Osoby, které prezentují západní politiku, nejsou jejími tvůrci, ale nástroji. Mozky zůstávají v pozadí. Tito plánovači a architekti ve Washingtonu a v Londýně vůbec nepočítali s možností, že by Ukrajina mohla mít potenciál porazit Rusko na bitevním poli. To je ve skutečnosti jen vedlejší frontou americko-britské války proti Rusku, do níž byl vtažen takzvaný „kolektivní Západ“. Třebaže některé země, které jsou jeho součástí, válkou proti Rusku rovněž řeší „svoje záležitosti“.
Úkol Ukrajiny nacházející se pod současným kyjevským režimem spočíval a nadále spočívá v něčem mnohem omezenějším, nicméně pro Washington a Londýn i tak velmi důležitém. Válka na Ukrajině měla za cíl Ruskou federaci zaměstnat, obtěžovat, působit jí škody, zničit část vojenského arzenálu i živé síly. Vedle toho měla být ruská pozornost odvedena z tichooceánské oblasti, kde Washington formuje vojenskou koalici proti Číně a aktivní Rusko tam mít nepotřebuje. (Nyní si ho ale sám přivolal do Severní Koreje.)
Toto je první plán, ve kterém hraje Ukrajina svoji roli ve válce proti Rusku. Ve druhém plánu se jedná o to, že pro armády NATO (jejich generály, pozorovatele, instruktory, organizátory a další) se bojiště na Ukrajině stává studijním materiálem. Právě tam mohou studovat ruskou vojenskou taktiku, ruské zbraně i ruské síly, a také ruské odhodlání bojovat. Tyto zkušenosti NATO nikde jinde nezískalo. Washington a Londýn bojují vždy proti velice slabým soupeřům, jejichž lidský, ekonomický i vojenský potenciál jsou nesrovnatelně slabší, než je tomu u NATO. Dále, NATO útočí především ze vzduchu, kde se jeho nálety snaží vzbudit primárně šok a hrůzu mezi civilním obyvatelstvem, což má vést ke zlomení vládnoucího režimu a následně ke kapitulaci, k ustavení loutkové vlády a zařazení země do houfu vazalů. Málokdy se to Spojeným státům sice podaří v úplnosti, někdy jejich armáda musí uprchnout, ale taková je jejich strategie války, respektive agrese.
Dále Washington se svými vazaly bojuje v úplně jiných terénech, než jaké představuje východní Evropa. Nejčastěji v píscích Iráku, Libye, v horských terénech Afghánistánu a podobně. Války tohoto typu jsou něco úplně jiného, než je válka s Ruskem. Ti, kteří přichystali a režírují válku proti Rusku na Ukrajině, nepředpokládali, že by v ní mohla Ukrajina uspět. Hlásat tento nesmysl bylo úkolem mluvících hlav, u nichž se žádné vlastní uvažování nepředpokládá. Porážka Ruska se měla odehrát v několika fázích, a hlavně na úplně jiných frontách, které Washington otevřel hned několik najednou. Teprve, kdyby na těchto frontách Rusko podlehlo, mohly ozbrojené síly kyjevského režimu „zvítězit“ tak, že by rozvalily již jen trosky ruského státního a vojenského systému. Ten by se musel ovšem zhroutit na hlavních bojištích.
Ještě jeden úkol měla a má nadále horká válka probíhající na ukrajinském bojišti. A tím je v podstatě příprava a „výuka“ NATO k další válce proti Rusku. Je otázka, zda instruktoři ze zemí NATO učili ukrajinské vojáky své vojenské taktice, nebo tomu bylo spíše naopak. Že se NATO na tomto bojišti učilo a učí bojovat proti zásadně odlišnému protivníku, než kterého zná ze svých dřívějších vojenských dobrodružství? Na druhé straně, pokud se Ukrajina opravdu učila od NATO, mohlo by to alespoň částečně vysvětlit její neúspěchy, zejména při loňské takzvané protiofenzívě.
Takže sečteno, podtrženo: Úkolem Ukrajiny bylo způsobit Rusku co nejvíce škod, umožnit studium ruské vojenské techniky i taktiky, hledat její slabiny, vyzkoušet různé typy dronů, jejich navádění, schopnost satelitních systémů, dále bylo třeba zaměstnat Rusko na západní linii, vyzkoušet západní vojenskou techniku v terénu východní Evropy (příliš se neosvědčila) a několik dalších úkolů. Zároveň bylo třeba získat čas, než se NATO vyzbrojí a vycvičí k boji s Ruskem a než obyvatelstvo Západu zcela ztratí schopnost přemýšlet v souvislostech. Je třeba také vzít v úvahu, že většina peněz určených na výzbroj končí jako zisky na kontech oligarchů, takže NATO de facto na opravdu velkou válku připraveno není. Válka měla a má umožnit NATO, aby se poučilo o tom, jak vypadá válka proti silnému protivníku, ne proti desetimiliónovému Srbsku drcenému letadly a bombami NATO s ochuzeným uranem nebo kazetovými bombami mířícími především na civilní objekty! Takto, za cenu obrovského poškození Ukrajiny a několika set tisíc mrtvých Ukrajinců, bylo cílem oslabit ruské síly, aby případně mohla nastoupit druhá fáze horké války, do které Washington vyšle nové síly, tentokrát z řad obyvatelstva východního křídla NATO. Tohoto obyvatelstva si západní mocnosti s koloniální tradicí i mentalitou cení přibližně stejně jako Ukrajinců a Rusů. Tedy nijak. Pokud i tento živý materiál bude Ruskem vyčerpán, přicestují v nažehlených uniformách a na vyleštěných tancích Francouzi (za zvuků Marseillaisy), Britové (skotské dudy) a Němci (raději nezmiňovat). Pokud se ale do té doby neodehraje jaderná tragédie.
