Nepochopený Manifest

Vydání Manifestu socialistického hnutí od filozofa Michaela Hausera v loňském létě doprovázelo ohlušující ticho. Reakce přicházely jen velmi pomalu, a to převážně v podobě negativních recenzí, z nichž nejvýznamnější je asi ta od Matěje Metelce v 2. čísle letošního A2. Pomalost a negativita ohlasů na Manifest podle mě ale vypovídají více o stavu české levicové scény než o charakteru Hauserova manifestu. Proč? Pokusím se to vysvětlit na rozboru dvou kvalit Manifestu, které ostatní recenzenti přehlédli, čímž mimoděk ukázali svoji neochotu pochopit stávající politickou situaci.

První kvalitu představuje už jen samotný název. Nejedná se totiž o Manifest socialistické strany, nýbrž o Manifest socialistického hnutí. V čem spočívá rozdíl? Hnutí je už z podstaty definice pluralistické, na rozdíl od strany nemůže být tak snadno uchváceno jedním vůdcem či skupinkou vůdců, kteří rádi pěstují uzavřené prostředí nepřátelské novým myšlenkám. Právě pokud je něco tou největší lekcí protosocialistických režimů 20. století, pak je to selhání centralizovaných státostran. KSSS nebyla schopná účinně agregovat zájmy dvou tříd reálně existujících v Sovětském svazu, totiž pracujícího dělnictva a inteligence, jejichž zájmy se vlivem hospodářských a vědeckotechnických změn v průběhu 70. a 80. let začaly postupně rozcházet. Připomeňme rovněž neochotu státostran řešit ekologické problémy či posilovat zastoupení žen ve vedoucích funkcích. Právě tato a mnohá další selhání vedla k prohlubující se odtrženosti těchto stran od mas.

Pouze hnutí, vzhledem ke svojí pluralitní povaze a nebyrokratičnosti, tak dokáže provést rozsáhlou celospolečenskou transformaci, která nebude omezena jen na oblast hospodářskou či kulturní, ale zvládne obojí, tedy vytvořit jak nové distributivní mechanismy, tak i novou egalitární a antikonzumeristickou kulturu – vzpomeňme na Gramsciho a jeho totální revoluci. A pouze masovost hnutí může garantovat otevření prostoru pro tvořivý potenciál mas, o kterém snil již Lenin. Jeho slavná vize centralizované strany revolucionářů byla produktem nepříznivých podmínek pro politickou práci v carském Rusku. Následný model komunistické strany, který v sovětském svazu vznikl, byl pak rovněž silně poznamenán občanskou válkou a celkově nízkou kulturní úrovní populace.

Kritici Manifestu se však domnívají, že žádné socialistické hnutí zkrátka neexistuje. Například Peter Daubner ve svém článku Perspektívy, limity a výzvy socialistického myslenia v epoche antropocénu píše o manifestu: „Je to programový návod na premenu sveta, ktorú v praxi nemá kto uskutočniť. Ak totiž M. Hauser v predhovore knihy konštatuje, že „Marx a Engels napísali manifest hnutia, ktoré ešte neexistovalo“ (s. 12), tak M. Hauser napísal manifest hnutia, ktoré už neexistuje. A práve v tomto rozpore spočíva ústredná patová situácia socialistickej politiky 21. storočia a neriešiteľná dilema tejto doby.“ Vážně? Podívejme se situaci v globálním měřítku, ostatně již od zformulování teorie světového systému je jasné, že jeden stát či jeden region jsou v podmínkách globalizovaného kapitalismu zcela nedostačující analytické jednotky.

