Zkušený herec velkého formátu dovede odmítnout roli, jaká mu nesedí. Nechce hrát postavu, se kterou se vnitřně nemůže ztotožnit. Třeba proto, že její charakterový typ je mu až příliš vzdálený. Říká se sice, že špičkový herec dokáže „zahrát všechno“; jistě, ale i přesto právě špičkový herec některé role raději odmítne.
Zahrát státníka úřadujícího v míru možná není pro herce těžké. Zvláště když současní státníci, zejména na Západě jsou střiženi podle jednoho metru, a to střihem ryze pro konfekční použití. Ze šedivé pomačkané látky. Zahrát státníka, který řídí válečné operace své země, je možná jen o málo obtížnější úloha. Za předpokladu, že se hraje na divadle nebo před filmovými kamerami. Volodymyr Zelenskyj, herec převážně estrádního formátu, ale dostal nabídku (od ukrajinských oligarchů a nacionalistů nebo přímo z Washingtonu?), jakou mu možná dost dobře nevysvětlili. Asi mu zapomněli říct to úplně nejdůležitější. Že to nebude hra.
On prostě jaksi neměl zahrát prezidenta, on se měl prezidentem stát. A mezi těmi dvěma póly fikce a reality je nebetyčný rozdíl. Stát se někým nebo úlohu předstírat, to věru není totéž. Nestačí obléknout si kostým, jakýsi tělocvičný úbor, naznačující, že v tomto případě prezident nebude salónním politikem pouhých letadel, hotelů, recepcí, červených koberců a rautů, ale jakýsi ukrajinský Rodrigo Diaz de Viviar alias El Cid Campeador, jenž pro kastilského krále Alfonsa V. dobyl v 11. století na Arabech Valencii. Na koni, s mečem v ruce a hlavně s odvahou válečníka a velitelským umem v krvi. Pro koho měl Zelenskyj dosáhnout porážky Ruska? Zajímavé, že se v oficiálním informačním prostoru Západu nikde neobjevila otázka: „Co vlastně měla Ukrajina porážkou Ruska získat?“ Obrovskou rozvrácenou zemi plnou konfliktů a jaderných zbraní bez jasného vlastníka v těsném sousedství? Nebo Washington Kyjevu slíbil, že Rusko prostě zmizí? Vypaří se? Vůbec se v souvislosti s touto tragédií nekladly desítky veledůležitých otázek. Pročpak asi? Co chtěl získat Washington a co Londýn, to bylo a je docela jasné. Co EU, to už méně…
Nejspíš Zelenskému při draftování neřekli, že jeho úkolem nebude vítězného vůdce a válečníka hrát podle spolehlivého neměnného scénáře, do jakého jeho autor vepsal dokonce i poslední jednání a poslední scény. Neřekli mu, že autor scénáře sám výsledek své inscenace nechává otevřený, a to docela hodně otevřený. Že jej napsal tak trochu stylem George Sandové, která se s úsměvem sobě vlastním kdysi přiznala, že od jisté chvíle si postavy jejích románů dělají, co chtějí. Ostatně, tenhle roztomilý detail z autorské tvorby spisovatelů, dokonce i těch největších, znají téměř všichni autoři rozsáhlejších epických útvarů.
Jo, to by se to hrálo, kdyby byl scénář úplný. Kdyby autor znal konec nebo směl konec příběhu napsat. Kdyby ležel takový scénář před Zelenským na stole a on si ho mohl pěkně pročíst a prostudovat od začátku do konce. A potom nabízenou roli raději s díky odmítnout. Jenomže, hra s otevřeným koncem, to je trochu jiné kafe. Dokonce je to mnohem obtížnější situace, i když se role pouze hraje a herec ji nemusí prožít na vlastní kůži. Zelenskyj se tak trochu ocitl v roli herce, kterému u divadla nebo ve filmu nabídli roli anglického krále Karla I. Stuartovce. A teprve v okamžiku, kdy Karla I. přivlečou na popravčí lešení, přinutí pokleknout před špalek a položit na něj hlavu, se ozve z režie sladké tajemství: „No, chlapci, dnes se jede na ostro!“ Doslova!
