V pondělí 20. října letošního roku, v souvislosti s 80. výročím osvobození Bělehradu za účasti Rudé armády, poskytl místopředseda srbské vlády, Alexandar Vulin, rozhovor pro ruskou státní televizi Rossija 1. V přibližně hodinovém rozhovoru zaznělo několik názorů a hodnocení, které stojí za pozornost právě v současné době a právě v zemích evropské části NATO a EU. Mediální mainstream a oficiální politický diskurs v těchto zemích tato témata, jak je jeho zvykem, ignoruje nebo zkresluje k nepoznání.
V úvodu rozhovoru Alexandar Vulin zmínil svoji osobní zkušenost s americkým vlivem a jeho metodami v regionu balkánských zemí. Připomenul dřívější setkání s pracovníkem americké CIA (jeho jméno Vulin neuvedl), který v oblasti jihovýchodní Evropy působil. Ten k Alexandaru Vulinovi, který měl v minulosti na starosti bezpečnostní politiku Srbska, promluvil asi těmito slovy: „My víme, že nejste zločinec, ale vaše politika není v souladu s naší geopolitickou strategií.“ Z toho mělo vyplynout poučení, aby Vulin a s ním i celá srbská orientace nabrali jiný směr. Takový, jaký odpovídá americkým zájmům.
Obdobně se Alexandar Vulin dozvěděl (možná i od jiných představitelů Západu či NATO), že by se Srbové neměli stále ohlížet do minulosti, ale měli by hledět hledět do budoucna. Vulin si toto laskavé doporučení vysvětlil asi takto: „Máme zapomenout na to, že nás NATO bombardovalo a zabíjelo naše děti?“ A v rozhovoru pro ruskou televizi pak ještě dodal. „Bůh může odpustit, Srbové nemohou.“
Co NATO/EU vlastně žádá po Srbsku (asi jako odměnu za bombardování Bělehradu?)
Co vlastně NATO/EU (tedy Washington) po Srbsku žádají? Srbové před lety souhlasili s přístupovými jednáními do EU. Evropská unie si ale klade podmínky, že Srbsko musí uznat legitimitu původně srbské provincie Kosova, která byla ovšem následkem agrese NATO proti zbytkové Jugoslávii, ke které došlo v březnu 1999, Srbsku odňata a v Kosovu ustaven stát, jehož legitimitu ale neuznaly všechny členské země OSN. Kosovo bylo Západem de facto předáno do správy vůdců paramilitantní Kosovské osvobozenecké armády, kterou ještě krátce před zahájením spolupráce Washington považoval za teroristickou organizaci. Tedy za to, čím skutečně byla a zůstala. Pak se ale ukázalo, že tito lidé mohou být pro Washington užiteční, a tak se stali spojenci USA (NATO) ve válce proti Srbům. Obrat o sto osmdesát stupňů, pro Washington naprosto běžný jev.
A další podmínkou přijetí Srbska do EU je, aby se Srbsko nemajíc k tomu ani ten nejmenší důvod připojilo k americké politice sankcí proti Ruské federaci a dodávalo kyjevskému režimu (oligarchický, extrémně zkorumpovaný, vykazující četné nepřehlédnutelné symptomy neonacismu) zbraně proti tradičním spojencům pravoslavných Srbů, pravoslavným Rusům.
Vulin si se zcela pochopitelným sarkastickým úsměvem položil logickou otázku: „To po nás chtějí, abychom bránili celistvost ukrajinského území, když oni sami celistvost srbského státu nebránili? Dokonce jednali přímo opačným způsobem?“ Je to pochopitelně absurdní, ale co v současné západní (washingtonské) politice ještě není absurdní? A hlavně co není nebezpečné? Západ (NATO/EU, tedy Washington) vedl protisrbskou kampaň a válku s cílem změnit hranice Srbska, tedy ze Srbska vyříznout kus jeho území. A na tomto území vybudovat největší americkou vojenskou základnu v jihovýchodní Evropě. Nasměrovanou pochopitelně, jak jinak, na Ruskou federaci.