Socialismus zažívá v těchto dnech svoji renesanci. A není to jen renesance intelektuální, jak ukazuje vzestup časopisu The Jacobin či obnovení Tribune. Vzestup radikálně levicových YouTube kanálů ukazuje na rostoucí zájem mladé generace o socialistickou politiku. Jako příklad můžeme uvést demokratického socialistu z Texasu SecondThought (1,69 milionu odběratelů), iráckého marxistu-leninistu Hakima (256 tisíc odběratelů) a balkánského marxistu YUGOPNIKa (220 tisíc odběratelů). Majitelé těchto tří kanálů spolu provozují i podcast – v jednom pořadu se tak setkávají lidé ze tří odlišných světových regionů, představující tří odlišné socialistické tradice a v angličtině promlouvají ke skutečně globálnímu posluchačstvu. V současnosti 43 procent Američanů mezi 18 a 34 lety považuje socialismus za ideální systém, ve Velké Británii to je u stejné věkové kategorie až 53 procent. Představy těchto mladých lidí o socialismu se sice liší, ale už jen fakt, že jej vidí jako životaschopnou alternativu ke kapitalismu představuje první důležitý krok pro nastartování socialistického hnutí.

Je pouze otázkou času, kdy se tato socialistická vlna naplno přelije i do našeho regionu.  Objektivní podmínky pro to již existují – stávající generace zažily a byly formovány hned několika krizemi, přičemž žádná z nich se podle narativu vládnoucí ideologie zkrátka neměla stát – finanční krach roku 2008, migrační krize roku 2015, pandemie Covid-19 a nyní válka na Ukrajině.

 V létě minulého roku napsala Patrice Cohenová článek pro The New York Times, kde otevřeně přiznává konec neoliberální formy kapitalismu. Všichni cítí, že změna je nutná, a že se již blíží. Vládnoucí třída doufá, že současné trendy vyústí „jen“ k návratu mírné formy merkantilismu, avšak sílící klimatická krize ukazuje, že jediné účinné řešení polykrize je to nejradikálnější. Nelze přitom vedle klimatické krize nezmínit ani problém narůstajících společenských nerovností, který nabral tak vážnou podobu, že se jím otevřeně zabývali dokonce i na loňském ekonomickém fóru v Davosu. Od roku 2020 totiž 5 nejbohatších lidí zdvojnásobilo svůj majetek, zatímco 5 miliard lidí zchudlo.

Tváří v tvář těmto faktům ti, kteří by ještě před pár lety socialismus zavrhovali, jej nyní vidí jako řešení. Přímo v manifestu je zmíněn Thomas Piketty a jeho příklon k socialismu, to samé ale platí pro samotného Michaela Hausera. „K socialistické pozici jsem dospěl po mnoha letech vnitřních zápasů, v nichž jsem musel sám sebe přesvědčovat, že tato pozice je racionální odpovědí na problémy a krize současného světa. Se sebezapřením jsem se zbavoval negativních emocí, které ve mně zlopověstné slovo vyvolávalo,“ přiznává ve své odpovědi Daubnerovi.Tyto negativní asociace jsou však záležitostí čistě generační. Jak v rozhovoru pro Alarm prozradil polský sociolog Jan Sowa: „Pro mé studenty, kteří se narodili po roce 2000, je komunistický jazyk stejný jako jakýkoliv jiný. Máme tady liberální rétoriku, konzervativní rétoriku a komunistickou. Je jim to jedno. Pro ně je to jen jedna z variant na politickém spektru. Slyšel jsem, že v Česku stále mluvíte o frontách na banány a podobných věcech. Pro mé studenty jsou to už jen cringe záležitosti, které říkají stárnoucí idioti.“

Michael Hauser

Cílem Manifestu je dle jeho autora nastartovat vznik socialistického hnutí v naší zemi. Daří se knize naplnit tento cíl? Těžko říct. Připomeňme, ale Gramsciho který napsal již v roce 1918 v článku Třídní nesmiřitelnost a italské dějiny, že: „Hnutí není nikdy jen fyzický akt, je také intelektuálním. Vskutku je vždy intelektuálním předtím, než se stává fyzickým.“