Pozdě bude herec litovat, že si nenechal svoji roli vysvětlit pečlivěji. Že se lépe nezeptal, jestli Karla I. hraje nebo jestli jím nakonec, pro boha svatého!, i nebude? Meč dopadá a hra je u konce. V posledních měsících je role bývalého ukrajinského prezidenta, Zelenského, skutečně již role truchlivá. Byl to nejspíš oficiální Washington, kdo mu nedoporučil či přímo zakázal, aby si nechal v Kyjevě volbami potvrdit nové prezidentské funkční období. To původní mu totiž vypršelo v květnu letošního roku, takže od tohoto měsíce vykonává svoji funkci vlastně načerno, skoro by se dalo říci jako samozvanec. Získat „řádnými volbami“ druhé prezidentské období přitom nemohl být velký problém. Ukrajina se nachází ve válečném stavu a vládnoucí režim v Kyjevě se už v roce 2014 postaral o to, aby ultranacionalistické a oligarchické struktury v zemi držely všechnu moc a nepřipustily opozici ke slovu. Technicky vzato měl Zelenskyj pouze problém v tom, aby vládnoucí struktury v Kyjevě samy nebo na doporučení z Washingtonu nezaměnily jeho osobu za někoho jiného, stejně naformátovaného.
Pokud bylo Zelenskému „vysvětleno“, že má nadále stát v čele Ukrajiny bez pevného mandátu, mohl si snadno domyslet, proč se tak má dít. Třebaže Washington respektuje Zelenského ve funkci prezidenta Ukrajiny, což se už stalo bohužel rozhodujícím faktorem pro legitimitu každého prezidenta na světě, může Washington říci, kdykoliv se mu zachce, že Zelenskyj prezidentem není a nebyl, tudíž to, co případně podepsal, nemá žádnou platnost. Z toho důvodu je naprosto evidentní, že pokud snad dojde k jednání mezi Ukrajinou (se souhlasem Washingtonu) a Ruskou federací (souhlas si Moskva udělí sama), pak za jednacím stolem Zelenskyj sedět určitě nebude.
Když herec na divadle vypadne z role, nebo prostě nemá svůj den a hraje špatně, dočká se nanejvýš pískotu z hlediště. V temperamentnějších zemích k němu přibude i sprška nepříliš čerstvé zeleniny a nějaké to vajíčko navíc. Ale nic hroznějšího se nestane. Herec se v šatně umyje, převlékne a jde domů. Nebo do hospody na panáka. V nejhorším případě ho režisér přeobsadí. No, co se dá dělat. Na světě jsou horší věci.
Ale když hra není hra, ale kus života těžkého, pak bývají výsledky neúspěchu podstatně vážnější. Mohou být i tragické. Washington s Londýnem, jako hlavní architekti tragédie ve Východní Evropě, možná již nějaký čas tuší, že z téhle války, z vyčerpaných Ukrajinců a vyždímané Ukrajiny, už o mnoho více nevyrazí. Že hlavní úkol spočívající v těžkém poškození Ruské federace se prostě v této fázi stoleté války naplnit ještě nepodařilo a asi ani nepodaří. Že bude třeba dalších válek, ke kterým bude třeba dalších provokací, aby agresorem byl ten, kdo jím být nechtěl a neměl to v plánu. Takže se plutokratická imperialisticko-koloniální anglosaská oligarchie předstírající sklon k demokracii musí spokojit tím, co už vydělala (byly by za to tisíce nemocnic, tisíce škol, tisíce univerzit a několik miliónů bytů pro rodiny s nevelkými příjmy). Na druhé straně, něco se přece jenom touto válkou podařilo: Evropská unie zrychlila svůj závod ke dnu. Nakupuje draze to, co měla a i nadále mohla mít levně. No a k tomu spousta dalších „bonusů“, a to všechno si EU udělal sama. Hezké, že? Pro kohopak vlastně pracuje paní von der Leyenová? A pro kohopak pan Borell hovící si uprostřed své „rajské zahrady obklopené džunglí okolního světa“?