Nyní Západ „brání“ (toto alespoň tvrdí) celistvost jiného státu. Ukrajiny. Na jakém principu se Západ (Washington) vlastně rozhoduje? Kdy územní celistvost některého státu ignoruje a sám s chutí bourá, a kdy do ní naopak investuje stovky miliard dolarů a eur, aby ji zachránil? A propos, americké investice směřující někam do světa a převyšují částku jeden dolar, představují věrohodný důkaz, že se nejedná o investici do šíření svobod, demokracie, na ochranu lidských práv a na podporu nějakých hodnot, které by byly skutečnými hodnotami, a ne čirou zištností a bezohledností. Toto vysvětlit nějak jinak, než jako čistou arogantní zvůli by bylo asi na Nobelovu cenu za argumentační eskamotérství. Ovšem velmi mnozí „politici“ v západních státech mají v té věci jasno: „Co Washington činí, dobře činí. Cesty Washingtonu jsou nevyzpytatelné.“ Kdysi se podobnými slovy mluvilo o „cestách božích“. Toto sice Vulin v rozhovoru nezmínil, ale možná to tam mohlo i zaznít.
Mimořádně obtížná pozice Srbska
Geografická a geopolitická pozice Srbska je pochopitelně mimořádně obtížná. Srbsko po amputaci Kosova má necelých sedm miliónů obyvatel a rozkládá se na rozloze asi o 10 tisíc kilometrů čtverečních větší, než je rozloha České republiky (tedy necelých 89 000 km čtverečních). Země je v podstatě ze všech stran obklopena členskými státy NATO/EU, které podporují (tak se chovají jejich vlády), nebo jim byla vnucena účast na podpoře amerických geopolitických zájmů. V důsledku agrese NATO se rozpadl také svazek Srbska a Černé Hory. Přitom Černohorci jsou se Srby téměř zcela identickým etnikem a mluví úplně stejným jazykem. Nyní je Černá Hora členem NATO také, takže se toto historicky nejbližší území stalo pro Srby „nikoliv přátelským“. Anglosaská koloniální taktika „divide et impera!“.
Srbové jsou tak obklopeni v podstatě samými „nikoliv přáteli“. Není to pro Srby ovšem žádná novinka. Už jednou zažili něco podobného. Kdyby současný srbský prezident, Alexandar Vučić, souhlasil s uznáním Kosova a připojil se k protiruské politice USA (Západu), „byl by na Západě hrdina, příkladný demokrat a kandidát na nějakého komisaře v EU,“ říká Vulin. „Vučić je ale především Srb,“ dodává vzápětí Vulin, na jehož osobu Washington uvrhnul sankce. To asi proto, aby se také i před ním objevilo dilema, zda je výhodnější kolaborovat s cizí mocí, nebo zůstávat vlastencem, hrdým Srbem? Velmi mnoho lidí takové dilema, bohužel, rozhodne rychle a snadno. Košile bližší než kabát. Peníze a kariéra jsou takové duši blíž než nějaká národní nezávislost, vlastenectví, odvaha a hrdost. Co se dá za tohle všechno vlastně koupit? Nic než vědomí, že člověk nezradil sám sebe a své zásady. Je to opravdu tak málo?
Moderní člověk má dost často poněkud odlišnou mentalitu na rozdíl od svých předků. Když Karel Veliký po dlouhých bojích porazil pohanské Sasy a dal jim na výběr, zda přijmou novou křesťanskou víru nebo raději položí hlavu na špalek a zůstanou věrni víře svých otců, moderní člověk se velice diví, kolik Sasů raději položilo hlavu na špalek. Je to proto, že vývoj směřující k uspokojování potřeb a konzumu, postupně postavil staré ctnosti, jako jsou odvaha, čest, smysl pro spravedlnost, odpor ke lži, ale také vlastenectví a respekt k tradicím a k předkům, jaksi stranou. Proto se tak snadno dají v evropských zemích najít lidé ochotní ve prospěch cizích zájmů svoji vlastní zemi doslova zničit. Jejich jména nacházíme pravidelně na seznamech kandidátů jistých politických stran, a to před každými volbami.
Kdyby se mezi občany zemí NATO/EU uspořádala poctivě vedená anketa na téma, zda se člověk může cítit svobodný, i když jeho země nemá právo vést vlastní nezávislou zahraniční, a dokonce ani vnitřní politiku, byl by výsledek ankety možná velmi smutný.
Taková je tedy „svoboda“ evropských politiků, kteří se opováží jednat svobodně, nezávisle na vůli vládnoucích struktur ve Washingtonu. Odmítá-li srbský politik podílet se na sankcích proti Rusku, ze kterých nemůže mít jeho země nic jiného než velké škody, a odmítá i přiznat samostatnost zemi ukradeného Kosova, stane se terčem amerických sankcí. Jak prosté! A jak svobodné a demokratické, že? Občané evropských států by jistě měli vědět, jak je tomu se „svobodným rozhodnutím“ vstoupit do NATO, se kterým západní propaganda tak aktivně pracuje. Jak je tomu vůbec i s pojmem „kolektivní“ Západ. Je kolektiv jen houfem poslušných, nad kterými se vládne železnou rukou?