Matěj Metelec už v názvu své kritiky manifestu autoritativně píše Tudy cesta nevede. Avšak nikdo z nás nemá křišťálovou kouli a nevidí do budoucnosti. Úspěch či neúspěch strategie načrtnuté v Manifestu může být prokázán jen a pouze skrz praktickou politickou činnost. A zde má levice obrovské mezery – když při různých příležitostech osobně mluvím s běžnými občany, tak mi řada z nich říká, že nechápou dělení pravice-levice, že jim vždy přišlo zmatečné. Nabízí se jednoduchá otázka: Co dělali naši levicoví intelektuálové? Neměli by to být oni, kdo by měli jako první vysvětlovat, co to je levicovost? Zahájení uvědomovacího procesu mezi pracujícími, který je nutný pro vytvoření socialistického hnutí, bude tak vyžadovat, aby naši levicoví intelektuálové konečně vystoupili ze svých akademických ghett. Manifest díky svojí délce a přístupnému jazyku, v němž je napsán, představuje v tomto směru první významný krok vpřed.

Řada kritiků si Manifest vyložila jako Hauserův arogantní pokus se intelektuálně vyrovnat Marxovi či ještě hůře jako nostalgický návrat k dávno překonaným kategoriím. Ale zde narážíme na další nedorozumění. Neukazuje přece celoevropský propad levice akutní potřebu Marxe reaktualizovat?

Zaměření se čistě jen na kulturní hodnoty levici politicky nikam neposunulo, protože tento druh témat ji zdařile přebírali a přebírají liberálové. Obrat do kultury byl zoufalým pokusem levice v tváří tvář triumfu kapitalismu v 90. letech, kdy jsme mohli číst o tom, jak se snižuje díky volnému trhu extrémní chudoba ve světě a děsivé záběry front nezaměstnaných patřily do dávné minulosti. V roce 2008 se však neviditelná ruka trhu zase jednou osudově spletla. Vtipně to okomentoval polský sociolog Zygmunt Bauman: „Co je neustále, hojně a skutečně v dosahu, má tendenci „se skrývat na světle“ – je to příliš zjevné, aby si toho lidé všímali, natož aby o tom přemýšleli. Bez vzduchu k dýchání bychom nepřežili ani dvě minuty, ale když někoho požádáte, aby napsal seznam toho, co považuje za „životně nezbytné věci“ stěží se tam vzduch vůbec dostane, a když už, tak se ocitne hodně dole… Asi až do doby přibližně před rokem 2008 byla práce (přinejmenším v naší části světa) v tomto ohledu jako vzduch.“ Podobné pozorování učinil i Slavoj Žižek, který si všiml trendu, kdy se práce začala považovat téměř za něco obscénního, co musí zůstat skryto před našimi zraky. A tak je to tajný úkryt padoucha ve filmech Jamese Bonda, které vždy hýří horečnou prací.

Strašák masové nezaměstnanosti s dozněním hypoteční krize na čas zmizel, ale pomohl nám si uvědomit, že staré problémy kapitalismu tu stále jsou a jen čekají na další krizi. Robotizace a přesouvání výroby vytvořily pak nové problémy. Pracující většinu dnes trápí fakt, že dobrá práce je vysoce nedostatkové zboží. Je veřejně známo, že Češi a Češky patří k nejvykořisťovanějším národů v Evropě – vydělají si jen 68 procent z toho, co svojí prací vytvoří. A to i přestože je naše průměrná pracovní doba jedna z nejdelších v EU. A k čemu vede dlouhá a mizerně placená práce? K depresím a sebevraždám. Klinická deprese trápí až 700 000 Čechů a Češek. Myšlenky typu postpráce se ukázaly jako čisté iluze… Odcizení a vykořisťování představují problémy trápící statisíce lidí napříč státy, nehledě na jejich jazyk, víru či sexuální orientaci. Jinými slovy práce nás spojuje. Na tomto tématu lze skutečně postavit masové internacionální hnutí.

Někdy, abychom mohli jít vpřed, musíme nejdříve učinit několik kroků zpátky. Je třeba repolitizovat práci, každé pracoviště, ať už je to kancelářský prostor anebo výrobní linka, se musí stát opět prostorem pro politický boj. Tam je třeba k lidem promlouvat, tam se můžou nejvíce naučit o pravém fungování našeho světa. První symptomy nevyhnutelné repolitizace práce již jdou vidět, ať už jde o úspěšnou stávku v Nexen Tire, protesty zaměstnanců Woltu anebo vydání knih jako jsou Hrdinové kapitalistické práce či Tichá dřina.

