Kdyby se prezidentské volby v Moldavsku uskutečnily bez započtení korespondenčních hlasů, vítězem druhého kola by byl protikandidát stávající prezidentky, Sanduové, Alexandr Stoianoglo. Zvítězil by sice velice těsnou většinou nějakých 32 tisíc hlasů, ale Moldavsko by mělo naději na to, že unikne osudu Ukrajiny.
Proamerická prezidentka Moldavska, Maia Sanduová, vsadila svůj úspěch právě na korespondenční hlasy. S nimi bylo ale nakládáno způsobem, který vyvolává důvodné podezření z manipulace volbami. Pro Sanduovou rozhodly totiž hlasy Moldavanů, kteří žijí v Americe nebo v zemích EU, a kteří pochopitelně nemají osobní zkušenost s moldavskou realitou, zejména s velice nízkou životní úrovní velké části obyvatelstva v této malé zemi.
Naproti tomu hlasy největší „diaspory“ Moldavanů, která žije v Ruské federaci a jejíž počet se odhaduje na 400 až 500 tisíc osob, bylo možné na obrovské rozloze Ruska sesbírat na pouhých dvou hlasovacích místech. Také hlasovacích lístků byl vydán mnohonásobně nižší počet, než jaký by odpovídal reálnému zájmu o volby. Strategie Sanduové byla jednoduchá. Západní hlasy budou mluvit pro ni, neboť lidé na Západě žijí pod vlivem západní propagandy, zatímco hlasy z Ruska budou proti ní, protože tam zase působí propaganda ruská. Aby se Sanduová vyhnula čestnému souboji dvou protikladných mínění na budoucnost Moldavska, jednoduše udělala vše pro to, aby se ruské hlasy Moldavanů k volebním komisím v zemi jaksi nedostaly. Inu, kouzlo korespondenčního hlasování. Asi tušíme, proč Fialova vláda v ČR tak touží po korespondenčních hlasech.
Mnozí Moldavané tušili velmi dobře, co se bude během voleb asi dít, a tak se pokusili o namáhavý a často i časově a finančně náročný pokus dopravit se k volbám do Moldavska osobně. Krásný a ušlechtilý čin, jenomže režimy, které o demokracii sice hodně mluví, ale velice se jí ve skutečnosti obávají, si umí s nějakým počtem voličů na hranicích poradit. Stačilo jejich auta, autobusy nechat stát v koloně, neodbavit, vpustit do země pozdě nebo něco podobného. Je jisté, že o stečení hradby oddělující voliče od režimu, jaký si přeje ve volbách zvítězit, ač si toho nezaslouží, se nepokusili ani zdaleka všichni Moldavané, kteří zemi už před časem opustili směrem na Východ.
A tak se stalo, že zemi bude i nadále spravovat Maia Sanduová, což de facto znamená, že ji bude řídit Washington prostřednictvím Ursuly von der Leyenové a s přispěním Rumunska, které se už těší na to, že jednou z možností, jak dostat Moldavsko do EU bude, když Sanduová ohlásí spojení země s Rumunskem. To se za jistých okolností skutečně může stát. Podněstří bude sice protestovat a Rusko může být opět donuceno bránit ruskojazyčné obyvatelstvo. A neštěstí podle washingtonských not plných kakofonie bude hotovo.
Rumunsko mělo vždy o tenhle kus území velký zájem. Jeho významná část nesla od konce 17. století název Besarábie a byla většinou součástí Ruského impéria. V letech 1918 až 1940 se ale stala východní částí takzvaného Velkého Rumunska. A to o současné Moldavsko projevuje podobnou „starost“, jako Polsko o západní Ukrajinu (Halič) nebo Maďarsko (zatím velice tajně a chytře o Podkarpatskou Rus). Inu, dějiny nikdy nemizí do minulosti celé. Vždycky něco zůstane. Někdy obnovená touha po ztracené velikosti, jindy snaha o revanš, tedy chuť se pomstít za minulost. A dost často se oba motivy navzájem míchají.
