Po rozpadu Sovětského svazu se ve světě ustálily dvě základní teze o konci „Studené války“, (dále jen SV). Jedna z nich proto musí být dezinformací, alias záměrně lživá. Nebo taky obě! A šlo vůbec o studenou válku, nebo o naprosto něco jiného. Jakou vlastně roli v ní sehrál nedávno zemřelý poslední vůdce SSSR? A nakonec, jak vlastně souvisí s dnešními událostmi na Ukrajině?
Tento text je pouze souborem tezí, jinak by musel být nejméně trojnásobně dlouhý.
Čím ve skutečnosti byl „konec“ Studené války
V Západní sféře globální lidské civilizace je všeobecně přijímanou tezí, že SV byla výrazem soupeření „komunistického impéria“ v podobě Sovětského svazu se zastupitelskou „demokracií“ USA. Leč války bývají obvykle ukončeny mírovou smlouvou, nebo alespoň dokumenty o příměří. Jen výjimečně bezpodmínečnou kapitulací. A tato výjimka se týkala kupodivu právě ukončení SV. Její strůjce, Michail Sergejevič Gorbačov, ji dokonce ani nestíhal podepsat, jak rychle ji svými voluntaristickými aktivitami inicioval. Konec SV tedy nebyl žádnou dohodou Reagana s Gorbačovem, ale bezpodmínečnou kapitulací SSSR.
Že šlo o bezpodmínečnou kapitulaci dokazuje nejen to, že si Gorbačov nenechal písemně stvrdit nerozšiřování NATO na východ, ale především skutečnost, že odsouhlasil sjednocení Německa, aniž by mu předcházelo zrušení vojenských základen USA na území tehdejší NSR. Kdyby byl státníkem na potřebné výši svého postavení, poznal by, že takovýto jeho požadavek by byl pro USA naprosto nepřijatelný a měl by proto ihned jasno, o co Unii ve skutečnosti jde.
Čím byla vlastně Studená válka
Nešlo o nic jiného než o zmrazený ozbrojený konflikt, který byl zahájen účastí Západu na občanské válce v Rusku, která začala v roce 1917 a skončila vznikem Sovětského svazu v roce 1922.
Na tomto místě si dovolím kratičkou vsuvku z teorie fundamentu moci.
Poznámka k dějinám moci v lidské společnosti
V každém lidském společenství je určité množství aktivních osob, které mají touhu, zájem, puzení, či jinou motivaci k podílení se na řízení dané komunity. Mezi nimi je pak určité množství „mocichtivých“, nevím totiž jak jinak je výstižněji nazvat. Pro ně platí, že jde prakticky o psychickou deviaci, která touhu po moci povyšuje nad pud sebezáchovy. Jinými slovy v boji za nadvládu jsou ochotni raději zemřít, než by se jí vzdali.
V moderních, tedy komplikovaně proorganizovaných společnostech světa soukromého vlastnictví majetku, bohatství a posléze kapitálu vzniká živelně vrstva bohatých až superbohatých jedinců. I mezi nimi se pak vyskytují oni mocichtiví. Ti mají nejdůležitější bezpodmínečně nutnou podmínku k získání vlivu ve společnosti, který v konečném důsledku mají šanci přemění v nadvládu za pomoci svých stoupenců, vesměs rekrutovaných z vrstvy zájemců o podílu na rozhodování, správě až moci. Takto zjednodušeně vzniká a vždy v dějinách také vznikala, vládnoucí třída. Zdůrazňuji, že u každé vládnoucí třídy tvoří její krystalizační jádro nejbohatší skupiny společnosti. Ať už jí dneska říkáme financiéři, Deep State, vlastníci a nejvyšší manažeři korporací, banksteři, loutkovodiči, nová aristokracie nebo jakkoliv jinak. Jenom upozorňuji, že mocichtivci jsou v každé sociální vrstvě. Ovšem jádro moci vždy musí tvořit bohatí.
Kromě prozatím jediné realizované výjimky.
Tou byl právě Sovětský svaz.
Jelikož v SSSR bylo zrušeno neomezené hromadění majetku, bohatství, a hlavně jeho přeměna v kapitál, muselo vzniknout jiné krystalizační jádro moci a tím následně celá metoda vytvoření vládnoucí třídy. Řekněme zjednodušeně že jím byla ideologie.
Což bylo, je a bude, „na věčné časy“ naprosto nepřijatelné pro všechny vyznavače „svobodného“, a především neregulovaného čili neomezeného hromadění majetku a jeho metamorfózy v moc. Takže právě proto se, mimo jiné, její stoupenci zapletli do občanská války, která v Rusku vznikla v rámci první světové války.
Tímto prozatímním konstatováním končím vsuvku.