Základní článek americké doktríny: Nikdo nesmí být silnější než USA!
Základním článkem americké doktríny je, že žádná mocnost na světě se nesmí stát silnější a vlivnější, než jsou Spojené státy. A to platí i o případných koalicích zemí. Tedy aktuálně i o BRICS+. Ruská federace a Čína ale usilovně pracují na projektu mnohopolárního světa, ve kterém je diktát jedné velmoci vyloučen. Mnohopolární svět by tak vzal Washingtonu jeho jediný modus, ve kterém dokáže existovat. Washingtonské elity neumí, není jim to dáno historicky ani geneticky existovat jinak než z pozice síly. Zřejmě se to naučily při kolonizaci Severní Ameriky. Tehdy byla síla v podstatě jediným zákonem. A ti, kteří se bránili pronikání, byli jen divoši, „rudoši“. Tak jakápak jednání s protivníky? Tvrdá pěst! Něco se ti nelíbí? Tak, tu máš olovo! Toto je ucelený zcela vyčerpávající výklad úplně celé americké zahraniční politiky v kostce. Víc v ní není ani molekula.
USA jednoduše nemají schopnosti uspět v konkurenci jinak než s použitím síly. V čestném konkurenčním souboji prostě prohrávají a ztrácejí prostor pro další bohatnutí elit. Mnohopolární svět respektující mezinárodní právo by mohl mít schopnost eliminovat války a spory a konflikty řešit cestou dohod, kompromisů. Mohl by vrátit OSN její původní smysl. V něčem takovém rovnocenném, spravedlivém, bezpečném a mírovém Spojené státy prostě neumí existovat. Sorry, marná sláva, nejde to. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí…
Je to ale nejspíš dědictví staré anglické politiky uplatňované vůči kontinentální Evropě. Kompletní anglická strategie za nejméně půl tisíciletí spočívala v tom, že Anglie bránila utvoření silné evropské koalice nebo překážela v zisku moci některého kontinentálního království, například Španělska, později Francie. A jako největší námořní velmoc se cítila být ohrožena největší kontinentální „pozemskou“ mocností, kterou se postupně stalo carské Rusko a jeho dědicové v podobě Sovětského svazu a nynější Ruské federace. Odtud ona zběsilá britská nenávist vůči Rusku dokonale se propojující se strachem Washingtonu ze ztráty hegemonie, tedy ze ztráty možností vést války a vydělávat na nich ohromné peníze.
Je nepřátelství vůči Srbsku a Rusku také útokem na pravoslaví a na slovanskou etnicitu?
Ale vraťme se zpět k rozhovoru s Alexandarem Vulinem: Srbsko, pokud chce zůstat nezávislou vojensky neutrální zemí, čelí a bude čelit i nadále obrovskému tlaku ze strany Západu. Vulin v protisrbské a protiruské politice vnímá rovněž útok proti pravoslaví i proti samotné slovanské identitě. Připomíná, že během druhé světové války málem každý evropský stát vyslal na ruskou frontu na pomoc Hitlerovi alespoň jednu divizi. Velmi mnoho z nich bojovalo proti Rudé armádě u Stalingradu. Můžeme doplnit, že tam byla například francouzská divize SS Charlemagne, belgická divize SS Wallonia, chorvatští ustašovci, vojenské sbory z Finska a velice početné divize rumunské. Nechyběly ani nacistické sbory z Pobaltí a desítky tisíc Španělů, a to navzdory tomu, že Španělsko zůstávalo oficiálně stranou konfliktu.
A Vulin v té souvislosti upozorňuje, že se nejednalo vždy o souhlas těchto vojáků a dobrovolníků s nacismem, že důvody této účasti na hitlerovském tažení proti SSSR spočívaly v nenávisti vůči Rusku a v protislovanské orientaci. Ani Němci ve wehrmachtu nebyli nutně vždy nacisté. Přesto velmi mnozí z nich považovali válku proti Slovanům na Východě za správnou věc. Odjížděli tam šířit „vyšší civilizaci“. A pak, během tohoto „šíření vyšší civilizace“, hořely na Ukrajině, v Bělorusku a v Rusku tisíce vesnic i s obyvatelstvem.
