V minulosti noviny a časopisy (jiná média neexistovala) si nehrály na objektivitu, ale otevřeně se hlásily k určitému politickému, náboženskému nebo národnímu či jinému směru. Byla to otevřená hra se čtenáři. Komu byly noviny či časopis blízké, ten si je předplatil domů nebo kupoval na stánku s tabákem. Na jiné tituly se dotyčný u stánku ušklíbnul a šel si po svých.
Potom nastaly časy, kdy se obyvatelstvo v demokratických zemích začalo cítit být součástí otevřené společnosti, demokratické, svobodné, velice rozumné, kultivované, bez předsudků a bez záští, a takto média dospěla k nové orientaci, jež se začala zvát objektivní. Nedbalo se na to, že každý vlastník vydavatelství a nakladatelství je subjektem, že každý šéfredaktor je rovněž subjektem a také každý redaktor přišel na svět coby subjekt. Od množiny subjektů se tedy žádaly objektivní zpravodajství a objektivní publicistika. V principu nebyl takový požadavek nic nemožného. Dokonce někde a po nějaký čas se i naplňoval. Dosahovalo se toho profesionalitou, respektem k žurnalistice jako jistého druhu poslání. A také bylo možné dosahovat určité úrovně a objektivity díky tomu, že novináři bývali (kdysi) často i lidé s jistou úrovní vzdělání včetně širšího kulturně společenského rozhledu. Vzdělání a rozhled novinářům úspěšně bránily v nekvalitní produkci.
Rovněž v časech, ve kterých se noviny a časopisy hlásily otevřeně k určité orientaci a k jistým preferencím, existovaly záruky kvalit žurnalistických produktů. Byly dány smyslem pro odpovědnost novinářů, kteří obsahem textu a kulturním jazykem jednak hájili svoji vlastní novinářskou reputaci, jež byla vždy vystavena kritickým zrakům, ale také tímto profesionálním přístupem bránili přesně ty ideje, které jejich noviny či časopis zastávaly. Prostě nevzdělaná, nekvalitní, jazykově primitivní žurnalistika neměly místo ani v novinách a časopisech, které před objektivitou dávaly přednost jisté stranickosti. Dělaly to ovšem transparentně, své čtenáře nepodváděly tvrzením o objektivitě. Stály na své platformě a tu hájily. Kdo je chtěl číst, ten je četl, kdo si chtěl do nich zabalit zeleninu, ten si do nich zeleninu také zabalil. A propos, tchýně J.-J. Rousseaua si zabalila zeleninu dokonce do stránek jeho posmrtně nalezených rukopisů. No, studenti filozofie se toho aspoň nemuseli tolik učit.
Co se ale stalo s demokratickou žurnalistikou nyní, když jsme dennodenně svědky ohromného úpadku nejenom obsahového, ale i žánrového, stylistického a jazykového? No, především opět platí, že všeho moc škodí. V minulosti býval mediální trh víceméně docela přehledný. I v nevelkých zemích sice noviny a časopisy, později rozhlasové a televizní vysílání, plnilo několik tisíc osob, nicméně publicistika, která se dostávala do celostátního prostoru, bývala dílem jedinců. A ti opět dbali na svoji reputaci. Mohli se mýlit, často se mýlili, neboť chybovat je lidské, ale omyly většinou publicistu docela i mrzely. Nemýlil se úmyslně, nemýlil se aktivně podle zadání. To jen v některých režimech, které nahrazovaly informační poslání médií posláním manipulačním, začínalo být běžné, že „přání se stávalo otcem nejenom myšlenky, ale dokonce i reality“. Tedy něco podobného, co se děje v mediálním hlavním proudu na Západě nyní.
Současná společnost vůbec dospěla do stádia, ve kterém není důležité, co skutečně existuje, ale jak se věci prezentují. Ostatně, také studenti na mnohých školách jsou vedeni hlavně k prezentaci toho, co vyčetli z googlu či jiných vyhledávačů a co si stáhli do počítačů formou graficky hezky vyvedených barevných stránek. Vyučující pak dojatě hledí na promítací plochu, na které se prezentace studentů třpytí ve všech barvách. Načež vyučující píší: „započteno“. Ano, prezentace, nikoliv tichý osamělý ponor do objemných svazků v univerzitních knihovnách. Ale to jen na okraj, snad k duchu doby.
Jelikož skutečnost přestala být objektem zájmu, ztratilo smysl zaměstnávat v žurnalistice novináře, kteří by se vydávali po stopách skutečnosti a potom si jednotlivé informace sami vyhodnocovali na základě jejich hodnoty, smyslu a významu. Tato pracná cesta vyžadující nezávislého tvořivého ducha oddaného hledání pravdy a souvislostí začala ztrácet na významu. Tak jako při výuce matematiky, je-li známý výsledek rovnice, není třeba rovnici složitě luštit. Výsledek se jednoduše opíše a je vymalováno, tedy vypočteno. Současná média, a platí to skoro výhradně jen pro média hlavního proudu, znají každý výsledek předem. Západ a Ukrajina dobře, Rusko a Čína špatně. Tohle se naučí úplně každý. Kvůli tak jednoduchým výsledkům pochopitelně netřeba zaměstnávat matematiky. Proto se média hlavního proudu začala hemžit elévy a paralelně vyprazdňovat skutečnými novináři. V současné době mezi komentátory a analytiky, jejichž produkty se dají číst a mají smysl (netřeba s nimi pochopitelně vždy souhlasit), není alespoň v ČR (jinde to je možná podobné) žádný kmenový zaměstnanec žádného média hlavního proudu, dokonce až na převzácné výjimky ani žádný externí spolupracovník. Vyčištěno od publicistů. Mnohde vyčištěno dokonce i od zpravodajů.
