Když se někdo cítí být dostatečně silný a k tomu je přesvědčen dokonce i o tom, že má nárok ovládat jiné, potom se pustí do toho ovládnutí buďto otevřeně hrubou silou, nebo zahájí sladké řeči o nezbytném sjednocení, jež má být ku prospěchu pochopitelně hlavně tomu, koho se dotyčný chystá právě ovládnout, kolonizovat, a tudíž učinit závislým a nesvéprávným.
V roce 1943 byla vydána v Lipsku zejména ze současného pohledu pozoruhodná kniha nazvaná jednoduše „Europa“, ovšem s poněkud barokním podtitulem: Handbuch der politischen, wirtschaftlichen und kulturellen Entwicklung des neuen Europa, tedy Příručka politického, hospodářského a kulturního rozvoje nové Evropy. Úvod ke knize napsal Hitlerův ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, což samo o sobě naznačuje, co asi měli autoři a vydavatelé této velké a bohatě ilustrované publikace na mysli pod pojmem „nová Evropa“. V knize totiž najdeme spoustu „evropských představ“ samotného Adolfa Hitlera. Ten například o malých státech, které označoval s pohrdáním jako „Kleinstaatengerümpel“, soudil, že prostě mají zmizet, neboť jsou, jak ostatně říká samo toto německé složené a neuctivé slovo, prostě „harampádí malých států“. V moderních časech Němci tento pojem pro Evropu malých států poněkud zjemnili. Říkají pouze útrpně: „Kleinstaaterei“, což se překládá ještě hůře. Asi něco ve smyslu jakéhosi evropského zeměpisného „troškaření“.
Němci svoji expanzívní politiku už od časů Východofranské říše realizovali formou výbojů do okolí, které bylo především a většinově slovanské. V průběhu své historie se sice Německo dostalo k nějakým zámořským koloniím, ale s Brity, Francouzi, Španěly, Portugalci nebo Nizozemci rozhodně nemohli Němci v tomto ohledu soupeřit. Zůstával jim tedy jen jejich oblíbený (a věčný) projekt Drang nach Osten, a to s výhledem až k Perskému zálivu. Ovšem především se Němci (a s nimi Rakušané) zaměřovali na slovanské národy, o kterých utvořili teorii o jejich civilizační nedostatečnosti, která právě „odpovědné“ Němce volá k „dílu osvětovému“. Němečtí historikové klasického věku, Mommsen nebo von Ranke, nám zanechali dostatek svědectví o německém smýšlení o Slovanech.
Pohlédneme-li na historickou mapu Střední Evropy, kterou vložil do své Rukověti slovanských starožitností znalec slovanských dějin, profesor Lubor Niederle, vidíme zřetelně, jak rozsáhlá byla slovanská osídlení ještě koncem prvního tisíciletí našeho letopočtu. Desítky slovanských kmenů obývaly území celého severního Německa, nejenom podél Baltu, ale až téměř k ústí Labe, k současnému Hamburku. Na území nynějšího severního Německa sídlili například Polabané, Drevané, Obodrici, Vagrové, Chyžini, ale i desítky dalších větších i menších kmenů. Ve střední části Německa, a tedy na západ od současných hranic českého státu, se nacházela rozsáhlá území obývaná srbskými kmeny. Na západě území až po současná města Eisenach, Würzburg, samozřejmě i Norimberk. Uvnitř tohoto „srbského“ prostoru se nacházeli také Lužičané, předkové současných Lužických Srbů, jejichž etnikum dlouhodobě postupně pomalu vyhasíná v německém moři. Takový měl být v německé optice také osud Čechů a Moravanů. Slezané byli mohutně převrstvováni německým obyvatelstvem už v epoše, kdy bylo Slezsko součástí Českého království a jeho silně poněmčené centrum ve Vratislavi se vzpíralo vůli českých králů přemyslovského i lucemburského rodu. Národy v moderním smyslu toho slova sice ve středověku ještě neexistovaly, nicméně staré středověké kroniky, v českém prostoru například kronika tak řečeného Dalimila, jasně dokazují, že národnostní (etnické, jazykové) rozdíly byly zřetelné a projevovaly se všemi možnými formami, tedy i vzájemnou nevraživostí. Viz boje o pražskou univerzitu za Václava IV. a Jana Husa a následná reakce cizích studentů i mistrů a doktorů vysokého učení na přijetí Dekretu kutnohorského roku 1409 – odchod z Prahy a založení univerzity v Lipsku. (Jen pro zajímavost: v okolí Jeny, Lipska, Drážďan a dalších měst se národní buditel Jan Kollár setkával se slovanským jazykem ještě v 19. století.)
