici do tehdejších Otázek Václava Moravce? Pokud vím, tak poprvé hlas lídra KSČ zazněl ve veřejnoprávním státním rozhlase těsně před Mnichovem 1938. Pokud vím, tak do té doby se to nikdy nestalo. Čili ono to není tak černobílé, jak to někdy líčíme. A my máme jednu šanci, kterou naši předchůdci neměli. Jsou tady elektronická media, která nezávisí na penězích na tiskárny, na kolportáž apod. My skutečně můžeme v tom kyberprostoru, jak se tomu říká, budovat něco velmi samostatného. A o to víc si myslím, že je načase se zamyslet sebekriticky nad tím, jak to děláme.

Pojďme být k poslednímu čtvrtstoletí minimálně tak sebekritičtí, jako někdy dokážeme být k období předtím. Já myslím, že je nejvyšší čas. A tady se děje několik věcí, nad kterými se musíme zamyslet velmi vážně. Především podle mého soudu dvě. Každý pochopí, že po tom šoku z přelomu let 89-90, jsme se museli tvářit (když to tak řeknu hodně zvulgarizovaně), že jsme hodní kluci a holky, že umíme odpracovat to, co umějí ostatní, že nejsme zločinci atd., nevystrkovat příliš rohy. Jenomže ta doba nás začíná předbíhat. Politika už není o tehdejší červené knihovně, politika už není o iluzích i naši odpůrci bojují dneska o strach a vztek v podstatě. Téma politiky se strašně změnilo. A nám v tomhle směru jakoby ujížděl vlak. My jako bychom uvízli v argumentaci z té doby. A pak se poměrně snadno stává – nevím, možná se vám to nebude líbit, ale já jsem přesvědčen, že to tak je – že nás lidé potkávají na ulici a říkají: „Proboha, čím jste tak principiálně jiní? Proč to nechytnete víc za pačesy?“ A já si dokonce dovolím tvrdit, že se poprvé v dějinách české radikální levice děje něco, co tu ještě nikdy nebylo.

Velké a řekl bych výrazně převažující a bohužel narůstající části české veřejnosti je to, co my chceme, co děláme, co máme v plánu, už úplně jedno. A to tady ještě nikdy nebylo. Vždycky se společnost dělila v zásadě na čtyři skupiny. Na ty, kdo nás měli rádi a věděli proč, na ty, kdo nás respektovali a také věděli proč, na ty co nás tzv. nemuseli, ale také věděli proč a pak na ty, kdo nás třeba i nenáviděli a taky měli konkrétní důvody. Ale dneska i s tou generační výměnou neustále narůstá část populace, které je to úplně šumafuk. A to si myslím, že je velice vážný signál, prostě velice vážný důvod k zamyšlení. A ono to má ještě jiný rozměr. Tak, jak se téma politiky mění, jak se mění svět kolem nás i naše země k horšímu (bude o tom ještě řeč), tak teď vyslovím další drastickou myšlenku – i mě děsí. Kritika kapitalismu, když to takto zkrátím, je mnohdy z úst a pera autorů, kteří systémovou změnu nechtějí, nemají ji v plánu, dokonce k ní mají výhrady, konkrétnější, věcnější, hlubší a důraznější, než našim jménem. A to je další velmi vážný důvod k zamyšlení.

Slýcháte v našich řadách poznámky, že to chce nějak radikálněji, důrazněji, znějí různá slova. A někdy se nám, kdo to říkáme nahlas, připisují záměry, které nemáme. A odmítejme je velice razantně. Nikdo přece neříká, že to má být o silných slovech, o nadávkách, nikdo neříká, že to má být o tom, že nastěhujeme – jak někdy žertem říkám – Auroru na Vltavu a vystřelíme na Strakovku nebo na Hrad. Že máme obsadit telegraf, nádraží a něco na ten způsob. Nikdo nic takového nemá v plánu. Ano, revoluční situace, jak se tomu říká v jisté terminologii (víte, co mám na mysli) samozřejmě nenastala, ale to neznamená, že nemáme začít nazývat věci pravým jménem. To je přeci něco jiného. A já si myslím, že tady dlužíme strašně moc.

