Nasledujúcu stať vrátane ilustrácií sme prevzali z českého ľavicového webu AltPress, kde vyšla pod autorskou značkou dla. Viac o webe, ktorý edituje Martin Hekrdla, sa dočítate TU.
Daniel Bensaid (1946-2010) byl významným marxistickým filozofem, teoretikem i politikem trockistického hnutí ve Francii. Byl jedním z lídrů Revoluční komunistické ligy (LCR, později Nové antikapitalistické strany, NPA) a Sjednoceného sekretriátu IV internacionály. Jeho vliv – také prostřednictvím čtyř desítek knih a bezpočtu článků – zůstává v řadách světové antistalinské levice značný. Následující Bensaidovy úvahy o Marxovi a marxismu jsou vybrány z jeho odpovědí v interview pro deník L´Humanité z 2. prosince 2007. AltPress touto statí navazuje na myšlenky Immanuela Wallersteina (ZDE).
Za marxistu se označuji jen zřídka, neboť historie toho slova nabyla vrchu nad smyslem, konotace nad významem. Protože toto slovo sloužilo k označení odlišných a protichůdných věcí, nemůže už být používáno nevinně, bezděčně, jen tak mimochodem. Jsou státní marxismy, marxismy stran… Dnes je nutné mluvit o tísíci a jednom marxismu. Tento pluralismus vyplývá stejně z rozporů jako z historických limitů Marxova myšlení. Je to otevřené dědictví, jak napsal Jacques Derrida. A dědictví, to není něco, co se uloží do skříně, nýbrž to, co s tím udělají dědicové.
Abychom objevili smysl, musíme se vrátit k tvrdému jádru, k titulu, který provázel Marxe skoro čtyřicet let, od Rukopisů z roku 1844 do jeho smrti: Kritika politické ekonomie.
Vezměme příklad globalizace. Mnoho kritických duchů líčí, jak funguje, co jsou daňové ráje, finanční spekulace. Líčí všeobecnou komodifikaci, včetně samotného života. Ale to všechno je deskriptivní, popisné, nikoli explikativní, vysvětlující. Marxova síla je ve schopnosti anticipovat vývoj, a to v pouhých počátcích průmyslového kapitalismu. Když mluví o kapitalismu ve čtyřicátých letech 19. století, myslí tím konkrétně koho? Truhláře z pařížského předměstí Saint-Antoine, německé brusiče a krejčí šijící doma. Rozebírá rané počátky rodícího se mechanismu akumulace kapitálu. V současné době máme pocit permanentního zrychlování času, hysterizace každodenního života, napadení životního prostoru zbožní logikou, která okupuje všechno. To vůbec není pouze důsledek rozvoje technologií, byť i ty k tomu přispívají. Je to především důsledek akumulace kapitálu, který – aby unikl vlastnímu stínu – je nucen se roztáčet stále rychleji kvůli sobě samému jako derviš, aby kompenzoval každý pokles zisku.
Truhlářská dílna v pařížské čtvrti Saint-Antoine (1880).
Abychom porozuměli našemu světu a nespokojili se s kritikou a obviňováním, zůstává pro nás Marxovo myšlení východiskem, i když jistě ne posledním slovem. Fernand Braudel napsal, že kdybychom chtěli doopravdy skoncovat s marxismem, bylo by třeba neuvěřitelné proměny současného slovníku. V něm jsou obsaženy prvky Marxova myšlení, které se stalo každodenní prózou naší doby, a to i u těch lidí, kteří vůbec nejsou marxisty. Být marxistou znamená, uchovávat tyto nástroje porozumění světu nikoli proto, abychom je konzervovali, ale abychom je živili. Je to vědomí, že svět není reformovatelný retušemi, že je třeba ho změnit a že naléhavost změny je větší než kdykoliv předtím.
Existuje značné nebezpečí akademické rehabilitace Marxe, konstatované Derridou v jeho knize Marxovy přízraky. Marx je velký myslitel, a kdyby si nevzal do hlavy dělat politiku, mohl být napořád citován. Nicméně, dostal se do Plejád [Blibliothèque Pléiade, společenskovědní edice prestižního francouzského nakladatelství Gallimard – pozn. red.], zaujímá silnou pozici (Lenin má méně šancí vstoupit do Plejád), je částí panteonu myslitelů naší doby. Měl by však větší cenu, kdyby se svým psaním nezapletl s Pařížskou komunou. Ale přesně to je od Marxe neoddělitelné! Je ve skutečnosti postavou nového intelektuála, který v šedesátých letech 19. století akrobatickým způsobem spojil teoretickou práci na Kapitálu, publicistiku i provozování politiky v I. internacionále.