Jestliže se německým panovníkům dařilo postupně germanizovat rozsáhlá slovanská území nacházející se na teritoriu pozdějšího Saska, Braniborska, Meklenburska, Pomořan, Saska-Anhaltska, Durynska nebo Bavorska, pak jistě není divu, že jejich vliv a jazyk pronikal také pásmem českých pohraničních hor, kde postupně vznikala pásma osídlení, kde původní slovanské etnikum nabývalo německý charakter a přijímalo německou řeč. A tato pásma považovali a považují nadále pozdější takzvaní „sudetští“ Němci za tyto své „Sudety“. Stalo se tak na podobném principu, na jakém se změnila území například slovanských kmenů Stodoranů a Havolanů v Braniborsku s Berlínem coby pozdější metropolí v území německá. Jenže česká území v českém pohraničí zůstávala po celé dějiny součástí přesně vymezeného a definovaného státního útvaru. Českého státního útvaru, a to i ve staletích, kdy se tento útvar stal součástí většího celku, Habsburské monarchie. Tento zásadní aspekt takzvaní „sudetští“ Němci, případně další revizionisté v Německu, ovšem absolutně ignorují. Jednají a myslí, jak by se na českém území podařilo dosáhnout téhož výsledku, ke kterému němečtí panovníci dospěli například u Polabanů nebo na Rujáně, tedy k začlenění do „říše“. To je jejich úmyslný omyl, jaký je ovšem léčitelný historickou pamětí.
Z pohledu současného se zdá, že tyto historické „vzpomínky“ či připomínky dnes nemají valné ceny. Jistě, mít by nemusely. Bohužel na německé straně se opět vrací do popředí onen více než tisíciletý vztah Němců a německých státních útvarů vůči Slovanům v sousedství. A opět, jako tomu bývalo v minulosti velmi často, téměř vždy, nacházejí německé zájmy na českém a moravském území své sympatizanty a podporovatele. Neopatrní voliči těmto lidem dokonce poskytují politický vliv. Popravdě řečeno, kdyby tento či obdobný fenomén neexistoval také v minulých staletích, patrně by se předkům současných Němců nepodařilo obsadit a germanizovat tak rozsáhlá slovanská území. Přinejmenším třetinu celého území současného německého státu včetně kompletního nyní německého přístupu k Baltickému moři.
