Jedním z prvních činů prezidenta Bushe bylo odmítnutí Kjótského protokolu, kterým se průmyslové státy zavázaly omezit emise skleníkových plynů. „Jeho přijetí by vážně poškodilo americkou ekonomiku,“ prohlásil tehdy v dopise senátorům. Ten postoj nebyl jen dokladem pevného propojení nové americké administrativy a byznysu, jak jsme mysleli, ale začátkem největšího civilizačního zvratu po roce 1989. Prudce se zavřely dveře za desetiletím multilateralismu, intercivilizačního dialogu, budování globální občanské společnosti a „zelené“ kritiky odvrácené strany průmyslového růstu; začala éra amerického unilateralismu, jehož jádrem je sektářské přesvědčení o jedinečné roli USA ve světě. „Naše hodnoty nejsou jen americké, ale svěřil nám je Bůh,“ káže prezident Bush. „Každý den si musíte hrdě poklepat na hruď, podívat se do zrcadla a říci si s pýchou – panečku, jsme Američané,“ nabádá americké vojáky exgenerál Jay Garner, guvernér v Iráku (Corriere della Sera, 1. 5. 2003). „Mnoho Iráčanů nám nyní říká, že čekají na Ameriku, aby jim přinesla svobodu. To je sen, který jen americká moc dokáže inspirovat,“ napsal Gary Schmitt, jeden z publicistů obhajujících americký unilateralismus (viz stránku www.newamericancentury.org). USA jsou v „pokušení solipsismu“, napsal jeden italský politolog. Kola americké politické kultury se točí zpět, představitele demokratického universalismu vystřídali bojovníci za americkou hegemonii, pro které je OSN „výborem cynických, domýšlivých, bývalých imperiálních mocností jako Francie a Rusko, které hájí jen vlastní zájmy a radují se, když mohou poškodit zájmy americké, bez ohledu na morální cíle v sázce. Americké veřejné mínění chápe, že organizaci, jako je OSN, nelze svěřit obranu amerických hodnot a zájmů“ (Charles Krauthammer, The Guardian, 26. 3. 2003). Patetický slovník a harcovnický styl těchto komentátorů patří k Bushově éře: angažovaní unilateralisté útočí na každého, kdo morální právo USA na světovou nadvládu zpochybňuje, nejen na Francii, Německo či Rusko, ale třeba i na Kanadu, kterou obviňují z antiamerikanismu, protože nepřijímá ve všem „hledisko hegemona“. Kam se poděl smysl pro rozpory vlastní civilizace, který stál vždy nejvýše v euroamerické škále hodnot? *** Nevím, zda následující obrázky z euroamerické civilizace, postavené na křesťanských hodnotách a právním státu, jsou ve všem pravdivé. Nepřevzal jsem je z nějakého protiamerického pamfletu, ale z kapitoly „USA“ ve zprávě Amnesty International Annual Rapport 1998 a z dobového euroamerického tisku. V Texasu bylo popraveno několik desítek odsouzených, mezi nimi i T. W., který byl prý vážně mentálně zaostalý, na úrovni sedmiletého dítěte. Porota, která ho v roce 1987 odsoudila na smrt za vraždu, nebyla o jeho stavu informována. Popraven byl i I. T. M., mexický občan, který po dlouhém výslechu bez přítomnosti advokáta nebo zástupců mexického konzulátu v rozporu s Vídeňskou konvencí, ratifikovanou USA, podepsal čtyřstránkové přiznání v angličtině, jíž nerozuměl. Většině cizinců, odsouzených k smrti, je v USA znemožněno obrátit se na konzuláty jejich zemí. Ve státě Utah byli mentálně postižení vězni připoutáni k židlím, které je zcela znehybňovaly po celé dny. Vězeň M. V. zemřel po šestnácti hodinách připoutání na takovou židli. Vězni jsou běžně biti elektrickými holemi. „Umíral osmnáct minut, přivázán k židli v cele zaplněné plynem. Jeho tvář byla zkřivena, tělo se chvělo v křečích dlouhé agónie, v koutcích úst se objevila zelená pěna, oči vylézaly z důlků.