Marek Hrubec, politický filosof a expert na globální studia, v posledních letech působí ve vedení Asociace globálních studií v Severní Americe, kde nyní pracuje také jako vědecký pracovník. Jeho článek propojuje jednotlivé éry vývoje v západních zemích v posledním století do celkové vývojové trajektorie, jež umožňuje pochopit současné rozporné politické tendence a potenciální budoucí směřování v globálních interakcích.
Globální politické napětí v současné době generuje různé mnohoznačné až zmatečné komentáře. Jistě některé z nich vznikly v návaznosti na politické ambivalence, ale mnohé jsou způsobeny tím, že většina politiků často vidí jen na období svého mandátu několika let, ale většinou ani to ne. Realitou je, že politici a jejich komentátoři v mainstreamových médiích žijí jen pěnou dní, v nichž zanikají časově delší vývojové tendence. V důsledku toho vzniká zmatek také v očích občanů a voličů, kteří neuvažují o současných a dlouhodobějších vývojových trajektoriích. Proto je důležité se těmito tendencemi zabývat, nehledě na to, zda se nám nebo někomu jinému líbí nebo ne.
Podíváme-li se na tuto problematiku z empirického a koncepčního hlediska tří základních ideologií konzervatismu, liberalismu a socialismu, lze říci, že konzervativní uplatňování tradičních hodnot a zájmů bylo v západních i některých dalších zemích vytlačováno liberálními hodnotami a zájmy s postupným prosazováním kapitalismu. Tento dlouhodobý vývoj však samozřejmě není lineární. Například po prosazování liberálních a částečně socialistických tendencí během Francouzské revoluce nastoupila konzervativní kontrarevoluce, která však byla následně opět zvrácena liberálními trendy. Postupné prosazování kapitalismu s jeho liberální ideologií v moderní době mělo řadu cyklických zvratů, obdobně jako tomu bylo při postupném prosazování feudalismu.
Při podrobnějším pohledu lze mapovat také vývoj v rámci jednoho systému a rovněž s jeho různými cyklickými krizemi a érami. Takto můžeme vývoj kapitalismu v západních zemích v éře od druhé světové války do sedmdesátých let spojit s tendencemi sociálního státu (sociální a socialistické požadavky pracujících, sociálních hnutí, studentské revolty apod.), které se pokoušely napravit asociální trendy druhé světové války a předchozí hospodářské krize, a to v soutěži se sociálně zaměřeným Sovětským svazem.
Poté (jako důsledek ropné krize, financování vietnamské války, opuštění zlatého standardu a zavádění spekulativního kapitalismu) následovala éra, v níž převažovaly tendence omezování sociálních aspektů vývoje. Tyto tendence se začaly v západních zemích postupně ustavovat již od sedmdesátých let, a především pak v letech osmdesátých, kdy byly prosazovány neoliberální koncepce a praktiky a kdy někteří viděli maximum možného v lehce sociálně doplněném liberalismu. Po pádu státního socialismu ve východním bloku v letech 1989–1991 vyústily tyto trendy v devadesátých letech v neoliberální a liberální triumfalismus a globální expanzi kapitalismu. Jelikož se liberální tendence v obecném smyslu prosazovaly převážně ve své libertariánské (neoliberální) verzi a významně poškodily sociální stát, v následující dekádě od roku 2000 vyvolaly protesty proti neoliberálnímu kapitalismu, jež kulminovaly po finanční a ekonomické krizi 2008. Tím po třech dekádách skončila éra, jejíž důsledky však stále určují naši současnost.
Na počátku další éry, v první dekádě 21. století však nedošlo k zásadní reflexi příčin krize a k ustavení nového spravedlivějšího uspořádání. Jelikož všechny verze socialismu (včetně verzí demokratických) byly stále ještě poznamenány předchozí krizí jednoho z druhů socialismu (1989–1991), populistická, konzervativní a sociální konzervativní politika se začala prosazovat jako jediná silná alternativa vůči liberalismu a neoliberalismu v reálné politice. Nejedná se o nahrazení celého liberálního systému v širším smyslu, ale jen o nahrazení některých jeho dimenzí. Nově ustavený ordo-neoliberalismus (tj. neoliberální řád prosazovaný státním řádem) uchoval některé aspekty globálního neoliberalismu a zahájil novou éru s defenzivními požadavky strategické suverenity pomocí větší samostatnosti regionálních bloků v prostředí globální konfrontace. Zde lze identifikovat konzervativní a neokonzervativní tendence, které kladou meze předchozím expandovaným neoliberálním a liberálním trendům. Přibližně od roku 2016 jsou USA exemplárním příkladem těchto populistických a rétoricky sociálně neokonzervativních tendencí, které se následně objevují také v dalších západních zemích.