Současný sněm „sudetoněmeckého landsmanschaftu“, který se při nepochopitelné pasivitě české vlády, zejména ministerstva vnitra, koná na území českého státu, v Brně, je ze všeho nejvíce symbolem trvání německého ovládnutí „česko-moravského prostoru“. Skutečnost, že sjezd tohoto druhu zaštítil dokonce prezident České republiky a podpořily jej strany bývalé vládní koalice včetně předsedy Senátu, a s nimi média těchto struktur, by měla českou veřejnost přinejmenším varovat před další politickou podporou těchto osob. Třebaže se šéf „sudetoněmeckého“ spolku, Bernd Posselt asi těší pozornosti, kterou touto svojí provokací vyvolal, efektem, jaký jej asi těšit nebude, bude ale něco úplně jiného. Česká společnost se již vcelku nacházela bez zájmu o dějiny německé nacistické okupace českých zemí. (Média hlavního proudu je kompletně překryla rusofobií.) Válečné zločiny Německa se tak nejspíš vynoří z husté mlhy minulosti a budou českou společnost zajímat mnohem více než ono takzvané poválečné „vyhnání“ Němců. Třebaže mají média hlavního proudu v ČR úplně jiné zadání a jiné úkoly, tedy budou snaživě mlčet i nadále, přesto se vzpomínka na „protektorát“, Lidice, Terezín, Kounicovy koleje, deportace židovského obyvatelstva, na koncentrační tábory a zavražděné osobnosti národní kultury znovu oživí. A možná tyto obrazy vytrhnou z nezájmu o dějiny i příslušníky mladších generací, což představuje velkou naději. Možná je to iluze, ale snad ne…
Německá „péče“ o sjednocenou Evropu v éře nacismu
Anektovat cizí území hrubou silou je metoda sice nejrychlejší, nicméně většinou lze postupovat také jemněji. Praví se, že „když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají“. Je tedy možné začít líbezně zpívat, aby se vybraná oběť „převzetí“, vlastně anexe či kolonizace, nechala zavřít do klece dobrovolně. Dokonce i s nadšením. Němci v epoše převzetí moci nacisty oba přístupy šikovně kombinovali. Zpívajíce píseň o „evropské jednotě“ zároveň chutě anektovali násilím. Není vůbec příjemné čtení dobového německého (nacistického) tisku, se kterým se plně ztotožňovala prorežimní média v okupovaných zemích, tedy i v česko-moravském „protektorátu“. Nacházíme zde mnoho myšlenek o německé představě „evropského sjednocování“. Obsahovaly všechno možné, zejména úvahy o tom, že velký hospodářský prostor (Grossraumwirtschaft) nabízí mnohem větší možnosti využití než prostor omezený na malé národní státy. V tom měli nacisté samozřejmě pravdu. Příliš však nezdůrazňovali, že onen Grossraumwirtschaft má být v přísném slova smyslu německý a má přinášet zisky německému národu, tedy jeho elitám. Zisky vždy přicházejí na konta elit, třebaže se mluví o národech.
Adolf Hitler samozřejmě nebyl ani zdaleka prvním německým vůdcem, který pracoval na „sjednocování evropského kontinentu“, přičemž myslel výhradně na moc německou. Už německý císař Vilém II. se zaobíral myšlenkou dokonce na rozdrobení Habsburské monarchie, jejíž slovanské země by si potom Německo vložilo do náručí v podobě malých německých knížectví. I takto se mohla realizovat myšlenka sjednocování kontinentu, byť prozatím jen jeho menší části. Ovšem pod německým vedením a pro německé zisky. Sjednocování evropského kontinentu měl na mysli už velký franský císař, Karel Veliký, když christianizoval pohanská knížata na východ od jádra Karlovské říše. Šíření kříže v jistém smyslu historicky předchází údajnému novodobému šíření demokracie. V obou případech se pochopitelně jednalo a jedná především, pokud ne výhradně, o rozšiřování moci, vlivu, a tím i zisků. Lidem se to tak otevřeně ale nikdy nesmí říct. Nedostavilo by se jejich očekávané jednání, tedy souhlas, nadšení pro věc, ochota k obětem. Pro cizí zisky se nechce nikdo obětovat, proto se musí cizí zisky přejmenovat na něco ušlechtilého, o co se pochopitelně vůbec nejedná. V současné Evropské unii, nese jedna významná budova Evropské komise v Bruselu francouzské jméno tohoto velkého franského panovníka, rozmnožitele říše, Charlemagne. To asi nebude náhoda…
Němci tedy zakrývali svoji politiku rozšiřování německé říše, německého politického i hospodářského (civilizačního) prostoru proklamaci o sjednocené Evropě. Adolf Hitler ale i ostatní prominentní nacisté byli myšlenkou „sjednocování Evropy“ přímo posedlí. Vycházeli z toho, že Evropa 19. století byla rozdělena sobeckým soupeřením, zatímco Evropa sjednocovaná podle německého vzoru a pod německým dohledem tuto řevnivost odstraňuje. Vzhledem k permanentnímu tisíciletému zájmu Německa především o slovanské země na východ od Německa se idea evropského sjednocování pojila s údajným německým civilizačním posláním. Takto přední nacista Rudolf Hess v roce 1938 zorganizoval výstavu nazvanou „Evropský osudový zápas na Východě. Tato výstava si vzala za úkol vysvětlit návštěvníkům, jak německá kolonizace Ruska přinese barbarským Slovanům evropskou civilizaci: „Europas Schicksalskampf im Osten“ (Evropský osudový zápas na Východě). A když Hitler sestavil se svými spojenci z evropských států mohutnou koalici a v červnu 1941 zaútočil na Sovětský svaz, svěřil se italskému hraběti Cianovi, který byl přední osobou italského fašistického hnutí, s „pocitem evropské solidarity“.
