Vědomě spolupracovat na zničení Evropy, tak to chce „charakter“

Když nějaká skupina lidí udržuje režim, jehož podstatou i cílem je násilí, pak si tito lidé vybírají „spolupracovníky“, jakým jejich charakter a celkové mravní a citové uzpůsobení nebrání páchat zločiny. Jednoduše osoby nemající svědomí. Tak jako velký román napíše jen talentovaný spisovatel, nebo dokonalou symfonii složí opět talentovaný skladatel, tak na špinavou práci se hledají lidé, kteří takový úkol bez zábran splní. Lidé bez zábran.

Je již poměrně zřejmé, že Bílý dům (Kongres, CIA a další složky plutokratického systému) přenechávají pokračování americko-britské války na svých evropských spojencích (vazalech), a to primárně na takzvaném východním křídle NATO, což jsou – ach, jak zákeřně vtipné – většinou vlastně bývalé státy sovětského bloku, mezi nimi dokonce i trojice bývalých republik SSSR. K nim vlastně patří i čtvrtá dříve sovětská republika ovládnutá k velké škodě samotného ukrajinského národa dvěma posledními po sobě plynule jdoucími kyjevskými režimy.

Co toto přenechání své vlastní války evropským státům, které by se bez ní docela snadno obešly, znamená? Jedná se o to, aby právě tyto země dlouhodobě nesly nemalé náklady na tuto válku, ale hlavně aby jen na tyto státy dopadly i všechny následky. Zločinně „vtipné“ je na celém tomto projektu, že ony náklady a následky ponesou státy, které z americko-britské války proti Rusku nemají a ani nikdy mít nebudou nejmenší užitek. Jen škody a následky. Není to jejich válka, třebaže například Polsko a Pobaltí jsou k nepřátelství vůči Rusku motivovány snahou pomstít se za historickou slabou pozici, která ve staletých sporech a konfliktech s Ruskem (Moskvou) znamenala mnohem častěji porážky, závislost a podřízení než slávu vítězství, sebevědomí a nadvládu.

Ale ani tyto státy v případě velké války s Ruskem nemají nejmenší šanci na satisfakci. Politické vedení v těchto zemích, a v Pobaltí ještě ve větší míře než v přece jenom alespoň maličko realističtějším Polsku, totiž sází úplně všechno na podporu Spojených států a jejich agresívního nástroje, jímž je NATO. Kdyby tito politici nestáli plně, oddaně, slepě a důvěřivě ve službách Bílého domu (Kongresu, CIA a dalších architektů chaotického světa bez míru) a kdyby přemýšleli vlastním rozumem a brali v úvahu realitu, historické zkušenosti, vlastní síly státu, a taktéž si byli schopni prostudovat geopolitickou mapu světa, rozložení sil a podobně, nikdy by nesázeli na cizí pomoc. Historická zkušenost velmi mnoha národů světa hovoří jasnou řečí: Nikdy se nespoléhat na cizí pomoc!!! A už vůbec ne na pomoc bývalých koloniálních mocností a jejich nástupce USA. Spojené státy nerespektují vůbec nikoho a nic. Pochopily svoji hegemonii tím nejšílenějším a nejnebezpečnějším možným způsobem, jako právo na diktaturu, svévolnost a beztrestnost. Prokazatelně nerespektují mezinárodní právo, ani právo jako takové a už vůbec ne závazky, které přijaly a podepsaly. Právo měří podle svých zájmů, což znamená, že jednu a touž situaci ve světě posuzují diametrálně odlišným způsobem. Jednou podpoří separatisty proti státu, jindy stát proti separatistům. V jednom případě jsou hranice nedotknutelné, jindy se mohou posouvat úplně libovolně. Jednou zabíjení civilistů odsuzují, podruhé se k němu odvrátí zády. Jednou zlo trestají, podruhé zlu poskytují peníze, zbraně, reklamu a „instruktory“. Čert aby se v jejich „morálce“ vyznal. Ptát se na racionální důvody těchto nápadných rozdílů je úplně zbytečné. Vysvětlením se nikdo nezdržuje, a pokud ano, jde vždy o absurdní dokonale směšnou lež.