Takže čím byla vlastně v reálné skutečnosti Studená válka
Ve světle vsuvky šlo o zmrazený ozbrojený konflikt zastánců vzniku moci z bohatství s mocí založené na ideologii osvobození obrovské většiny nemajetných, nevlastnících nadbytečné bohatství transformovatelné v kapitál. Je to sociální zápas existující po celé dosavadní dějiny ovládaných, bezmocných, zneužívaných až vykořisťovaných s vrstvou či třídou (jak kdo chce) soukromých vlastníků parazitujících na veškeré činnosti oněch ovládaných. Naskýtá se z tohoto úhlu pohledu zásadní otázka. Jakým výsledkem skončila SV?
Jediným reálným výsledkem SV bylo, že USArmy má své základny po celém světě, takže si vytvořila podmínky k tomu, aby mohla fungovat jako „globální policie“ pro nadvládu mocenské vrstvy USA nad celou planetou. Přesněji vládců, kteří jsou loutkovodiči politických figurín již celá staletí.
Skončila ale opravdu Studená válka?
Odpověď je nasnadě. Ani náhodou. Sice zanikl SSSR, ale zůstaly další státy, v nichž se už moc odvíjela novou metodou, čti z ideologie, a ne od soukromého vlastnictví. Takovými byly ČLR, Kuba či KLDR. Globalizující se svět po rozpadu SSSR tedy i nadále stál před výzvou, jak se v něm bude skutečná moc, až po tu celosvětovou v reálné budoucnosti, vytvářet. SV rozpadem Sovětského svazu tedy neskončila. Nemůže se proto ani hovořit o jakési druhé SV.
V této pasáži si dovolím druhou vsuvku.
Jakým politikem byl ve skutečnosti Gorbačov
Nesporně byl vůdčí osobností Sovětského svazu. Pokud chtěl začít reformovat tohoto reprezentanta tak zvaného reálného socialismu, měl na výběr několik variant. Ovšem aby prokázal, že je hoden být vůdcem celosvětového socialistického hnutí čili že je skutečným internacionálem, byl doslova povinován ještě před zahájením „glasnosti a perestrojky“ v Sovětském svazu napravit největší chybu jednoho ze svých předchůdců, Chruščova. Tou byl rozchod KSSS s KS ČLR. Pokud by se mu to podařilo byl by se s vysokou pravděpodobností stal opravdu velkým státníkem. Tak ale zůstane pro všechny časy nej neúspěšnějším politikem minulého století a možná celých lidských dějin. Dovedl totiž pod svým vůdcovstvím stát v postavení supervelmoci až k totálnímu zániku. To se nepovedlo ani Hitlerovi. Ten sice Německo silně zdevastoval, leč nebyl strůjcem konce jeho existence. Čímž končím tuto vsuvku v textu.
Studená válka pokračovala i po rozpadu SSSR
Etapa dějin po rozpadu SSSR logicky musela vyvolat snahy o tvorbu nového „světařádu“. Traduje se, že politici USA propásli jakousi svou dějinnou příležitost ke koncipování bezpečnějšího světa, kupříkladu zrušením arzenálů ZHN, nebo alespoň jejich podstatným omezením. Není to pravda. Politici USA nejsou ničím jiným než vykonavateli vůle již několik staletí se formující globální vládnoucí vrstvy, takže se její viditelní příslušníci nemohli chovat jinak, než se chovali. Musela se snažit vybudovat celosvětovou moc pro skryté vládce, své loutkovodiče. Jenže to se jí zatím nepovedlo. Političtí realizátoři totiž šli na problém globální nadvlády příliš „okatě“, konkrétně řečeno bezohledně, přesně v idejích pokleslého liberalismu, jehož krédem je absolutní svoboda silnějšího, schopnějšího, tedy jediného vítěze. Toto chování bylo, díky existenci ČLR a dalších prakticky pokračováním SV jen mírně přizpůsobenými prostředky.
Jednou z dějinných zkušeností je, že v každém absolutním vítězství se skrývá jádro budoucí prohry. A pak platí i v lidském společenství jakýsi zákon akce a reakce. Neomalenost chování veřejně činných vedoucích osobností USA proto zákonitě vyprodukovalo odpor. V pozici odpůrců byly a jsou země nejen s jinou metodou tvorby moci, ale i některé další, a to v různém stupni svého odporu proti světovládné touze Deep State USA. Díky stále složitější paletě mezinárodních vztahů mezi státy a jejich společenstvími se SV dostávalo postupně do nové dimenze, kterou odborníci často nazývají hybridní válkou. Což ještě není „horká válka, ale už také ne pouhá SV čili přechodné zmrazení fundamentálního konfliktu lidských dějin. Sociálního to zápasu mezi hrstkou superbohatých a zbytkem světa. Tedy fakticky boj o nový světový pořádek.