Německý nacistický ministr hospodářství, Walther Funk, dával „evropské integraci“ smysl především v již zmíněném hospodářském rozměru. Také italský ekonom, Alberto de Stefani, vyslovil názor, že „národy nevytvářejí zdravý základ pro plánovaný nový pořádek v důsledku své mnohosti a tradiční neústupnosti“ (Rivista italiana di science economiche, 1941). „Špičkový“ kolaborant v epoše nacistické, Nor Vidkun Quisling (nejspíš vzor i pro současné kolaboranty s militaristy), tvrdil, že Evropa se bude těšit míru jen pokud „bude jednotná“. Týž Quisling vyslovil též názor, že „mezi evropskou hospodářskou spoluprací a národním socialismem není žádný protiklad“. Joseph Goebbels, o jehož recept na účinně lživou propagandu měl a má (podle jeho blízké spolupracovnice, jež se takto otevřeně zmínila v rozhovoru s Tuckerem Carlsonem) údajně zájem vůdce současného kyjevského režimu velice sporné legitimity, V. Zelenskyj, tvrdil, že evropský systém založený na národních státech je anachronismus. S tímto názorem Adolf Hitler vřele souhlasil. Rodák z estonského Tallinu, přední nacista Alfred Rosenberg, se později z Hitlerova příkazu ujal šíření oné „německé civilizace“ právě v oblastech onoho „Východu“. A podobných příkladů chápání „evropského sjednocování“ ve smyslu kolonizace a ovládnutí území menších států Německem bychom mohli snést stovky.
Ribbentropův projekt „evropské konfederace“
Pohlaváři nacistického Německa, Werner Daltz a Alfred Six, zorganizovali v roce 1941 konferenci pro studenty z 38 zemí nazvanou „Nová Evropa“. Ano, bylo třeba pracovat s mládeží. Průnik na univerzity i střední školy je vždy dobrým začátkem cesty ideologií. Myšlenkou „nové Evropy“ se nadchnul Hitlerův ministr zahraničí, Joachim von Ribbentrop (německé věci se vždy rád ujme nějaký „von“), a ten si v březnu 1943 zapsal představu o evropské konfederaci. Měly ji tvořit Německo, Itálie, Francie, Dánsko, Norsko, Finsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Chorvatsko, Srbsko, Řecko, Španělsko. Bylo to vedle Německa třináct států, které Německo dostalo pod svoji kontrolu nebo je přímo anektovalo. A byly zde také státy, které přijaly roli vazalů Německa. Že chyběly české země, nepřekvapuje. Ty se přece za onoho času právě rozpouštěly v německém protektorátu. Chybělo také přímo okupované Polsko a státy, jejichž neutrální status Německo prozatím respektovalo výměnou za některé služby. Tak například Švédsko dodávalo kvalitní ocel na německé tanky a švýcarské banky udržovaly v bankovním tajemství (ještě dlouho po válce) peníze a zlato, které Němci ukradli židovským obětem. Nepočítalo se také s Velkou Británií, s níž byl Hitler ve válečném stavu, třebaže si Němci i Britové dlouho představovali úplně jinou formu „koexistence“. A samozřejmě musel chybět Sovětský svaz, jehož západní slovanská teritoria představovala přesně ten vytoužený lebensraum pro německé osídlení a „civilizační poslání“. Ona takzvaná „nová Evropa“ měla být tedy konfederací států, které se nějakou formou a na nějaký čas ocitly v německé moci.
Moderní myšlenka na Spojené státy evropské?