Vidíme, že se zformovaly dvě skupiny lidí – vítězové, kteří těží ze stávajícího globalizovaného neoliberalismu, a poražení. Mezi vítěze řadíme takové rozličné skupiny jako jsou digitální nomádi či tradiční kapitalisté. Poražení? Pracující chudina v deuindustrializovaných regionech vyspělého světa a dělníci spolu s rolníky ve světě rozvojovém. Co je spojuje? Univerzální nespokojenost se svým postavením, touha po lepším životě a slabé třídní uvědomění, že ze stávající situace těží jen elity.

Současné politologické čtení populismu je, že se jedná o diskurz, který rozděluje populaci na dvě kategorie – zkažené elity a čistý lid. Nejsou populisté právě tak úspěšní, protože jejich rétorika vychází z pravdivého základu? Podvod populistů spočívá pouze v tom, že jsou to samy vítězové kapitalismu, a tak zkorumpované elity vymezují skrz kulturní linie, a nikoliv skrz linie třídní.

Proč nikdo v politice nezvedá principiálně téma práce? Přenecháváme jej odborům, které ale už z podstaty svého fungování nemůžou přijít s dlouhodobým a skutečně radikálním, tedy ke kořenu jdoucím, politickým programem práce. Paradoxně zde vidíme užitečnost procesu prekarializace. Díky němu si lidí opět uvědomují svoji existenční závislost na práci a její křehkou podřízenost vnějším nekontrolovatelným faktorům. Rostoucí nespokojenost se špatně placenou a nestabilní prací pak otevírá prostor socialistickému hnutí. A je to nespokojenost, která jen tak nezmizí. Stávající vývoj totiž slibuje jen další problémy.

V současnosti 50 procent nejchudších sdílí 8 procent všech světových příjmů, zatímco nejbohatších 10 procent má 50 procent z globálních příjmů. I přes snahu o decoupling a zkrácení dodavatelských řetězců je jasné, že přesouvání výroby bude pokračovat, jen bude podmíněno nově vedle hospodářských faktorů i faktory politickými. Technologie zítřka jako jsou elektromobily či solární panely totiž vyžadují exotické nerostné suroviny, které Evropa nemá a často ani nemá potřebnou kapacitu zpracovat. Pokračující automatizace bude dál vymazávat tradiční manuální práce (v USA od roku 2000 zaniklo takto 9 z 10 pracovních míst ve výrobě) a rekvalifikace, již tak nepříliš účinné, nebudou díky neoliberalnímu útoku na vzdělávání příliš dostupné. Zatímco manuální práce bude mizet, pozic v sektoru péče bude přibývat, protože pokud se něco umělá inteligence nenaučí, tak je to empatie. A o tom, jak nevděčná je logika kapitalismu vůči péči napsala řada autorů a autorek již dost. Před pracujícími se tak s dalším technologickým pokrokem otevírá v současném systému perspektiva jen horšího a horšího vykořisťování. Do toho vstupuje klimatická krize, která má i málo diskutovanou dimenzi sociální. Podle odhadů vypracovaných pro Světovou banku totiž hrozí, že v důsledku změn klimatu padne celosvětově do chudoby až 132 milionů lidí.

Ano, můžeme dlouho odborně diskutovat jak sociologicky a ekonomicky dobře nebo málo vymezené Hauserovy kategorie hyperburžoazie a pracující většiny jsou, neměla by nás však primárně zajímat jejich politická aplikace? Ostatně na jejich podrobné vymezení bude v budoucnu času ještě dost, na co, ale času dost není, tak je na řešení klimatické krize a rostoucího ožebračování populace. To první totiž hrozí apokalyptickým rozvratem společnosti, a to druhé zase dláždí cestě novým formám fašismu.

