K poznávání světa není potřeba vstávat od stolu. Sedím dny u počítače a sázím… Sazba vlastně bývala cosi jiného, já jen vtlačuji text a obrázky do určených ohrádek. Z vedlejší místnosti sem doléhá zvuk televize, tu a tam přijde návštěva. Kristýnka si přivedla spolužáka Míšu, dívali se na jakousi pohádku a povídali si o škole. „Jsou u vás tygři?“ zeptala se Kristýnka. „Jasně,“ řekl Míša. Otočil jsem se a zjistil, že je to hoch z Asie. Podle řeči by to nikdo nepoznal. „A můžou se lovit?“ „Leda když na tebe zaútočí.“ To už ale může být pozdě, pomyslel jsem si. Ve zprávách jsem zas pár dní předtím slyšel o návrhu senátu přejmenovat máj na květen a zakázat rudé hvězdy. Hned jsem si položil otázku, jestli brzy nebudeme muset ze zákona přebásnit Karla Hynka Máchu, ale pak mě napadlo i něco obecnějšího: čím víc se vzdalujeme éře, kdy rudá hvězda neomezeně vládla, tím zarputilejší je potřeba proti ní bojovat. Kde to skončí? Za pár desetiletí už nebude nikoho, kdo ještě stihl vstoupit do Pionýra. „Až vymřou všichni antikomunisti,“ odpověděl mi jednou na podobnou otázku kamarád. V počítači mám také internet, a když televize nehraje a návštěva nepřichází, tu a tam do něj nahlédnu. Zajímavý komentář byl na stránce Lidových novin: za svátek práce bychom se neměli stydět, protože cílem sociálních demokratů a levičáků vůbec je pohodlné vegetování na sociálních dávkách. Takový odvážný názor je ale světlou výjimkou, lépe vystihl ducha doby komentář Mladé fronty Dnes, který přirovnal podezřelé miliony korun bývalého sociálně demokratického předsedy vlády Grosse k milionům lidí zavražděných Stalinem. Komentátor jako by zapomněl, že peníze nemá dělit na čisté a špinavé, a tudíž že by ani případnou krádež levicovou neměl hanět víc než tu zprava. Jenže duch doby je silnější než ryzí idea. Ale co kdybychom tu ošemetnou věc – vracím se k prvnímu květnu – vyřešili jednoduše třeba tak, že bychom příští rok toho dne prodali ČEZ, Budvar, poštu a další molochy a slavili pak Den odnárodnění? Doléhají ke mně ale i jiné dobové rysy. Na svatého Václava večer k nám přijela na návštěvu babička a přivezla k naší radosti jablečný závin. Než mi byl donesen k počítači, vyslechl jsem její líčení příhody, kterak skupinka mladíků v černém vstoupila do tramvaje se slovy „Dámy a pánové, dobrý večer, rasová kontrola!“ Britsko-český spisovatel Benjamin Kuras ve své nové knize píše, četl jsem pak na internetu, že největším nebezpečím dneška je ideologie multikulturalismu, která je „náhražkou někdejšího marxistického internacionalismu. Jejím záměrem je rozleptat myšlenkové a hodnotové struktury západní demokracie zevnitř. Vzděláním, propagací, medializací, politizací a osočováním nositelů standardních idejí, hodnot a zvyklostí, označováním nálepkami jako nacionalismus, xenofobie, bigotnost, pozůstatky imperialismu, rasová či ideová arogance.“ Ale jak jsem vzápětí zaslechl z televize, proti této nové metle naší civilizace bude už nyní možné bojovat svobodněji, protože radikální pravicová mládež se rozhodla zbavit zakázaných symbolů na oděvech a věnovat se plně své věci. Tím se v Brankách, bodech, vteřinách neřídil sparťanský fotbalista Horváth, který na stadioně pozvedl pravici k tribunám, a tak musel být potrestán vysokou pokutou, aby kvůli své hloupé spontánnosti nemusel vynechat několik důležitých zápasů. Čas od času ale přece jen musím od práce vstát. Bylo potřeba zajít pro mléko, a tak jsem po schodech doprovodil Míšu, který spěchal na autobus. „Jak se ti u nás líbí?“ zeptal jsem se. „Moc,“ odpověděl. „A chcete tady zůstat?“ „Asi ano, uvidíme“. To už ale může být pozdě, pomyslel jsem si. Text, ktorý uverejňujeme s láskavým dovolením vydavateľa aj autora, vyšiel pôvodne v českom časopise Listy č. 5/2007
