Když si po roce 1999 začaly Spojené státy ukládat do krabičky s nápisem NATO nové přírůstky ze států střední, jihovýchodní a severovýchodní Evropy, a to s hlavním cílem použít je k obkličování a provokování Ruské federace, a tím k proměňování vcelku bezpečné Evropy v Evropu „užitečně“ nebezpečnou, měli američtí i jiní západní oligarchové na mysli také zvyšování svých příjmů na úkor rozpočtů členských států NATO. Všech, nejenom těch „nových“.
Jelikož je „svatou“ povinností členských států NATO nakupovat zbraně a další vojenskou technologii či jiné technologie spojené s vojenstvím u amerických oligarchů a oligarchů s nimi nějakým způsobem na Západě propojených, potom takzvané obranné rozpočty představují hlavně jakýsi povinný poplatek nebo daň pro tuto část západní „supertřídy“, jíž se postupně, spolu s dalšími oligarchy, podařilo nahradit slabou demokracii silnou kryptokracií. (Které si nyní u nás, na Západě, tak hezky užíváme.) Ony zbraně a jiné vojenské technologie jsou v USA pochopitelně úžasně předražené, neboť cílem válek jsou zisky. Je otázkou, zda je americká armáda skutečně nejlepší a nejsilnější na světě. Jisté je pouze to, že každým rokem tone ve stovkách miliard dolarů. Volání po zvyšování rozpočtové „daně z povinné blbosti“ u členských států NATO není ničím jiným než projevem nenasytnosti imperiální kořistnické vrstvy. Její fundamentální zákon zní: „Krmte si mě, ale já nikdy nebudu mít dost!“
Donald Trump je ovšem americký prezident, který se v podstatě už netají tím, že hlavním cílem politiky Spojených států ve světě je nejenom udržení unipolárního (ne)pořádku, tedy diktatury americké oligarchie, ale dokonce její posílení cestou postupného zničení nejenom malých či nevelkých protivníků, ale i dvou hlavních jaderných konkurentů, Číny a Ruské federace. Trumpova agresivita vůči Venezuele, Kubě a nyní v největším rozsahu i proti Íránu, je součástí tohoto projektu. Trump se netají tím, že by nejraději shrábnul pod sebe a pod americkou oligarchii úplně všechny peníze světa a úplně všechny zdroje planety. A až by se jemu a jeho nástupcům (to zatím tají) podařilo takto ovládnout veškeré planetární zdroje a Spojené státy ztratily nádhernou příležitost k novým agresívním akcím na Zemi, nejspíš by Washington zahájil útok na Mars. Pochopitelně se zaručeným tvrzením, že Marťani se chystají napadnout Spojené státy. Západní mediální mainstream, by tento nesmysl ihned rozšířil po světě úplně stejně, jako nyní šíří absurdní argument o tom, že to byl Írán, kdo se chystal zaútočit jako první. Skutečnost, že na Marsu nejsou prokazatelně žádné živé bytosti (nanejvýš snad na nějaké bakteriální úrovni) nemůže hlavnímu mediálnímu proudu na Západě zabránit tvrdit, co si Bílý dům přeje. Neexistence není pro mediální mainstream důvodem připustit, že něco neexistuje.
Donald Trump útočí ovšem nejenom na své protivníky, kteří mu nechtějí dát, co on chce, ale také na rozpočty členských států NATO/EU, a to nyní pod heslem nutnosti zvyšovat údajně obranné rozpočty na 5 procent HDP. Většina malých či nevelkých států EU a evropské části NATO nemá armády vydržované a vyzbrojované pro obranu, ale pouze k účasti na americko-britských ozbrojených akcích označovaných nejčastěji za blahodárné mise. Vládnoucí oligarchické vrstvě ve Spojených státech se pochopitelně nejedná o to, aby členské státy NATO byly obranyschopné, ale aby byly schopny vyslat do amerických válek či válek, které Washington s Londýnem (případně i s Izraelem) vyprovokují, přesně ty jednotky a zbraně, které jsou původcům konfliktů zapotřebí. Proto je jejich výzbroj spíše útočná než obranná.