V této etapě popsaného sociálního zápasu předložil nejvlivnější představitel odpůrců liberální světovlády alternativu nového světového pořádku. Představitelé ČLR v ní především odstraňují základní chybu Sovětského svazu. Jeho tvůrci totiž zastánce tvorby moci odvozené od hromadění majetku prohlásili za nesmiřitelného nepřítele a předsevzali si zničit je. Čínská alternativa sice také odmítá liberální schéma nekonečné konkurence, neustálého soupeření a boje až do konečného vítěze, který pak bere vše. Nabízí ale proti věčnému zápasení spolupráci všech. A to nejen národů, států, ale i lidí. Tedy těch bohatých i ostatních. Zásadní ovšem musí být, že se přestane vedení společenství chápat jako vládnutí, či dokonce ovládání až nadvláda, leč skutečně pouze jako řízení a správa společných věcí.
Tím se globální forma zápasu o vládu nad lidstvem modifikuje na správu všelidské existence. Třídní boj superbohatých se zbytkem světa, globálních vládců s ovládanými, nové aristokracie s jejich poddanými či jak se všelijak dneska pojmenovávají dva póly současného všelidského společenství by v této alternativě mohl zaniknout.
A nyní další vsuvka.
Je konflikt na Ukrajině součástí základního globálního sociálního boje?
Na první pohled v žádném případě. Jde totiž o regionální konflikt mezi ruským nacionalismem a ukrajinským rasismem v podobě antirusismu, obdoby to antisemitismu. Jeho základem nebyl rozpad SSSR, ale konkrétně Bělověžská dohoda, především ta její část, kterou Jelcin, Kravčuk a Šuškevič rozdělili ruský prosto na Rusko, Bělorusko a Ukrajinu, aniž přesně stanovili hranice těchto území. Nebudu tady spekulovat proč. Ovšem kdyby byl Jelcin skutečným vlasteneckým Rusem, nemohl nikdy postoupit Kravčukovi Ukrajinu v hranicích Ukrajinské sovětské socialistické republiky.
Nechtěně tak jmenovaní naplnili zákonitý zájem každého rozpadajícího se impéria. Jeho odcházející vládci totiž vesměs záměrně určí hranice nástupnických států tak, aby mezi nimi nutně vznikly konflikty, které mohou být různě zneužívány kýmkoliv k čemukoliv. Tedy snad i ke globálnímu boji o světovládu.
Horká fáze celosvětového sociálního zápasu
Dějiny posledního půl tisíciletí zplodily první skutečně celosvětovou říši, Velkou Británii. Její matkovražedná dcera, USA, se po zániku Sovětského svazu zdála být se svými nástroji v podobě NATO a London City zdánlivě spolehlivým vykonavatelem vůle globální vládnoucí vrstvy, dneska módně nazývanou elity. Bohužel se tak sociální vrstva globálních vládců stala jednonacionální, čímž se původní ryze sociální problém rozšířil o další rozměr – nacionální. Už to nejsou všichni superbohatí, kteří po celé dějiny tvořili jádro každé moci. Jádro globální moci se koncentruje do rukou pouze anglosaské vrstvy superbohatých.
Jak jsem ale uvedl, američtí realizátoři záměru anglosaských loutkovodičů bažících po světovládě po rozpadu SSSR příliš zrychlili vývoj, a dokonce ho neomaleně před veřejnosti odkryli. Kdyby se tak nestalo, mohl „zamrzlý“, ozbrojený konflikt zahájený víc jak před sto lety trvat ještě mnohem déle, přesněji tak dlouho, kdy už by světová veřejnost neměla šanci se vysvobodit z nadvlády nového panstva, tvořeného dosud skrytou sociální vrstvou deviantů toužících po světovládě, čti nového světařádu. K tomu jim měl sloužit mnohovrstevný program od Zeleného údělu přes Velký reset k zániku hotových peněz až po Agendu 2030 například. Ovšem nesměli by s ním jít tak okatě na veřejnost a možná by ho v tichosti prosadili a tím získali onu nadvládu nad vším lidstvem.
Britské i sovětské impérium při svém zániku vytvořilo po celém glóbu nesčetné množství možných konfliktních zón zmíněnou metodou svévolných stanovení hranic mezi nástupnickými státy. Každý na nich vzniklý konflikt mohl být ve vhodném čase využit, jak jsem se už zmínil, k čemukoliv. Zatím ale žádný se nestal tak výhodným pro dlouhodobé ustavení nového světového řádu, jako současný konflikt na Ukrajině. Ten je podle mého soudu dalším horkým konfliktem, který začal po první světové válce, a má šanci přerůst v souboj dvou stran tvorby moci, a tím vytvářet reálně novou vládnoucí elitu. Nelze zatím ale vůbec předvídat, jak dopadne. Vznikl totiž předčasně především pro ty země, které se vzepřely anglosaské nadvládě, tedy ty, jež světové veřejnosti už představily svou alternativu ke globálnímu panství Anglosasů, jež tvoří jádro světových mocichtivých psychopatů.
