Jan Potměšil, 17. november 2011. Foto: Wikimedia
Zemřel Jan Potměšil (*31.3.1966 – †16.4.2026), herec, který, nebýt jeho handicapu, by dnes hrál v Národním a v každém druhém českém a slovenském filmu.
Herečka Jana Vaňková, která v zimě 1989 čerstvě učila na DAMU, vzpomínala, jak to, že z DAMU do Ostravy vyjížděli dva, učitel Kačer a student Potměšil, ale vrátil se jen jeden, vrhla v prostředí české kultury stín na celou listopadovou revoluci. Její kolegyně Jiřina Jirásková pak líčila, jak po Potměšilově úrazu, ze kterého se jako zázrakem vzpamatoval, celá česká kultura dávala hlavy dohromady, jak to zařídit, aby talentovaný generační herec mohl zůstat u divadla. Studovat režii. Napadá mě: Kdepak dnes člověk vidí takový nezištný zájem společenství o člověka? V našem českém asocialismu je dávno pryč.
Ať už byl bez handicapu nebo s handicapem, je ale třeba říct, že život konkrétně mojí generace, tedy Husákových dětí, by bez Ženy za pultem, Tajemství Ocelového města, O princezně Jasněnce a létajícím ševci, Proč? a bez rolí Jana Potměšila v nich zkrátka nebyl tím, čím byl. Výše přiložený „klip“ z filmu Bony a klid (nevím proč, ale vždy u něj cítím chuť tehdejší módní limonády Top Topic) byl tak pevnou součástí mého dětství, jako mě jinošstvím provázely scény ze seriálu Třetí patro (který notabene napsal kamarád mého táty z gymplu Ivo Pelant), kdy sedmnáctiletý elektrikářský učeň Vojta, který je z dětského domova, najde domov v náručí starší zkušené Ljuby Krbové.
Když jsem v roce 1996 pak po maturitě přišel do Prahy, chodíval jsem (už proto, že to je naproti Divadelnímu ústavu, v jehož knihovně jsem byl pečený vařený) pravidelně do jeho mateřského divadla, Spolku Kašpar, a viděl tam velkého herce bez nohou i naživo v těch nejslavnějších inscenacích: jako Richarda III., jako Charlieho Gordona v Růži pro Algernon… Druhá jmenovaná hra byla vlastně hercovým osudovým příběhem. Příběhem o tom, že tělesné sudbě se těžko utíká, i když je člověk houževnatý sportovní kluk už od dětství. Viz vzpomínka spisovatele Tomáše Frankeho:
„Honza mně vyprávěl o natáčení Tajemství Ocelového města. Je tam záběr, kde letí na balónu varovat Fortunu, že na ně chtějí vystřelit tu mrazící bombu. Střílejí po něm a balón prostřelí. Přelétává hraniční řeku, a jen tak tak, že do ní nespadne. Bylo to udělané tak, že na obou březích byly autojeřáby, mezi nimi lano. Sklonem ramen autojeřábů, jeden výš a druhý níž, byl simulován let šikmo dolů. Jeřábníkům bylo kluka líto, a tak dávali dobrý pozor, aby ho nevymáchali. Jen ho nechali podrážkami bot líznout hladinu.
Ale režiséru Rážovi se to zdálo málo dramatické a nařídil jeřábníkům, aby byli drsnější. Lano se zhouplo a Honza i s maketou balónu zmizel pod hladinou. Pár sekund tam byl, než se lano zase napnulo a vyvleklo ho na břeh. Točilo se to v únoru a docela mrzlo! Naštěstí byl nablízku vytápěný autobus a suché oblečení, to tehdy nebylo úplně obvyklé. Nemělo to žádné zdravotní následky. Jen Honza musel slíbit, že to nikomu neřekne, protože by ho rodiče už nepůjčili na natáčení. Dodržel to, prozradil to až kolem roku 2000, když se točil dokument Tváře českého filmu.“
Jan Potměšil jako symbol nezlomnosti talentu spojeného s vůlí. Symbol národního úrazu. A ode dneška – ještě něčeho: Tajemství Ocelového města. Není náhoda, že Jan Potměšil zemřel právě v době, kdy se Verneův příběh plní ve skutečnosti. Západní civilizace, v tomto příběhu ztělesněná profesorem Janusem, právě fatálně přeplňuje svůj bombový zásobník. U toho, co má následovat, Jan Potměšil logicky už nemusí být. On už v umírajícím Ocelovém městě byl…
Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, vzpomínky Jany Vaňkové, Jiřiny Jiráskové a Tomáše Frankeho
(Vyšlo na krajskelisty.cz)
.jpg){kind=link}