Berlínsky kongres 13. júna – 13. júla 1878, Anton von Werner, 1892. Zdroj: Wikipedia
Článek „Rusko a Evropa na konci XIX. století“ (rozdělený do tří částí) je prvním esejem na téma složitých vztahů mezi evropskými mocnostmi na západě kontinentu a Ruskem na jeho východě. Přehled alespoň některých klíčových historických událostí začíná v sedmdesátých letech XIX. století a končí (ve 3. části eseje) rokem 1905, tedy první sociální revolucí v carském Rusku už na prahu století nového.
Následující esej (rovněž rozdělený do několika částí) pak zahrne období od takzvané „Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) v Rusku roku 1917 až k červnu 1941, datu útoku evropské koalice pod vedením nacistického Německa a jeho vůdce Adolfa Hitlera proti Sovětskému svazu.
Přáním autora obou těchto na sebe navazujících esejů je poskytnout alespoň rámcově obraz vztahů mezi Německem, Rakousko-Uherskem, Velkou Británií a Francií a některými zeměmi Balkánu na straně jedné a Ruskem na straně druhé. V prvním souboru se tyto vztahu odvíjely především v souvislosti s národy Balkánu, které se osvobozovaly z područí Osmanské říše. Zde se rovněž vyvíjely velmi složitě jejich vztahy s ruským carským impériem, což se odráželo i v pozdějších nedorozuměních a sporech ve dvacátém století. Druhý esej vedený od roku 1917 do uskutečnění nacistického Plánu Barbarossa proti SSSR se pokusí mapovat v podstatě kontinuální dvacet let trvající proces nepřátelství západních evropských zemí vůči Rusku, později ve formátu Sovětského svazu.
Lidem obeznámeným s touto problematikou ony eseje pravděpodobně nesdělí mnoho nového, nicméně pro širší veřejnost, a především pro mladou generaci, mohou přinést užitečné poznání toho, že dějiny rozhodně nejsou černobílé a všechny současné propagandistické pokusy o jejich úpravu ve směru aktuálních politických a strategických potřeb nakonec selhávají pod tíhou faktů. Snad délka těchto textů čtenáře neodradí…[1]
Evropa po porážkách Rakouska a Francie
Evropské dějiny před vypuknutím první světové války v roce 1914 můžeme posunout přibližně k datu 1866, kdy bylo Prusy v bitvě u Sadové (Hradce Králové) poraženo Rakousko-Uhersko a k datu 1870, kdy u Sedanu dospěla ke stejnému pro ni neblahému výsledku Francie. Opět ji porazilo Prusko. Díky moderním zbraním, lepšímu vojenskému výcviku a možná hlavně díky absenci přebujelého sebevědomí na pruské straně, které v předvečer porážek naopak nechybělo Rakušanům a Francouzům, kteří tvrdili, že Prušáky utlučou čepicemi nebo mokrými hadry.
Na obou bojištích zůstali mrtví vojáci a důstojníci, mnozí z řad šlechty, ale ve velké politice si hlavy dříve tak znepřátelených států začaly podávat ruce. Zabíjení v bitvách bylo takto vlastně zbytečné a hloupé, jak už tomu v dějinách lidstva bývá. Pruský, vlastně už německý císař Vilém I. využívaje pruské převahy nad poraženým Rakouskem podal ruku Františku Josefovi I. a nově se začala utvářet i politika francouzsko-německá. Války proběhly a bankéři, kteří nezřídka investovali do všech navzájem znepřátelených stran, hezky bohatli. Matky, vdovy a sirotci oplakali své mrtvé, a život i politika kráčely dál vstříc dalšímu temnému vývoji. Inu, lidstvu asi poučení z vlastní historie opravdu nehrozí.
Němci začali opět upírat zraky na východ. Nyní se jim otvírala cesta k pokračování na projektu Drang nach Osten, což nebyla jen cesta do východních slovanských zemí, ostatně ty měli už delší čas pod kontrolou Rakušané a Uhři, ale Němce lákal i Perský záliv. Cena ropy začínala být v průmyslovém a válečném evropském prostoru již docela zajímavou. Vždyť Evropa už měla průmyslovou revoluci v plném proudu. Němci se takto upínali k železničnímu spojení s Bagdadem.
Na východě kontinentu začínal být velice zajímavý i Balkán. Koncem devatenáctého století zde slábnul vliv Osmanské říše a národy na východě i na západě Balkánu si hledaly spojence mezi velmocemi. Očekávaly od nich pomoc a podporu při budování a obnovování vlastní státnosti. Takto se Balkán stával znovu (a bohužel zdaleka ne naposledy) jablkem četných svárů. Jen málokdo si tehdy stejně jako dnes uvědomoval, že velmoci nejsou altruistické síly, ale jednají výhradně jen ve svém vlastním zájmu, což se vždy rovná pouze zájmu vládnoucích vrstev.
Mocnosti, které v poslední třetině 19. století hrály rozhodující roli v Evropě, byly tyto: Jednak stále to byly zámořské koloniální mocnosti, Anglie a Francie, následovalo tehdy poprvé Bismarckem sjednocené Německo a jeho čím dále tím více závislý bratránek, Rakousko-Uhersko. Na východě Eurasie se rozkládalo obrovské Ruské impérium, jehož ekonomický i vojenský potenciál západní mocnosti podceňovaly, třebaže Rusko už tehdy vnímaly jako prostor pro hospodářské pronikání. Zbývalo ještě Turecko, které ale sláblo a měnilo se v „chorého muže na Bosporu“. Jako „nemocné“ velmi přitahovalo Turecko pozornost velmocí zdravějších, které by se rády zakously do jeho těla. Když liška zaslechne naříkat zajíce, běží ihned k němu. Ne však na pomoc… Osmanská říše, pravda, slábla a ztrácela na soudržnosti, nicméně k nářku měla ještě docela daleko.
Slované, nejenom balkánští, v té době tuze trápili Vídeň. V roce 1867 se vydala delegace Čechů, Moravanů a Slováků do Ruska. Císařové Vilém I. a František Josef I. ovšem nehodlali nechat předlitavské Slovany na pospas Slovanům ruským, a tak se v roce 1872 sešli oba císařové s ruským carem Alexandrem II. v Berlíně. Tam přesvědčili Alexandra, aby dal předlitavským Slovanům jasně na srozuměnou, že „od Ruska nemají nic čekat“. Tato formulace je k nalezení ve Sbírce dokumentů Zahraničního ministerstva Francouzské republiky (Doc. dipl. franc., I. díl, I. série č. 40).[2]
Situace Slovanů v Předlitavsku se v téže době zhoršila také díky změně na postu ministra zahraničí, který zaujal hrabě Andrássy. Ten nebyl Slovanům vůbec nakloněn. Odpovídalo to mentalitě uherské šlechty, která – až na vzácné výjimky – zaujímala vůči slovanskému etniku Uher negativní vztah. Ruský car Alexandr II. nepatřil právě mezi nejodvážnější panovníky, čehož dovedně využíval německý kancléř Otto von Bismarck, když carovi sliboval, že právě Německo představuje silnou hráz proti všem revolucionářům, anarchistům, zkrátka sociálním živlům, které cara v Rusku především v posledních desetiletích 19. století nesmírně zneklidňovaly.
