Veronika Sušová-Salminen, Giuseppe Celi a Valentina Petrović v komparativní studii ukazují, že EU je stále místem mocenských asymetrií a závislostí a že země jako Česko tahají za kratší část provazu.
Naše srovnávací studie se zaměřuje na dvě periferie v Evropské unii – na jižní Evropu (Jih) a středovýchodní a jihovýchodní Evropu (Východ), tedy na 17 členských států EU. Cílem studie je porozumět tomu, jak je jejich periferialita zakořeněna ekonomicky a politicky v rámci EU a ve vztahu k tzv. zemím unijního jádra (zejména k Německu jako k modelové jádrové zemi EU). Zaměřuje se na nejnovější vývoj v období let 1990 – 2020. Studie zkoumá periferialitu jako komplexní stav okrajovosti (periferiality), tedy jako realitu závislosti v kontextu vzájemného působení konkrétní země s jádrem unie.
Z této perspektivy je cílem výzkumu porozumět politické ekonomii současné EU, to jest komplexní souhře politiky a ekonomiky. Tvrdíme, že periferialita je vícerozměrná: má socioekonomický, politický, kulturní a ideologický rozměr. Klíčovým výzkumným problémem je pochopit strukturu závislosti, která je základem periferiálního postavení těchto dvou periferií EU v evropské ekonomice. Druhý výzkumný problém se týká komparativního pohledu prostupujícího všechny vybrané oblasti zkoumání. Zatímco tedy studie předpokládá periferialitu jako vztahový problém závislosti na jádru (zejména na Německu), zaměřuje se především na srovnání periferiálních rysů mezi různými skupinami zemí jižní Evropy a středovýchodní a jihovýchodní Evropy. Studie nabízí analýzu a srovnání existujících ekonomických modelů v každé z periferií, a také analýzu obchodních sítí a globálních hodnotových řetězců (Global Value Chains, GVC) se zvláštním zaměřením na evropský automobilový průmysl. V politickém rozměru studie zkoumá politická štěpení, a to na každé periferii a na národní i evropské úrovni, přičemž mimořádnou pozornost věnuje levicovým politickým stranám. Pojednává také o spolupráci periferií na základě vnímaného koaličního potenciálu v institucionálním kontextu EU a o otázce zastoupení v řídící struktuře Evropské unie, tedy o síle jejich nástrojů (potenciálu) k ovlivňování EU. A konečně, s ohledem na ideologickou a kulturní dimenzi periferiality, se tato studie soustředí na vztah mezi periferialitou a alteritou (jinakostí) z komparativní perspektivy.
Klíčové poznatky
Zaměřením se na strukturální ekonomické rysy studie ukazuje, že dvě periferie EU mají společnou závislou pozici, pokud jde o kapitál, investice a technologie (a jejich transfery). To zvláště významně podmiňuje omezení jejich hospodářského rozvoje. Závislost také vede k ohraničené autonomii v rozhodovacích procesech, které se neomezují výhradně na ekonomickou sféru. Tyto závislosti se však vyvíjejí v rámci odlišně strukturovaných ekonomik nebo ekonomických modelů, které jsou analyzovány v jejich historických kontextech. Zejména ekonomiky jižní Evropy čelily v 70. letech krizi a proces industrializace se zastavil nebo předčasně zpomalil. V letech následujících, poznamenaných deregulací a liberalizací trhů na globální úrovni, se vydaly cestou financializace a hypertrofizace služeb a veřejného sektoru. Konkurence z východní periferie, jejíž expanze ve výrobě polotovarů pro německý zpracovatelský průmysl částečně vytlačila jižní dodavatele, přispěla k dalšímu oslabení již křehké výrobní základny v jižní Evropě. Začlenění jedné periferie do EU tak mohlo přispět ke snížení ekonomického rozvoje té druhé. Při pohledu na východní periferii EU vidíme slabiny i v masivním průmyslovém rozvoji nejdynamičtějších zemí středovýchodní Evropy (zejména zemí V4). Jsou spojené se závislostí na zahraničním kapitálu a technologiích, omezenými domácími trhy a nízkými mzdami. Jinými slovy, podstatná část příběhu o východním úspěchu je jeho závislost na monospecializaci v automobilovém sektoru, který je zase pevně integrován do německého hodnotového řetězce, a tudíž je závislý na německých přímých zahraničních investicích (Foreign direct investment, FDI). Tato monospecializace výroby je charakteristickým rysem ekonomické periferiality regionu. Poněkud připomíná staré charakteristiky monokulturního hospodářství známé z jiných příkladů (např. Latinská Amerika). Na druhou stranu vývoj méně dynamických východoevropských zemí do jisté míry odráží zranitelnost podobnou těm, s nimiž se setkáváme na jižní periferii. Přímé zahraniční investice ve sféře financí, pojišťovacích služeb a nemovitostí jsou ve skutečnosti důležité pro pobaltské ekonomiky s jejich ekonomikami výrazně zasáhnutými financializací nebo pro Bulharsko a Chorvatsko (v obou případech s ohledem na turistický průmysl).