V současné dekádě dvacátých let tato strukturální změna etabluje regionální varianty strategické suverenity především ve velmocenských makroregionech, nejprve začaly vznikat o několik let dříve v USA a poté jako reakce v Číně, Rusku a v Evropské unii, a také v dalších zemích a oblastech světa, což znamená ambivalentní úsilí o nekooperativní zajištění základní regionální soběstačnosti vůči globálním konkurentům. Především od nástupu Donalda Trumpa do prvního prezidentského mandátu můžeme transparentněji pozorovat různé ambivalence a dialektické rozpory, což se vrací s jeho nástupem do druhého období. Může se nám na jedné straně jevit jako potřebné, že se snaží ukončit zastaralý studenoválečný konflikt na Ukrajině, na druhé straně vidíme jeho obnovu imperiálních snah vůči Panamskému průplavu, Grónsku nebo Mexickému zálivu, zavádění celních válek proti Mexiku, Kanadě, Číně i Evropské unii, posilování vlivu a kontroly v Latinské Americe nebo militantní podporu Izraele a Tchaj-wanu. Tyto tendence zároveň vytvářejí reakce a přizpůsobení v mnoha dalších zemích a další globální tenze.
Tato konstelace otevírá prostor více vývojovým scénářům. Na jedné straně sice může pozitivně zabezpečit určité jistoty a potřeby a vést k posilování trendu větší suverenity regionů a makroregionů, na straně druhé je však toto soupeření fakticky rovněž oddalováním řešení globálních problémů a napětí, která mohou v nadcházejícím období konce dvacátých let nebo v letech třicátých vyústit i v rozsáhlejší konflikty, než k jakým docházelo od druhé světové války do současnosti: intenzivnější i extenzivnější války na více místech světa.
Bez včasného řešení by patrně teprve až po tomto konfliktním období v další éře mohla přijít příležitost pro ustavení nové strukturální a možná také hlubší systémové změny, která by přinesla základní rámec sociálně spravedlivého uspořádání v národním, regionálním i globálním rámci. Neosocialistická alternativa (demokratický socialismus či socialistická demokracie v aktualizované verzi) tedy zatím čeká na větší krizi svých konkurentů, po níž by mohla opět nabídnout svá nově artikulovaná východiska v řadě národních států, v některých regionech a makroregionech a při větším planetárním konsenzu také na rovině globální. Z dlouhodobého vývoje lze očekávat, že socialismus využije pozitivní prvky liberalismu a konzervatismu, překoná je a v nové verzi je uplatní ve svém vlastním systému. Nejedná se o žádný plně determinovaný vývoj, spíše jen o obvyklé cyklické vývojové tendence v rámci jednoho systému ve střednědobém horizontu a o potenciální následnou změnu celého systému v horizontu dlouhodobějším. Vzhledem k urychleným tendencím vývoje je však možné, že se cykly zkrátí.
Historické éry od třicátých let 20. století do poloviny 21. století v západních zemích, s výrazným ovlivňováním globálních změn
Konzervativní nacionalismus
30. a 40. léta – ekonomická a politická krize a světová válka
Národní sociální stát (welfare state)
50. léta – po druhé světové válce rozvíjení sociálního státu
60. léta – sociální stát
70. léta – multidimenzionální krize
Tato éra měla svoji specifickou částečnou paralelu ve východním bloku, a také na některých dalších místech světa částečně dependentních na tomto vývoji.
Globálně prosazovaný neoliberalismus
80. léta – nástup
90. léta – triumfalismus
0. léta – kritika, krize 2008
Regionální strategická suverenita
10. léta – ordo-neoliberalismus, populismus, sociální konzervatismus
20. léta – strategická koncepce a suverenita
30. léta – potenciální zásadní krize a ozbrojené konflikty
(A) Konfliktní scénáře: pokračující konflikty a krize
(B) Mírové scénáře: potenciální neosocialismus
30. a 40. léta – potenciální počátky nového systému sociální spravedlnosti od lokální roviny po roviny vyšší
Tyto trajektorie, které mapují historický vývoj především v západních zemích, mají své paralely v různých trajektoriích v nezápadních částech světa, jež se vzhledem ke globálnímu propojení s těmi západními částečně překrývají. Například interpretace krátkého 20. století, jež navazuje na dlouhé 19. století od Francouzské revoluce do začátku první světové války a jež se vztahuje rovněž na západní země, je Ericem Hobsbawmem silně definována nezápadním vývojem, konkrétně zrozením a pádem Sovětského svazu. Tzv. krátké 20. století mapuje relevantní milníky hlavně pro východní Evropu, jež je spojena se socialistickými experimenty.
S koncem krátkého 20. století se však v západních zemích kapitalistický systém nezměnil, nezměnila se dokonce zásadně ani struktura neoliberálního kapitalismu, jež částečně dále pokračovala ve svém vývoji. Má struktura jednotlivých po sobě jdoucích ér uvedená výše tedy ukazuje jiný, alternativní pohled na vývoj v západních zemích a v zemích s nimi spjatých. Tyto pohledy se nevylučují, ale doplňují.