K tomu můžeme dodat jen jednu poznámku. Zdá se, že dosud nebyly odhaleny všechny příčiny, které vedly ke druhé světové válce v Evropě. A dost možná není jasné ani to, zda byly skutečně odstraněny a zda v západní části Evropy z nich náhodou něco nezbylo, co se právě dnes vrací do hry…
Evropská unie jako pouhý „soubor území“. Už ne států!
Evropskou unii, která se ocitla pod přímým vlivem USA, považuje Alexandar Vulin za pouhý „soubor území (teritorií)“, nikoliv za unii států. Prostřednictvím Evropské komise, která je nevoleným orgánem (upřesňuje Vulin), tak Washington spravuje evropské území. Podle Vulina je srbský prezident Alexandar Vučič v současné době asi jediným evropským politikem, který se může rozhodovat svobodně.
Tato svoboda se ale – to si doplňme už sami – nachází pod permanentním tlakem, který využívá na straně jedné příslibů, na straně druhé, když se sliby minou účinkem, výhrůžek a sankcí. Tak prostě funguje svět, který se ocitnul pod diktátem jedné velmoci, která svoji skutečnou politiku spočívající v bohatnutí „elit“ prostřednictvím udržování světa ve sporech, konfliktech a válkách, vydává za šíření „hodnot“, svobod, demokracie, civilizace. A indoktrinovaná, bohužel nemalá část evropského obyvatelstva onu reálnou bezohlednost opravdu vnímá jako hodnotu a upřímně se s ní ztotožňuje. Doplácejí na to ale i ti, kteří si uchovali zdravý rozum, soudnost a smysl pro logiku.
Fenomén „vnitřního šovinismu“, nepřátelství k vlastní zemi
Alexandar Vulin se v rozhovoru rovněž zmínil o skutečnosti, že jak v Srbsku, tak i v Rusku jsou lidé, kteří svoji zemi nenávidí a účastní se cizích tlaků, dokonce i války proti ní. Vulin tento „vnitřní šovinismus“ považuje za genetický problém. Takovýto fenomén není snadné vysvětlit zcela a jednoznačně. Může vyrůstat z křivdy, na kterou se dědí vzpomínka bez ohledu na to, z jakého důvodu byla ona křivda spáchána. Pak se jen čeká na příležitost, jak se pomstít. Nebo se jedná o upřímné přesvědčení části populace, že přijetím cizích modelů, cizí víry i cizí politiky se úroveň státu zvýší. Případně, a to asi nejčastěji, se tím zvýší životní úroveň a zlepší kariérní vyhlídky pro ně samé. Nebo se jedná o iracionální nenávist k vlastní zemi? Specifickým případem jsou lidé, kteří se nechávají najmout pro terorismus a sabotáže za peníze. Často za malé částky a mnohdy tyto částky ani nejsou vyplaceny. Ti lidé si prostě chtějí vydělat a morálními hledisky se nezabývají. Jsou na tom existenčně špatně, a tak je jim svět „těch úspěšnějších“ prostě ukradený. Za peníze oni udělají úplně všechno. S tím problémem se během současné války potkává Rusko pravidelně.
Takto, upozorňuje Vulin, žijí i v současném Srbsku lidé, kteří by agresi NATO proti Srbsku hodili za hlavu, stejně jako celé vlastenectví a nastoupili na americkou loď bez ohledu na následky, které takový čin stoprocentně přináší s sebou. Srbsko je osamoceným ostrovem uprostřed moře NATO/EU. Jeho zápas o udržení nezávislosti je svým způsobem zoufalým bojem hrdé části národa nejenom s vnějšími tlaky ale i s vnitřní opozicí, která na nějakou nezávislost s prominutím kašle. I to je cesta. Západ má ale v Srbsku ten problém, že je chce vstřebat do svých struktur poté, co jej napadl vojensky. Dost podobný problém má Washington v současné Gruzii. Tu před lety vehnal do války s Ruskem a část gruzínské populace si na to rovněž pamatuje, a dokonce si uvědomuje, proč se tak stalo. Co bylo cílem snahy obrátit Gruzii proti svému velkému a silnému sousedovi, který je pro Gruzínce mnohem prospěšnější jako partner než jako nepřítel.
Vzpomeneme-li na slova, která k Vulinovi pronesl onen nejmenovaný úředník z americké CIA, člověk si chtě nechtě musí připomenout, že přesně takto mluvili a mluví různí „funkcionáři“ v totalitních režimech. „Buď půjdeš s námi, nebo jdeš proti nám. A potom uvidíš!“ Kam se to onen demokratický a svobodný Západ vlastně už propadl?