Co ale s kyjevským režimem, který ochotně posloužil a nyní to s ním vypadá, že též i pomalu dosluhuje? Na vojenských neúspěších ozbrojených sil tohoto režimu se nejspíš negativně podepsaly rady a strategie států NATO. Dokonce přímé velení ze strany „instruktorů“ tajících státní příslušnost, aby nebylo jasné to, co je dávno jasné. Tedy, že NATO je přímým účastníkem války proti Ruské federaci, byť předstírá, že „opravdu není“. Pohádková Chytrá horákyně by to lépe nevymyslela.
Vysocí důstojníci ukrajinské armády studovali na ruských vojenských školách. Nebo studovali sice doma, na Ukrajině, ale opět se snažilis osvojit ruskou vojenskou strategii. Ta se zakládá na opatrnosti a velmi pomalém sledování dobře propočítané strategie. Krok za krokem. Žádné nepromyšlené spektakulární hurá akce, které mají vytvořit „umělecký dojem“, jako tomu bylo například při rozhodnutí Kyjeva provést vpád do Kurské oblasti. Tohle je americký styl, způsobit šok a rozeset hrůzu mezi civilním obyvatelstvem. Vlastně je to americká směs divokého Západu s kolty, lasem, pěstmi a Hollywoodu s tím vším, ovšem na filmovém plátně. V Kyjevě si dost dobře neuvědomili, že NATO má vojenskou zkušenost pouze z agresí vedených proti malým státům majícím malé armády vybavené jen konvenčními zbraněmi, a jejich ekonomika nepatří k silným. NATO prokázalo schopnost útočit letecky na civilní infrastrukturu (během agrese proti Jugoslávii se tím NATO ústy svého mluvčího dokonce chlubilo) a jako válečný terén zná pouze písky pouští. Státy NATO mají téměř miliardu obyvatel, zatímco napadená Jugoslávie měla nějakých deset miliónů obyvatel. Tomuto rozdílu odpovídal také poměr sil. V Kyjevě si tedy mohli spočítat, že proti Ruské federaci mu rady NATO nebudou k ničemu. Leda k urychlení porážky.
A to se děje. Hazardní dobrodružství z Kurské oblasti, během kterého si dokonce některé západní televize stačily natočit ozbrojence „ozdobené“ nacistickými symboly (to věru nebyl dobrý „public relations“), má – nejspíš podle přání strany „Demokratů“ – vydržet do prezidentských voleb v USA, nebo ještě raději do inaugurace nového prezidenta (přání zní, aby jím byla Kamala Harrisová) v lednu příštího roku. Do té doby tam musí úplně zbytečně, bez nejmenších vyhlídek na jakýkoliv úspěch zemřít nebo být zraněny další desítky tisíc příslušníků ozbrojených složek kyjevského režimu. Po volbách a po inauguraci nového prezidenta USA nebude osud těchto zbytečně obětovaných lidí nikoho ve Washingtonu zajímat.
Ruskou taktikou nejspíš je odříznout jim nejprve zásobovací cesty (to se děje právě teď) a potom ústupové cesty zpět na Ukrajinu. V Kurské oblasti by tyto jednotky měly být zcela zničeny a zbylí ozbrojenci odvedeni do zajetí. Těžko si představit, že tak hloupý nápad, obětovat bez naděje na výsledek zbytky vycvičených vojáků, by mohl mít některý ukrajinský generál znalý ruské vojenské taktiky.