Stojí ovšem za povšimnutí, že během ideového zápasu Západu pod vedením Anglosasů a jejich odpůrců pod vedením Číny obě strany v posledních letech vytvořily prakticky stejný model budoucnosti lidstva. Západní kapitalisté tak zvaný Velký reset a Čínští komunisté společenství sociálního kreditu. Nejde o nic nového pod sluncem. Ve svém učení jej už analyzoval Marx a nazval ho „kasárenským komunismem“.
Zatímco Jelcin byl příliš vychován v ideologii marxleninského internacionalismu, takže mu chybělo zdravé ruské vlastenectví až nacionalismus, Putin je jeho pravým opakem. Chybí mu dávka potřebného internacionalismu. Je příliš zahleděný do Ruska. Pokud se podle mě chtěl pustit do boje proti anglosaské světovládě, měl napřed vytvořit skutečné soustátí Čínsko-Ruské, které by Rusku i Číně zajistilo nutnou podmínku k vítězství v horkém boji o nový řád světa. Osobně si ale myslím, že Putin nikdy tyto ambice neměl, takže na skutečného vůdce většiny lidstva v zápase s globální vrstvou světovládců, svět ještě čeká. Lidstvo se zachrání ovšem jenom tehdy, pokud se včas objeví. A samozřejmě to asi nemůže být jedinec.
Přesto konflikt na Ukrajině jako první v dějinách poslední doby má světodějnou ambici. Jak jsem přesvědčen od jeho vzniku. Do regionálního, prakticky bezvýznamného konfliktu se s plným nasazením totiž od samého počátku zapojil celý západní svět. Tím se vytvořila situace, v níž není moc prostoru pro kompromisy. Dneska už je eskalace tak daleko, že Rusku nezbývá nic jiného než zničit Ukrajinu. Pokud z ní zanechá jen maličký kousíček, tak se na něm usadí koncentrovaně všichni antiruští rasisté, kterým Rusové nějakým omylem říkají nacisté. USA a většina Západu totiž už musí jakýkoliv zbyteček Ukrajiny nepřetržitě silně podporovat a neustále ho hnát proti Rusku, aby se necítili poraženi. Čímž se Rusko nikdy nezbaví rizika, kvůli němuž vlastně zahájilo anexi.
Je sice možná i jiná varianta, ale ta je velice nepravděpodobná. Přesněji Rusko svým vpádem na Ukrajinu její možnost vzniku prakticky znemožnilo. Na Ukrajině bylo určitě dost lidí i mezi neruskými Ukrajinci, kteří by byli raději, aby Ukrajina s Ruskem žila v přátelství a spolupráci. Určitě by byli schopni vytvořit vládu, alespoň neutrální vůči Rusku. Těch zfanatizovaných nacistů nebylo až tolik, že by s nimi eventuální vláda přátelská k Rusku nedokázala zatočit. Jenže současný ozbrojený konflikt zavinil, že ona menšina nácků strhla na svou stranu obrovské množství poctivých ukrajinských vlastenců, kteří zmutovali do antiruského rasismu. Ten v zemi nezmizí po mnoho dalších generací. A navíc poskytne živnou půdou pro všechny, kdo budou mít touhu Rusko poškozovat, až ovládat. Takže Rusko už skutečně nemá na výběr. To by se musela změnit celá Evropa na přátelskou a spolupracující s Ruskem. Ovšem Evropa se stává čím dál víc kolonií USA, takže změna orientace na přátelství s Ruskem jí bude všemi způsoby znemožněna.
Rusku proto nezbude nic jiného než se zapojit do čínské představy nového světového pořádku. Čím dříve to udělá, tím bude větší šance pro veškeré lidstvo, že transformaci amerického řádu do nového světařádu přežije.
Závěrečná poznámka
Takže proč ne Rusko a Putin? Protože to byli Číňané, kdo si správně přečetl Marxe. Alespoň ve dvou jeho základních myšlenkách. On dobře věděl, že nový svět nevytvoří proletariát, hrubě řečeno nemá jak a z čeho. Musí jej vytvořit kapitál. A až jemu celý systém bude těsný, neumožňující jeho další rozvoj, pak sám, začne měnit svět. Právě na tu fázi vývoje ale musí být dobře připravena ona obrovská většina bezmocných a ovládaných. Marx totiž za druhé nikdy nebyl proti soukromému vlastnictví. Byl zásadně proti vlastnění jako instituci umožňující získat moc čili nadvládu člověka nad člověkem. Takže v ČLR zatím ví, jak se pokusit vybudovat nový světařád. Myslím si nejen já.
(Text bol publikovaný na www.vasevec.cz 14. októbra 2022)
Ilustračná snímka: www.pixabay.com