Jacques Derrida patřil k velmi silné generaci, která od konce 60. let působila téměř jako celek, a přesto každý z jejích příslušníků dokázal v tomto soustředění sil nejen uchovat svůj osobitý hlas, ale byl také slyšen jako naprostá individualita. To, co spojovalo Michela Foucaulta s Derridou či Deleuzem, Jacquese Derridu s Lévinasem, Lyotardem či Heideggerem, byl mnohem spíše skrytý spodní proud, který začínáme vnímat teprve teď, když tyto hlasy umlkly a zůstaly knihy. Jacques Derrida nebýval zprvu příliš vítaným hostem na konzervativních univerzitách, protože jeho vztah k filosofii byl vztahem velmi dvojznačným – dekonstruktivní, jak svůj přístup k filosofické tradici sám nazval. Ukazoval, a to velmi důsledně, problematičnost filosofického jazyka, ale současně s tím – a to s nemenším důrazem – i fakt, že se této problematičnosti ani tohoto jazyka nelze zbavit, má-li filosofie zůstat sama sebou: útěk před nezajištěností základů by znamenal smrt kritického myšlení. V tom byl kupodivu blízko i takovým myslitelům, jako byl Adorno či pozdní Wittgenstein. A, jak ukazují zejména jeho knihy z 90. let, neměl daleko ani k Walteru Benjaminovi. Především se však vždycky snažil pohybovat na hraně, z níž je možné vidět obě strany, na hraně, která spojuje i odděluje a která dává pocítit tíži nerozhodnutelnosti; myšlení začíná tam, kde končí předpisy a záruky, a kde je třeba hledat nikoli jen nové cesty, nýbrž cestu vůbec, samu zkušenost cesty. Pokud Jacques Derrida nabízel nějaké řešení této zvláštní situace, která není historickou epizodou, nýbrž je vlastní filosofickému myšlení od jeho počátků dodnes, nebylo to řešení snadné, nýbrž velmi obtížné: klíčem je podle něj nepohodlí radikální odpovědnosti. Psal o ní, svým nesmírně detailním způsobem v seminářích rozebíral její „pojem“ (při jedné příležitosti dokonce i v souvislosti s českým filosofem Janem Patočkou), ale především ji také demonstroval svými veřejně zastávanými postoji. Když se Evropou začala šířit xenofobie, vstoupil do diskuse způsobem bezmála bezohledným: začal hledat pravý smysl pohostinnosti a tvrdil, že pohostinnost neznamená vlídně přijímat ty, které očekáváme a které jsme pozvali, neboť to je více či méně konvenční slušnost, nýbrž vítat toho, kdo přišel nepozván, neočekáván a možná i zcela nevhod. A stejně tak je třeba za dar považovat nikoli to, co se dává výměnou, nýbrž to, co se dává, aniž proto, že jsme něco dostali, a aniž očekáváme, že něco dostaneme na oplátku. Zejména ve svých pozdních textech Jacques Derrida často zdůrazňoval, že dekonstrukce, to jest takový vztah k tradici, který za ni přejímá odpovědnost tím, že volí, co z ní převezme a jakým způsobem, a to i za cenu toho, že zničí stavbu, aby mohl proniknout až k jejím základům a na nich budovat znovu, na tradici navazovat její radikální transformací, je vlastně onen způsob myšlení, který je vlastní demokracii. A stejně demokratický je i jeho vztah ke čtenářům, ač i to přináší značné nepohodlí. Neboť Jacques Derrida nikdy nepřednáší nějaké teze: otevírá určité pole, objevuje nové možnosti, ale rozhodnutí, zda do tohoto pole vstoupí a tyto možnosti vezmou za své, ponechává výhradně v rukou svých čtenářů. Autor je filozof a prekladateľ Derridových diel