Všimněme si, kdo má dnes vůbec odvahu mluvit o třídách? Vím pouze o dvou politicích a těmi jsou Bernie Sanders a Jeremy Corbyn. A rozhodně není náhoda, že právě oni jsou nejvýznamnější tváře levice dneška. Ano, ani jeden neuspěl v tradiční volební politice, ale není toto právě ta důležitá lekce? Strany usilují o vítězství ve volbách, hnutí naopak usilují o hlubší změnu. A tu nelze dosáhnout jen hlasováním.

Jedním ze zajímavých přiznání v knize Milovana Djilase Nová třída je to, že kapitalismus aktivně zamezoval rozvoji presocialistické Jugoslávie. Kapitalismus v tehdejší podobě umožňoval obrovský rozvoj, a to jak materiální, tak i intelektuální, avšak byl to rozvoj jen pro některé vyvolené. Dnes v pozdním kapitalismu je situace již o něco komplikovanější, pokud se ale podíváme na postavení České republiky, tak vidíme, že podobně jako již zmíněná monarchistická Jugoslávie či dnešní státy globálního Jihu, je naše země bržděná ve svém rozvoji logikou kapitálu. I přes dvacet let politiky místního rozvoje, i přes různé dotace a kohezní fondy, se rozdíly mezi našimi regiony nezmenšují, právě naopak. Když porovnáme množství investic ze strany zahraničního kapitálu a kolik nadhodnoty z naší země vyextrahuje, tak zjistíme, že náš hospodářský model už víc jak 10 let funguje v náš vlastní neprospěch. Tento fakt je veřejným tajemstvím a existují na něj tři odpovědi. První je nicnedělání – zkrátka doufat, že volný trh, pobídky investorům a poslušné plnění přání západních mocností nějak zajistí náš rozvoj, aniž by při tom došlo ke klimatickému kolapsu. To je nyní politika vládnoucí třídy. Druhý postoj je postoj nacionalistický, který vidí jevy jako je vykořisťování zahraničním kapitálem a proti němu chce postavit kapitál domácí. Vidí naši servilitu vůči západním mocnostem a neschopnost se prosadit v globálních organizacích, a proto chce zvolit kurz izolacionalismu. Tento proud si neuvědomuje, že i kdyby se podařilo vytvořit skutečně silný domácí kapitál, tak ten by se stejně přesunul do zahraničí kvůli daním a levnější práci. A pak zde existuje třetí postoj. Postoj socialistický, který vidí jedinou možnost pro náš udržitelný rozvoj skrz překonání kapitalismu a skrz internacionalismus v podobě spolupráce mezi vykořisťovanými napříč hranicemi.

Žijeme dnes v době velkého názorového zmatení. A proto bylo jen dobře, když se Michael Hauser rozhodl po vzoru Marxe otevřeně vyložit názory, cíle a snahy tohoto třetího socialistického pohledu. Pohledu, který se teprve formuje a pomalu opět získává odvahu k politické akci. Je přitom zajímavé, že Hauser v této snaze nebyl sám – článek Ani levicové dohánění Západu, ani nacionalismus. Za novou třídní politiku od Jakuba Orta a Josefa Patočky vznikl nezávisle na Manifestu a v základních bodech má podobné ne-li stejné cíle.

Hauserův manifest bychom měli předně vnímat, a zde si dovolím parafrázovat závěr Gramsciho článku Dělnická demokracie, jako výzvu, která má podnítit myšlení a jednání. Výzvu těm nejlepším a nejsvědomitějším pracovníkům, aby se zamysleli a spolupracovali každý v oblasti své kompetence a činnosti. Protože pouze společná solidarita v práci na objasňování, přesvědčování a vzájemném vzdělávání přinese konkrétní konstruktivní akce.

Tato výzva však tvrdě narazila v některých kruzích české levicové inteligence. Je totiž jasným důkazem selhání těchto samých levicových kruhů. Mnoho z jejich příslušníků myšlenkově zamrzlo v postmoderně, řeší témata vzdálená trápením a aspiracím běžných pracujících. Místo toho si libují v postmodernistické kritice – všimněme si ostatně, že žádná z negativních recenzí nenačrtává životaschopnou alternativu k Manifestu. Co nám ale postmoderní kritika říká? Že svět je špatné místo. To ale všichni nalevo už dávno víme. Skutečná otázka proto zní: Co s tím dělat?

