Málokdy vracíme svou paměť ke stránkám zašlých fotografii, abychom jim vrátili jejich tehdejší barvu. Historik a novinář Dan Jones, žijící v Surrey a brazilská umělkyně Marina Amaralová, specializující na kolorování historických fotografií připravili novodobé dějiny světa v kolorovaných fotografiích.
Pro českého i slovenského čtenáře je k jejich očím vydala brněnská JOTA.
Jsem takřka již zcela odpuzován ponorem všeho do politických šarvátek, tendenčním ostrakizováním a tlakem každého na hnojiště doby, která minula.
Sám jsem docela ze zmíněného nedávno získal velké zkušenosti ze spolupráce a z editace fotografické knihy Zhiyi Cai – Zdeněk Hrabica „Člověk – fotoportréty“.
Jakmile kniha spatřila světlo světa odstartovala nečekaný humbuk.
Na počátku stránek knihy je portrét v době fotografování skoro stoletého, posledního žijícícího studentského vězně koncentračního tábora Sachsenhausen ze 17.listopadu 1939 Vojmíra Srdečného, ak. malířky Heleny Hruškové-Slavíkové se siluetou Vyšehradu, kováře Petr Fischera, arciopata Petra Prokopa Siostrzonka, exprezidenta Václava Klause, profesora MUDr. Jan Pirka, předsedy Jazzového fora Karla Srpa, basbarytonisty Adama Plachetky, muzikanta Felixe Slováčka, kosmonauta-kandidáta Oldřicha Pelčáka, veterána gastronomie, kuchaře Jiřího Eichnea, předsedkyně Akademie věd prof. Evy Zažímalové, prof. JUDr. Václava Pavlíčka, porodníka prof. Antonína Doležala, sedláka Františka Čuby, truhláře Vojtěcha Kubíka, výtvarnice z Austrálie Svatavy Niall nebo sběratele dýmek Josefa Stanislava; celkem je v knize devětadevadesát tváří.
Nechybí v ní ani portrét prezidenta Miloše Zemana.
V kotli se vařil eintopf. Proč ten a ne onen, proč já a proč ne ten.
Nová kniha kolorovaných fotografií „Barvy času“ podobnou štvanici nedovoluje. Mark Twain, Fidel Castro a Che Guevara, Benito Mussolini, Adolf Hitler ani Karl Marx ani Sedící býk či Winston Churchill podobné rozmíšky nepřipouštějí. Ani editoři k tomu nezavdali žádné propagandistické důvody, jaké jsou příznačné zejména pro české prostředí. Nejde jenom o portréty, jde o autentické fotozáběry ze stavby Eifelovky, sochu Svobody, válečné dokumenty z oslavy nad japonským imperialismem. O celý náš dlouhý život a velmi rozmanitý svět. O vítězství u Stalingradu. O Maďarsko 1956. Jde i o Maa a Ču-Te! Jde i o Portfiria Díaze.
Sláva bohu na výsostech, že nová kniha nevznikla v zemi pod Řípem, komentáře ke kolorovaným fotografiím Karla Marxe či Adolfa Hitlera nebo Fidela Castra by byly zcela určitě třídně principiální. Tedy hodně podjaté, až pitoreskní.
Jakými jsme denně živeni a vykrmováni
Aniž kdokoliv dbá, že máme ještě i vlastní mozek.
