Seděl jsem před lety v pracovně předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu – u paní Anděly Dvořákové několik hodin po její audienci v Arcibiskupském paláci. Na její žádost ji přijal primas český Miloslav kardinál Vlk. Žádala, aby církev pietně vyzvedla památku zastřeleného lidického kněze Josefa Štemberka u Horákova statku při vypálení Lidic 10. června 1942.
Odešla s nepořízenou, prý se dotyčný církevní pastýř neměl zaplétat s politikou. Milost gestapa kněz před popravou nepřijal. Proto přišel o život. Kardinál Duka v roce 2012 připustil, že se církev začíná zabývat návrhem na jeho blahoslavení.
Skoro jsem tomuto svědectví nemohl uvěřit.
Do Lidic se skoro každoročně vypravuji, sám i se svými blízkými, sloužil jsem zde i jako voják základní služby u Strážního praporu MNO. Po celou dobu tvůrčí práce jsem pobýval v ateliéru – nablízku sochařce Marii Uchytilové, když vytvářela pomník památce zavražděných lidických dětí.
Srdce mi mohly utrhnout loupežné noční nájezdy zlodějů, kteří rozkradli do svých zahrádek po roce 1990 na dvacet tisíc růžových keřů z celého světa. Vážil jsem si ministra kultury Pavla Dostála a ředitele Památníku Lidice Milouše Červencla, co pro nápravu piety Lidic vykonali. Vloni mne potěšilo, že do Lidic přijel kromě prezidenta Miloše Zemana i vysoký církevní hodnostář.
Hanba se mnou lomcuje, když si vzpomenu, že tu ani jednou po roce 1989 oficiálně nebyl Václav Havel; prý jenom jednou, když jel autem kolem.
A to ani poté, když se Němcům ostentativně omluvil za „vyhnání“.
Tuto vadu na kráse nemohlo odstranit ani udělení Řádu TGM in memoriam tomuto lidickému mučedníkovi 28. října 1992. Ani pozdější další světské dekorace.
Foto: Autor