Myšlenka na „sjednocenou Evropu“ je tedy mnohem starší než projekt, který začal být uskutečňován krátce po skončení druhé světové války a jehož smyslem bylo (mimo jiné) zabránit obnovení válečných sporů mezi jednotlivými národními státy starého kontinentu. Už dávno před zahájením projektu moderního poválečného sjednocování Evropy existovala představa, že války jsou důsledkem existence národních států, které mají stále nějaké spory, jaké vedou k válce. Vznikla tak iluze, že odstraněním národních států, tedy vlastně nějakou formou federalizace Evropy, se odstraní také ono konfliktní napětí mezi státy, neboť nebudou-li existovat ony národní státy v pozici plně autonomních subjektů, potom vlastně nebude nikoho, kdo by někomu jinému vyhlašoval válku. Nebude totiž k tomu kompetentní. Veškerá skutečná moc tedy bude sídlit v centru rozhodování. Nebude rozdrobena mezi hlavní města národních států. Bude to samozřejmě moc odpovídající zájmům nejsilnějšího „partnera v integračním prostoru“, tedy opět Německa, možná s dočasnou asistencí Francie. Ve skutečnosti to bude ale moc nadnárodních korporací, oligarchie, imperialistických a militaristických struktur se silným sklonem ke kolonialismu. Tato moc se už na Západě (v USA a západní Evropě) prosadila, existuje a vládne. Jde jen o to, v jakém formátu hodlá svůj vliv a zisky realizovat v budoucnu. Opět německá říše s koloniemi uvnitř evropského kontinentu v oficiálním formátu „sjednocené Evropy“? Spojených států evropských?
Moderní zkušenost s postupnou transformací mírového projektu Evropské unie ve vojenský pakt (pod záminkou existence neexistující leč provokované „ruské hrozby“) se ale ukazuje, že sjednocování kontinentu spojené s odstraňováním nezávislosti národních států ve skutečnosti může naopak vést ke zmnohonásobení onoho dřívějšího válečného rizika, neboť se do války s jinou světovou mocností může pustit celá „sjednocená Evropa“. Rozhodne tak její občany nevolené, demokratickým procesům zcela unikající centrum, jehož moc je ale sama odvozena od moci, jakou reprezentuje velký kapitál, který rozhodování odňal občanům a přidělil ho svým vlastním nástrojům moci umístěným v centru rozhodování.
O tom, že „sjednocování“ do většího celku, který se ale nachází pod vlivem jedné mocnosti, a ta se zase řídí vůlí nějakých bohatých a ideologicky zvrácených elit, nechrání vůbec ony původně národní státy zbavené nezávislosti, se mohli Evropané přesvědčit už v epoše německého nacismu a italského fašismu. Národy se ocitly uprostřed válečné vřavy, aniž by většina obyvatelstva věděla proč. Aniž by tito lidé mohli očekávat nějaký pozitivní efekt. Dostavila se pouze zasloužená porážka, která ovšem postihla většinou nevinné oběti. Jenže národy, když pozbudou ostražitosti, nutně doplatí na své zištné elity kdykoliv ochotné ve svém zájmu kolaborovat s cizí mocí. Proto je letargie postihující velkou část občanů vlastně jejich největším nepřítelem. Dokud nehoří střecha nad vlastním domem, netřeba přece hledat hasiče, že? Takovéto krátkozraké sobectví je bezpečné jen krátkodobě.
Nacismus a fašismus byly sice v roce 1945 vojensky poraženy, existence těchto ideologií, které si pohrávaly s myšlenkou uskutečnit svoji koloniální politiku cestou nějaké formy evropského sjednocení, ale nezmizela. Němečtí nacisté rádi mluvili o „evropské myšlence“, o „evropském sjednocení“, ale pochopitelně vždy měli na mysli pouze rozšíření své německé moci, a tím kolonizaci, ovládání jiných národů, zisk území, vytěžení jeho nerostných zdrojů i pracovní síly.