Americko-britská válka proti největší jaderné mocnosti, Rusku, tak nějak předpokládá, že si Rusko nechá opět vnutit obrovskou konvenční válku ve stylu Velké vlastenecké války číslo dvě, tedy i s obdobným rozsahem škod a ztrát na životech dosahujících desítek miliónů mrtvých. Sází prostě na to, že Rusko je natolik odpovědnou a civilizovanou zemí, že na rozdíl od Spojených států ono jaderné zbraně nepoužije. Zajímavá úvaha. Asi jedině ona dokáže vysvětlit, jak bylo vůbec možné zahájit prostřednictvím obkličování ze strany NATO takový nátlak na jadernou Moskvu, který ji musel se stoprocentní jistotou donutit k válce? Washington prostě počítá s tím, že Rusko raději padne, než by použilo jaderné zbraně? Ale zpět k tomu, co skutečně probíhá.
Takto, salámovou metodou, mají být vyčerpány ruské síly na přímém bojišti. Ukrajina a Ukrajinci byli použiti jako úvod, předehra, jednoduše jako materiál na odpis. Jako když se rozjíždí novinová rotačka a prvních dvě stě kusů novin letí do koše. Cynické? Ano, velmi, dokonce příšerně, ale nikoliv od autora tohoto článku.
No a na jakých frontách se vlastně vedly a vedou hlavní údery „kolektivního Západu“ proti Ruské federaci? Je to vcelku jednoduché. Kdyby se Washingtonu podařilo Rusko izolovat od většiny zemí světa, více než dvacet tisíc sankcí uvalených v rozporu s jakýmikoliv právy a pravidly na Rusko (světový rekord v sankčních válkách), tak by se Rusko skutečně dostalo do těžké izolace, a tím pádem i do velkých ekonomických problémů. Ty by mohly vést – takové bylo očekávání Washingtonu – k sociální nestabilitě a tím k narušení vnitřní rovnováhy Ruska, kterého by využila ruská pátá kolona dlouhodobě vychovávaná a štědře financovaná k nějaké formě oranžové „revoluce“, tedy k převratu. Hlavní údery tedy vedl Západ na poli sankcí, v mezinárodním finančním systému, v příkazu západním firmám opustit Rusko, v zákazu obchodovat s Ruskem a odebírat jeho energie, uran, rudy i obilí, v blokádách ruského transportu zboží, v informační válce, kterou bylo obyvatelstvo Západu pečlivě a dlouhodobě vychováváno k přijetí falešné kauzality událostí, v nichž následky jsou s železnou pravidelností vydávány za příčiny. Je to tak trochu obrácená logika vyžadující předlogické myšlení (la mentalité prélogique), což je vlastně primitivní myšlení (Lucien Lévy-Bruhl), jaké nehledá příčinu událostí v tom, co je skutečně způsobilo, ale v uhranutí nějakým zlým duchem, čarodějem, na současném Západě myšleno prostě Putinem. Přesně touto „mentalité prélogique“ jsou nadána média hlavního proudu a lze se obávat, že se úspěšně usazuje i ve školství.
Ovšem byla otevřena i četná další bojiště. Jaký cíl mají například diskriminace ruských umělců vystupujících či vystavujících na Západě? „Politici“ v některých zemích Západu nacházející se ve služebním i služebném poměru vůči Bílému domu se předháněli ve vyhánění ruských operních pěvkyň z pódií koncertních sálů. Jedná se o poškození těchto konkrétních osob, u kterých se očekává, že ze zrušení svých turné obviní spíše Putina než Západ. Předpokládá se, že u mnoha Rusů existuje logika, podle které nezávislost státu, dokonce samotná jeho existence, nemají žádnou cenu, jestliže dochází k omezování jednotlivců. Že toto omezování organizuje Západ, se může v hlavách některých lidí úplně vytratit. A vina je přenesena na ruský režim „zbytečně vzdorující přátelskému převzetí“. Takto uvažuje i velmi mnoho lidí na Západě. „Ať si Amerika dělá, co chce, mně to nezajímá, jen když já mám, co potřebuji. Kariéru, peníze, dovolenou u moře.“ Proč jsou diskriminováni ruští sportovci? V krátkodobém plánu jistě hraje určitou roli skutečnost, že takto je vyřazena ze hry silná konkurence, čímž se jiným sportovcům usnadní cesta k medailím (viz například MS v ledním hokeji). Ale hlavní důvod je stejný jako u umělců. Takto má být vyvolána vnitřní nespokojenost v zemi, která se má obrátit proti vedení státu, ne proti skutečným příčinám.