Většina bilaterálních smluv uzavíraných Spojenými státy s jinými zeměmi jsou čisté mesaliance. Politik malého státu, který se vrací z Washingtonu domů, opilý rozkoší z toho, že byl přijat v Bílém domě, a už na letišti mává nad hlavou právě podepsanou smlouvou s nějakým americkým ministerstvem, je neuvěřitelně naivní, směšný a politováníhodný, když se domnívá, že tahle smlouva jeho zemi něco skutečně zaručuje. Zaručuje pouze v případě, že je výhodná pro Spojené státy. Jinak je to kus papíru, který kdyby měl slabší gramáž, byl by k použití.

USA v posledních letech stačily vypovědět snad všechny smlouvy týkající se kontroly a nerozšiřování jaderných zbraní. Pryč se vším, co by ohrozilo naděje na další války a krveprolití. Rusko na tyto kroky reaguje se zpožděním a zrcadlově. Co jiného může dělat? Mezinárodní bezpečnost se díky americko-britské politice vyvolávání konfliktů a řešení vlastní hospodářské neúspěšnosti prostřednictvím válek stala pojmem již zcela vyprázdněným. Proto malé státy udělají nejlépe, když si zváží své vlastní síly ekonomické a vojenské, než se pustí do konfliktů s jadernou mocností, která je převyšuje ve všech ohledech mnohonásobně. Mohlo by se totiž stát, že díky svým krajně neodpovědným politikům, kteří zájmy vlastní země absolutně nerespektují, neboť je zajímá výhradně jejich osobní kariéra, se tyto státy a národy najednou ocitnou samy a bez pomoci. To bude ale překvapení, že?! Nebudou ani první, ani poslední, kdo s hrůzou zjistili, že jim vůbec nikdo nespěchá na pomoc. Najednou sami, a přitom by se smlouvami daly vytapetovat paláce.

NATO opravdu není obranný pakt. Neexistuje jediný důkaz o jeho obranném charakteru. Zato důkazy o útočném charakteru a o nástroji USA jsou četné. NATO neusiluje o mírová řešení konfliktů, jak se k tomu zavazuje Washingtonskou zakládací smlouvou. NATO bude bránit pouze a výhradně zájmy Spojených států. Když byly státy bývalého sovětského bloku lákány do NATO, dělo se tak výhradně v zájmu rozšiřování amerického vlivu v Evropě a v přípravě na ohrožování Ruska, které mělo nakonec Rusko vyprovokovat k ozbrojenému odporu. Bezpečí států nehrálo a nehraje ani tu nejmenší roli. Byl to čirý klam ve snaze získat obyvatelstvo k souhlasu s tímto posílením americké hegemonie. Členstvím v NATO státy ve skutečnosti své dřívější bezpečí ztrácejí. Je to prosté, neboť vstupem do Aliance na sebe přebírají důsledky americké zahraniční strategie, a to se vším všudy, tedy i s důsledky válek, které tato strategie produkuje. Strategií NATO je zajistit svoji vlastní existenci, a tím i zisky vojenskoprůmyslového komplexu Západu. Cestou k těmto cílům je výroba hrozeb, tedy soustavné provokování a ohrožování vybraného vhodného nepřítele. Kdyby se tak nedělo, na světě by byl klid a mír a NATO by mohlo zmizet ze scény. Washington by si nejspíš musel vymyslet civilizaci na Marsu a média hlavního proudu by nás všechny potom přesvědčila o tom, že je třeba zbrojit, protože Mars se chystá zaútočit. Bude-li úpadek západní kultury a vzdělání pokračovat ještě deset let, pak se tohle jistě podaří.