Neschopnost přijít s pozitivní vizí překonávající liberálně-kapitalistický režim v České republice a neschopnost oslovit běžné lidi, byly internalizovány těmito lidmi nikoliv jako chyby, ale jako určité ctnosti. Jde však o přístup, který je v časech akutních klimatických změn vyloženě nebezpečný.

A je to Manifest socialistického hnutí, který ukázal novou cestu pro levici a nastavil při tom určité zrcadlo těmto levicovým intelektuálům. Můžeme se ptát, proč takové dílo nevzniklo již dříve a co ostatní reálně dělají pro budování tohoto hnutí, protože je asi jasné, že přispívat pro kulturní čtrnáctideníky jaksi nebude stačit. A pokud v zrcadle spatřím něco, co se mi nelíbí, tak moje reakce rozhodně nebude pozitivní. Nejdříve se pokusili Manifest přejít mlčením, pak se pokusili s ním rychle vypořádat několika stručnými recenzemi, aniž by se namáhali porozumět autorovým úmyslům, a hlavně politické situaci na níž samotné dílo reaguje. Manifest tu ale už je a vybízí k bouři, vybízí k diskuzím, polemikám a k akci.

Slavoj Žižek je známý svým obrácením Marxovy 11. teze o Feurbachovi, která praví, že filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit. Žižek se domnívá, že tragédie 20. století ukazují, že se možná levice snažila měnit svět příliš rychle, a proto je potřeba nyní naopak pečlivě promýšlet a analyzovat naši situaci. Co když ale existuje třetí pozice v tváří tvář akutním změnám klimatu a rostoucí fašizaci politiky? Jedním z oblíbených Žižkových vtipů je Čaj nebo káva? Ano, prosím! A neměla by toto měla být i naše pozice? Analyzovat nebo jednat? Ano, prosím! A není právě toto kontext v němž vnímat Manifest socialistického hnutí?

Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iné weby.

(Celkovo 244 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

3 Odpovede

  1. Prácu M. Hausera, Manifest socialistického hnutí som nečítal, ale napriek tomu si dovolím napísať pár poznámok k niektorým myšlienkam publikovaným v danej práci. Moje poznámky sa vzťahujú na citácie z uvedenej práce prezentované na webe Literatura – Umění – Kultura, (LUK :: Literatura – Umění – Kultura. Časopis týdeník LUK – Manifest socialistického hnutí (obrys-kmen.cz) .
    Autor napriek tomu, že v práci spomína triedny boj, jeho stanovisko k úlohám a cieľom hnutia socialistov sa neopiera o jasné triedne stanovisko.
    Na jednej strane je „hyperburžoázia“, ktorá prevzala „vládu“ od finančnej oligarchie. Na strane druhej sú ľudia patriaci k „neprivilegovanej väčšine“, ktorí „Bohatnou v nesrovnatelně menší míře a mnozí zažívají trvalou ekonomickou stagnaci nebo pokles reálných příjmů“.
    Tejto „triednej“ charakteristike spoločnosti zodpovedá aj videnie hlavného rozporu súčasného kapitalizmu: „jímž je nadvláda společensky neužitečného kapitálu nad reálnou společností a jejími potřebami. Tento přízračný kapitál se od společnosti odpojil a vládne nám z imaginárního světa finančních spekulací.“
    Tu by som poznamenal, že z historického faktu pokrokovosti buržoázneho spôsobu výroby v určitej fázy vývoja spoločnosti, neplynie, že rozvoj buržoázneho spôsobu výroby bol reálne poháňaný a motivovaný ideou pokroku spoločnosti. Rozhodujúcou hnacou silou kapitálu bol vždy zisk, t.j. jeho rozšírená reprodukcia. To len ideológovia buržoázie, vo svojom prevrátenom vedomí videli za rozmnožovaní kapitálu nie hrabivú túžbu kapitalsitov po bohatstve, ale ich snahu o rozvoj spoločnosti.
    Kapitál v tejto svojej „túžbe“ po sebarozmnožovaní, po sebaobohacovaní kapitalsitov neprestáva ani vtedy, keď jeho rozmnožovanie už nie je späté s reálnym rozvojom spoločnosti. Ale to len empiricky potvrdzuje, že rast kapitálu, či už v rukách úzkej alebo širokej skupiny súkromných vlastníkov bol vždy pravým cieľom kapitálu a nie rozvoj spoločnosti.
    Dnes sa stáva zrejmým, že rozvoj kapitálu a rozvoj spoločnosti sa dostávajú do vzájomného protirečenia, t.j. rozmnožovanie kapitálu už ostáva užitočné len pre kapitalistov, ale nie je užitočné pre spoločnosť.
    Ale v tomto rozpore sa spoločnosť nedelí na privilegovaných a neprivilegovaných, ale na vlastníkov kapitálu a na tých, ktorých život závisí na kapitalistoch, t.j. v prvom rade je to vykorisťovaná námezdná pracovná sila ako aj pracovná sila, ktorá nie je kapitálom priamo vykorisťovaná a ktorá pôsobí v štátnych a verejných službách.