“ Tak prý zemřel W. L., Němec popravený v USA. Republikánský guvernér státu Illinois George Ryan nedávno změnil sto padesáti odsouzeným trest smrti na doživotí, přesvědčil se totiž o nedůvěryhodnosti amerického právního státu: „Třicet tři odsouzených ze sta bylo zastupováno advokátem, který byl později z různých důvodu zbaven práva vykonávat své povolání. Ze sto šedesáti odsouzených více než dvě třetiny jsou černoši, odsouzení porotami, v nichž zasedali jen běloši,“ napsal ve zdůvodnění svého rozhodnutí. Americký režisér Michael Moore v bestselleru Stupid White Men (více než pět miliónů prodaných výtisků) připomíná všem svým spoluobčanům, že jejich „idiot nation“ (sic!) je na prvním místě v počtu zabitých střelnou zbraní, v emisích skleníkových plynů, ve výrobě toxických odpadů, v každodenní spotřebě kalorií, v počtu znásilnění a dopravních nehod, v počtu nepodepsaných dohod o lidských právech a že v USA, kde polovina všech vědců pracuje na vojenských zakázkách, je i největší počet nukleárních raket. „Kdykoli jsem věřil, že slyším hlas boží, poznal jsem pak, že jsem zbožnil hlas svůj,“ říká jedna z postav Kunderova Žertu. Označme slovem „bushismus“ zbožnění vlastního hlasu, fundamentalistické přesvědčení o právu prosadit vlastní cíle proti odporu kohokoli. Po roce 1989 občané Západu přidělali otazníky k mnoha nabubřelým slovům: ekonomický růst, věda, lidská práva, pokrok; zdálo se, že doba výmluv na mezinárodní napětí pominula a že konečně přišel čas „prohloubit demokracii“ („socialistickou zákonnost“, říkalo se v podobném smyslu v 60. letech na druhé straně železné opony). Tu dobu otazníků jsme označovali různě – třeba jako postmoderní, multikulturní, komplexní, globální či postmaterialistickou. Bushisté rázně umazali otazníky u všech klíčových slov Západu a přikázali těm slovům znamenat jen to, co oni jimi míní. Nastala epocha „diskursivního machismu“, v němž nejde o to přesvědčit druhé v otevřeném dialogu, ale zastrašit je nebo vydírat – instituce jako NATO či OSN jsou už jen prázdná slupka, multilateralismus, který v nich byl zakódován, je nenapravitelně zpochybněn. Tento tupý machistický monolog je vedlejším produktem „tele-evangelismu“, televizního kazatelství, z něhož Bushova administrativa odvodila svůj politický diskurz. Ten se šíří jako zhoubná nákaza v euroamerickém veřejném prostoru a snadnost, s níž se to děje, není než dalším příznakem prudce sílící nevraživosti mezi globálním kapitalismem a demokracií. *** Nůžky mezi bohatými a chudými se rychle rozvírají jak v Evropě, tak v Americe, vlády si v zájmu bezpečnosti zřizují inkvizice, biologická, etická a sociální udržitelnost technicky realizovatelného je stále problematičtější, mezinárodní hyperburžoazie, která rozhoduje o směrech a intenzitě „planetárních toků peněz, informací, emocí, idejí a představ“, redukuje stále úspěšněji demokracii na pouhou technologii voleb. Klíčové historické předpoklady demokracie – sociální rovnost, nezávislý veřejný prostor, dělba moci, masové vzdělání, otevřená občanská společnost, právní stát, sdílená politická kultura a masová politická hnutí – pohlcuje vír globalizace. Brežněv a jeho nomenklatura ztotožnili socialismus s mocí SSSR, prezident Bush a jeho poradci ztotožnili demokracii s mocí USA. Stejnou roli, jakou hrál v 60. letech brežněvismus v poměru k socialismu, hraje dnes bushismus v poměru k demokracii: zredukovat hnutí inspirovaná demokratickými ideály na zájmy amerického impéria, přiznat všem státům na planetě jen „omezenou svrchovanost“ a přeměnit NATO ze spojenectví partnerských států na svazek vazalů, jak dokazují výroky o nutnosti „potrestat Francii za její Ne“. Je tu ale důležitý rozdíl: Brežněvova doktrína platila jen na východní straně železné opony, zatímco Bushova doktrína preventivní války „má rozměr planetární… kdo je a kdo není ohrožením americké státní bezpečnosti, bude určovat státní administrativa – nikoli Spojené národy,“ napsal právník Tomáš Rychlý (Právo, 15. 3. 2003). *** Americký historik Jacques Barzun shrnul své ponaučení z celoživotního studia moderních společností takto: Demokracie nemá žádnou teorii, kterou by bylo možno vyvážet, je výsledkem svérázného historického vývoje, jenž mnohými klikatými cestami vedl na některých místech naší planety k vzniku otevřené demokratické společnosti, která je úspěšným kompromisem mezi mnoha různými tradicemi. Ano, demokracii nelze popsat jako nutný důsledek nějakého souboru příčin, který by bylo možno nastolit násilím. Demokracie není než odkazem lidí, kteří se nedali udolat žádnými předsudky, autoritami či mocí. Arabští demokraté to vědí. Egyptský liberální ekonom a znalec politické filosofie amerických Otců zakladatelů, Saíd el