Skutečnost, že si Washington vybírá do role nejvyššího byrokrata bez reálných pravomocí, tedy generálního tajemníka NATO, politiky z malých států, je jen fíkový list zakrývající faktickou absolutní nerovnost mezi členskými státy. Jestliže Nora vystřídá Holanďan, tak to opravdu neznamená, že by snad Washington naslouchal Norsku a Nizozemsku. Naslouchá, jen když je mu to vhod. Ostatně i v OSN má k dispozici španělského politika. Politizaci olympijských her mu zajišťuje Němec, který se jmenuje Bach, což znamená, že celý slavný a vpravdě vznešený hudební rod Bachů nepřestává hrůzou rotovat ve svých hrobech. Německo sice není právě malá země, jenomže plná amerických vojenských základen, takže de facto je to země okupovaná. Ale to jen drobnost na okraj.

Všechny tyhle drobné nuance by si měla zapamatovat především estonská premiérka Kaja Kallasová, která si svojí snaživou protiruskou aktivitou vysloužila podporu Spojených států a s ní i nominaci do „diplomatických služeb“ Evropské komise. V jejím čele dost možná zůstane Ursula von Leyenová, která se rovněž velice osvědčila ve službách Bílému domu. Zdá se, že jí neublíží ani jedna z největších ostud posledních let, její aktivní podíl na aféře „Pfizergate“. Trio pak v NATO, což je spojitá nádoba s EU, doplní nizozemský premiér, rovněž velice aktivní nesmiřitelný kariérní nepřítel Ruska, Mark Rutte. Evropa se rozhodně má na co „těšit“. Z pohledu Bílého domu je „kádrově personální“ práce v Evropě dokonalá, bez chybičky. A co pohled obyvatel Evropy? Na tom přece v demokracii daleko za zenitem už nezáleží.

Když jsme zmínili stávající estonskou premiérku a její doporučování nesmiřitelného, odhodlaného ba nelítostného silového postupu vůči Rusku, stojí za zmínku, že Estonsko má v současné době 1 350 000 obyvatel, což je o málo víc, než má Praha a téměř pětkrát méně než Petrohrad. Z toho počtu tvoří etničtí Estonci cca 920 000. Většinu zbývajícího počtu tvoří Rusové, kteří ale nemají v Estonsku plná občanská práva, což Evropskou komisi nezajímá ani v nejmenším. A nikdy nezajímalo. Celé Pobaltí po zisku nezávislosti na Rusku (rozpad SSSR) přišlo o nebezpečně vysoké procento obyvatelstva. Estonsko a Lotyšsko se málem vylidnily. Člověk by řekl, že svoboda a nezávislost (údajně byly získány) by měly do zemí spíše lákat nové příchozí než je ze zemí vyhánět. Kaja Kallasová by skutečně měla více počítat s vlastními silami a mnohem méně sázet na cizí nezaručenou pomoc. Celá estonská armáda co do počtu vojáků odpovídá přibližně dvoutýdenním ztrátám v ozbrojených silách kyjevského režimu na Ukrajině. Člověk nemusí být Alexandr Makedonský nebo Caesar, aby dokázal odhadnout vlastní síly a s nimi šanci na vítězství. Tuhle vojáckou ostražitost po Kallasové nikdo nechce. Ale drobet soudnosti by snad nemohl škodit.