Derrida má pravdu: „Není budoucnost bez Marxe“. „Pro“ i „proti“ ano, ale ne „bez“. A když neoliberálové líčí Marxe jako vykopávku z 19. století, musím se smát. Oni sami jsou přece zahrabáni s Thomasem Hobbesem (1588-1679), Johnem Lockem (1632-1704) a Alexisem de Tocquevillem (1805-1859).
Marx je myslitelem současným, protože jeho i naší současností je kapitál, Marxovo alter ego. Marx vstupuje do neosobního mozku kapitálu jako tvůrce detektivního příběhu vstupuje do mozku a logiky sériového vraha. Dnes se ten mozek rozvinul, ale abychom pochopili, jak funguje, je třeba studovat Marxe.
Často je stavěna otázka rozdílu mezi „mladým“ Marxem a Marxem Kapitálu jako autorem ekonomističtějším, produktivističtějším. Zdá se, že díla jeho zralosti nemají stejný tón, že po roce 1860 v nich už nenalézáme tutéž vášnivou útočnost, tutéž nesmluvavost jako v těch ze čtyřicátých let.
Nikdo není intelektuálně vyzbrojen z Jupiterova stehna. Existuje tedy i příběh formování Karla Marxe jako kohokoli jiného. Zcela na počátku je Marx liberálním demokratem. Až do obratu v letech 1843-1844, kdy pracuje pro Rheinische Zeitung, explicitně odmítá nazývat se komunistou. A pak přichází, jak napsal, rozchod se starým filozofickým myšlením zděděným po Hegelovi: základní texty tohoto rozchodu dozrávají v roce 1843 a jsou publikovány v roce 1844 v jediném díle Francouzsko-německých ročenek – O židovské otázce, Úvod ke kritice filozofie práva (kde se poprvé rozepisuje o proletariátu).
Následně přechází od filozofického a mnohdy lyrického žánru ke kritice, v níž snaha o formulační přesnost vyvolává strohý dojem. Zpracovávat statistiky anglických fabrik, schémata reprodukce… to není k smíchu! Engels k tomu poznamenal, že druhý díl Kapitálu bude suchý. Já myslím, že není. Kapitoly o zbožním fetišismu nebo o primitivní akumulaci v Anglii a podobné úseky té knihy jsou velmi poetické. Je to velké literární dílo, jeden z mála vědeckých ekvivalentů Proustova Hledání ztraceného času.
Marx na počátku vychází ze zboží, z toho nejbanálnějšího, co je po ruce, třeba tužka nebo brýle. A vytahuje z toho jako z magického klobouku abstraktní a konkrétní práci, užitnou a směnnou hodnotu, kapitál konstatntní a variabilní, fixní a oběžný, všechno… A jako tímto způsobem spletená smyčka zachycuje u Prousta znovunalezený čas, u Marxe je ve výrobním cyklu, oběhu a reprodukci zachycen kapitál z masa a kostí. Ne už jako pouhý skelet, ale jako živý obsah moderní tragédie.
Určitými teoretiky však byla postulována myšlenka, zvláště mladým Gramscim (a mohem později Negrim), že existuje Marx vzpoury a subjektivity – zejména v Rukopisech z let 1857 až 1858 – a že později tato dimenze z jeho díla zmizela. Cornelius Castoriadis, přestože byl osobností velmi kultivovanou, dokonce napsal, že v Kapitálu už není třídní boj. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné vyrukovat s takovou nehorázností. V Kapitálu přece nenalézáme jen mechanismy vykořisťování, nadhodnotu atd., ale šlo i o politiku, o nezbytnou oporu pro kritiku Proudhona. Šlo o to ukázat, že nelze zrušit vykořisťování a útlak spravedlivým úvěrem a správným rozdělováním, jestliže nedojdeme až ke kořenům vytěžování nadhodnoty. Ale Gramsciho článek Revoluce proti Kapitálu zůstal slavný – revoluce jako planoucí subjektivita proti „chladné“ vědě, postoj opakovaný Antoniem Negrim v Marxovi za Marxem.