Současný srbský prezident a jeho vláda uvažují o nějaké formě spolupráce s BRICS+, jejíž vrcholné setkání v současné době probíhá v ruské Kazani. Vedle desítky členů BRICS+ se setkání účastní zástupci z cca 40 států, které usilují o členství v této nevojenské mírové alianci, jaká se nevymezuje vůči Západu nepřátelsky (takovému postoji ve Washingtonu nejspíš vůbec nerozumí), je „pouze ne-západní“. Tohle je pro Srbsko nejrozumnější cesta, na druhé straně je to orientace riskantní. Tlak na Srbsko bude stále větší a větší, citelnější a citelnější. A nebezpečný.
Jen na okraj: Volby a referendum v Moldavsku
Před několika dny proběhly volby v Moldavsku. Jejich součástí byla také otázka referenda, zda vstoupit či nevstoupit do Evropské unie. Moldavská prezidentka, Maia Sanduová, které se během jejího funkčního období podařilo výrazně zhoršit už tak špatnou ekonomickou i společenskou úroveň země, měla zájem na tom, aby referendum o vstupu do EU i její volba do prezidentského úřadu skončily v její prospěch. Proto rozhodla o tom, že pro cca půl miliónu Moldavanů, kteří žijí na území Ruské federace, budou vyčleněna pouhá dvě volební místa, obě v Moskvě. A rozdáno jen 100 000 volebních lístků. Takto Sanduová vyřadila z voleb ty hlasy, které by se s největší pravděpodobností vyslovily proti ní a proti vstupu země do EU. Díky tomuto postupu tedy referendum o vstupu do EU dopadlo následovně: 50, 46 procenta hlasů pro vstup do EU, a 49, 54. Jedná se o rozdíl necelého jednoho procenta voličů!
Eliminace hlasů z Ruska na straně jedné, na straně druhé maximální snaha získat pro volby hlasy Moldavanů, kteří žijí v Americe nebo v zemích Evropské unie. Ruská strana volby považuje za zmanipulované, moldavská prezidentka naopak obviňuje Rusko. Mluví se o „ruském vměšování a propagandě“, dokonce o „zločineckých skupinách“. To nejspíš proto, jestliže ruská strana žádala rozšíření počtu volebních míst a adekvátní počet volebních lístků. Sama moldavská strana oficiálně přiznala, že se referendum vyvíjelo nepříznivě vzhledem k jeho cíli, tedy uzákonění vstupu země do EU v samotné ústavě země. Teprve cca 230 000 hlasů ze zahraničí (rozumí se z EU a ze Severní Ameriky) rozhodlo o tom, že referendum skončilo ve prospěch vstupu do EU. Jak je vidět, demokracie má své metody, jak „zvolit“ to, co většina občanů mít nechce.
Čemu zde věřit? Komu věřit? Je ale poměrně evidentní, že Moldavané, kteří žijí na území Moldavska, po vstupu země do EU rozhodně netouží. Rozhodli o tom lidé, kteří každodenní bídnou realitu země, jak se utváří pod vedením Sanduové (studia v USA, praxe v bankovním sektoru v USA), nezažívají. Žijí v EU a v Americe. Pro malou zemi, která má velmi nízký počet voličů (v referendu hlasoval necelý jeden a půl miliónu voličů ze dvou a půl milionu obyvatel), může mít korespondenční hlasování, při kterém vstupují do hry hlasy lidí, kteří v zemi nežijí a nemají o její realitě ani tušení, skutečně katastrofální důsledky. Proto o korespondenční volbu tak urputně usilují prorežimní (proamerické) politické strany, které svým působením u moci zaslouženě ztrácejí podporu domácích voličů.
A propos, během působení Sanduové ve funkci prezidentky země se vytratila moldavština z pozice úředního jazyka a stala se pouhým dialektem rumunštiny. Úředním jazykem v Moldavsku je tedy rumunština. Jak dlouho bude asi trvat, než se Moldavsko stane součástí Rumunska? S požehnáním Washingtonu, pochopitelně. Takto se stane členem EU jaksi automaticky. Nebude třeba trápit se s nedostatkem hlasů pro vstup. Dalšími jazyky jsou v Moldavsku ruština, ukrajinština a gagauzština.
Malé státy, které se nacházejí v postsovětském prostoru, budí zájem vládnoucích struktur ve Washingtonu z jednoho jediného důvodu. Mohou posloužit jako nástroje k poškození Ruské federace. Jestliže je při této „službě“ náhodou potká zkáza, nic se neděje. Z klobouku se vytáhne jiná bývalá republika SSSR a jede s dál.