Jenže Zelenskyj, zdá se, hraje svoji roli až do hořkého konce. Těžko uhodnout, co si myslí. Jestli už konečně pochopil, jakou to roli vlastně přijal. Na Oscara to určitě nebude. Je docela možné, že v jeho případě došlo k naplnění sebeklamu. Člověk, který se najednou ocitne jakoby u kormidla velikého zaoceánského parníku, si může připadat jako Alenka v Říši divů. Nebyl by prvním parvenu z Východu, který uvěřil iluzi, že byl přijat na Západ. Dokonce jako jeden z hlavních hybatelů procesů, které Západ potřebuje. Ze zemí bývalého sovětského bloku se vydala na Západ velká spousta náhlých povýšenců, kteří uvěřili, že vystupují na Olymp, aby usedli mezi olympské bohy. A že s nimi budou hrát na šalmaj, tančit a hodovat, a spolu s bohy se budou dívat pěkně z vrcholku hory na ty politováníhodné ploužící se stíny obyčejných lidských bytostí, ještě donedávna krajanů. Lidská bytost je snadno náchylná k iluzím.
V řeckých bájích existuje také jeden takový parvenu, který nepochopil, že nepatří mezi bohy. Jmenoval se Tantalos. Zplodil jej Zeus se smrtelnou ženou, což byla Diova oblíbená kratochvíle. Polovina řeckých bájí je o jeho avantýrách. Zeus měl Tantala rád, dopřával mu četných výsad, dokonce jej pozval na Olymp, aby zde usedl k hostině s bohy. Ale Tantalos tuhle návštěvu u bohů dost dobře nepochopil. Začal se dokonce bohům posmívat. A zle skončil, odtud pojem „Tantalova muka“. Ale to je ještě docela dlouhý příběh.
Zelenskyj se božstvu amerických oligarchů a plutokratů sice nevysmívá, ale tahá z nich peníze a přitom si neplní svěřené úkoly tak, jak od něj Olympané z Washingtonu očekávali. Těžko říci, s jakým osudem Zelenskyj počítá. Washington si už uvolnil ruce tím, že mu nedoporučil nebo dokonce nedovolil, aby se zabezpečil prezidentskými volbami. O vztahu Washingtonu ke spojencům a vazalům, kteří sloužili, až dosloužili, se mohl Zelenskyj snadno přesvědčit, například při studiu amerického útěku z Afghánistánu. Snad ho to už napadlo? Hlavní školou pro něho by ale bylo studium dějin samotné Ukrajiny. Variant budoucnosti před Zelenským mnoho není.
Jestliže válka dopadne pro kyjevský režim špatně, což znamená, že pro Ukrajinu skončí dobře, ocitne se Zelenskyj a velmi mnoho osob kyjevského režimu na útěku. Nebezpečí jim nemusí hrozit jen z Ruska, ale i od jejich spoluobčanů na Ukrajině. A pochopitelně ani Washington nebude mít zájem tuto použitou a již nefunkční figurku chránit. I kdyby ale válka na Ukrajině skončila pro kyjevský režim dobře, tedy pro Ukrajinu špatně, vůbec to neznamená, že Zelenskyj a jeho tým odcestují do nějaké západní země nebo na nějaké rajské ostrovy, kde si budou do smrti užívat vydělaných či jinak získaných peněz. Jednou by mohlo dojít na potřebu začít o válce na Ukrajině dokonce i na Západě mluvit podle pravdy. No a v tom případě bude ze Zelenského a z dalších osob režimu několik hodně nepohodlných svědků. Vědí příliš mnoho, i když na to nevypadají.