Prezidentka Sanduová důsledně sleduje angloamerickou geostrategii v postsovětském prostoru. Jeho významná část byla v minulosti označována jako „Heartland“, což je výraz anglického profesora Halforda Mackindera, který s ním přišel v roce 1904. Britové, jejichž politika spočívala a stále spočívá v narušování mocenských svazů na evropském kontinentu i v eurasijském prostoru, se po roce 1870 (po sjednocení Německa Bismarckem a po vítězné válce Němců s Francouzi) velice obávali toho, že dojde ke spolupráci německého průmyslu s ruskými zdroji, což v konečném důsledku může znamenat, že Britové ztratí kontrolu nad rozsáhlým územím na Ukrajině, v oblasti Černého moře, v zakavkazské oblasti. Londýn věděl a ví (bohužel) stále, že kdo ovládá přístup k surovinám a obchodním cestám v Heartlandu, že ten představuje mohutnou sílu. Ještě než Velká Británie předala žezlo největší světové mocnosti své bývalé kolonii, Spojeným státům, tak to byla ona, kdo představoval největšího soupeře Ruska a Německa.
Strach z propojení německé ekonomiky, technologií a dalšího potenciálu s ruskými obrovskými a levnými zdroji patřil k hlavním důvodům, pro které si Washington s Londýnem zajistily krvavý puč na Ukrajině, z pučistů sestavily vládu, která následně pronajala zemi i s lidským potenciálem pro starou angloamerickou válku o přístup k surovinám v této části Heartlandu. Také proto bylo Německo donuceno (díky Scholzovi, Baerbockové a dalším to šlo velmi lehce) vzdát se ruských energií, zdražit si celou ekonomiku, zlikvidovat část průmyslu, a dokonce mlčet o pachatelích teroristického útoku na jejich vlastní technologické zařízení. O těchto souvislostech ale občané států EU nesmějí vědět. Od toho jsou média hlavního proudu a mohutná armáda cenzorů, kteří střeží velice nehezkou pravdu o angloamerické geostrategii jako tisíc Kerberů brány podsvětí.
Bohatstvím Ukrajiny je její více než 500 kilometrů se táhnoucí pruh nejcennější půdy v Eurasii, tedy černozemě. Dále obrovské zásoby rud a uhlí soustředěné především na Donbase, kam sovětská moc umístila svoje průmyslové centrum. Jsou tam také velké zásoby lithia. Nacisté počítali s tím, že ukrajinská černozem bude živit celou „třetí říši“, o které ale často mluvili jako o „sjednocené Evropě“.
Americký Polák (či polský Američan?), Zbigniew Breziński[1], Mefisto americké zahraniční politiky a Machiavelli dovedený do extrému bezohlednosti v jedné osobě, nadto zuřivý nepřítel Ruska a Rusů, řídil svoji geopolitiku naprosto cynicky a stejně tak se i vyjadřoval. V knize Jediná světová velmoc (American Primacy and its Geostrategic Imperatives) z roku 1997 mluví otevřeně o tom, že „Heartland“ je „šachovnicí eurasijského prostoru“, a že by se Rusku mělo zabránit získat zpět Ukrajinu, neboť s Ukrajinou je mnohem silnější než bez ní. Tohle věděl velice dobře i Alexandr Solženicyn, který odpojení Ukrajiny od Ruska kritizoval jako neodpovědný a nebezpečný krok, který má nutně pro Rusko vážné následky. Jak předvídal, tak se i stalo.
Podle Brezińského „žádná jednotlivá moc nesmí kontrolovat toto území, aby světové společenství mělo k němu neomezený finanční a ekonomický přístup“. Pod pojmem „světové společenství“ míní pochopitelně unipolární systém pod vládou USA, tedy americkou diktaturu a ještě přesněji diktaturu „elit“, které vládnou nad politickým systémem USA a takto nad jejich občany. Tak upřímně se ale Breziński pochopitelně nevyjádřil.
