Pokus odhadnout výsledek „míru“ ve válce Západu s Ruskem

Je zřejmé, že při jednání mezi Vladimírem Putinem a Donaldem Trumpem na Aljašce narýsovala ruská strana červenou linii podmínek, ze kterých v žádném případě neustoupí. A stejně tak je patrné, a dá se to i docela dobře vyčíst ze současných veřejných vystoupení ruského prezidenta a jeho ministra zahraničí, Sergeje Lavrova, že americká strana hranici ruské neústupnosti pochopila a je připravena ji akceptovat výměnou za některé formy poválečné spolupráce mezi USA a Ruskem. Nejspíš pouze v tomto směru Putin nabízí ústupky. Ve věci ruské bezpečnosti nemůže a nesmí učinit ani krok za červenou linii.

Skutečnost, že se po návratu z Aljašky Moskva dozvěděla o amerických sankcích, že se Donald Trump setkává se souborem pátých kol u vozu, tedy s takzvanými evropskými lídry (označení se nevztahuje na V. Orbána a R. Fica, jinak ale na všechny), že jedná se Zelenským, že Washington krade dvěma velkým ruským společnostem jejich filiálky mimo teritorium Ruské federace, to všechno a mnohé jiné je součástí komplikované šachové hry, kterou musí Donald Trump hrát, neboť je tak trochu osamoceným vojákem na bitevním poli.

Na něm se vede bitva především za zisky západní oligarchie, dále za moc v samotných Spojených státech, z níž plyne snaha o udržení americké hegemonie, toho úplně nejhoršího možného uspořádání na planetě. Vedle toho je třeba odhánět rukou komáry a ovády, které vysílají „zneuznaní lídři“ států EU a Evropská komise, jimž se tuze nelíbí, že si i jejich vlastní občané začínají všímat, jak se oni ohromně nehodili a nehodí pro vládní funkce a prezidentské úřady. Mír s Ruskem, který Rusku umožní vyřešit aspoň mírnou většinu prvotních příčin, pro které se Moskva chopila zbraní a vytvoří na Ukrajině takovou situaci, která Moskvě dovolí během následujících let, a to spolu s významnou částí ukrajinské populace, mírovými prostředky dořešit zbytek, představuje transparentní porážku EU i NATO. Přičemž Spojeným státům se ale podaří působit dojmem, že nejenom nepatří k poraženým, ale jsou dokonce mírotvorci. Inu, žhář nejlepším hasičem…

Mezi velmocemi se jedná způsobem, který je ostatním státům nedostupný. Na Západě však existuje něco, čemu se ještě prozatím říká občané. A kvůli těmto občanům je nutné provádět různá eskamotérství. Trochu zaútočit, potom maličko ustoupit, sem tam úkrok stranou a přátelský úsměv. Potom zase zlostně svraštěné obočí. Tam se něco prodá, jinde koupí, slíbí, odmítne, ukradne, nějaký ten neplánovaný podraz k tomu. Ale aby to nebylo tak jednoduché a věci nešly úplně podle plánu, unikají utajené informace do médií, tajné služby pracují podle zadání a média podle bujné fantazie. Pracují nejenom inteligentní a zkušení lidé, ale k mikrofonu přistupují i ti, kterým nebylo, jak se říká, „shůry dáno“, díky čemuž získali vysoké státní funkce.

V takovémto mumraji navzájem protichůdných informací je těžké udržovat pozornost na Ariadnině niti, jež umí vyvést člověka z labyrintu vysoce nemravné politiky. Je to jako vybrat si jednu molekulu v látce a snažit se sledovat konkrétně ten její pohyb. Opravdu, nic snadného, ale při pochopení, že nikdy a nikomu, zejména na oficiálním Západě, nejde o právo a spravedlnost, dá se toto nemožné učinit možným. Nebo alespoň maličko předvídatelným či odhadnutelným.