Ostatně, před vstupem do NATO a předtím, než se jejich „lídři“ začali podílet na provokování Ruska, nebylo v Evropě žádných důvodů k obavám o bezpečí. Dokud tedy v letech 2014/2015 a letech následujících nenastoupila masivní migrace z Afriky a Blízkého východu spojená s terorismem některých radikálních skupin nepřátelských vůči křesťanství a evropské kultuře. Ruská federace si po roce 2000 léčila těžké rány způsobené Jelcinem, Čubajsem a četnými ruskými oligarchy (dnes v západní emigraci a ve stavu ohromné nenávisti k Rusku) spojenými s oligarchy a ekonomy většinou americkými a britskými, kteří dávali Rusku tak dobré rády, že držet se jich Rusové ještě po roce 2000 přivedlo by to Rusko k zániku a západní oligarchii k ohromnému veselí. Dnes se vlastně v proxy válce na Ukrajině a v izraelsko-americké agresi proti Íránu jedná hlavně o to navázat anglosaský smrtící provázek tam, kde ho zlý Putin přetrhl. V Kremlu tohle dobře vědí.
Rusko bylo naprosto spolehlivým dodavatelem levných surovin a kvalitních technologií pro jaderné elektrárny. Zájmem Moskvy bylo obchodovat jako spolehlivý partner a takto inkasovat platby. Hospodářská spolupráce EU s Ruskem nabízela základ k eurasijské ekonomické spolupráci velkých rozměrů, jež byla samozřejmě noční můrou Washingtonu. Rusko mělo vlastně jen jeden jediný problém: Chtělo mít bezpečné sousedství na západní hranici i na hranici jižní. A přesně tímto směrem se tedy Anglosasové vydali důsledně sledujíce Churchillův projev, jenž zazněl na univerzitě ve Fultonu, a jehož neradostné osmdesátileté výročí jsme si mohli připomenout ve čtvrtek 5. března. Projev ve Fultonu byl pronesen v roce 1946. To už měl Churchill za sebou neúspěšný pokus z května 1945, kdy si přál zahájit útok na svého spojence v koalici proti Hitlerovi, na Sovětský svaz.
Tímto projevem ve Fultonu Winston Churchill ovšem odvrátil hrozbu, že po skončení války proti nacistickému Německu a jeho početné evropské koalici by mohl ve světě nastat mír, jenž by se stal základem pokojné spolupráce mezi národy a státy, což by ale výrazně snížilo zisky ze zbrojení a válek. Za něco takového mír zřejmě nestojí. Anglicky mluvící národy, kterým se ne zcela přesně říká Anglosasové, jsou ale přesvědčeni o tom, že právě ony byly jednou provždy předurčeny k vládě nad ostatními národy a státy. Hitler se o vládu nad světem pokusil pro německou rasu. Neuspěl (naštěstí), takže to zase jednou s ovládnutím planety zkoušejí Britové s Američany, možná s Australany a Kanaďany. Ačkoliv se britské impérium právě rozpadalo, Britové byli ochotni předat žezlo Americe a pokračovat s jistou mírou zlobení šéfa v neokolonialismu pod americkým vedením. Postupují vlastně tak trochu jako majitel restaurace, kterou pohltil veliký řetězec, ale který si s vlastníkem onoho řetězce vyjednal pozici vedoucího provozovny. Možná už tehdy se zrodilo heslo, dost možná nějakým omylem a v jiném kontextu připisované Klementu Gottwaldovi, jež pravilo, že „kdo nejde s námi, jde proti nám“. S malým dodatkem: „Tudíž musí být zničen.“ Nyní jsme prostě pouze svědky naplňování tohoto rozšířeného hesla. Probíhá postupná destrukce protivníků s cílem nastolení světového (ne)pořádku již zcela nesnesitelného.
Aktuálním terčem velké nespokojenosti Donalda Trumpa je právě španělský ministerský předseda, Pedro Sánchez. Pročpak? No odvážil se odporovat vládci Bílého domu obranou španělského rozpočtu. Nechce platit daň zbrojařské oligarchii ve Spojených státech víc, než doposud platil. Odmítá převádět rozpočtové peníze ze zdravotnictví, školství a sociální oblasti do zbrojení, a dokonce se opovážil odmítnout poskytnout španělské území k dispozici USA a Izraeli pro jejich agresi proti Íránu. To si tedy dovolil, Španěl, hodně. (Asi Sánchez zapomněl, co všechno si v 19. století vzal Washington od Španělska. Třeba Floridu. Údajně ji také potřeboval z bezpečnostních důvodů, jako teď potřebuje Grónsko.) Jistě, není snadné vzdorovat hegemonu, jehož apetit cíleně vystrašená Evropa podporuje ke své škodě už od konce druhé světové války, a který se po rozpadu bipolárního světa stal už neukojitelný.
Jedna odpoveď
Skvěle napsáno. Díky, pane Šebestíku. S tím termínem „výdaje na obranu“ je to vskutku zábavné, totiž pokrytecké. Všichni mají své výdaje na obranu, ale před kým se vlastně chtějí bránit, když nikdo nemá výdaje na útočení, že? S přáním všeho dobrého, Jiří.