    Veľmi zaujímavým spôsobom autor vymedzuje socialistické hnutie. Na jednej strane inšpirovaný Manifestom komunistickej strany tvrdí, že socialisti sa od ostatných strán a hnutí odlišujú len tým, „že na jedné straně v různých společenských, kulturních a ekologických bojích vytyčují a obhajují společné zájmy pracující většiny nezávisle na kultuře a národnosti. Na druhé straně se liší tím, že v různých formách boje s hyperburžoazií, které procházejí odlišným vývojem v jednotlivých zemích, zastupují vždy zájmy celého hnutí“
    Socialisti obhajujú „společné zájmy pracujúci vätšiny“, väčšiny, ktorej miesto v súkromno-vlastníckom ekonomickom systéme práve z hľadiska vlastníckych vzťahov nie je jasne vyjadrené. Predsa k pracujúcim vo všeobecnom zmysle patria aj živnostníci, hoci ich ekonomický záujem nie je v súlade a námezdnou pracovnou silou. „Záujem pracujúcej väčšiny“, pokiaľ nie je vymedzený vlastnícko-ekonomicky sa neustále mení podľa toho, ktorá profesia v danom období prevláda, t.j. podľa vývoja výrobných prostriedkov, t.j. „záujem pracujúcej väčšiny“ nemá dlhodobú povahu.
    Socialistický „záujem pracujúcej väčšiny“ sa od marxistického objektívneho záujmu námezdne pracujúcich odlišuje aj tým, že socialisti nebojujú proti kapitalizmu, ale bojujú s „hyperburžoáziou“ pretože „Socialisté neuznávají oprávněnost hyperburžoazního vlastnictví“. Lenže „hyperburžoázia“ je len konkrétnou historickou formou jednej časti buržoázie, tej, ktorá v danom systéme disponuje najväčším kapitálom. Likvidovať „hyperburžoáziu“ bez likvidácie súkromného vlastníctva výrobných prostriedkov nie je možné. „Hyperburžoáziu“ je možné obrazne chápať ako hlavu draka, ale na rozdiel od rozprávok, kde rytier odseknutím hlavy alebo hláv draka ho aj zabije, „drak“ kapitalizmu zoťatím jeho hlavy nezanikne, pokiaľ nebude zlikvidované podhubie draka, t.j. súkromné vlastníctvo výrobných prostriedkov.
    Na základe vyššie uvedených poznámok sa domnievam, že práca vo svojej podstate nie je tvorivým rozpracovaním revolučného Manifestu komunistickej strany na podmienky vývoja kapitalizmu v 21. storočí.