Bismarck, jenž se inspiroval u rakouského knížete Metternicha[3], plánoval vznik nového Dreikaiserbundu (Spolku tří císařů). Tento spolek měli tvořit císařové německý a rakousko-uherský spolu s ruským carem. Ruský car byl pro oba „německé“ císaře přijatelným partnerem, neboť se schylovalo k dělení budoucí kořisti po Turcích, a to nejenom na Balkáně, ale i okolo Perského zálivu. A bylo třeba hledat protiváhu vůči koloniálním mocnostem, Anglii a Francii, které zde mají také svoje zájmy. Při dělení kořisti se pracuje tak, aby se uspokojili jen někteří zájemci, zatímco ostatní mají odejít s prázdnou, nebo jen s malým odškodněním. Rusko v té hře pošilhávalo po samotném Istanbulu/Cařihradu. Jenomže na schůzkách tohoto Dreikaiserbundu se začínala dělit kořist ještě dlouho předtím, než došlo k jejímu polapení. (Pověstné porcování ještě neuloveného medvěda.) Rusko se na Balkáně chtělo pokusit o ochranu slovanských národů a pravoslaví, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o Bulhary, Srby, Bosenské Srby, Černohorce a Makedonce, mohlo se stát, a také se stát muselo, že zájmy některého z národů muselo Rusko obětovat ve prospěch zájmů národa jiného. Ale samozřejmě zde působila typická mentalita mocností, pro které jsou prioritní její vlastní zájmy. A tak později dojde k tomu, že se Rusové angažují ve prospěch Bulharů prodávajíce tak jiné své slovanské bratry, Srby. Na Balkáně hrála důležitou roli také otázka rumunská a žili zde také Albánci.
Pokud se jedná o Srby, pak v době, o které pojednáváme, neměli Srbové štěstí na svého vladaře. Byl jím kníže Milan Obrenović. Srbsko se stále ještě nacházelo ve vazalském poměru k tureckému sultánovi. A tak byla srbská knížata ještě i v devatenáctém století nucena vykonávat návštěvy v Cařihradu. Kníže Miloš Obrenović navštívil Cařihrad v roce 1835, jeho syn Michal v roce 1867 a poslední návštěvu toho druhu vykonal právě kníže Milan v roce 1874. Údajně se k němu sultán choval odměřeně dávaje mu tak najevo, kdo je tady pán a kdo pouhý vazal. Osmanská říše chátrala zevnitř, třebaže odepisovat ji už v poslední třetině 19. století bylo předčasné. Jestliže však nějaká říše slábne, o to více se snaží předstírat, že tomu tak není.
Na zpáteční návštěvě z Cařihradu se zastavil srbský kníže v Bukurešti, kde navštívil knížete Karola I. Tento rumunský kníže svého srbského kolegu předčil v celé řadě ohledů. Především ve správě země. Obě knížata v Bukurešti podepsala vojenskou dohodu, což v Cařihradu vyvolalo neklid, neboť sultán docela logicky usoudil, že dohoda je namířená proti němu. Na jakýchkoliv dohodách mezi balkánskými národy nemělo zájem ani Rakousko-Uhersko, ani Německo. Vlastně žádná z mocností. Pokud se jednalo o Rusko, tak to by bylo rádo asistovalo či dohlíželo jakoukoliv dohodu mezi menšími národy na Balkáně. Bylo ale také velice opatrné. Jednak byl opatrným zpátečníkem car Alexandr II., záleželo ale také na tom, která osobnost utváří ruskou zahraniční politiku. A zde se jednalo o docela složitou kombinaci osobností a zájmů.
K jemným nuancím tehdejší politiky patřily například takové „drobnosti“, jako třeba ruská neutralita ve věci sjednocení německých zemí Bismarckem (připomíná tak trochu souhlas M. Gorbačova se sjednocením Německa začátkem 90. let 20. století). Rusové zůstali neutrální také během pruských válek s Rakouskem-Uherskem a Francií, takže car předpokládal, že mu bude Bismarck vděčný. (To je už taková tradiční chyba Rusů ve vztahu k západní polovině Evropy.) Nějaký čas tomu tak alespoň navenek ovšem i bylo. Jednalo se ale vždy o součást nějaké rozsáhlejší mocenské hry v Evropě. Nikdy nebylo vděčnosti kvůli nějakému přátelskému vztahu mezi státy. Podobná iluze zavládla v českých zemích po roce 1989 a střízlivění z opojení velkou iluzí zde probíhá velice pomalu, a u některých lidí i velice neochotně.
Když car Alexandr II. navštívil Vídeň (1873), tak jej na této cestě doprovázel následník trůnu, budoucí car Alexandr III. Vzal s sebou i svoji choť, dánskou princeznu Dagmar. Ta se nepříjemně dotkla císaře Františka Josefa I., když ve Vídni ignorovala němčinu, kterou ovládala, a mluvila výlučně francouzsky, což bylo ostatně na carském dvoře v Petrohradu naprosto běžné. Rakušané ve Vídni ovšem čekali něco jiného. Tradovalo se, že princezna Dagmar v Petrohradu posilovala vztahy s Francií. Nepřála si, aby se v západních oblastech ruského impéria ustavovali jako katoličtí biskupové polští kněží. Dagmar si byla vědoma nebezpečí, které plyne ruskému impériu z posilování vlivu Poláků a jejich katolicismu.
Po Krymské válce se tak špatné vztahy s Francií začaly napravovat. V roce 1875 uvažoval Bismarck o nové válce s Francií, ale tentokrát se Rusko zachovalo jinak a připojilo se k zásahu Anglie. Bismarck se tedy zastavil. Německého kancléře tento zásah docela zkrušil, a tak si ulevil ve svých pamětech pokusem celou záležitost bagatelizovat. Napsal, že Rusko a Anglie “hasily tam, kde nehořelo“[4].
Zatímco Německo se nemohlo pustit do dobrodružství proti Francii, pro Rakousko-Uhersko byla cesta rozpínavosti uzavřená téměř ze všech stran. Sjednocené Německo stálo pevně na západě, na jihu se sjednotila Itálie (Garibaldi, Manzoni, ale mezi revolucionáři se ocitl i poslanec italského parlamentu, hudební skladatel a velký italský vlastenec Giuseppe Verdi[5]). No a na východě tvořilo mohutnou zeď rakousko-uherské rozpínavosti Rusko. A tak započalo nebezpečné našeptávání Berlína Vídni, jež do ucha Františka Josefa I. šeptal, že jediný volný směr výbojů představuje jaksi Balkán. Stále tedy oblíbený německý (a často i rakouský) projekt Drang nach Osten. Ale tentokrát prostřednictvím Balkánu dokonce směřující až na Blízký východ.
Každá územní expanze skrývá nebezpečí války. Po každém boji zůstávají na bitevním poli mrtví vojáci, ale vládcové se nakonec vždycky spolu nějak dohodnou. Dohody přicházely postupně, ale zároveň byly různě nedodržovány, zrazovány, obcházeny. Nový zahraniční ministr Rakousko-Uherska, hrabě Andrássy, se tedy zahleděl směrem na Balkán. A tam spatřil Bosnu a Hercegovinu.
Zmiňme se o tom, že problém Bosny a Hercegoviny, především koexistence různých etnik a vyznání na malé ploše, není vyřešen do dnešních dnů. Dokonce koncem května 2024 přijalo OSN na návrh Německa (jistě návrh konzultovaný s Washingtonem), aby OSN přiznala takzvaný „srebrenický masakr[6]“ za genocidu spáchanou Srby. Cílem tohoto prohlášení OSN, které bylo učiněno pod dohledem USA, je opětovné vyvolání neklidu na této části Balkánu a nové obvinění Srbů, které má donutit srbského prezidenta, A. Vučiće, k tomu, aby se připojil k sankcím proti tradičnímu spojenci pravoslavného slovanského Srbska, pravoslavnému slovanskému Rusku. Aby začal podporovat kyjevský režim ve válce proti Rusku, aby Srbsko začalo Ukrajině také dodávat zbraně. No a konečně je tento akt OSN (pod tlakem USA) motivován snahou přinutit Srbsko k uznání nelegitimního státu Kosovo, tedy k uznání toho, co bylo vynuceno agresí NATO proti Jugoslávii. Můžeme si zde připomenout arogantní doporučování Washingtonu, aby Srbové zkrátka na celou věc zapomněli. Že to bylo dávno. Prostě: „sorry, vlastně se nic nestalo, jede se dál, jsme přece kamarádi, že?“ Americká psychologie jednání s menšími národy je skutečně příkladem neskutečné drzosti! Ale to jen na okraj, snad jako ukázka zvláštní lidské „schopnosti“ nedokázat řešit spory a problémy jinak než nátlakem či násilím. Jak tomu bylo v dějinách, tak je tomu prostě stále…
Nicméně, zpět k historii evropského 19. století. V roce 1875 propuklo na jihu Hercegoviny povstání mezi horaly. Ti poměrně snadno přemohli nedostatečné turecké oddíly. Na boj hercegovinských horalů reagoval Bělehrad se sympatiemi. Zájmem Bělehradu bylo vždy sjednotit Srby žijící na území celého západního Balkánu, tedy i v Bosně a Hercegovině. Andrássy dal údajně Maďarům volnou ruku na to, aby zpacifikovali Slovany na Balkáně. Maďaři se takového úkolu ujímali vždy rádi.