Nemůžeme rozřezat dílo na oddělené bloky. Rukopisy 1857-1858, jež někteří shledávají lyričtějšími, smělejšími literárně, jsou částí přípravných materiálů pro Kapitál. A kapacita rozhořčení a vzpoury je stále v Kapitálu přítomna – a subjektivita také. A přínosem ke spravedlivému rozhořčení a revoltám – ale k rozhořčení a revoltám zdůvodněným a zvládnutým – je, že se boj stává účinnějším.
Auguste Comte
Část výhrad k Marxovu dílu ve Francii plyne z faktu, že jeho ideje splývají v našem vědomí s marxismem doktrinářským. Mnoho intelektuálů – ano, také já – bylo formováno nesmrtelnou Stalinovou brožurou Historický a dialektický materialismus, prací Georgesa Politzera Základní principy filozofie atd. Dalším důvodem je vydavatelský nezájem ve Francii. Rukopisy ještě nebyly přeloženy v roce 1968, Louis Althusser je neznal. Pak – trochu koketně – ve své knize Budoucnost trvá dlouho – tvrdí, že četl v té době jen první díl Kapitálu. Byla to právě neobeznámenost, která spojovala Marxe ve Francii s dominantním pozitivistickým čtením. Má se neustále za to, že Marx a Auguste Comte jsou podobní, ba stejní, ačkoli pro Marxe byl Comte „trojnásobný kretén“. V celém Kapitálu jsou o Comtovi asi dvě poznámky pod čarou zhruba v tomto smyslu: „Jak někdo může psát něco podobného třicet let po Hegelovi?“ To nebrání všem francouzským univerzitám, v každém případě tzv. humanitním vědám, aby byly ovládány comtismem. Littré byl přímým Comtovým dědicem, Durkheim rovněž. Lavissova historiografie, Jules Ferry a veškerý akademický aparát byl pozitivistický. A francouzské dělnické hnutí, alespoň jeho intelektuální část, bylo rovněž vrženo do tohoto pozitivistického hňupství. Bylo málo germanistů mezi jeho zakladateli, kromě Jaurèse a Sorela, a nebyl tedy přístup k pramenům…
Z toho plyne nesmyslná interpretace Karla Marxe jako scientisty. Marx konstatuje rozdíl mezi tím, co nazývá „německou vědou“ a „anglickou vědou“. Podle něj anglická věda, to jsou vědy exaktní nebo pozitivistické. Je plný obdivu – někdy až přepáleného – k pokrokům fyziky, chemie, geologie… A existuje věda německá, Wissenschaft, která není vědou ve francouzském (anglickém) smyslu, protože jde o dynamický proces poznávání. Velmi málo lidí ve Francii to bere v úvahu. 
A nejprve především Althusser, který v šedesátých letech 20. století postavil svůj věhlas na jakémsi komplexu vědeckosti, na úsilí, aby marxismus byl natolik vědecký, že marxisté budou muset být uznáni akademickými celebritami za seriózní lidi – a ne pokládáni za zpolitizované signatáře drsných petic a za intelektuální partajní žoldnéře. Z toho vzešlo pátrání (nekonečné!) v Marxově díle po nevypátratelném „epistemiologickém zlomu“, jejž lze shrnout otázkou: Kdy se Marx stal vědcem a přestal být ideologem a filozofem? Nakonec Althusser objevil poklad: Marx se stal marxistou těsně před svou smrtí v roce 1883, v krátkém textu Poznámky o Wagnerovi. Už bylo načase!
Louis Althusser
Proč toto urputné hledání ostré hranice mezi peklem ideologie a zářivým světlem vědy? Abychom byli vědci po francouzsku. Výjimky jsou velmi řídké, jen málo lidí pochopilo, že u Marxe jde o jiné pojetí poznání. Je to Manuel Sacristan ve Španělsku, je to Blanchot ve Francii. V krátkém textu z Amitié nazvaném Tři Marxovy promluvy ukazuje, jak Marx splétá své „tři promluvy“ – politiku, filozofii a vědeckou teorii –, které jsou ve francouzské kultuře tak oddělené, rozpletené a popletené.
Pád Berlínské zdi a zhroucení Sovětského svazu možná nakonec osvobodí Marxe – i tisíc a jeden marxismů – ze zajetí doktrinářských ortodoxií. V onom sousloví „tisíc a jeden“ zůstává problém a zároveň úkol: najít to, co v téhle pluralitě marxismů může ustavit jejich jednotu, to, co umožní odlišit legitimní interpretace od jednoznačných nesmyslů.
Vyšlo na AltPress 7. 8. 2015