Spojenec-suverén, který myslí jen na sebe, není žádný spojenec. Mesalianční smlouvy mají platnost jen, pokud jsou výhodné pro dominantního partnera, ne pro vazala. Hegemon se dívá na mapu světa jako na šachovnici. Při šachové hře se pěšáci obětují velmi snadno. Hravě a hegemona to nestojí vůbec nic. Hegemon spustí pokřik, uvalí tisíce sankcí na toho, kdo napadl jeho vazala, ale zároveň už snaživě počítá, co mu tenhle konflikt může vynést. A má na tváři úsměv, zatímco vazal krvácí. Je to extrémně cynické, ale odpovídá to mentalitě právě panujícího hegemona. Proto se většina lidí s pevnými mravními zásadami politice vyhýbá jako čert kříži. Někdo to zkusí, ale potom co nejrychleji prchá daleko od politiky. Přijde, vidí a nezvítězí, protože zjistí, že s dobrými úmysly zůstává opuštěn. Tu a tam, vzácně, se najdou odvážní charakterní lidé, často sami hazardní hráči, kteří zkusí udělat něco pro dobrou věc. Mají dominantní mentalitu, která jim nedovolí plazit se před hegemonem po břiše. Ale vždy narážejí na nepřátelství hegemona a jeho domácích lokajů, kteří dobré věci z duše nenávidí. Zejména nesnášejí klid, rovnováhu, mír a bezpečí. Jsou pro ně úhlavními nepřáteli. Nedá se na nich vydělávat, neupevňují moc a nenabízejí šanci dívat se na hořící Řím. Nerovi se musel asi naskýtat úchvatný pohled, údajně inspirace k básni o hořící Tróji. Současní šílenci by ale k napsání básně už neměli dost času. Shořelo by toho mnohem víc než jedno město.

Všichni lidé, které jsme prve zmínili, a s nimi i další, prokázali, že americký úkol, kterým je zatažení Evropy, nejprve východního křídla NATO, do další fáze ryze imperialistické kořistnické a koloniální americko-britské války proti Rusku splní. Osvědčili své „kvality“, ukázali, že jejich svědomí zůstane čisté i na spáleništi kontinentu. Ani je nenapadne něco sobě vyčítat. Lidé, kteří jsou schopní a ochotní plnit takové podobné úkoly, nejsou žádnou vzácností. Byli vždy, jsou stále a zřejmě i nadále budou, dokud lidstvo konečně nedospěje k civilizaci, jejímž základním znakem je absence války. To se ale zřejmě nikdy nestane. Když se jedna americká novinářka zeptala Madeleine Allbrightové, zda její svědomí neruší smrt stovek tisíc iráckých dětí v důsledku amerických sankcí proti Iráku, odpověděla tato osoba nesoucí velký díl odpovědnosti něco v tom smyslu, že „to bylo nutné“. V ČR se našli dokonce lidé, kteří po smrti Václava Havla chtěli tuto osobu navrhnout do úřadu českého prezidenta. Nepochybně přitom věděli, že Allbrightová nesla obrovský díl odpovědnosti i za agresi NATO proti Jugoslávii, tedy i za vše, co se tam tehdy dělo.

Mentalita lidí, kteří pracují s životy a smrtí tisíců, někdy i miliónů lidí, je opravdu velice zvláštní. V knize Masa a moc Elias Canetti toto téma zpracovává. Velmi mnoho generálů napsalo na stará kolena své válečné paměti, ve kterých popisují vojenské operace i se ztrátami na životech jednoduše jako „práci“. Obyčejný člověk s obyčejným lidským svědomím, když nešťastnou náhodou neúmyslně způsobí smrt jiného člověka, třeba při dopravní nehodě, mívá často zbytek života zakalený tímto neštěstím. Co je to tedy za lidi, kteří jediným škrtem pera zabijí tisíce obětí? Považují se za bohy? Odkud berou oprávnění? Berou ho z pocitu, že činí dobře, že nemohou jinak, že tohle zkrátka musí být? Ale možná je to docela prosté. Třeba ti lidé prostě nejsou duševně v pořádku. Kéž by jich bylo na rozhodujících místech v politice co nejméně.

Kdepak, kdyby si Washington vybíral pro své úkoly osoby jiných kvalit, než jaké si vybírá, pak by se mohl rozloučit s cíly svých snah. Žádný člověk, který má charakter, svědomí, který je odpovědný a není citově vyprahlý, by nikdy neudělal nic, co by mohlo vést například k obrovskému konfliktu, ke zničení evropského kontinentu, ke třetí světové válce. Jak si Washington vlastně vybírá evropské politiky? Docela snadno. Vybírají si je, draftují a vychovávají korporace ovládající politické strany. Nepřímo tlakem, přímo sponzorstvím. Velmi mnoho osob zastává vysoké politické funkce, aniž by prošlo demokratickou volbou. Například Evropská komise. Tito lidé jsou něco jako žoldnéři, mají ale obrovský především byrokratický vliv. Prosazují politiku, která není jejich vlastní, ale dostávají ji v podobě zadání i s poradci, učiteli, instruktory, právníky, novináři a lobysty. Vlastní politiku od nich nikdo nežádá. Naopak, přišly by o své pozice, kdyby se pokusily dělat vlastní politiku.