Další perspektivu, jež nemůže být pochopena v rámci konceptu krátkého století, můžeme idenfitikovat od roku 1978, kdy v Číně začaly reformy a otevírání se světu, jež z ní učinily druhou největší ekonomiku světa a vlivnou zemi. Postupné provázání výroby a obchodu mezi Čínou a USA a následně dalšími západními zeměmi otevřelo novou etapu vývoje. Tato etapa trvá do dnešních dnů, přestože prošla dílčími změnami, zejména částečným oslabováním vztahů mezi Čínou a USA a paralelním posilováním vztahů Číny se zeměmi globálního Jihu. Zatímco model Sovětského svazu skončil, model „socialismu s čínskými charakteristikami“ a jeho výrazné propojení s dalšími částmi světa nyní určují hlavní dynamiku současných globálních interakcí. Tato éra fakticky začala již rokem 1978 a do přelomu osmdesátých a devadesátých let se překrývala s doznívajícím „sovětským“ krátkým stoletím. Lze tedy předložit více paralelních doplňujících se vývojových hledisek, které interpretují určité makroregiony síťově propojené s dalšími částmi světa.
Pouze porozumění vývojové trajektorii v západních zemích alespoň v rámci posledního století, kdy se cyklicky střídaly jednotlivé éry (konzervativní, sociální, neoliberální a neokonzervativní) umožnuje pochopit nejen možné pokračující rozpory, ale také budoucí neosocialistický potenciál. To může mít společně s tendencemi v dalších částech světa značný globální vliv.
4 Odpovede
Možno najhorším dôsledkom kolapsu konvergenčného socializmu sa stala rezignácia ľavicových intelektuálov na komunizmus. Aj M. Hrubec vychádza z premisy večného (fukujamovsky konečného) kapitalizmu. Jeho hypotézy o troch ideologických konceptoch, sú v podstate o ideológii „kapitalizmu s ľudskou tvárou“… Fabiánsky socializmus jeho „socializmu“ je revizionistickou fikciou Haškovej strany „mírneho pokroku, v mezích zákona“.
Obávam sa, že ide o mlátenie prázdnej slamy- z kapitalizmu sa socializmus nedá „vytĺcť“! Revival fašizujúcich tendencií, presnejšie konzervativizmu a liberalizmu, ako alternatív totalitného politického systému kapitalizmu, dodáva „sociálnemu štátu“ auru pokroku. Nie je však možné počítať so „suchou vodou“ alebo mrazivým ohňom, nie je možné, ani, počítať so socialistickým kapitalizmom! Z lability konceptu kapitalizmu s ľudskou tvárou sa dá aj odvodiť „nezáujem o socializmus“ mladej generácie (v porovnaní s konzervativizmom a liberalizmom).
Už pri vzniku SDĽ ( a v súčasnosti pri transformácií KSČM) upozorňujem, politický program „budovania kapitalizmu“ pod „červenou zástavou“ je politická hlúposť… (A voličov týchto strán upozorňujem, že ide len zneužitie prirodzených politického „ľavicového“ charakteru humánnejšej časti elektorátu).
Neznamená to neúctu k úsiliu týchto lídrov (a ich teoretikov) odhaľovať zverskú tvár kapitalizmu….
Mám len pocit, že začiatok úspechu je nalievať si a piť „čisté víno“…
Tento článok som si vytlačil aj s komentárom od p. Janošovského – vďaka za ten komentár (je lepší ako ten príspevok samotný z môjho pohľadu)
J. Janošovský si to zjednodušil, když bojuje pouze s nesmyslnou premisou věčného (fukujamovsky konečného) kapitalizmu, která je v rozporu s výše publikovaným článkem. Ať se nám to líbí nebo ne, dialektické cyklické střídání konzervativní, liberální a sociální (což je v některých zemích bohužel nepřesně nazýváno socialistické) fáze současného kapitalistického systému může ještě nějakou omezenou dobu pokračovat, nebo může dojít plně ke změně celého systému směrem k neosocialismu. Článek je záměrně primárně deskriptivní, zatímco J. Janošovský činí hodnotící komentář reality, což jsou dva odlišné diskurzy.
P.S. Uvedené názvy tří ideologií jsou standardním pojmovým aparátem.
1. Je Juraj Janošovský jen nepozorný čtenář, nebo si vědomě vytvořil záminku pro prezentaci svých názorů? V článku je výslovně napsáno, že může dojít ke změně systému, tedy k překonání kapitalismu, výslovně se tam pod termínem „potenciální neosocialismus“ píše „potenciální počátky nového systému*. To je pravý opak fukuyamovského nekonečného kapitalismu, který je základem Janošovského komentáře. Tady by byla na místě omluva autorovi článku.
2. Existence sociálního státu v některých kapitalist. zemích EU je realita, byť je to naneštěstí jen omezený sociální stát. V té souvislosti se některé politické strany neoprávněně spojují s názvem socialistický. Například ve Francii se sociálnědemokratická strana jmenuje Socialistická strana nebo existuje Strana evropských socialistů, která na evropské rovině sdružuje socdem strany. Je to nepřesné, ale takové je zavedené užívání terminologie. Současný sociální stát je málo, ale i to málo bylo v posledních desetiletích ničeno neoliberalismem a neokonzervatismem. Je výborné, že článek vysvětluje možnosti budoucího překonání tohoto ničení buď alespoň dočasně novou sociální strukturou v rámci systému, nebo dokonce překonáním celého kapitalistického systému. Každý systém bude jednou překonán.