Prudký pokles úrovně médií hlavního proudu, tedy těch s největším prostorem pro ovlivňování občanů, vadí jen lidem, kteří mají tradičně vyšší nároky na žurnalistiku a kteří její úpadek vnímají. Zároveň ale také v médiích platí to, co je obecně osudem i samotné kultury. Tedy, že nepoznaná kultura nikomu nechybí. Člověk, který nikdy v životě nespatřil divadelní představení, nešel na koncert filharmonie nebo necestoval po evropských galeriích výtvarného umění, nebude vůbec smutný, pokud by divadla, koncertní sály a galerie zmizely ze světa. Kdo nečte knihy, ten neprožije šok při pohledu na knihovnu v plamenech. Eskymákům jistě nechybí písečné pláže zalité sluncem pod palmami, podobně jako obyvatelům tropů pohled na ledního medvěda plovoucího na ledové kře. Jistě, v časech televize a internetu toto nemusí platit úplně, ale je otázkou, zda může být v iglú kvalitní signál? Spíš lidé, kteří denně zápasí s drsnou přírodou, mají jiné starosti než surfovat po internetu. Ovšem, jistě obecně platí, že když člověk něco nepozná, tak mu nepřítomnost toho, co nepoznal, nemůže chybět. Jak by to neexistovalo.
Naše současná doba nám předvádí denně, kolik tradičních hodnot přestává chybět generacím, které se již narodily do světa bez těchto hodnot. Mají jiné hodnoty, hodnoty se rodí vždy a jiné zanikají. Zanikání starších hodnot pochopitelně trápí hlavně či jedině generace, které se s nimi sžily a jsou pro ně cenné. Ve virtuální komunikaci lidí, která začala rychle splývat s mediálním prostorem, neboť různé platformy se otevřely v podstatě úplně každému, se zrodil nový zpravodajský i publicistický styl, jaký si pro sebe vynašel úplně nový jazyk a s ním novou stylistiku. Obojí je zkratkovité, často velice povrchní, někdy málo kulturní či vysloveně vulgární. Tato komunikace zahltila komunikační prostor, takže tradiční žurnalistika, která se snaží udržet pozice vedle médií hlavního proudu, se stala už zcela žurnalistikou alternativní, menšinovou, vyhledávanou jen omezeným okruhem adresátů, těch, kterým jejich poznaná kultura chybí.
Pokud kritický čtenář, divák nebo posluchač sleduje alespoň titulky v hlavním mediálním proudu a tu a tam se odváží vpustit si do hlavy a do duše i něco z obsahu jednotlivých produktů, bývá zaskočen myšlenkovými sledy autorů. Bývá neuvěřitelné, co z čeho oni vyvozují. Nač kladou důraz, k čemu všemu nepotřebují důkazů, jak snadno přijímají závěr, jaký odporuje skutečnosti. Fakt, že současné zpravodajství v médiích hlavního proudu směšuje zpravodajství s publicistikou v jakýsi podivný hybrid, je doložitelný téměř v každém článku, v každém šotu. Osobní názor zpravodaje či spíše ideologie redakce a majitele média proniká do zpravodajství od samého začátku. Postoj zpravodaje a média je víc než zřetelný. Ale inovace tohoto druhu postupuje ještě dál. Zpravodaj neváhá čtenáře, posluchače, diváka dokonce instruovat, jak má zprávu, která není zprávou ale návodem k myšlení, sám vyhodnotit. Součástí tohoto druhu zpravodajství, které není zpravodajstvím, ale politickým školením mužstva (na vojně jako PŠM) i ženstva, je vlastně jakási cestovní mapa. Ve strukturách EU je pojem „roadmap“ (road map) nesmírně populární. Kam EU tato „cestovní mapa“ právě dovádí, je docela zřejmé.
Publicistika je od objektivního zpravodajství striktně oddělena právě tím, že umožňuje otevřený dialog publicisty se čtenářem či jiným adresátem jeho textu. Také subjektivita publicistiky má ale svá omezení. Ta jsou dána informovaností, rozhledem, zkušeností, znalostmi, kulturou, profesionalitou a smyslem pro odpovědnost autora. Publicista nikoho nesvádí, nenutí, nevede směrem, který si přeje on nebo jeho médium, pouze nabízí fakta uspořádaná podle důležitosti, smyslu, významu a nabízí je s patřičnou logickou argumentací takovým způsobem, který umožňuje adresátovi jeho sdělení utvořit si na věc vlastní názor. Publicista své mínění nevnucuje, pouze je předkládá jako možnost, nabízí je k úvaze, neboť je zřejmé, že dříve, než začal psát, tak sám věc promyslel. Publicista holé zpravodajství, objektivní nezaujaté zpravodajství shrnující pouze ono „kdy, kde, co, jak a proč“, doplňuje o něco, čeho si všimnul díky své novinářské zkušenosti, díky srovnávání s jinými událostmi, a co může pomoci čtenářům, divákům nebo posluchačům nabídnout pohled, jaký z pouhého zpravodajství omezeného na holá fakta, zpravodajství bez kauzality, bez souvislostí, rešeršních dat a bez historie, nemusí vyčíst. Publicista není průvodcem na scestí, ale Vergiliem Dantovým.