Mnohdy studují na amerických školách nebo o jejich myšlení pečují po světě rozmístěná stědře sponzorovaná pracoviště amerických „vzdělávacích“ institucí typu například Aspen Institutu. Tato učiliště náborují už i dorost. Jestliže dostanou do práce teenagera, pak jej po několika letech vypustí do politické funkce jako mluvícího papouška. I s tím roztomilým žvatláním. Všemi těmito formami draftování, při kterých se účastní skauti a trenéři všeho druhu, vzniká fantastický propletenec vazeb, ze kterých občan-volič vypadává stoprocentně. Není divu, že takto vychovaní jedinci jdou z funkce do funkce, mnohdy cirkulují a recyklují se celá desetiletí. Dost často po vypršení mnoha funkčních období odkryjí karty a nastupují přímo do služeb těch, kterým sloužili v demokratických funkcích pod rouškou demokracie. Tedy končí ve velkých nadnárodních společnostech, korporacích, v představenstvech a dozorčích orgánech. Příležitostně škodí světu jako poradci či hostující přednášející „zkušení experti“. Zkrátka a dobře, osvědčili se! Neudělali nic pro občany, stát, kontinent, ale udělali ohromně mnoho pro korporace a pro washingtonské plutokraty. Neučinili nic pro mír, zato bůh Mars by je políbil na obě tváře. Výčitkami svědomí tito lidé netrpí. Svědomí? Co to je? Jsou spokojeni, neboť součástí jejich práce je navzájem se setkávat na summitech či sabatech, chválit jeden druhého, vyznamenávat se, poplácávat se po ramenou. Někdy není od věci si navzájem podrazit nohy, vždycky ale s výrazem tváře prozrazujícím nejhlubší účast s lidstvem. Existuje mezi nimi jakési nenávistné soudružství a rivalita, neboť funkce jsou hierarchicky odstupňované a každý by chtěl vystoupat co nejvýš. Proto je nutné si tu a tam i podtrhnout žebřík.

Není radno nahlížet v restauraci do kuchyně. Neopatrný host, který si hledaje toalety spletl dveře, dost často odchází rychlým krokem, aniž si objedná. Zkrátka spatřil, co neměl. Viděl, jak se rodí pokrmy následně úhledně servírované na talíři. Právě tak je tomu s politikou. Kdo nenahlédne do kuchyně, ten je schopen důvěřovat, že věci jsou takové, jak jsou oficiálně předkládány k uvěření. Málokdy je tomu tak…