Severní pobřeží Černého moře je tedy oblastí, o kterou jeví velký zájem Angloameričané, ale v minulosti stejně aktivně zajímala i Německo, které se zase přes Balkán snažilo dostat se k ropným polím v Perském zálivu. Ale také k ropě v Rumunsku. Ta představovala naději pro válečné dodávky pohonných hmot pro celou nacistickou armádu, která táhla proti Sovětskému svazu. Rumunsko podepsalo v roce 1940 Trojdohodu, která je zavázala bojovat na straně Německa proti SSSR. Teprve v roce 1944 Rumuni změnili stranu a ocitli se uvnitř protihitlerovské koalice.
Moldavsko, ať chce či nikoliv, k oblasti angloamerického eminentního zájmu patří. Je malé, chudé a se Sanduovou ještě chudší, než by být nutně muselo. Má dva a půl miliónu obyvatel a také dva regiony, které nechtějí mít s Kišiněvem nic moc společného. Moldavanů, kteří zemi opustili po rozpadu SSSR, je kolem jednoho miliónu. Moldavsko tak postihl podobný osud jako Pobaltí.
Angloamerická strategie směřuje zcela bezohledně k postupnému obracení bývalých republik SSSR proti Ruské federaci. Od chvíle, kdy Vladimír Putin poslal za mříže oligarchu Chodorkovského, který se pokusil prodat americkému ropnému gigantu Big Oil své ropné impérium, jehož se zmocnil způsobem běžným v Jelcinově éře, a tak Putin začal zastavovat krev ruského bohatství prýštící z četných ran, jaké mu zasadili oligarchové s pomocí západních „poradců“, musela angloamerická strategie přejít do otevřeného nepřátelství vůči Rusku. Výsledky vidíme právě dnes.
Obracení bývalých republik probíhá prostřednictvím osob, které v těchto zemích podporují americké zájmy, jako je Sanduová nebo gruzínská prezidentka Zurabišviliová (momentálně se jí nedaří). A které tají, co se za nimi skrývá. Pro občany bývalých sovětských republik jsou především obchodní a surovinové vazby s Ruskem prospěšné. Navíc zde stále působí stará provázanost sovětské ekonomiky. Ruština mnohdy stále působí jako lingua franca. Aby se zdálo pro občany výhodnější tyto vazby s Ruskem zrušit, slibují prozápadní politici ekonomický růst a příliv západních peněz. Tedy rychlé zbohatnutí lidu. Starý známý trik! Média hlavního proudu takto píší a vysílají, no a informace, které tento slibovaný zázrak zpochybňují, se jednoduše zablokují. Proto není divu, že prozápadní politici nacházejí podporu velké části voličů. Přispívá k tomu také činnost spousty nevládních organizací financovaných z USA, které dbají na to, aby legitimní vláda, která snad ještě udržuje dobré vztahy s Ruskem, neměla klid na práci. Toto právě zažívá Gruzie, která si naštěstí pro zemi ještě dobře pamatuje Saakašviliho.