Pokud se hlavním aktérům šachové partie nevymkne hra z rukou a pokud do hry nezasáhne nečekaně někdo či něco z některé země EU nebo, a to především, z Velké Británie, potom by k jakémusi alespoň provizornímu vyřešení horké fáze proxy války Západu s Ruskem skutečně mohlo dojít. Dokonce možná i do letošního Silvestra. Jejím výsledkem by mohlo být a) rozhodnutí o neblokovém a nejaderném statusu Ukrajiny, tedy také o nevstoupení do NATO. Vstupu Ukrajiny do EU Kreml rád požehná, neboť nic tak neurychlí rozklad EU jako kus Ukrajiny uvnitř. Nehledě na to, že EU dost možná tikají hodiny neúprosně i bez Ukrajiny. Za b) by mohlo být výsledkem dohody uznání čtyř teritorií Novorossije (včetně Donbasu) ruskými, a pochopitelně i Rusy v 18. století dobytý a trvale ruskojazyčný Krym. Fakt, že státy EU přiznání regionů jako součásti Ruské federace neuznají (možná až na výjimky), nemusí vadit, pokud status quo uznají Spojené státy. Z hlediska bezpečnosti bude důležitá klauzule ve smlouvě, jaká případný pokus Kyjeva dobýt tato území někdy v budoucnu označí za porušení mírové dohody. To by mohlo stačit. Zrodí se tak pouze dualita zeměpisných map, kdy mapy ruské a americké budou mít východní část Novorossije a Krym v barvě ruské, zatímco žáci v zemích EU se budou učit, že jsou tyto regiony ukrajinské, leč okupované Ruskem. Zeměpis se tak přiřadí k dějepisu, ve kterém se děti v některých zemích už také učí, že to červené kolečko je ve skutečnosti zelený čtvereček.

Dalšími ústředními body případné mírové dohody budou skutečnosti, jejichž dodržování bude na Ukrajině obtížné právě do doby, než se v zemi změní šovinistický extrémně zkorumpovaný pučem zrozený prozápadní režim v něco alespoň vzdáleně připomínajícího demokracii, tedy v nějakou obdobu toho, co vládne na Západě, ale třeba jen částečně kompatibilního s Ruskem. Jedná se tedy c) o obnovu statusu ruského jazyka, kterým stejně mluvila vždy většina Ukrajinců; a za d) o obnovu práv a postavení pravoslavné církve, což bude velice trápit ty nepřátele všeho východního, kteří se těšili na zánik pravoslaví a vůbec religiozity na Ukrajině.

Obojí půjde pochopitelně velmi těžko a bude narážet na spoustu potíží. Ale pokud se podaří Ukrajinu denacifikovat (nebude to snadné), mohlo by se v horizontu dvou tří generací podařit tyto cíle uskutečnit. Americká vize, že Ukrajina si bude držet i v mírovém stavu armádu o 600 tisících vojácích, vize upravená unijně-kyjevskou touhou po 800 tisících, je sama o sobě nesmysl, neboť stát se 25 – 30 milióny obyvatel, země se zničenou ekonomikou a zadlužená na sto let dopředu, může být schopna jen stěží uživit, šatit, cvičit a vyzbrojit armádu maximálně se 100 tisíci vojáky pravidelných jednotek. I toto číslo je přitom hodně velkorysé. Unijně-kyjevský početní nesmysl by z Ukrajiny dělat stát mající nejméně třikrát tak početnou armádu než nejmilitarističtější státy EU. Otázka, proč si EU přeje, aby Ukrajina měla tak velkou armádu, jakou neuživí, je snadno k zodpovězení. No přece, aby mohli Ukrajinci pokračovat ve válce proti Rusku, až se Západu zase podaří válku vyprovokovat. Pokud by měla Ukrajina armádu početnější než sto tisíc vojáků a vojaček, pak by ji musela živit, šatit, cvičit a vyzbrojovat opět Evropa, samozřejmě z peněz odeslaných přednostně oligarchům v USA.

Uzavření nějaké mírové dohody mezi Ukrajinou a Ruskou federací ovšem naráží na problém přímo fundamentální. Ukrajinu reprezentuje kyjevský režim, jehož rodokmen napsaný krvavým pučem v roce 2014 sám o sobě zpochybňuje legitimitu toho režimu. Porošenko i Zelenskyj se dostali k moci likvidací opozice a politických odpůrců. Bylo to s nimi jako s olympijským vítězem, který běžel závod úplně sám a takto se sám i postavil na nejvyšší stupínek vítězů. Ale i kdybychom nebrali v úvahu samotnou „kvalitu“ režimu vládnoucího v Kyjevě, i tak spočívá problém v osobě rok a půl nelegitimního prezidenta Ukrajiny, Volodymyra Zelenského. Jeho případný podpis na jakékoliv smlouvě nemá cenu ani použitého inkoustu. Legitimitu má snad pouze ukrajinský parlament, tedy Verchovna Rada. Pro Rusko je tento fakt docela užitečnou kartou ve vějíři. Může ji kdykoliv vytáhnout a hodit na stůl.