Naggar, odpověděl takto na otázku, zda věří, že Američané chtějí vyvážet demokracii: „Samozřejmě že ne. Buduje se snad demokracie bombardováním? Demokracie potřebuje trpělivou práci, rozsévat semínka ve školách, od základů změnit média a učit lidi myslet vlastní hlavou, ne sedat na lep režimní propagandě“ (Sette, příloha Corriere della Sera, č. 13, 2003). V druhé polovině minulého století Američané intervenovali přímo i nepřímo v zemích Latinské Ameriky, tedy u svých nejbližších sousedů, ale demokracii to neprospělo. Proč by se měl podařit vývoz demokracie do mnohem odlišnějších arabských zemí? Po druhé světové válce USA přetvořily své vítězství v rozsáhlou pomoc Evropě, která byla inspirována „americkými hodnotami“ a demokratickou politickou kulturou. Na tuto éru koherence mezi americkou demokracií a americkou zahraniční politikou se po mccarthismu už nikdy nepodařilo navázat. Johnsonův a pak Nixonův nástup v USA, vojenské potlačení Pražského jara v roce 1968, následná normalizace a Brežněvova doktrína „omezené svrchovanosti“ ukončily nadějná 60. léta. Bushův nástup ukončil léta devadesátá, léta plná naděje na demokratizaci světa. *** Čtyři body tohoto epochálního zvratu chci teď zdůraznit. Za prvé: papež a s ním i milióny demonstrantů pochodujících pod transparenty s nápisem Mír se hluboce mýlí – alternativa není „mezi mírem a válkou“. V třetím světě žádný mír není možný, protože Západ a Východ tuto část světa během studené války vydaly krutým satrapům ve službách jedné či druhé strany. „Saddám Husajn je lump, ale je to náš lump,“ říkali vojevůdci studené války a mnuli si spokojeně ruce, když zaútočil na Írán. Titulky mnoha italských novin hlásají „Iráčané hledají své disaparecidos“. Nepřeslechněte to španělské slovo, připomíná nám Latinskou Ameriku, kde v 70. a 80. letech mizeli v žalářích a mučírnách chilských či argentinských generálů představitelé boje proti ekonomicko-politickému statu quo. Isabele Allende píše v úvaze nazvané 11. září mého strýce Salvadora: „Představte si, co by si myslel Američan či Brit, kdyby vojáci jeho země ve válečné zbroji přepadli Bílý dům či Buckinghamský palác, zabili přitom tisíc občanů, mezi nimi i prezidenta, rozpustili parlament, zrušili Nejvyšší soud, občanské svobody a politické strany, zavedli úplnou cenzuru a rozhodli se vyhladit všechny disidenty.“ Dělo se to v nejbližší zájmové sféře USA, v dosahu jejich moci a vlivu. Všichni jsme to ale v menší či větší míře tolerovali, protože byla „studená válka“ a v ní bylo (téměř) všechno dovoleno. Ano, Západ nevolí mezi mírem nebo válkou. Vybrat si může jen mezi možností odstranit otrávené zbytky studené války v co nejširší a nejotevřenější mezinárodní spolupráci založené na kritice evropské koloniální minulosti – vždyť Irák není než jeden z britských čmáranců na mapě – nebo naopak pokračovat pod vedením USA v dosazování dalších „našich lumpů“ do zemí Třetího světa. Na místo Saddáma neposlušného, Saddáma poslušného! „Samozřejmě nechceme, aby se situace otočila k vytvoření teokracie. Jde nám o …přeměnu iráckých státních struktur v reprezentativní, demokratickou vládu,“ řekl demokratický kandidát na prezidenta USA Joe Lieberman v CBS. Ale demokratická reprezentativní vláda znamená v mnoha státech tohoto regionu právě teokracii, vládu islámské revoluce a fundamentalistů. Když byly zrušeny výsledky voleb v Alžírsku, kde fundamentalisté získali většinu, Západ to považoval za „rozumné řešení“. „Ani Bush, ani Saddám, jen islám! skandovaly desetitisícové zástupy šíitů při pátečních modlitbách,“ píší všichni zpravodajové z Bagdádu. Co si vítězové vyberou? Reprezentativní vládu nebo nábožensky neutrální stát, obojí mít nemohou. „Volby v Iráku mohou dnes přivést k moci jen islámskou teokracii, ne demokracii,“ napsal proslulý znalec liberálně-demokratických institucí Giovanni Sartori z Columbia University. Jak dlouho bude okupantům trvat, než začnou používat proti nepřátelům dovezené „demokracie“ ty samé metody jako Saddám Husajn? Článok bol uverejnený v literárnej prílohe Práva Salon a na internetovom serveri vulgo.org Dokončenie v budúcom čísle