Situaci na Balkáně sledovali Rusové se zájmem, přičemž car a jeho rádcové uvažovali o tom, zda už nenastal čas vložit se do věci. Srbové podporovali své hercegovinské krajany proti Maďarům, což vyvolávalo naopak projevy sympatií vůči Vídni. Srbský princ Milan, vskutku nešťastná a ostudná postava srbské historie, měl ale jiné starosti než blaho a rozvoj srbského státu. Mimo jiné si liboval v opačném pohlaví, což se později negativně promítalo do plnění vladařských povinností. Pravda, nejprve se Srbové snažili Milana přimět k tomu, aby pojal za ženu ruskou princeznu. Petrohrad jej však odbyl s tím, že ruská princezna si nemůže vzít za muže pouhého vazalského knížete. A tak šel Milan ve svých nárocích „níž“ a zamiloval se do rumunské dívky jménem Natalie Keško. Pocházela z Besarábie (toto historické území je dnes součástí Moldavska s přesahem na Ukrajinu). Její otec byl ruský důstojník, plukovník, a matka Rumunka. Kníže Milan si tuto Natalii Keško vzal za ženu. Srbové by byli sice mnohem raději, kdyby jeho nevěsta pocházela z nějakého urozeného domu, ale nakonec se smířili alespoň s tím, že v jejích žilách koluje ruská krev. Sympatie Srbů vůči Rusům byly tradičně velké. Bohužel, ruský car se srbskými zájmy nenakládal vždy nejcitlivěji. V podstatě je o něco později vyměnil s Rakouskem za volnou ruku v Bosporu.
Není bez zajímavosti, že revoluční hnutí bosenských povstalců našlo podporu také v Chorvatsku, kde působil místní vlastenec, biskup Štrossmayer, který uspořádal na jejich podporu veřejnou sbírku, na které vybral 10 000 zlatých, které poslal do Bosny. Také Češi, Moravané a Slováci vybrali na podporu slovanských bratří na Balkáně peníze, celkem na 14 000 zlatých, což nebylo v tehdejší měně málo, a k tomu vypravili i četu dobrovolníků.
Slábnoucí Turecko provokovalo zájem Ruska o balkánské Slovany. Ruští slavjanofilové (Danilevský, Aksakov) snili o sjednocení Slovanů pod vedením Ruska. Dokonce připravovali plány na vytvoření několika slovanských svazků, přičemž uvažovali i o tom, že by se Slované na Západě měli vzdát katolictví i latinky v písmu a přistoupit na pravoslaví a azbuku. Tyhle plány postrádaly reálný základ a narážely u západních Slovanů na nesouhlas. Velkým problémem bylo pro ruské slavjanofily Polsko. Většinou s Polskem vůbec nepočítali. Polsko bylo tradičním nepřítelem Ruska a pro Rusy bylo obtížné představit si jinou koexistenci s Poláky než držet Poláky na uzdě v rámci ruského impéria.
Ruský car Alexandr II. trpěl „syndromem Krymské války“. Na jedné straně byl bázlivý, na straně druhé si přál odvetu. Lidé z jeho okolí svědčili, že si sám vyčítal „moment zbabělosti“, když podepsal pro Rusko nevýhodný mír. Vzhledem k Rakousku-Uhersku zaujal ve věci tamních Slovanů neutrální postoj výměnou za rakouský slib, že Vídeň pohlídá rakouské Poláky nacházející se u hranic ruského impéria. Nové polské revolty se tento bázlivý car obával. Jeho syn, Alexandr III., byl z jiného těsta. Spolu s generálem Ignatěvem chystal odvetnou válku proti Turecku. Otto von Bismarck, který byl autorem nového trojspolku císařů, si přál toto spojení udržet. Uvědomoval si, že Balkán tuto koalici může rozbít. Plánoval tedy uspokojit tělem Balkánu všechny zájemce. Rakousko mělo tedy podle Bismarcka dostat Bosnu, Rusko Besarábii a Anglie měla být odměněna volnou rukou v Egyptě.
Politiku Anglie v té době řídil lord Beaconfield, tedy Disraeli[7], na trůnu seděla královna Victorie a její muž, Albert (německého původu) šířil v Anglii strach z Ruska. Říkal, že „nebezpečí pro Anglii může přijít jen ze strany Ruska.“[8] Šíření strachu z Ruska tedy není v Evropě novinkou z produkce NATO a Washingtonu. Je to tak trochu politická tradice hlavně Londýna. Také královna Viktorie neměla Rusko a Rusy v oblibě. I to je ostatně pro Londýn úplně běžné. Churchill nebude později smýšlet jinak.
Ruský generál Ignatěv, blízký spolupracovník cara, přesvědčil srbského knížete Milana, aby uvažoval o možnosti, že by Srbsko vypovědělo válku Turecku. Ignatěv slíbil Milanovi, že Rusko v této válce Srbsko podpoří. Ruský následník, budoucí car Alexandr III. navzdory obavám svého otce nechal naverbovat 6000 dobrovolníků pro válku na srbské straně. Aksakov sesbíral na tuto akci dva milióny rublů. Navenek ale Rusko předstíralo, že zůstává stranou konfliktu. Ignatěv byl politicky velice agilní, ale v Rusku mezitím probíhala povstání selského lidu, neboť ani po zrušení nevolnictví v roce 1861 se situace rolníků v Rusku za cara nezlepšila. (Viz třeba N. A. Někrasov a jeho poéma: „Komu na Rusi žiť chorošo“, tedy: Komu se žije na Rusi dobře.)
Car mezitím odcestoval do Čech na Zákupský zámek[9], kde se chtěl dohodnout s Františkem Josefem I. na uspořádání Balkánu po této válce s Tureckem. Rakousku nesmírně záleželo na tom, aby v případě porážky Turecka nevznikl na Balkáně silný slovanský stát. Silný slovanský stát, tedy jakákoliv forma integrace menších slovanských národů, byla pro Německo i pro Rakousko-Uhersko naprosto nepřijatelná představa. Takovýto stát na Balkáně skutečně vznikl, byla jím Jugoslávie. Vezmeme-li v úvahu především německou averzi vůči jakékoliv slovanské integraci, snáze pochopíme německou stopu při rozbíjení Jugoslávie v devadesátých letech 20. století. A je nám také srozumitelnější, proč se Německo ujalo v květnu 2024 role navrhovatele prohlášení Srbů za pachatele genocidy v případě takzvaného „srebrenického masakru“. Historie nikdy neodchází do minulosti. Vrací se jako „revenant“ na základě aktuální politické objednávky.[10] V případě porážky Turecka si Vídeň vyhradila právo na západní Bosnu, takzvané turecké Chorvatsko“. Řecko mělo získat část Thessalie a Cařihrad se měl stát svobodným městem.
Při jednání v Zákupech tedy ruský car slovanskou jednotu na Balkáně nepodpořil. Spíše právě naopak. Problémem ruského cara bylo to, že nebyl jen vládcem největší slovanské říše, ale zároveň byl také „bratránkem“ ostatních evropských monarchů. A nad užší zájmy slovanské jednoty nadřazoval širší zájmy impéria. Nacházel se tedy v sevření celé řady okolností a navzájem protikladných zájmů. Může nám to posloužit jako příklad pro každého idealistu, který předpokládá, že státy mají přátele. Nebo který si je dokonce jist tím, že velmoci považují jiné státy, třeba i své vazaly, za přátele. Kdo trpí touto iluzí, bývá nepříjemně překvapen a hořce zklamán.
V roce 1876 nastoupil na turecký trůn ambiciózní sultán Abdul Hamid I. a téhož roku vypuklo protiturecké povstání v Bulharsku. Bylo ale Turky brutálně potlačeno. Srbsku zůstala jako jediný spojenec, se kterým mohlo počítat, Černá Hora. Také Rumunsko se rozhodlo zůstat neutrální. Malé národy se zkrátka velmi těžko spojují, aby vytvořily účinnou protiváhu mocnostem. Oddíly ruských dobrovolníků ovšem do Bělehradu dorazily a Rusové nabádali knížete Milana k akci. Oficiálně vyhlásilo Srbsko válku Turecku 18. června 1876. Srbsko ale nebylo na válku připraveno. Vše bylo rychlé a unáhlené. Mezi veliteli se na srbské straně ocitl i český generál Zach. Turecko srbské oddíly porazilo.
Car Alexandr II. pochopil, že za této situace nebude Rusko moci dlouho udržet neutralitu a tak začal vyjednávat s Bismarckem a žádat, aby Německo zachovalo neutralitu v případném ruském střetnutí s Rakouskem. Dožadoval se vlastně odměny za podobnou neutralitu, kterou Rusko poskytlo Německu ve válkách prusko-rakouské a prusko-francouzské. Rakousko varovalo Srby, že nedopustí, aby dostali byť jen píď území Bosny a Hercegoviny a k dovršení neštěstí Srbsko opustily i ruské dobrovolnické oddíly, které vybojovaly nějaká vítězství, ale nakonec nebyly dost početné na pokračování války s Tureckem. Bělehrad to považoval za ruskou zradu.
Rusko se ale k válce s Tureckem chystalo. Nakonec vymohlo na Rakousku jakousi neutralitu pro případ této války. Při těch dohodách znovu car přiznal Rakousku právo na anexi Bosny a Hercegoviny. Rusko tedy pomáhalo balkánským Slovanům i Rumunům v jejich odporu proti Turkům, ale zároveň zrazovalo jejich zájmy tajnými dohodami s jinými evropskými mocnostmi. Vždy to bylo „něco za něco“. Přesně tak, jak politika fungovala, funguje a fungovat bude patrně na věky.
Epizoda rusko-turecké války 1877
Bismarck poradil rumunskému knížeti Karolovi, aby souhlasil s přesunem ruských vojsk územím Rumunska do války s Turky. Karol se obával toho, že se Rusové při té příležitosti zmocní Besarábie. A tak v dubnu 1877 podepsali zástupci Ruska a Rumunska dohodu, v níž se Rusko zavázalo respektovat integritu Rumunska. Zatímco Karol vítal Alexandra II. na rumunském území, v Londýně proběhla jednání, při kterých se řešily „vyšší zájmy“. Londýn slíbil Petrohradu, že si Rusko může podržet jih Besarábie, ale Rumunsko bude odškodněno „prohlášením úplné samostatnosti“ a připojením Dobrudže. Rusko se pak zavázalo Angličanům, že v Cařihradu bude plně respektovat zájmy Londýna[11].
Na rumunské půdě navštívil cara Alexandra II. srbský kníže Milan. Srbové měli také vstoupit do války. Rusko v podstatě organizovalo koalici proti Turecku. A tahle válka měla vést jednak k úplnému vymanění se balkánských národů ze závislosti na Turecku, ale zároveň měla pojistit i zájmy Ruska v této oblasti i v širším černomořském prostoru. Zájmy jedné velmoci, Ruska, musely být ale nějak sladěny se zájmy ostatních mocností, tedy Rakousko-Uherska, Německa a Anglie. Vzhledem k tomu, že se kapitál řídí ze všeho nejvíce (ne-li výhradně) zisky, tak to byly německé Kruppovy závody, které dodaly turecké armádě zbraně, především těžká děla. Ruský plán na osvobození balkánských národů formou protiturecké koalice ale narážel na další potřebu Petrohradu, a tou bylo přání porazit Turecko bez pomoci jiného národa. Srby sice Rusové motivovali ke spolupráci, ale žádali, aby Srbové s nástupem do boje ještě počkali. No a rumunské nabídky Rusko odmítlo podobně. Zde byla ale snaha nebýt Rumunům v ničem zavázáni, neboť koneckonců se jednalo i o londýnské dohody mocností. A zde mělo Rumunsko sice získat úplnou samostatnost i některá nová území, ale ztratit jižní Besarábii. Inu, politika mocností je už taková. Malé státy a malé národy nemají dost možností do ní mluvit.
A propos, ten problém historické Besarábie se projevuje i v současné otázce dalších osudů Moldavska, a hlavně Podněstří, které se může stát novým sudem střelného prachu, ke kterému Washington, Londýn a Brusel mohou kdykoliv (a velmi rády) přiložit zápalku. Rumunsko chce Moldavsko jako historický nárok k rozšíření svého území, NATO a EU chtějí Moldavsko coby další užitečné protiruské území. No a v Podněstří vztahujícímu se spojenecky k Rusku může konflikt s Moskvou explodovat prostřednictvím Rumunska, jako přesně podle plánů Londýna a Washingtonu explodoval předtím konflikt s Ruskem prostřednictvím Anglosasy starostlivě podporovaného kyjevského režimu.
Turci bojovali velmi houževnatě, a tak Rusům nakonec nezbylo než rumunskou pomoc přijmout. Turci si stěžovali u mocností, že jejich vlastní vazalský stát pomáhá nepříteli. Příchod početných rumunských oddílů situaci na frontě zvrátil, a tak 28. listopadu Turecko kapitulovalo. Porážka Turků u Plevna vyvolala obrovskou radost ve slovanských městech nejenom na Balkáně, ale i v Praze. Tehdy bylo ještě slovanství vnímáno jako jednotící prvek slovanských národů. Následovaly ale ještě další porážky Turků. Ruský generál Radeckij pak porazil Turky u Šipky a zajal tam celou tureckou armádu. Rusové táhli dále napříč Balkánem. V lednu 1878 dospěli Rusové k branám Cařihradu, kde se zastavili, neboť především Anglie nechtěla připustit, aby Rusové Cařihrad dobyli. A tak Londýn vyjednal toto zastavení fronty u bran Cařihradu.
V únoru a v březnu 1878 byl podepsán mír v San Stefanu (ve Svatém Štěpánu). Tímto mírem, jenž ale neplatil dlouho, získaly Srbsko i Černá Hora nezávislost a Rumunsku mír přiznal válečné náhrady. Dohoda ale učinila ještě jeden významný krok. Ustavila takzvané Velké Bulharsko, které získalo dvakrát tak velké území, jaké mělo Srbsko. Velké Bulharsko ale ještě zůstávalo ve vazalském vztahu vůči Turecku. Turecko tedy nebylo svatoštěpánským mírem zničeno. Osmanská říše existovala ještě více než čtyři desetiletí. Rusku se vrátila jižní Besarábie, kterou ztratilo v roce 1856. Vznik Velkého Bulharska se dotkl spojenců Ruska ve válce s Turky. Oni získali ze svého pohledu málo, skoro nic, zatímco Bulharsko, které se koalice neúčastnilo, obdrželo tak mnoho. Tehdy se projevily ruské preference Bulharům, jež ale měly společného jmenovatele v ruských mocenských zájmech, ne ve zvláštních sympatiích vůči tomuto také slovanskému národu.
Srbsko mělo ambice získat část Makedonie. Namísto toho tato území ovládlo Bulharsko. Proto se v srbské historiografii netěší svatoštěpánský mír žádné oblibě. Spíše naopak. Srbský historik Slobodan Jovanović v druhém díle knihy nazvané Vláda Milana Obrenoviće napsal s jistou mírou hořkosti i sarkasmu: „Slavjanofil Ignatěv nabízel Vídni, aby Rakousko anektovalo Bosnu a Hercegovinu a aby zabralo do sféry vlivu celé Srbsko…“[12]
Tento obchod, jaký se nakonec neuskutečnil, měl na ruské straně jediný skutečně zásadní důvod. Neměl otázku slovanských národů na mysli, ale cílil k otevření cesty k Cařihradu, tedy k dokončení porážky Turecka a k získání vlivu nad tímto územím. Tento cíl byl pro cara zásadní. Cařihrad a Černé moře hrály v ruské politice vždy dominantní roli. O tuto oblast ale projevovala zájem také Anglie a i další evropské mocnosti sem upíraly zraky. Zde se nutně musel ruský zájem křížit se zájmy jiných mocností. Černomořská oblast ovšem zůstala konfliktním prostorem mezi Ruskem a Západem až do současnosti. Při pohledu na mapu této oblasti musí být každému soudnému člověku ihned jasné, proč jsou břehy Černého moře i jeho vodní plocha tak zásadně důležitým strategickým místem pro Rusko.
Odpor většiny evropských mocností, a stejně i nesouhlas Rumunska a Srbska, se Svatoštěpánským mírem účinnost této dohody limitoval, a navíc hrozil novým konfliktem. Anglii nesmírně vadilo, že se jím dostalo Velké Bulharsko až k Egejskému moři, do oblasti Soluně. A vůbec na Západě vadilo, že vznikl velký slovanský stát, protože hrozilo jeho další rozšiřování nebo, a to bylo z pohledu Západu ještě nepříjemnější, integrace Slovanů. Ze slovanské integrace měly vždy v dějinách obavy Německo i Rakousko (spolu s Uhrami). Rusku slovanská integrace v principu nevadila. Petrohrad byl ale toho názoru, že by ji měl mít vždy pod kontrolou.
Nicméně, Rusko hledalo u západních mocností nějakého spojence. Car si vzpomněl na to, že Bismarck by měl být Rusku vděčný za dřívější shovívavou neutralitu a neangažovanost, když si Prusko klestilo cestu mezi evropské mocnosti. Jenže Bismarck měl krátkou a hlavně velice účelovou paměť. Když žádal ruskou neutralitu během prusko-francouzské války, údajně ji odůvodnil slovy: „Der Teufel ist neutral.“[13]
Z iniciativy Berlína a Vídně došlo k nové konferenci. Ta se uskutečnila ještě v roce 1878 v Berlíně. Rusko na konferenci zastupoval dříve schopný a zkušený, nyní přestárlý politik Alexandr Gorčakov. Československý diplomat Jan Šeba o Gorčakovovi na konferenci v Berlíně napsal: „… skoro osmdesátiletý invalida, ochromený na nohy, který ze stařecké sobeckosti všechno chtěl projednat sám a nikam nemohl. Bylo také původně dohodnuto, že ruskou delegaci do Berlína povede Šuvalov, ale nakonec se Gorčakovovi podařilo přesvědčit cara, že se může spolehnout jen na něho, zejména když z Londýna přišly zprávy, že anglickou delegaci povede také přestárlý Disraeli.“[14]
Zatímco se v Berlíně připravoval kongres, Anglie přislíbila pomoc Turecku, a to jak materiální, tak i finanční. Turecko se cítilo zavázáno, a tak se Anglii odměnilo tím, že dalo Velké Británii do správy Kypr. Ten potom za první světové války Británie anektovala. Pozůstatkem britské správy na Kypru je skutečnost, že na ostrově jezdí automobily vlevo a nikoliv vpravo, jako je tomu ve většině světa.
Na kongresu si Srbové stěžovali na Velké Bulharsko, spokojená Vídeň se držela anexe Bosny a Hercegoviny a Gorčakov se díky své již stařecké mentální slabosti prořekl, když odmítl, že byl on, Gorčakov, měl být na kongresu vnímán jako zástupce Slovanů. Rumuni si také stěžovali na nevděk, přičemž Disraeli, tedy lord Beaconsfield, je údajně utěšoval slovy, že „to není poprvé, co nevděčnost jest jedinou odměnou za nejlepší služby“. Ovšem jiskřilo to i ve sporech mezi zástupci mocností. Tak údajně Disraeli[15] vytýkal Bismarckovi, že chce z Berlína řídit celou Evropu. A prý se od něj nenechá vláčet, a nyní použil francouzštinu coby jazyk diplomacie, à la remorque, tedy jako „za vozem na vlečce“.
Berlínský kongres především velice zmenšil Velké Bulharsko. Učinil z něj „jen“ Bulharsko, přičemž Turecku ponechal takzvanou „východní Rumelii“. Rakousku-Uhersku pak kongres ponechal okupaci Bosny a Hercegoviny. Tehdy pronesl Gorčakov temnou předpověď, když pravil, že si Rakousko-Uhersko touto anexí „vykopalo hrob“. Zdá se, že takto Gorčakov vlastně předpověděl vypuknutí první světové války. Byla to předpověď uskutečněná s předstihem třiceti šest let. Ano, tak dlouho mnohdy probíhají děje, než dojde k válečnému výbuchu. Bohužel, v rychlých časech moderního světa stiženého mohutným úpadkem politické kultury (i kultury jako takové) národy nemusí dostat tak velkorysou lhůtu pro obnovení soudnosti a smyslu pro realitu.
Alexandr Gorčakov, ať už jednal na základě instrukcí cara, nebo sám za sebe, Srby a Bulhary v Berlíně nepodržel. Nebyl za to pochválen doma, v ruském tisku. Právě na opak. V Rusku bylo slavjanofilské hnutí velice silné, a stále sílilo, a tak se dostávala oficiální politika cara a jeho okolí do konfliktu s veřejným míněním. Petrohradský a moskevský tisk se vrhli neúprosně na knížete Gorčakova. Měl sice v Berlíně k dispozici obratného diplomata a politika Šuvalova, ale tím, že chtěl všechno řídit sám, Šuvalova často bojkotoval. Údajně byl prý Disraeli na tom podobně, a tak řečnické souboje dvou jízlivých starců kořenily jednání. Jeden z členů ruské delegace, Demidov, charakterizoval Gorčakovovu práci slovy: „Kníže Gorčakov hrál nedůstojnou roli při jednání. Nemohl chodit, ztrácel paměť, nechápal rozdíl jednotlivých návrhů, odporoval si v řeči, zlobil se, nadýmal se, vypadal uboze a směšně.“[16]
K tomuto popisu dodává pikantní podrobnost francouzský spisovatel André Maurois, který ji uvedl ve svém životopise Disraeliho (zmiňujeme knihu v poznámkách). Podle jeho pramenů byl Gorčakov slabý v zeměpise, a tak předložil Disraelimu jako přijatelnou právě mapu, kterou mu vypracovali jeho poradci coby absolutně pro Rusko nepřijatelnou.[17] Pozdější ruské reklamace Disraeli nepřijal.
Jestliže kníže Gorčakov, třebaže se při Berlínském kongresu nevyznamenal, předvídal, že rakouská anexe Bosny a Hercegoviny bude znamenat pro Rakousko hrob, pak se v souvislosti s vývojem jednání odvíjely i další motivy, které se staly v podstatě už dlouhým prologem k příští světové válce. Německo se s velkou vážností upíralo směrem k Perskému zálivu a tuto ideu šířilo také do Vídně. Od zapojení Vídně očekával Bismarck, že se rakouské zájmy budou srážet se zájmy ruskými, což by mohlo obě mocnosti oslabit. Je typické, že Bismarckovi záleželo i na oslabení svého spojence, tedy Vídně. To proto, že nejen soupeře, ale i spojence je nutno oslabovat. Zejména, když jsou docela velcí, silní a sebevědomí. Nemůžeme se jistě vůbec divit, jak v současné době usilovně pracují Spojené státy na oslabení svých evropských spojenců. Motiv je přitom docela podobný jako u Bismarcka. Oslabené Rakousko si chtěl Bismarck prostě osedlat jako koně. Washington si oslabováním svých „spojenců“ osedlává ne vždy jen koně, ale v řadě případů i muly, poníky a oslíky. Zejména u oslíků se mu tohle osedlávání daří výtečně.
Jan Šeba komentuje výsledek Berlínského kongresu jako Bismarckem „v diplomatické kuchyni přesolenou mírovou polévku“. To konečně způsobilo trhliny v rusko-německých vztazích. Od té doby se rusko-německý vztah zhoršoval. Na slabosti ruské politiky měl nespornou vinu slabý car Alexandr II. Byl údajně bázlivý a říkalo se, že se bál atentátu tak, že se před spaním prý díval pod postel, do skříně, za závěsy, zda se někde neskrývá atentátník. Slabý car, císař, král, prezident jsou vždy pro zemi a její národ nešťastnou okolností. (Horší je už jenom asi šílený narcis.)
Vzhledem k pozici Rakouska vůči Německu se Bismarck nejednou zabýval myšlenkou na „anšlus“. Adolf Hitler rozhodně nebyl první německý politik (paradoxně sám pocházel z rakousko-bavorského pohraničí, byl však státní příslušností Rakušan), kterého napadlo připojit k Německu Dunajskou monarchii. Legitimitu k takovému procesu se už snažil prosadit pověstný Frankfurtský sněm z roku 1848. Bismarckovi jeho plány komplikovalo několik okolností. Mezi nimi i obava z integrace rakouských katolíků do konfesně rozdělené německé říše. Obával se, že se splní sen francouzského císaře Napoleona III., který viděl pro Francii naději, že se v jedné německé říši utvoří říše dvě, které budou stát proti sobě. Papežská jižní říše proti severní říši hugenotské. Tedy divide et impera.
Vedlejším zájmem Bismarckovým, jenž se uskutečnil prostřednictvím Berlínského kongresu[18], bylo právě poškození slovanské myšlenky. Nespravedlivé rozdělení území i vlivů mezi slovanské národy Srbů, Černohorců, Bulharů, ale i Makedonců a částečně také Chorvatů a Slovinců, a s nimi také nespravedlnost ve věci Rumunské, „nádherně“ znemožňovaly vznik sjednoceného Balkánu a napříště měly komplikovat i vztahy mezi Slovany. Bismarck mohl být spokojen. Takto byla spokojena i Vídeň a spokojenost pochopitelně vládla mezi Maďary.
Emil Ludwig při charakteristice Bismarckovy osobnosti přináší několik zajímavých postřehů, které mohou překvapovat, když zvážíme Bismarckovo racionální a tvrdé jednání během prosazování svých zájmů. Zpočátku patrně nebyl Bismarck nijak přehnaně sebevědomý. Údajně jej proto velice potěšilo, když se dočkal povýšení na hraběte. Ludwig píše, že při té příležitosti „uštědřil několik škodolibých pohledů na bratrance, kteří by nebyli nikdy očekávali špetku geniálnosti od člena svého rodu“,[19] Naproti tomu, když se později dočkal dokonce knížecí hodnosti, prý se ulekl a rozhodl se, že panovníka přesvědčí, aby jej až tak vysoko nepovyšoval. Bál se závisti, a zároveň měl pocit, že jako kníže nebude dost bohatý. Jako hrabě byl bohatý dost, jako kníže, podle svého mínění, nikoliv. Panovník ho ale, jak píše Ludwig, překvapil, když ho přijal uprostřed všech členů královského rodu, údajně „samých to nepřátel Bismarckových“, už jako knížete. Princ Bedřich Karel mu pak vyčetl, že „není dost vděčný za povýšení“, načež mu Bismarck odpověděl: „Vždycky jsem se cítil šlechticem.“ Panovník jej ale uspokojil i z hlediska majetku, když mu daroval Saský les u Hamburku, tedy 30 000 jiter půdy v ceně tři milióny tolarů.[20] Tolik jen na okraj jako zajímavost k osobě železného kancléře Bismarcka.
Když musely rumunské posádky vyklízet jih Besarábie a uvolnit ho Rusku, stalo se Rusko mezi Rumuny krajně neoblíbeným. Zisk plné nezávislosti na Turecku a povýšení knížete Karola I. na krále bylo jen slabou kompenzací. Možná už zde můžeme nacházet zárodek pozdějšího několikerého projevu rumunského nepřátelství vůči Rusku. Vzniklo ze zklamaných očekávání. Zklamané naděje bývají zdrojem dlouhodobého, ne-li trvalého nepřátelství. Těžko říci, zda se politika velmocí vůbec může vyhnout tomu, aby nepoškozovala zájmy menších států. Pro zisk jednoho obětuje velmoc jiné. Uplatňovat mravní kategorie na jednání států, a především velmocí, je tedy jistě krajně obtížné.
Vídeň se velice obávala možnosti, že by se na Balkáně mohl utvořit velký slovanský státní útvar, tedy jakýsi předchůdce pozdější Jugoslávie. Bez boje získala možnost anektovat Bosnu a Hercegovinu, což uzavřelo Srbům cestu ke slovanským příbuzným v Chorvatsku a ve Slovinsku. A samozřejmě k bosenským Srbům a Chorvatům na území Rakouskem anektovaných teritorií Bosny a Hercegoviny. Vedle toho nedávno sjednocené Bismarckovo Německo spolu s Rakouskem získaly pro balkánské Slovany konfliktní místo v Makedonii, která zůstala pod tureckou správou, jejímu obyvatelstvu nebylo umožněno vůbec nic, zato se zde konfliktně střetali Srbové s Bulhary.
Urputná snaha ruského cara, Alexandra II., který osobně nepatřil k nebojácným panovníkům (stále se bál toho atentátu), dostat se k Cařihradu, a zároveň k ústí Dunaje, vedla k tomu, že Rusko neuspokojilo ani jeden z křesťanských (hlavně pravoslavných) národů Balkánu. Srbové byli odbyti ze všech nejvíce, Rumunům se dostalo menší územní kompenzace za ztrátu části Besarábie, a nakonec ani Bulhaři nezískali nadlouho tak velké území, jaké jim ruská politika původně nabízela. Petrohrad zde narazil na Vídeň, podobně jako ve Středozemním moři a hlavně v Černém moři narážel na odpor Anglie.
Bismarck správně odhadnul, že Berlínský kongres z července 1878, jehož výsledky nedopadly pro Rusko dobře, bude znamenat konec německo-ruské spolupráce a základ nového konfliktního vývoje. S politikou cara na Balkáně nesouhlasila také významná část ruské veřejnosti, zejména velkoměstská v Petrohradu a v Moskvě, kruhy slavjanofilů, intelektuálů, spisovatelů a umělců. Ty kruhy si přály podporu balkánských národů, hlavně Slovanů, během jejich národně osvobozeneckého boje proti Osmanské říši. Velmocenská politika cara jim pochopitelně připadala cynická a bezohledná. V zákulisí carského dvora se rozvinul boj mezi stoupenci dobrých vztahů s Bismarckem (Šuvalov) a slavjanofily vedenými Ignatěvem. Navíc se v Berlíně doslechli o vlivu carovi milenky, kněžny Dolgoruké, se kterou car údajně čekal potomka. Kněžna Dolgoruká zastávala ostře protiněmeckou linii, v níž se shodovala dokonce i s carovou legitimní manželkou.
Bismarck zvažoval možnost anšlusu německy mluvících zemí Rakousko-Uherska, nicméně jako inteligentní a cynický stratég si byl dobře vědom rizika, že slovanské části habsburské říše by se okamžitě ocitly pod ruským vlivem, což by zcela jistě vedlo k válce s Ruskem. Tehdy Bismarck velice vysoko oceňoval význam českých zemí a Slovenska. V rozhovoru s francouzským velvyslancem de Saint Vallierem údajně řekl doslova: „Při dělení Rakouska Halič by byla pohlcena Ruskem, které by mohlo pohltit i jiné Slovany rakouské.“ Čechy označil za ohromnou pevnost „vybudovanou Bohem uprostřed evropského kontinentu. Čechy v rukou ruských znamenaly by naše ujařmení; Čechy anektované Německem znamenají věčnou válku s Ruskem bez pardonu a bez oddechu.“
Je známý také jiný Bismarckův výrok na adresu Čech, kdy pravil: „Kdo je pánem Čech, bude pánem Evropy.“ Z pohledu pozdějšího vývoje ve středu Evropy je možno říci, že Bismarck význam české kotliny poněkud přeceňoval. Na druhé straně, jak se sám vyjádřil také, na českém území pramení velké řeky, „které naší říší protékají“. V jistém smyslu představuje toto území skutečně určitý strategicky významný bod. A právě tento bod“ darovali Německu Britové, Francouzi a Italové v Mnichově 1938, což je vskutku nezapomenutelný jejich čin. V britsko-francouzském případě čin „spojenecký“.
V balkánské politice stranila Anglie Turecku proti Rusku. Hlavním důvodem byla snaha ochránit anglické zájmy na Suezu a mít pod kontrolou námořní cestu přes Středozemní moře (a také Černé moře) na Východ, do Persie (dnešní Irán). Představa, že by se Rusko dostalo k Cařihradu, byla pro Londýn nesnesitelná. Ruská snaha zajistit si přítomnost u ústí Dunaje měla dvojí důvod. Prvním z nich byla ochrana dominantní pozice nedalekého velkého ruského přístavu v Oděse. Důvodem druhým byla jednoduše přítomnost Ruska v blízkosti důležité vodní cesty, jakou Dunaj představoval v Evropě střední a jihovýchodní vždy. Tyto zájmy Petrohradu se pochopitelně nelíbily Vídni, ani Berlínu. A Petrohradu se pro změnu zase nezamlouvaly německé plány na ovládnutí trasy vedoucí na Bagdad. Před tímto německým projektem za oněch dob varoval už T. G. Masaryk.
Poslední tři desetiletí 19. století zamíchala jistou stabilitou na evropském kontinentu, což mnoha oklikami nakonec kulminovalo v konfliktech prvních let století příštího a vyvrcholilo první světovou válkou. Druhá polovina 19. století přinesla sjednocení německých zemí pod vlivem Pruska a kancléře Bismarcka. Podobně došlo ke sjednocení italských krajů. Rakousko utrpělo porážku od Pruska v bitvě u Sadové (1866), čímž se Prusko přesvědčilo o tom, že příští vývoj ve střední Evropě se bude dít pod dohledem Pruska (Německa) s Rakouskem (Rakousko-Uherskem) jako slabším partnerem, pouhým závislým vazalem. Krátce na to Prusko porazilo Francii (v bitvě u Sedanu roku 1870 byl dokonce zajat císař Napoleon III., což byla ohromná ostuda), která se od téhle porážky v zahraniční politice stáhla poněkud do pozadí. Francie na Balkáně podporovala sice Rumunsko, ale její údajná nezištnost, kterou Rumuni často velebili, byla motivována spíše slabostí než velkodušností. Také Itálie se držela stranou velmocenské politiky, neboť se sotva sjednotila a měla dost starostí sama se sebou. Turecko vědělo, že mu už jde o samotnou existenci, ale bojovalo na bitevních polích i v diplomacii velice udatně. Mělo na své straně Anglii, která stojí téměř vždy neomylně na straně toho, kdo bojuje proti Rusku. No a samotné Rusko doplácelo na slabou osobnost cara Alexandra, na senilního knížete Gorčakova, který se zasloužil o následující hodnocení, které možná pochází od francouzského správce velvyslanectví v Petrohradu, de Viel Castela: „Ruští vojáci uměli vyhrávat bitvy, ale ruští diplomaté neuměli uzavírat mír.“
Bulhaři se nakonec museli smířit s menším územím, než jim bylo přislíbeno, Černá Hora získala status samostatného knížectví s přístupem k moři. Zde je velice důležitá skutečnost, že Rakousko se snažilo ze všech sil zabránit v přístupu k moři konkrétně Srbsku. A propos, západní mocnosti včetně Německa dosáhly toho, že Srbsko postupným rozbíjením Jugoslávie v devadesátých letech 20 století ztratilo přímý přístup k moři. Na tento aspekt nepřátelského nátlaku na Srbsko a cílené protisrbské politiky Západu směřující k jeho oslabování a podrobení vůli Západu se obvykle úplně zapomíná.
Z výše zmíněného důvodu Vídeň podporovala ustavení Albánie jako samostatného státu. Albánie měla v rakouské politice překážet Srbsku v územní expanzi a v přístupu k moři. Srbsko bylo a nadále zůstávalo trnem v oku Rakousku i Německu. Kdo se zajímá o evropské dějiny uplynulých dvou staletí, toho nepřekvapí jednání mnohých evropských států ani v současnosti. V německo-rakouském antagonismu vůči Srbům, jaký se projevil například během onoho rozbíjení Jugoslávie v 90. letech 20. století, můžeme spatřovat stopy starší historie. Události se neodvíjejí jen na základě aktuálních potřeb, ale vtahují do sebe i staré resentimenty, nenaplněné plány, nezhojené rány.
Rakouská okupace Bosny a Hercegoviny inspirovala vlastence v Chorvatsku. Sněm v Záhřebu se v říjnu 1878 usnesl na vzkříšení ideje sjednoceného chorvatského království a doporučil obrátit se k císaři ve Vídni s požadavkem na ustavení „trialismu“, tedy o včlenění Chorvatska do svazku s Rakouskem a Uherskem jako třetího rovnoprávného člena. Není bez zajímavosti, že o zrovnoprávnění s Rakouskem a Uherskem marně usilovali také Češi. Zatímco balkánské národy nebyly spokojeny s ruskou politikou, pak v českých zemích převažovaly sympatie k Rusům. I když takzvaná Staročeská strana byla vůči Rusku kritičtější než Mladočeši. Ve válkách s Turky bojovali někteří čeští dobrovolníci. Ruský generál Čerňajev organizoval v Praze nábor dobrovolníků, a když se kozácký generál Čerňajev vracel přes Prahu domů, byl oslavován jako Lafayette a pražské dámy mu věnovaly skvostně zdobenou čestnou šavli a pod okny hotelu, kde na Václavském náměstí v Praze bydlel, se scházely manifestace vyjadřující české sympatie k Rusku (v současné Praze něco nemyslitelného!). Vídni tyhle projevy panslavismu pochopitelně vadily, a tak vykázala ruského generála z Prahy. (Kdyby generál přijel s ruským hokejovým týmem, určitě by vykázala z Prahy i ruské hokejisty.)
Dobové zprávy vyprávějí o tom, že nejenom v Čechách a na Moravě, ale také ve slovenských krajích bylo oslavováno rusko-rumunské vítězství nad Turky v bitvě u Plevna. Údajně se pořádaly lampionové průvody a hostinští po těchto slovanských krajích dávali hospůdkám jména „U Plevna“. Byly to v širším smyslu spontánní oslavy osvobození slovanských zemí na Balkáně a těchto oslav se účastnila také katolická církev, která zde odložila stranou spory s pravoslavím, s řeckou orientací. Obyvatelstvo pochopitelně nemělo ani tušení, jakými peripetiemi vojenskými i diplomatickými toto „osvobození“ ve skutečnosti probíhalo. Neznalo, která mocnost za které nitky tahala, co bylo jejím hlavním cílem. Takto lid ve slovanských zemích vnímal jediné: „Slované na Balkáně se osvobozují od tureckého jha a toto osvobozování pomáhá uskutečnit velké Rusko.“ Ve skutečnosti to bylo mnohem složitější a méně hodno nadějí do něj vkládaných. Jak to ale už v dějinách chodí, Slované z českých zemí i ze Slovenska se ocitali také na opačné straně fronty. Nezávislost Bosny a Hercegoviny sice hájila jen hrstka horalů, ale jak je to již na Balkáně tradicí, těch několik čet kladlo Rakušanům tak houževnatý odpor, že Rakousko-Uhersko proti nim muselo vyslat armádu 50 tisíc vojáků vedených generálem Filipovičem (původem Chorvat, zemřel ale v roce 1889 v Praze, kde je také pochován na Olšanských hřbitovech). Do této armády byli naverbováni také Slované z habsburských zemí. A tak i zde nakonec bojovali Slované proti Slovanům.
(Pokračovanie)
[1] Hlavními prameny pro oba tyto eseje jsou rozsáhlé studie o Rusku a Malé dohodě z pera Jana Šeby, bývalého velvyslance Československa za 1. republiky (hlavní pramen), dále studie o Rusku a Evropě od T. G. Masaryka, o slovanství a meziválečné politice od Edvarda Beneše, Memoáry André François Ponceta, jakož i vzpomínkové knihy a dokumenty dalších očitých svědků událostí, také knihy Johna Gunthera o Evropě a Asii, studie Josefa Šusty nazvané Světová politika, Paměti generála A. A. Brusilova, několik vzpomínkových textů z pera československých legionářů, práce F. W. Foerstera o Evropě a Německé otázce, studie o západním vztahu k Rusku dvou amerických publicistů, Michaela Sayerse a Alberta Kahna, paměti Sira Roberta Bruce Lockharta (Comes the Reckoning) nebo Histoire de la Russie et de son Empire od Michela Hellera. Vedle toho také monografie o dějinách balkánských národů, především Srbska, Bulharska a Rumunska. Nezatěžoval jsem text nadmíru poznámkovým aparátem, formou se jedná o esej, který si určitou volnost tohoto druhu může dovolit.
[2] Zveřejněno podle: Jan Šeba, Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 2
[3] Klemens Wenzel Nepomuk Lothar, kníže z Metternich-Winneburgu zu Beilstein (1773 – 1859) byl ministr zahraničí a kancléř rakouských císařů, velmi schopný diplomat, nepřítel revolucí, jeden z hlavních architektů Vídeňského kongresu a Svaté aliance. Byl také milencem kněžny Kateřiny Zaháňské, oné „paní kněžny“ z babičky od Boženy Němcové. Jako perličku z našich truchlivě legračních časů lze uvést jednu akci pořádanou asi před deseti lety skupinou památkářů z jednoho českého kraje, kteří v Bruselu uspořádali výstavu a přednášku na téma Čechů, kteří se údajně nějak zasloužili o propagaci evropské myšlenky. Ze šestice vybraných osobností byl Čech jenom jeden jediný člověk, a to král Jiří z Poděbrad. A ten jako jediný byl v přednášce pojat hodně kriticky, neboť, jak známo, se snažil udržet v království svobodu vyznání, tedy i vyznání kališnické. Naopak v kladném smyslu byl prezentován tento kancléř Metternich, který ovšem samozřejmě, stejně jako ostatní vybrané osoby, nebyl českého původu. Narodil se v německé Koblenzi a pouze díky sňatku s dcerou knížete Kounice, Marií Eleonorou, vyženil statky na Moravě. Tato drobnost pouze ukazuje, jak snadno se dá přizpůsobovat historie například něčí aktuální potřebě vnímat české a moravské dějiny německou optikou chytře převlečenou za optiku evropskou.
[4] Osobnosti kancléře Otto von Bismarcka se věnuje Emil Ludwig ve studii nazvané Bismarck. Kniha vyšla také v českém vydání, a to v Melantrichu v Praze v roce 1933. Spolu s paměťmi kancléře Bismarcka nazvanými Gedanken und Erinnerungen, vydanými v Anaconda Verlag GmbH, Köln 2015 patří k pramenům pro některé části tohoto eseje.
[5] Podrobně se zapojení skladatele Verdiho do italské revoluce a národně osvobozeneckého boje věnuje Mary Jane Phillips-Matz ve Verdiho obsáhlé monografii nazvané Verdi, Fayard, Paris 1993, str. 293 – 294, 499 – 501.
[6] O tom, co se skutečně přihodilo ve Srebrenici, zejména co jí časově předcházelo a co následovalo, informuje podrobně německý publicista Alexandr Dorin v knize Srebrenica, nakladatelství Loxia, Pardubice 2013.
[7] Osobnosti Disraeliho se věnuje André Maurois v monografii Život Benjamina Disraeliho, v českém vydání nakladatelství Prostor, Praha 1997. V souvislosti s naším tématem zejména na stranách 225 – 240
[8] Jan Šeba, Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 11
[9] Zákupský zámek byl dán rakouským císařem Františkem I. do majetku synu Napoleona Bonaparta a císařovny Marie Luisy, který se jmenoval František Josef Karel (1811 až 1832). Když jeho slavný otec, francouzský císař Napoleon I., byl podruhé donucen k abdikaci (v roce 1815), byl jeho syn prohlášen císařem, Napoleonem II., nicméně tehdejší mocnosti syna „samozvance“ neuznali. Celý život žil tento vévoda Zákupský ve Vídni pod dohledem Metternichovým. Když E. Rostand napsal hru s názvem l´Aiglon (Orlík), v níž tohoto mladého prince učinil hlavním hrdinou, přešel název této postavy i na vévodu Zákupského a pod tímto jménem vstoupil Orlík do dějin. (Napoleonu II. věnoval monografii francouzský historik Jean Tulard.) O osudech této historické postavy napsala románový příběh polská spisovatelka Jadwiga Dackiewiczová, která k němu připojila také osudy druhého z Napoleonových synů, Alexandra Floriana Josepha, kterého přivedla na svět polská hraběnka Walewská už o rok dříve, než se narodil Orlík. Tento méně známý syn Napoleona Bonaparta se dožil roku 1868 a za vlády Ludvíka Napoleona vykonával diplomatické služby a v roce 1856 dokonce předsedal pařížskému mírovému kongresu po krymské válce.
[10] A propos, skutečnost, že Německo navrhuje, aby jiný národ byl uznán za pachatele genocidy, je skutečně kuriózní. Je to vlastně vrchol arogance. Rusku se nepodařilo prosadit, aby téměř devět set dní dlouhou blokádu Leningradu, při níž zemřelo více než milión civilistů, uznala OSN jako genocidu spáchanou na ruském (sovětském) obyvatelstvu Němci a jejich spojenci. Stejně tak Rusko neuspělo, když žádalo uznání civilních obětí na Donbase, které zahynuly během osmi let ostřelování ze strany ozbrojených složek pomajdanovského kyjevského režimu. Jako genocida není uznána ani smrt více než 40 000 palestinských civilistů v pásmu Gazy, ke kterému dochází od počátku roku 2024. OSN evidentně pracuje pod vlivem Washingtonu a takzvaného kolektivního Západu, což ji zbavuje legitimity i respektu. Ostatně, RB OSN se nachází v New Yorku, tedy v „americkém zajetí“.
[11] Pro zařazení těchto evropských záležitostí do širšího světového kontextu je užitečným průvodcem rozsáhlá studie historika Josefa Šusty nazvaná Světová politika v letech 1871 – 1914, I. – VI. díl. Vydala nakladatelská a vydavatelská společnost v Praze VII Vesmír v letech 1924 – 1931.
[12] Výraz „slavjanofil“ je zde použit právě jako sarkasmus, neboť fakticky odporuje tomu, jakým způsobem Ignatějev ve Vídni jednal.
[13] Jan Šeba? Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 30. Výraz znamená: „Čert (či Ďábel) je neutrální.“
[14] Tamtéž, str. 31
[15] K osobě Benjamina Disraeliho jsou cenným dokumentem jeho takzvané Intimní dopisy, které vyšly v českém vydání v Praze, v nakladatelství F. Topiče roku 1931, a vedle toho také La Vie de Disraeli od francouzského spisovatele André Mauroise, které vydalo nakladatelství Gallimard v Paříži v roce 1927.
[16] Tamtéž, str. 36
[17] André Maurois: La vie de Disraeli, Gallimard, Paris 1929
[18] Samotný Bismarck se ke konání Berlínského kongresu vyjadřuje ve své autobiografii Gedanken und Erinnerungen, Anaconda Verlag, Köln 2015, str. 489 – 504
[19] Emil Ludwig: Bismarck, Melantrich, Praha 1933, str. 397
[20] Tamtéž, str. 397