Pátráme-li po možných výsledcích mírových jednání v tomto konfliktu a přiznáme-li si, že se nám nedostává nejdůležitějších informací, tedy toho, na čem se Vladimír Putin s Donaldem Trumpem skutečně dohodli a jak silné karty drží v rukou úhlavní nepřítel Ruska, tedy velká Británie, pak jsou naše úvahy pouhými hypotézami. S jistotou lze říci jen to, co říká americký profesor John Mearsheimer, a sice že i po uzavření nějaké formy míru zůstanou vztahy mezi EU a Ruskou federací toxické. Ovšem úhlavním nepřítelem Ruska bude i nadále Velká Británie, respektive britské „elity“, které se konzervativně drží nejméně pětisetleté anglické tradice spočívající v rozbíjení všeho, co hrozí stabilitou, mírem, bezpečím a prosperitou na evropském kontinentě. Nepřekvapuje, jak velká část britské aristokracie a velké buržoazie (více méně Cliveden House, jeho členové tehdy přezdívaní jako „clivedenci“) obdivovala a podporovala Adolfa Hitlera, zvláště v naději, že to bude on, kdo se ujme realizace neuskutečněného plánu západními demokraciemi stanoveného na léta 1929/1930, jenž spočíval ve vytvoření velké „koalice ochotných“, která by zničila bolševické Rusko, tedy v té době už Sovětský svaz. O bolševismus se sice jednalo také, budil na Západě strach ze šíření, ale až tak na sto padesátém místě. Na prvním až sto čtyřicátém devátém místě byla tehdy, stejně jako dnes, KOŘIST!

Profesor Mearsheimer předpokládá, že toxickými budou i nadále vztahy také mezi Ukrajinou a Ruskem. Pokud by se ale podařilo dosáhnout změny režimu v Kyjevě, a to ne nutně v proruský, ale alespoň v méně závislý na rusofobním Londýnu, pak by se časem snad mohlo podařit obnovit normální vztahy mezi Ukrajinci a Rusy. To samozřejmě bude velice vadit nepřátelům Ruska, neboť s vůči Rusku přátelskou Ukrajinou a se spojeneckým Běloruskem je Rusko silnější. Toho se bál už i Adolf Hitler. Nepřátelé Ruska si přejí mít Rusko bez Ukrajiny, bez Běloruska, tedy bez historických ruských zemí, s bednami dynamitu uloženými i se zápalnými šňůrami v blízkosti hořící svíčky v měkkém podbřišku na Kavkaze a ve Střední Asii. A se Sanduovou v Moldavsku… Rusko bude stále, po celé věky obklopeno nepřáteli, skutečně jako obrovský medvěd, kolem kterého krouží lovečtí psi. Je totiž velké, odhodlané k zachování nezávislosti i vlivu a z hlediska zdrojů a surovin v podstatě nekonečně bohaté. A lovci mají velký apetit na medvědí tlapy, a jejich psi by si taky rádi pochutnali aspoň na kostech. Víc nedostanou. Je to celé odporné, ale pro kořistnickou civilizaci koloniálního Západu typické a zřejmě nevyléčitelné.

A tak svět namísto toho, aby všichni svorně spolupracovali na řešení celoplanetárních problémů, které narůstají i bez lidského zapříčinění, prostě z podstaty samotné existence, si tito navzájem škodí, jak jen dokážou. Opravdu civilizovaný a inteligentní mimozemšťan by si při pohledu na současné politiky na Zemi (zvláště na Západě) vyklepal prstem na čele důlek, co nejrychleji nastartoval raketu a s mávnutím rukou nad marností všeho počínání odletěl.

Post skriptum: Vladimíru Putinovi se na Západě vytýká, že nechce připustit kompromisy. Ale copak není obrovským ruským kompromisem už jen fakt, že Moskva netrvá na návrat hranic NATO před rok prvního posunu této výhradně jen útočné aliance k ruským hranicím, tedy před rok 1999, kdy Česká republika, Polsko a Maďarsko měli jako první „tu čest“ stát se periferií západního kolonialismu, imperialismu a militarismu. Inu, dobro došli!