  2. To je tak „originálne“ ak niekto postaví svoje hodnotenie knihy na úryvkoch spomínajúcich to dielo, pričom sa sám prizná, že „knihu ešte nečítal“… (aj ako autor dvoch populárnoekonomických kníh to odsudzujem ako donebavolajúcu povrchnosť „kritika“).
    Skôr osobne zdôrazňujem nadšenie nad tým, že si dal autor M.Hauser tú námahu s dielom v čase, keď my ostatní šomreme, že politický „socializmus“ súčasnosti sa nám zvrhol na hájenie „menšinových“ ale moc ovládajúcich skupín ako LGBT a na obhajovanie rôznych nezmyslov typu „aj sliepky majú svoje ľudské práva“ či „nechajte medveďov, veď sú to živé tvory a že to vyústilo v ideológiu až náboženstvo „gríndílistov“…a som rád, že to Hauser azda správne vysvetľuje a vracia socializmus myšlienkovo do hry.
    TEN SKUTOČNÝ SOCIALIZMUS!
    Veď aj naša čs.minulosť je socialistická a my máme byť na čo hrdí.
    Ozaj, a tú knihu kde možno objednať a kúpiť?

  3. Pán V. Manda len vysvetľuje dôležitú vec (a netreba mu to mať za zlé), že hyperburžoázia má svoj základ v súkromnom vlastníctve výrobných prostriedkov (povedané v tradičnej marxistickej terminológii), a pokým trvajú kapitalistické pomery voľného trhu (i keď už ide o jeho naj/vyššie štádium globalizačne integrovaného trhu), tak veľkokapitál sa nekompromisne koristnícky presadzuje (a bude presadzovať) a bohatne na úkor pracovnej sily (pracujúcej väčšiny) po celej planéte v pomeroch súčasného globalizačného trhu.
    K tomu by som len dodal (doplnil), že tu ide o historickú a kvalitatívnu systémovú genézu zákona hodnoty, zákona nadhodnoty (zjednodušene zisku) a zákona ekonomickej sily a moci (ako posledného), ktorým sa presadzuje na ekonomickom trhu i v celej spoločnosti veľkokapitál, t. j. veľkoburžoázia ovládajúca celú ľudskú spoločnosť. Veľkou alternatívou týchto kapitalistických pomerov je „kolektívna forma vlastníctva“ ekonomicky produktívneho majetku (kapitálu). Zjednodušene a vo väčšej konkretizácii povedané, každý podnik (firma) má byť v kolektívnom spoluvlastníctve ľudí, ktorí v ňom pracujú. Kým tradičný kapitalizmus je založený a presadzuje sa tak, že ktorá súkromná osoba založila podnik (firmu), tak ten podnik (firmu) v jej ďalšej (vývojovej) existencii aj vlastní vždy (a teda privlastňuje si jej zisky ako „konečný užívateľ výhod“), tak neosocialistický koncept uvažuje a predvída iné pomery, a to, že nielen vlastník (pôvodný zakladateľ) ale aj pracovná sila, celý pracovný kolektív v spoločnom úsilí vytvárajú ekonomické hodnoty a zisk, a teda aj majú mať na nich svoju participačnú (podielovú) účasť. Teda „konečný užívateľ výhod“ nemôže byť len jeden (individuálny zakladateľ, pôvodný vlastník), ale celá pracujúci kolektív. A to treba priznať ako verejnú spoločenskú pravdu (hodnotu/axiómu) a k tomu uspôsobiť aj spoločensko-ekonomické a právne pomery v úprave „kolektívnej formy vlastníctva“ všetkého ekonomicky produktívneho majetku (kapitálu).
    Ak chce nová doba, 21. storočie, „poľudštiť“ kapitalizmus alebo humanizovať ľudskú spoločnosť a prinavrátiť jej „ľudskú tvár“, tak treba zmeniť základný výrobný vzťah – a to je vzťah vlastníctva ekonomicky produktívneho majetku (kapitálu). A zmeniť treba výsostnosť a výhradnosť jeho súkromného individuálneho statusu na status kolektívny. Kolektívna forma vlastníctva samozrejme nie je vôbec jednoduchá téma a obnáša veľké množstvo ďalších súvisiacich otázok, ktoré je potrebné konkretizovať. A o tom je veda, politická ekonómia 21. storočia.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter