Tu se mne starší kamarád a bývalý kolega zeptal, kam pojedu na léto. Odvětil jsem vyhýbavě, s rafinovaností hodnou řepkového cukru: „Střádal jsem do prasátka a zítra startujeme z Bajkonuru.“ Exkolega kupodivu přestal vyzvídat. Jsem mu dlužen odpověď, nechť tímto s počátkem září zví on i vy, kterak jinak než laskaví čtenáři, že první cesta vedla z Brna do Berlína. Z Bažin do Bažin, z louže pod okap. Obě města mají stejný slovní kořen. Bahniska či močál. Po roce a v krátkosti chopil jsem se příležitosti pokosit něco nového z lánu světa a projet se po souvrati obraznosti v německé metropoli. Cesta saskou krajinou byla dost jednotvárná; oživená zajížďkou na okraj Drážďan a občasnými lesy větrných elektráren. „Je to tu!“ signalizuje na dálku proslavená vysílací stanice. Šance vystoupit na její vyhlídku bohužel prakticky vyloučena; objednává se bezmála na minuty, týdny napřed. Berlín je věčné staveniště. Z města s medvědem v emblému čiší, co naše komorní metropole nezná – je kosmopolita. Tepe životem. Od Braniborské brány bylo, jak známo, dlouho rozdělené, v centru napjatého zápolení bloků. Dodnes zde vše tak trochu stojí a padá se zbořenou Zdí. „Vidíte tuhle dvojitou čáru? Znovu jdete po Berlínské zdi,“ papouškuje do omrzení snaživý průvodce. Atmosféra velkoměsta pozoruhodné dynamiky fascinuje bezmála generaci od německého sjednocení pomyšlením, v němž vskutku všecko leží daleko i blízko. Nepřehlédnutelně. Nadživotní jezdecká pýcha pruského militaristy Bedřicha II. řečeného Velký Fritz, velikášské stavby Bismarckovy éry či Leninův reliéf na hranaté socrealistické zástavbě, na nějž by našinec nejspíše moudře popadnul brusku a projevoval věčnou vděčnost Spojeným státům americkým a nikdy jinak. A přirozeně ty děsivé zbytky Berlínské zdi, jež měla stát komplet ještě „sto roků“ samoty. Místy do puntíku zobrazuje labyrint čísel letopočtů a obrazů líbajících se slavných starců druhdy vládnoucích státostran. Spoutává, a tentokrát je tomu dobře, miliony lidí, netoliko Berlíňanů, s důležitou zvěstí, že dějiny jdou s námi, v nás, volky nevolky. Vzdor nevoli a vůli k přepisování. Zvolna a ne huráááakcí mizí zbytky monstrózních podsaditých konstrukcí spojených s tuhým režimem SED. Postupně, kámen po kameni, cihla po cihle, nýt za nýtem přelévá se starý Berlín v nové, architektonicky silné budovy a novou metropoli. Složitým přesunům přihlíží zprostřed náměstí kdysi „zasvěceného“ Karlu Marxovi a Bedřichu Engelsovi sousoší zakladatelů vědeckého komunismu. Oba intelektuálové filozofují důstojně, klidně, bez vynuceného pohybu. Dokonce si vysloužili přezdívku „Důchodci“. Donedávna nesli přidanou hodnotu poselství, kvůli němuž mnoho lidí zaplatilo trpkou daň; vzkaz hrdiny naší doby, bezejmenného písmáka ulice, sprejera: „Nemůžeme za to, jak to skončilo!“ V tomto punktu je fajn být aspoň na ein Moment Berlíňanem. Nebe čili Himmel nad Berlínem mají (vedle starostlivých Wendersových andělů) předplacené létající měchuřiny – pozorovací balóny za úplatu. S reklamním heslem DIE WELT.