Ještě po válce, v roce 1953, vůdce Britské unie fašistů, Oswald Mosley, věnoval mnoho úsilí myšlence „evropské integrace“. Založil časopis The European a v roce 1958 vydal knihu s názvem Evropa: víra a plán – východisko z nadcházejících krizí a úvod do evropanského myšlení (vydalo londýnské nakladatelství Washburn and Sons). Válka skončila rozdělením světa mezi dvě supervelmoci, které se jednak hlídaly navzájem, ale zároveň si každá také dobře střežily svůj vlastní zájmový prostor. Nekritickým obdivovatelům Západu, kteří jsou dost často i příkladnými a militarismu oddanými rusofoby v jednom balení, to bude znít jako veliká hereze, ale asi možná i trochu paradoxně představovalo poválečné začlenění Československa do sovětské zóny vlivu přibližně čtyři desetiletí jisté formy bezpečí před revizionismem a pokusy o revanšismus, jaké zcela evidentně zůstávaly přítomné jistě přinejmenším u části německých poválečných elit. V Německu byla provedena poválečná denacifikace skutečně velmi nedostatečným způsobem! Argumentem bylo, že při patnácti miliónech členech NSDAP to ani nebylo jinak možné. Začaly se tyto struktury směrem k našim zemím ozývat v podstatě okamžitě po rozpadu sovětské mocenské sféry. A propos, k té denacifikaci: Statisíce nacistů včetně velkého počtu válečných zločinců z různých zemí, nejenom z Německa, uprchly za Oceán, kde většina z nich našla nový domov a uplatnění, aniž by je zastihla nějaká katarze nebo dokonce se dostavily výčitky svědomí. Právě naopak, mnozí z nich pokračovali ve svém „boji“ (kampf) dál pod novými vlajkami, třeba v bitvách studené války.
Nabraly sílu, sovětský blok se rozpadl i se Sovětským svazem, ohrada byla tedy otevřená. Jen vstoupit. Stejně tak nepočkaly ani malou chvíli procesy postupného bourání úplně všech historických pilířů, o které se opírala hrdost na národní dějiny i na samotnou národní existenci. Pryč s křesťanstvím, jež nepřišlo ze Západu, ale z Byzance, pryč se staroslověnskou literaturou, pryč s husity, konec vzpomínky na stavovská povstání proti Habsburkům, zesměšnění národního probuzení i s buditeli, úplný obrat ve vnímání osvobození Rudou armádou, a tak dále a tak dále. Nastala přestavba české optiky na optiku německou. A ta učila (a učí nadále), že kdykoliv se české země pohnuly sebeméně od Německa (a Západu obecně), že to byla veliká chyba. Naproti tomu, když česko-moravské dějiny kráčely ve shodě s Německem, že toto bylo správné. Prostě „s Německem (nebo se Západem) na věčné časy, a nikdy jinak!“
Lidé a kruhy, kterým vůbec v jejich soukromých životech nepřekáží postupné ubývání státní nezávislosti a národní suverenity, a kteří soudí, že Masarykem kladená „česká otázka“ je jednou provždy vyřešena přimknutím se k cizí mocnosti (třeba v rámci Spojených států evropských „národa německého“) sázejí na rychlé vymírání pamětníků a stejně rychlé ubývání sil a vlivu prvních dvou poválečných generací, pro které dějiny druhé světové války nebyly ještě vzdálenější než dějiny války trojské, neboť jejich rodiče a prarodiče tyto dějiny prožily na vlastní kůži a společnost v jejich dětství a mládí byla ještě nastavena na historickou paměť. Ta zůstávala součástí rituálů, které, jak zaznamenal psycholog Erich Fromm ve svých přednáškách, udržují pospolitost obce, kmene, národa, neboť jsou sdíleny, těší se respektu, jsou uctívány. Když zmizí rituály, ovšem autentické rituály, ne jejich importované módní náhražky, zmizí všechno. I historická paměť. Ta asi především. A přesně na toto sázejí vyznavači rozpuštění národa, jeho tradic, dějin, kultury, sebevědomí i samotného jazyka v cizím prostoru. A přesně takovíto lidé zaštítili a podporují konání „sudetoněmeckého“ sjezdu v Brně.