Při srovnání obou závislých ekonomických modelů v jižní Evropě a ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě lze shrnout, že z hlediska konvergence tam existují vážné problémy jiného druhu. Současný ekonomický model v jižní Evropě neposkytuje hnací sílu udržitelné hospodářské a sociální konvergence v kontextu EU. Členství v Evropské měnové unii (EMU) může být dalším faktorem, který vysvětluje odlišnosti jihoevropských zemí. Ekonomiky východní periferie se sbližují, i když tato konvergence je nerovnoměrná a vytváří rozdíly uvnitř zemí a vnitřní polarizaci ve středovýchodní a jihovýchodní Evropě. Nerovnoměrný regionální rozvoj se jeví jako vedlejší efekt obecné makroekonomické konvergence. Vyvolává nejen ekonomické problémy jako rostoucí dualismus ve výrobě (zejména v technologii) a na trhu práce, ale také politické reakce (např. populismus). Kromě různých trajektorií konvergence mají obě periferie EU společné prvky nestability. Obecně lze říci, že na obou periferiích EU je závislost na zahraničním kapitálu (ve formě úvěrů nebo přímých zahraničních investic) hlavním prvkem zranitelnosti, který vystavuje periferní ekonomiky těžko ovladatelným vnějším šokům, které pak vedou k opakujícím se krizím. V politické sféře v souvislosti s periferialitou můžeme pozorovat několik problémů. Systém politických stran a linie politických štěpení byly na obou periferiích výrazně ovlivněny ekonomickou krizí v roce 2008. Zatímco se však Východ stal svědkem posilování populistických pravicových politických sil se silným důrazem na otázky identity a „sociálního šovinismu“ v podmínkách slabé politické levice, v jižní Evropě jsme zaznamenali vzestup nových levicových politických možností. Itálie představuje výjimku se silným pravicovým hnutím a marginalizovanou a slabou levicí. Jihoevropské země zažily mírně opožděný vzestup populistických nebo radikálně pravicových politických možností, ale s omezenou mocí, vzhledem k silné pozici levice v regionu. Navzdory tomu, že tyto regiony jsou součástí periferie EU, různé hospodářské potřeby a politická omezení představují vážné překážky pro to, aby mezi nimi došlo ke spojenectví. Studie představuje dvě nejnápadnější otázky na evropské úrovni, jmenovitě migrační politiku a financování EU, a zdůrazňuje rozdílný postoj 17 členských států ve vztahu k těmto otázkám. Pandemie COVID-19 vytvořila další příležitost pro politickou spolupráci mezi Východem a Jihem. Teprve uvidíme, zda se promění v trvalé spojenectví mezi oběma periferiemi EU. Při zaměření na expertní vnímání koaličního potenciálu pozorujeme výrazné překrývání migrační a fiskální politiky na Východě i na Jihu se zřetelem k možnosti vzájemné spolupráce. Na druhou stranu se ale spolupráce v oblasti zahraniční politiky zdá omezenější, a to kvůli odlišným geografickým souvislostem a geostrategickým spojencům regionů. A konečně, i když potenciál spojenectví mezi Jihem a Východem zůstává omezený, zdá se, že obě periferie v hlavních politických otázkách touží po vytvoření spojenectví s Německem a Francií. Rozměr zastoupení v institucích EU odhaluje (částečně) okrajové postavení Východu a Jihu. Obě periferie EU jsou nedostatečně zastoupeny v institucích EU, kterým stále dominují země jádra (zejména západní Evropa). V případě východní periferie studie konstatuje masivní nedostatečné zastoupení v institucích EU s výjimkou Evropského parlamentu. Když se zaměříme na kulturní a ideologickou dimenzi periferiality, výzkum vycházející z textové analýzy a rozsáhlého publikovaného výzkumu ukazuje, že jižní Evropa, středovýchodní a jihovýchodní Evropa jsou interpretované jako „ty druhé“, a to za pomoci orientalistických stereotypů a prvků v rámci tohoto typu procesu ideologické periferializace. Důsledky jsou komplexní. Objevují se například dva protichůdné prvky, exkluze a inkluze, založené na hegemonních diskursech jádra, ale také napodobování (imitace) jako další rys závislosti. Konstrukce obou periferií jako „těch druhých“ je zvláště důležitým nástrojem nadvlády jádra ve vztahu k těmto periferiím.
Celá studie je k dispozici v anglickém jazyce: ZDE
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