Je docela možné, že by se Zelenskyj nejraději vypařil hned. Zmizel beze stopy. Kdyby měl kouzelný prsten Arabely, jen by jím otočil a byl by pryč. Možná, když jde spát, si přeje, aby se ráno probudil a zjistil, že tohle všechno byl jen zlý sen. Těžko říci. Jisté je pouze to, že stát, který jde mílovými kroky sám ze své vůle vstříc válce s mnohem silnějším soupeřem, že takový stát potřeboval mít v čele velkého vojevůdce. Asi tak Alexandra Makedonského nebo Hanibala či Caesara. Herec bez nejmenší zkušenosti s řízením alespoň nějakého většího samosprávného celku, natož státu, člověk bez vojenské velitelské zkušenosti, bez politických zkušeností, někdo takový se úkolu, který na sebe vzal Zelenskyj, zhostit nemohl. Ani náhodou!
Můžeme se tedy ptát, zda vůbec bylo jeho úkolem Ukrajinu řídit? Když se podíváme na to, na základě jakých kvalifikačních požadavků se na současném Západě obsazují vysoké státní funkce, pak vidíme docela zřetelně, že schopnosti a zkušenosti ke kvalifikačním požadavkům nepatří ani náhodou. V USA se volí podle pohlaví a barvy kůže, ve Francii podle příslušnosti k LBGTQ+, v Německu a ve Velké Británii na principu neuvěřitelnosti, v Estonsku podle stupně nepřátelství k Rusku, no a v ČR se do vysokých funkcí vybírají absolventi „vzdělávacích institucí“ financovaných z USA. Téměř všichni jsou místodržící (pojem sociologa P. Hampla) nebo dokonce pouhé loutky v rukou západních oligarchů a plutokratů. Takže ani Zelenskyj neměl být výjimkou. Ostatně, Ukrajina jako taková válku proti Ruské federaci nevedla a nevede. A z druhé strany to platí dvojnásob. Ukrajina jenom posílá na smrt statisíce lidí, kteří mohli žít a měli na to právo. A další stovky tisíc nechává doživotně zmrzačit. Úplně zbytečně! A tohle měl řídit nějaký herec? Ale kdepak. Scénář této hry ponechal sice otevřený konec. Poslední dějství dramatu neznáme. Nevíme, co se stane s jednou ze zdánlivě hlavních rolí. Víme jen, že to byla a je vlastně role vedlejší.
Ukrajina je skutečně země s tragickou sudbou. Osudové chyby se navlékají jako korálky na niť. Kéž by se mohla Ukrajina vrátit na startovní čáru z roku 1991 a dala si veliký pozor na osoby, kterým umožnila přístup k moci. A ještě větší pozor na západní ochotu Ukrajině pomáhat. Pomáhat? K čemu? A kam?
Ukrajinci nikdy neměli připustit, aby se moci v zemi chopili extrémní nacionalisté a bezohlední zkorumpovaní oligarchové, kteří se na cestě k moci propojili s vládnoucími kruhy v USA a ve Velké Británii. Když se obojí stalo, bylo potom už jen otázkou náhody, které figury či figurky začnou naplňovat tragický osud země. Tragédie byla vepsána do scénáře a Zelenskyj je pouhou náhodou. Jeho osoba nehraje roli, jeho charakteristika je pro dějiny bezvýznamná. Když se na Ukrajině vydaly události cestou sledování zájmů amerických „elit“ a domácích oligarchů, byl osud zemně zpečetěn. Proto je případná porážka kyjevského režimu pro Ukrajinu spíše nadějí než prohrou. Ukrajina by mohla dostat příležitost vrátit se na start a začít jinak. Bude to mít mnohem těžší, než jaké to měla v roce 1991. Mnohem těžší, ale třeba se lépe rozhlédne po Evropě, aby pochopila, jak chutná plná závislost na vůli washingtonských elit. O tom, k čemu vede, se přesvědčila na vlastní kůži. Bez západní podpory, bez západního pobízení, svádění, ujišťování, slibů a ponoukání, bez západních peněz a zbraní, by se Ukrajina válkou proti Donbasu, plány na vstup do NATO a na zisk jaderných zbraní nikdy neodvážila vyprovokovat vojenský konflikt s Ruskou federací. Kdyby jednala sama za sebe, našla by doma dost zdravého rozumu.