Snížení dostupnosti některých druhů západního zboží cílí stejným směrem. I v Rusku žijí mladí lidé, kteří dovedou proplakat celou noc i den, když zjistí, že nemají k dispozici nějakou počítačovou hru nebo na trhu není nový západní model telefonu. Těmto lidem by skutečně bylo úplně jedno, kdyby se Rusko rozpadlo do několika západních kolonií. Možná by si toho ani nevšimli. Dokud by nedostali čip na ucho, zvoneček na krk nebo číslo na předloktí. Krádeže peněz uložených v západních bankách (pardon, jejich zmrazení) má mít stejný efekt. Má poštvat proti Kremlu oligarchy. Omezení ruského turismu v Evropě – opět stejný cíl. Západní směnárny nenabízejí ruský rubl k výměně. Ruské bankovky jsou jaksi napuštěny jedem Gorgony. Prostě, absolutně všechno, co se nachází v dosahu Washingtonu a co může Rusko poškodit, se soustřeďuje na těchto hlavních bojištích. Jsou nesrovnatelně větší zbraní proti Rusku než ozbrojené síly kyjevského režimu, a to včetně podpory zbraní a peněz přicházejících ze zemí NATO. Právě na tato bojiště se soustřeďuje devadesát procent válečného úsilí Západu. Kyjevský režim čerpá západní peníze pro sebe (především) a na zajištění toho „zbytku“.
Na žádném z těchto hlavních bojišť ale Washington neuspěl. Alespoň prozatím. Proto se Západu nedaří ani na horké frontě na Ukrajině. A proto válka musí pokračovat. V sázce je velmi mnoho, a to z obou stran. Plutokraté na Západě se bojí, že ztrátou americké hegemonie přijdou o astronomické zisky a o možnost měnit svět stále k horšímu. Rusko se bojí o samotnou existenci. Západní motiv k válce je imperialistický, koloniální, bezohledný v míře zcela extrémní. Ruský motiv je sebezáchovný. Obyvatelé západních zemí, kteří na tento konflikt mohou jen doplatit, jsou ale nuceni stát na straně motivů imperialistických a koloniálních. Je to naprosto šílené, ale o to skutečnější právě ve světě, který se utvořil po rozpadu bipolární alespoň částečné rovnováhy omezující supervelmoc, která je kdykoliv připravena jednat jen s ohledem na své vlastní zájmy. Potřeby Ukrajiny a většiny ukrajinského obyvatelstva v této válce nikoho nezajímají. Ukrajina je už potřetí za sto let jen zneužitá oběť cizích zájmů a domácího extrémního nacionalismu. Takzvaná „pomoc Ukrajině“, k níž jsou stále vybízeni obyvatelé zemí „kolektivního Západu“, je ve skutečnosti pouze pomocí americko-britské válce proti Rusku. Vůči Ukrajině a Ukrajincům je tato „pomoc“ jedině cestou ke zničení. Takto jsou vědomě klamáni jak Ukrajinci, tak i občané Západu.
Oscar Willde už na konci 19. století charakterizoval Ameriku slovy: „Amerika na cestě od barbarství k dekadenci vynechala civilizaci.“ A Sigmund Freud se po návratu ze Spojených států vyjádřil ještě stručněji: „Amerika, to je omyl.“ Washington nepochopil rozpad Sovětského svazu jako příležitost k nové architektuře světa založené na vzájemném respektu, rovnováze, mezinárodním právu a na budování míru. Pochopil jej právě obráceně. Jako příležitost k diktátu svých pravidel, svých zájmů a pro své vlastní zisky. (Toto je zřejmě důsledek onoho „vynechání civilizace.“) Vymyslel si mesianistické argumenty o ochraně svobody, lidských práv, o šíření demokracie a blahobytu. A každý z těch sloganů okamžitě obrátil v pravý opak. Michail Gorbačov se musel nacházet pod obrovským tlakem ze všech stran, když nedomyslel, jaké následky bude mít jeho obrovská vstřícnost vůči Západu. Zdaleka nejen pro Rusko, ale pro celý Západ, který se během tří desetiletí změnil k nepoznání. Po roce 1989 země bývalého sovětského bloku konvertovaly na úplně jiný Západ, než jaký existuje dnes. Nevšimly si, že nevstupují na pevnou půdu, ale na praskající ledové kry, které se už začínaly lámat a vzdalovat od bezpečného pobřeží. Na ledové kře teď pluje celý Západ, což v periodě klimatického oteplování (jak se o ní často mluví) není právě nejšťastnější osud.
Ilustračná snímka: www.pixabay.com