Všimněte si, kolik témat jsme odevzdali úplně bez boje někomu jinému. Začala řecká krize, v televizi některé z nás konfrontovali a ti někteří říkali – nestrašte nás Řeckem. Neznám horší odpověď na to téma, neznám horší odpověď! Místo: Ty Kalousku, ty nás netáhni do toho Řecka, ty nás tam vlečeš, ty umíš jen stagnaci a krizi na dluh. To nikdy nezaznělo. Jsou další témata. Piráti přišli s naprosto skvělým námětem. Duševní vlastnictví, právo na privátní zcizení duševních výtvorů, které jsou bytostně z definice výsledkem kolektivního poznání a dokonce mezigenerační štafety vedoucí k tomuto kolektivnímu poznání. My jsme tento podnět nezachytili, nechali jsme ho pirátům, místo abych ho čapli a tlačili prostě i ty piráty prostě někam dál. Je to tak. Celá společnost je naštvaná na rozkrádání veřejných financí, na tunelování. My jsme toto téma odevzdali komu? Miliardáři Andreji Babišovi. No znáte větší absurditu?!

A pak jsou tu témata chybějící. Ještě ruku na srdce, asi někoho naštvu. Kdy zahýbalo českou veřejností a českou politikou něco, co vzešlo z našich řad? Že by to opravdu zalomcovalo politikou a že když jdete na autobus, do obchodu, kde se lidé o něčem baví, do hospody, že by tam lidé začali citovat jo, to bylo řečeno pěkně v té televizi, KSČM má prostě pravdu a takhle to je. Cítíte to zklamání, vidím to ve vašich tvářích. Tohle se přeci musí od základů změnit. A je nejvyšší čas. Ale hlavní uniklé téma, podle mého soudu má hlubší základ. I my se na ten kapitalismus díváme očima různých materiálů jako na jakési panoráma, že to tak bude pořád. Ale tak to není. My komunisté jsme přeci věděli, že jakmile padne tzv. bipolární svět, tak ten kapitalismus nemůže být stejný, jako byl. To zaprvé. A on není stejný, on se vyvíjí stále víc k horšímu. A bude se vyvíjet už jenom k horšímu. A tady autoři mimo naše řady (klasický příklad je Ilona Švihlíková) neváhají říci ano, jsme na rozcestí už jednou nohou, to rozcestí nebude trvat věčně, to okno příležitosti jak se tomu říká v americké terminologii, je tak někdy do roku 2020 a buď najdeme sílu sjednotit politickou většinu, která to pohrne někam dopředu, nebo to půjde hodně dozadu – jak Ilona Švihlíková říká – k autoritářským, totalitním manýrám. A všechno tomu nasvědčuje.

My takto to téma ani nenastolujeme, my ho necháme nastolovat někomu jinému, jako bychom se toho báli. A přitom z něj plyne několik velkých závazků. Zaprvé – říci lidem včas, co jim hrozí a co se proti tomu dá dělat. Zadruhé – říci v čem dnešní vývoj vyvrací i ta poslední (vylhaná) alibi systému, který privatizuje zisky a znárodňuje rizika a ztráty. A to alibi zní, že zisk je odměna za riziko. Je u těch nejvyšších špiček, u těch tunelářů, zisk odměna za riziko? Vkládají oni nějaký vlastní kapitál? Anebo si přisvojují veřejné finance, mění ho v privátní kapitál, cucají zisk na samém počátku a ten svinčík, co po nich zůstane, hodí nám všem na ramena a ještě se stanou věřiteli těch dluhů, které my budeme splácet ze svých daní. Tuhle pravdu přeci musíme lidem srozumitelně říct. A říct, co z toho plyne. Říct jim, co plyne z té dluhové pasti. Copak se ta dluhová past dá táhnout do nekonečna? To má tektonické následky, které se prostě blíží.

My nemůžeme svoje cíle věšet někam do vzduchu v podobě jakéhosi socialismu, který jednou bude a až se ráno probudíme, tak na celém světě prostě vznikne, přijdeme k němu jako k hotovému a bude to prima. Takhle to není! Na té křižovatce se musí bojovat o každý milimetr, aby to nešlo zpátky, aby to šlo kupředu. My musíme znovu zabojovat o politickou většinu. Menší cíl si nemůžeme klást. Ne sami – jenom jako KSČM – ale v nějaké frontě s občanskými iniciativami, s dalšími přirozenými formami sjednocování lidí. 80 až 90 % lidí v tomto státě toho má plné zuby, to všichni víme. Staňme se jejich mluvčím, dávejme dohromady tu frontu a pojďme kupředu.

(Neautorizovaný přepis)
Foto: Karel Růžička