„Vlastní suverenity jsme si moc neužili.” Toto prezidentské postesknutí před referendem jakoby předznamenalo jeho jednoznačný výsledek. Ten byl logický. Co nám suverénní rozhodování českých politiků přineslo? Nižší nemocenské a důchody na obzoru, obavy seniorů i juniorů o budoucnost, nezaměstnanost… Ale také Koženého na Bahamách, vytunelované banky, zdechlého Lva ve světě financí. Ctihodné senátory, za jejichž vadné rozhodování platí všichni. Úsměvy celebrit na obálkách tiskovin propagujících dnes již zkrachovalé kampeličky. Tristní konec H-systému, k němuž měli mnozí politici blíž než přísloveční koně do žlabu. Špatně utajenou, zbrklou platbu firmě, kterou vede v cizině stíhaný a v ČR spokojeně vegetující šéf… *** Není se co divit, že obyvatelům této zemičky v srdci Evropy, z nichž více jak dvě třetiny pobírají podprůměrný plat, je omezená suverenita šumafuk. Právě jim profláknutí radní Kocourkova aktuálně vysvětlují, že s jejich penzemi to takhle už dál nejde, že na jejich sociální a zdravotní zabezpečení platí zaměstnavatelé příliš mnoho – a že to stejně nestačí. Tito občané se proto rozhodli pro šanci, pro onu šanci, kterou nedokázal srozumitelně vysvětlit ministr Svoboda, ale s níž před referendem operoval více než hojně. Skutečně jde především o šanci, že se čeští politici budou muset umravnit, protože nebudou neomezenými vládci v krajině české, moravské a slezské. Jestliže se životní poměry občanů nezlepší, tak alespoň jejich představitelé vystřízliví. I když, obecně si stejně nedělám iluze. Naděje, alespoň na čas, tu však přesto je. Zkusme jí věřit. To docela výstižně vyjádřil ve Šponě politolog Jacques Rupnik slovy: „Je lepší se na rozhodování podílet, než jen pasivně reagovat na cizí rozhodnutí.“ Nicméně, velmi čerstvá zkušenost s invazí do Iráku a neakceschopností institucí mezinárodního společenství takovou naději příliš neposiluje. Ostatně, v malinko posunutém gardu se tohoto problému dotkl velvyslanec Evropské komise v Česku Ramiro Cibrian, když prohlásil: „Problémem je, že malé členské státy mají (v EU) hodně moci.“ Optimálně vybalancovat všechny působící vektory a zejména se vypořádat s různou intenzitou transatlantických vazeb (v podstatě kontraproduktivních) bude trvale nesmírně obtížné. *** Sobotní večer přinesl show z Hradčanského náměstí. Ze strany koalice to byl krok určitě předvídavý a dobrý. Bohužel, jak je pro koalici typické, nevyvarovala se amatérismu a tím dojmu jisté nedotaženosti. Je samozřejmé, že koalice bude výrazně kladný výsledek referenda připisovat úspěšné kampani, přestože v záplavě obecných frází například diletantsky zapomněla dopředu informovat o místě a technice voleb. Nic jiného, než se chválit, teď stejně nemůže dělat. Kampaň ale byla objektivně málo přesvědčivá a svým způsobem arogantní. Jakoby ani nestálo za to, informovat občany jinak než reklamními grify a v případě opravdového zájmu je bezradně posílat od čerta k ďáblu. Samolibost byla koneckonců obsažena i v „hrdosti premiéra na diváky (občany), kteří hlasovali tak, jak hlasovali.“ Jsem ochoten uvěřit, že premiér to skutečně myslel upřímně, že šlo o euforii nefalšovanou. Neuvědomil si však, že hodně z diváků takový způsob komunikace zdaleka nemusí přijímat pozitivně, že řada přítomných a televizních diváku, kteří řekli ANO, nemusí být naopak hrdá na svého premiéra, kterému jeho post „zařídil,“ jím později zavržený, předchozí předseda vlády. Že prostě hlasovali ano, protože doufají ve změnu dosavadních poměrů. Vladimír Špidla se tak stylizoval do role jakéhosi „otce národa“, kterážto pozice ale nemá dostatečný mandát ani fundament. Jeho smůla nespočívá v nedostatku správného úsudku a inteligence, těmito atributy byl obdařen podobně jako většina jeho kolegů, tedy průměrně. Má prostě jenom smůlu, že evidentně úctyhodné množství naběhaných kilometrů nedokáže prodat s takovým efektem jako třeba prezident, kterému k obdivu jeho příznivců stačí raketa pod loktem nebo lyže na ramenou. *** Václav Klaus účast ve veřejnoprávní diskusi odmítl, předsedové stran však využili příležitosti ukázat se beze zbytku. Kromě Vladimíra Špidly však snad jen Mirek Topolánek dokázal zformulovat cosi uceleného, z čehož bylo možné vydedukovat nějakou ideově sevřenější koncepci. Cyril Svoboda jistě nepatří mezi nevzdělance, ale jeho dychtivost odpovídat na otázku ještě před tím než byla vyřčena, hned a první, velmi kazí celkový dojem. Hujerství na tak vysokém postu je nutně směšné, ne-li odpudivé. Jednoduchá a nedotažená schémata Petra Mareše už začínají být nudná, nelze je brát vážně. Členství ČR v EU, podle něho, bude přát pracovitým a zodpovědným. Tak vágní agitky ale známe už z reálného socialismu. Pracovití a zodpovědní se jistě nezačali rodit až po listopadové revoluci, protože předpokládám, že alespoň sebe mezi ně Mareš řadí. Nejeden pracovitý a zodpovědný padesátník však práci nemá, nesežene a EU na tom nic nezmění. Pracovitý a zodpovědný penzista podle pana Mareše asi neexistuje, nebo má prostě smůlu. Poslední zúčastněný, Miroslav Grebeníček, zdaleka nedosahuje rétorické úrovně mnoha svých, byť níže postavených, stranických kolegů. Celkově však celý pořad trpěl hašteřením a chaosem, znásobeným mnoha rušivými vstupy a únavnými grafy. Mimochodem, takto exaktně distribuovaná data ve mně budí velkou nedůvěru. Neznaje však algoritmus jejich vzniku, nemohu je přímo kritizovat. Protože se však mně ani mojí ženy nikdo na nic neptal, nedovedu pochopit, jak tvůrci těchto čísel a křivek vědí, jak jsme volili a kterých že to stran jsme příznivci. Shrnuto a podtrženo: Poreferendový guláš z průměrné hospody. Kuchaři nevynalézaví, suroviny mírně zavadlé. Plnú verziu článku uverejnil internetový denník Britské listy www.blisty.cz