Je ale zajímavé, že Západ nikdy, ani v jediném případě, nenabízí republikám v postsovětském prostoru možnost být otevřené oběma směry, na Západ i na Východ. Zaujímat neutralitu. Západ je nutí k tomu, aby si vybraly. Buď anebo! Staré známé Gottwaldovo heslo: „Buď půjdete s námi, nebo proti nám!“ Což znamená, „nebo vám velice zkomplikujeme existenci“. Tohle je imperiální nátlak, jaký nemá s demokracií a právy států na sebeurčení absolutně nic společného. Je to arogantní a vysoce agresívní nátlak. Je skutečně zvláštní, že občané tuto skutečnost přehlížejí. Proč si země nesmí vybrat nezávislou pozici? Proč musí slepě následovat Washington, který jí diktuje podmínky prostřednictvím Evropské komise, která tlačí projekt evropské integrace k imperiální diktatuře centrálního rozhodování? A ještě k tomu, nikoliv autonomního, evropského? Proč si lidé nekladou tyto otázky a proč v odpovědích nevidí, jak snadno se tento režim dá odhalit? Vlastní nezávislá cesta je zapovězena. Neutralita, jaká chránila Ukrajinu a jaká by mohla chránit i Moldavsko, je nepřípustná. Je to proto, že státy se propadly na úroveň území, od jakých Washington něco očekává. A to, co očekává, musí být splněno, ať to stojí libovolné množství zbytečně a cynicky prolité krve! Proto se nesmí mluvit o míru, neboť v míru nemohou Spojené státy prosazovat své zájmy.
Moldavané, alespoň mnozí z nich, na příkladu Ukrajiny vidí, že namísto prosperity darované Západem byla Ukrajině darována válka, která samozřejmě nebyla, není a nebude o ukrajinské nezávislosti, ale jen a jedině o angloamerické geostrategii, která se celá, v tomto případě, soustřeďuje na kontrolu nad černomořskou oblastí a jejími zdroji. Je samozřejmě zájem také o ovládnutí ruských zdrojů, ale ty se americké oligarchii zatím ještě vzdalují.
Ukrajina měla velký potenciál, který nabízela nepřátelům Ruska k využití. Nebylo to poprvé a vždy to pro ni skončilo tragicky. Moldavsko je z toho pohledu nesrovnatelné. Nicméně, přesto představuje kus území v geograficky citlivé oblasti. Nepřátelství Angloameričanů vůči Rusku je motivováno také tím, že Rusové ovládají většinu přístupu k Arktidě, kudy vedou kratší a rychlejší námořní obchodní trasy, a vedle toho budují také severojižní koridor, obchodní spojení, které spojí oblast Petrohradu s přístupem k Indickému oceánu. Washington s Londýnem Rusko podcenily, stejně jako všichni jeho nepřátelé v minulosti. Jenomže, kvůli tomu znovu teče krev. Nedostatek informací, jejich blokování, ale i obecný nezájem pátrat po faktech a souvislostech působí, že lidstvo dost možná nikdy nedospěje k bezpečí a míru. A přitom se všechno stále opakuje. Nic nového!
Jestliže se Sanduové podaří nasměrovat malé a chudé Moldavsko na stejnou trajektorii, která pod vedením Washingtonu a Londýna dovedla mnohem větší a silnější Ukrajinu k tragédii, pak bude Západ spokojen a osud Moldavska zpečetěn. Není divu, že se v zemích Západu již ozvalo nadšení z výsledků voleb v Moldavsku. Nadšení ale projevili lidé, u kterých se to dalo čekat.
Snímky: www.wikimedia.commons
[1] Brzeziński měl také svůj nemalý podíl na vyškolení a financování Božích bojovníků, tedy džihádistů z okruhu Usámy bin Ládina, které velmi podněcoval ke svaté válce proti „nevěřícím“, jimiž měl být Kreml. Tak došlo k puči v afghánském hlavním městě Kábulu a k válce, která Sovětský svaz velice zaměstnávala a odčerpávala mu prostředky v době, kdy je potřeboval k udržení moci. Tehdejší heslo znělo: „Prolít co nejvíce ruské krve“. A přesně toto se děje dnes znovu, a to ze dvou stran, neboť je prolévána krev dvou bratrských národů, které oba vzešly z národa jediného. A jak soudil bývalý německý kancléř, Helmuth Schmidt: „Je mylné předpokládat, že existuje národ Ukrajinců a národní identita“. Schmidt to řekl v květnu 2014 pro německý deník Bild a byl za to samozřejmě ihned velice kritizován, protože to byl právě čas, kdy Washington právě pečlivě dohlížel nový nebezpečný vývoj na Ukrajině.
