Evropa není v krizi. Evropa umírá.
Ne v zeměpisném slova smyslu, samozřejmě, ale Evropa jako idea. Evropa jako sen a projekt.
Ta Evropa, jež byla chválena Edmundem Husserlem ve dvou velkých přednáškách ve Vídni a Berlíně, v době, kdy táž Evropa sama mířila k nejtemnější kapitole svých dějin.
Evropa jako spojenectví a symbol, vize a základ. Ta Evropa, již budovali naši předkové, nová koncepce, která v poválečné době obdařila lidi mírem, prosperitou a demokracií – dobry, která nelze přecenit. Táž Evropa je opět na nejlepší cestě rozpadnout se nám před očima.
Úpadek a ujařmení
V Athénách, jedné z kolébek západní civilizace, panuje kvůli lhostejnosti a cynismu bratrských evropských národů stav rozkladu. Bývaly časy, v dobách fascinace Řeckem na počátku 19. století, kdy umělci, básníci a velcí myslitelé Evropy – od Byrona po Chateaubrianda, od Berlioze po Delacroixe, od Puškina po mladého Victora Huga – spěchali Řecku na pomoc a bojovali za nezávislost této země. Dnes se to zdá tak vzdálené. Zatímco se Řekové připravují na boj v nové válce proti jiné formě úpadku a podřízenosti, zdá se, že potomci těchto velkých Evropanů nemají nic lepšího na práci, než vykořisťovat, stigmatizovat a ponižovat tento bratrský národ – a prostřednictvím přísných úsporných programů, jejichž přijetí bylo Řekům nařízeno, porušují samotný princip suverenity, který tento národ již před tak dlouhou dobou zformuloval.
Jed berlusconismu
Stav rozkladu panuje v Římě, druhé z kolébek evropské civilizace, v jejím druhém základu, který se – spolu s Řeckem a duchem Jeruzaléma – stal zdrojem jejích znalostí a dovedností, kde byla narýsována tenká, přesná dělící linie mezi právem a spravedlností, člověkem a občanem; rozlišení, které tvoří základ demokratického modelu státu, jenž dal tak mnoho nejen Evropě, ale celému světu. Římské jaro bylo infikováno jedovatým berlusconismem, který je nechce opustit. Duchovní a kulturní hlavní město bylo společně s Portugalskem, Irskem, Řeckem a Španělskem označeno jako jeden ze států PIIGS opovrhovaných finančními institucemi, které postrádají jak svědomí, tak paměť. Zemi, která světu přinesla krásu – krásu Evropy – je nyní veřejnému mínění představováno jako nemocný této části světa. Jaká bolestná, pokořující ironie.
Vzrůstající populismus
Rozklad se šíří všude – z východu na západ, od severu k jihu. Evropa propadá narůstajícímu populismu, šovinismu a dalším ideologiím vyloučení a nenávisti, které se snaží marginalizovat, ale které přesto zvedají své ohyzdné hlavy. Jak vzdálená se zdá doba, kdy francouzský lid vyšel do ulic volajíc: „My všichni jsme němečtí Židé!“ Jednal tehdy ze solidarity s jistým studentem, jehož práva byla porušena politickým vůdcem, jehož myšlenky byly stejně ubohé, jako jeho paměť. Hnutí solidarity v Londýně, Berlíně, Římě a Paříži – solidarity s disidenty z „jiné Evropy“, jak nazval Milan Kundera Evropu zotročenou, čili ze zemí ve středu kontinentu – to vše teď připomíná vzpomínky na pradávnou minulost. A co s tím malým mezinárodním kroužkem bojovníků za svobodu, kteří před dvaceti lety bojovali o srdce a duši téže Evropy v Sarajevu bombardovaném příznivci bezduchých „etnických čistek“? Proč už jejich hlasy neslyšíme?
Plod fantazie
A konečně, i když to je přinejmenším stejně důležité, Evropa je ve stavu rozpadu kvůli trvající krizi eura, krizi, jejíž konec není v dohledu. Cožpak tato abstraktní, prchavá měna není jen plodem fantazie, který postrádá ukotvení ve společné hospodářské politice, zásobách rezerv a finanční politice? Cpak se všechny dříve fungující měny (německá marka, italská lira, švýcarský frank, americký dolar) neopíraly o solidní politický konsensus? Copak byla někdy úspěšná společná měna bez této podpory? Copak neexistuje železný zákon, který říká, že jednotná měna vyžaduje přinejmenším společný rozpočet, účetní standardy a investiční pravidla, čili společnou politiku?
Tato doktrína je nesporná.
Bez federace společná měna nepřežije.
Bez politické unie přežije ta měnová nanejvýš několik desetiletí, než se rozpadne v důsledku války nebo krize.
Jinými slovy, bez nepřetržitého procesu směřujícího k politické integraci v souladu se smlouvami o Evropské unii – které představují závazek, jenž, jak se zdá, žádný politický lídr nechce brát vážně – bez převodu většiny suverenity členských států a bez rozhodného odporu vůči neonacionalistům, kteří lidi nutí, aby si zvolili katastrofální stažení z Evropy, naplní euro stejně ubohý osud, jaký by potkal dolar, kdyby státy Jihu před stopadesáti lety zvítězily v americké občanské válce.
Politická unie nebo barbarství
Bylo jsme zvyklí říkat – socialismus nebo barbarství.
Dnes máme na výběr mezi politickou unií a barbarstvím.
A řečeno mnohem přesněji: Federalismus, nebo totální kolaps, z nějž vzejde sociální bída, nejistý trh práce a tsunami propouštění, výluk a chudoby.
Nebo řečeno ješt jasněji: Buď Evropa podnikne nový, rozhodující krok směrem k politické integraci, nebo se „odhlásí“ z dějin a ponoří do chaosu.
Nemáme už jiné volby: Buď politická unie, nebo smrt.
V nadcházejícím čase může na sebe smrt brát různé oděvy a postupovat různými klikatými cestami.
Možná uplynou dva nebo tři roky, nebo i pět či deset let, před řadou změn k lepšímu, z nichž každá vyvolá dojem, že náš strach byl přehnaný a že se podařilo zabránit nejhoršímu.
Ale přijde to. Evropa zmizí z dějinné mapy. Pokud nebude nic podniknuto, Evropa tím či oním způsobem zemře. To už není hypotéza nebo varovný červený praporek, kterým se může mávat před očima zatvrzelých Evropanů. Je to fakt. Za zlověstným horizontem na nás čeká nicota. Vše ostatní – zaklínání skutečnosti, malé kompromisy, krizové fondy – jen odsouvají to nevyhnutelné a dávají umírajícímu pacientovi iluzi, že existuje lék.
Podepsáni:
Juan Luis Cebrián
Umberto Eco
António Lobo Antunes
Gabi Gleichmann
Julia Kristeva
György Konrád
Bernard-Henri Lévy
Claudio Magris
Salman Rushdie
Fernando Savater
Peter Schneider
Vyšlo na: Britské listy, 28. 1. 2013