Bílý dům ve snaze dostat Evropu do své vlastní války a připsat Evropě na konto všechny náklady a škody (pravděpodobně hrůzyplné) opět kalkuluje s týmž efektem, jaký Americe přinesly obě světové války. Ani v jedné z nich se válečná fronta nedotkla území Spojených států. Do obou světových válek USA vstoupily výhradně s cílem z konfliktu vytěžit zisky a rozšířit svůj vliv ve světě. První světová válka de facto ukončila éru americké izolace, druhá postavila USA do pozice jedné ze dvou supervelmocí a umožnila jí vojensky obsadit (a koupit si) západní Evropu, Tichooceánskou oblast, zachytit se na Blízkém východě i jinde. USA stály vždy na straně vítězů, ač Amerika nepoznala válečné hrůzy v podstatě ani v nejmenším. Znala je jen z dálky. Zblízka počítala zisky. Pro americké civilisty jsou hrůzy válek jen příběhy a scénáře k filmům. Na americkém kontinentu žádný agresor nevypaloval celé vesnice, nezřizoval koncentrační tábory s masovými hroby, na americká města nepršely z letadel bomby, nebyla obležená města, ve kterých by lidé trpěli zimou a po statisících umírali hladem. Nikdo neničil americké továrny. Amerika zná jen z vyprávění to, co poznalo Rusko, Bělorusko i Ukrajina na vlastní kůži a v té absolutně nejhorší podobě. Hrůzy poznala téměř celá Evropa, Amerika ne. Evropa trpí, Amerika inkasuje. Proto Evropa, ale ani Rusko války ve skutečnosti nevyhledávají. Amerika ano. V Rusku je vzpomínka na Velkou vlasteneckou válku součástí existence i generací, které se narodily dlouho po ní. Je to v současné Evropě výjimka.  Historická paměť zůstává živá. Díky tomu národ nemá chuť znovu opakovat hrůzy, které prožil a které si pamatuje. Proto je pro Rusko válka až krajním nevyhnutelným řešením. Historická paměť jinde v Evropě není. Možná tak ještě na Balkáně. V západní části kontinentu existuje snaha realitu dějin, která často nevyznívá pro zemi lichotivě, změnit. Vyměnit negativní za pozitivní. Natřít černé na bílo, přenést černého Petra na někoho jiného. Proč Amerika tak snadno rozpoutává války? Protože tamní vládnoucí plutokratické kruhy soudí, že jich se válka nikdy nedotkne. Umírat mají jiní.

Je pravda, že přímých účastníků druhé světové války, pamětníků, je už velice málo. Jejich děti už mají také mezi šedesáti a osmdesáti lety. Jen tito lidé znají alespoň z vyprávění přímých svědků pravdu o tom, jak chutná válka. Pro mladší ročníky se druhá světová válka už podobá válce třicetileté. Je to dávná minulost a záleží na tom, kdo, jak a proč tuto minulost interpretuje. Jelikož dějiny píše vítěz (historia scripsit victor), mohou se interpretace dějin nejenom různit, ale táž událost může být vyložena několika způsoby, které si navzájem vůbec neodpovídají. Dokonce odporují. Tehdy se dějin zmocňuje politika. To je jeden nepřítel historiografie. Dějiny se stávají materiálem pro aktuální politickou potřebu. Druhým nepřítelem jsou nevědomost a lhostejnost. Když se tito dva nepřátelé pravdivého výkladu dějin dají dohromady, sochy velkých osobností se bourají a na jejich místě stojí najednou sochy zločinců. Jestliže se zločinci navzájem navštěvují v Pekle, pak se mohou ujišťovat, že jejich chvíle opět přijde. Omyl, nebyli zatraceni!

V Evropě horují pro válku jen politické špičky mnoha zemí Západu, které na podporu Washingtonu vsadily celou svoji kariéru a chtějí se „vyznamenat“. A potom je pro ni ta část veřejnosti, která nechápe souvislosti, neví nic o skutečných cílech amerických válek, a která důvěřivě sleduje mediální mainstream a naslouchá politikům, aniž by občas vypnula v televizi zvuk a soustředila se na jejich nonverbální komunikaci. Na pohyby rukou, těla, na výraz tváře a pohledy očí. Kolik je v tom všem uloženo chladu a falše, hlouposti, nadutosti, bezohlednosti, zákeřnosti i špatně tajené agresivity. Z těchto „drobností“ se dovídáme mnohem více než z řečí takovýchto osob. Jejich řeč je snadno předpověditelná. Stačí vědět, o čem budou mluvit, a víme, jak budou mluvit. Žádné překvapení nikdy nenastane. Jsou naprogramovaní. Nic vlastního, originálního, jejich, nikdy nezazní. Naslouchat jejich řečem je tedy zbytečné. Stačí se dívat a vypnout při tom v televizi nebo na počítači zvuk. A víme všechno. Tedy nic!

Ilustračné snímky Bieleho domu a sídla NATO: www.wikimedia.commons

(Celkovo 724 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter