V pondělním článku nazvaném Válka Ruska s NATO přinesl jeho autor, profesor Oskar Krejčí, přehledné srovnání vojenských potenciálů 32 států NATO versus Ruské federace, ze kterých jasně vyplývá, že původcem eskalace konfliktu není Rusko, ale neodpovědně se chovající politické „elity“ členských států NATO. Navíc je z analýzy evidentní, že státy NATO skutečně nemají absolutně jiný důvod pro zvyšování vojenských rozpočtů, než snahu ještě více krmit svůj vojensko-průmyslový komplex. Hybatelem takzvaného strachu z ruské hrozby je tedy úplně obyčejná chamtivost po ziscích, ne potřeba obrany před Ruskem.
Statistické srovnání vojenských potenciálů ve vzorci třicet dva versus jeden (tomu se asi říká západní pojetí fair play) nezohledňuje řadu faktorů, na které autor analýzy upozorňuje. Zmiňuje, že se mění strategie i technologie moderní války, že se válkou na Ukrajině ukázalo nečekaně mohutné využití dronů a že o úspěchu v boji samozřejmě rozhodují také bojové zkušenosti, odhodlání vojáků, kvality velitelských sborů, vnitřní stabilita státu, podpora vedení země ze strany obyvatelstva a desítky dalších faktorů, jaké relativizují odhady úspěchu založené na pouhém sběru statistických dat, jaká mluví jednoznačně ve prospěch 32 států NATO. Je asi docela logické, že 32 států má dohromady vyšší HDP než stát jediný, byť velký, a že dokáže vyslat do války více vojáků i zbraní než onen jeden jejich soupeř. Možná bych zde pouze doplnil, že svoji významnou roli hrají také energetické a surovinové zdroje států, které se ocitnou navzájem ve válce, což je faktor, který ale ruskou pozici spíše posiluje.
Zároveň je, podle mého mínění, asi nutné při posuzování šancí Ruské federace v případné otevřené války s NATO (válka pochopitelně běží už dávno, pouze se v ní NATO skrývá) vzít v úvahu skutečnost, že proxy válka Západu proti Rusku, která probíhá horkou formou na Ukrajině, není vůbec izolovaný konflikt mezi Západem a Ruskem, ale že v této válce v podstatě bojuje Rusko na straně těch vojensky i hospodářsky silných mocností, které usilují o nahrazení americké hegemonie multilaterálním systémem. Jsou mezi nimi národy, velice staré a vyspělé civilizace, které celá staletí trpěly koloniální nadvládou Západu, jaká přivodila jejich dočasné vyřazení ze soutěže. A do ní se tyto státy v posledních desetiletích rychle vracejí a nabízejí nikoliv snad odplatu, ale komunikaci a spolupráci, tedy spravedlivější svět. V jistém smyslu bojuje tedy Rusko nejenom za sebe, ale i za tyto své partnery usilující o nahrazení diktatury USA a západního (neo)kolonialismu. A tak soudím, že ty země, na prvním místě jsou to asi Čína, Indie a Brazílie, si dobře uvědomují, že konflikt Západu s Ruskem není záležitostí pouze Ruska, které bylo liberální oligarchií Západu donuceno k boji. Možná bylo k boji pouze donuceno jako první z nich. Ruská federace je nenahraditelnou součástí tohoto uskupení států takzvaného globálního Jihu (BRICS+ ŠOS) a jako takové nemůže, ba nesmí být svými partnery opuštěno.
Čínští představitelé se nedávno nechali slyšet, že případná porážka Ruska, zničení Ruska, není vůbec v jejich zájmu. To je sice řečeno diplomaticky a nekonfrontačně, nicméně velmi jasně. Pro Čínu by ovládnutí Ruska, jeho zdrojů a potenciálu Západem, především asi Spojenými státy, znamenalo akutní ohrožení. Proto je asi třeba počítat s tím, že v případě, že by neodpovědné politické síly NATO donutily Rusko k otevřené válce s touto Aliancí, tak jako je donutily po osmi letech marné ruské snahy o dosažení míru na Ukrajině (Rusko bylo ve skutečnosti jedinou zainteresovanou stranou, která se snažila vyhnout válce) vstoupit do války mezi kyjevským režimem a Donbasem, že by v tom případě Rusko nezůstalo samo. Je docela možné a jistě to přispívá i ke klidu ruského prezidenta, Vladimíra Putina, že existují mezi Ruskem a Čínou předběžné, pochopitelně tajné dohody o rychlém uzavření otevřeně obranné vojenské aliance v případě akutního ohrožení některé z obou mocností, a to konkrétně ze strany NATO. Možná taková dohoda čeká v důkladně vypracovaném stavu jen na dva podpisy. Možná by byla uzavřena právě se zdůrazněním, že by se jednalo o alianci, jejíž funkcí by byla obrana proti útoku výhradně a jedině ze strany NATO. Nebude-li zbytí, tedy může vzniknout jakési AntiNATO! Je to jistě spekulace, ale odpovídá vysokému stupni ohrožení Ruska ze strany NATO a potenciálně i Číny ze strany USA a Japonska, možná i Austrálie, Filipín, Jižní Koreje. Tak jako byla v Evropě už nejedna válka Západu proti Rusku (SSSR), byla ve východní Asii také už nejedna válka Japonska proti Číně. Staré negativní vzorce se v dějinách rády opakují. Ty pozitivní už méně.
Takže k potenciálu Ruské federace by dost možná bylo nutné přičíst i vojenské potenciály Číny. Zřejmě také Severní Koreje, jejíž armáda je v poměru k velikosti populace skutečně veliká, nemluvě o jaderném potenciálu. Možná také potenciály dalších států. Celý takzvaný globální Jih má už dávno dost západního (neo)koloniálního diktátu a bezohledné arogance západní liberální oligarchie reprezentované právě osobami, které jsou momentálně u moci, a to především ve většině zemí Evropské unie a evropské části NATO, což jsou už militantní siamská dvojčata. Vojenská porážka Ruské federace by de facto zničila naděje na postupnou změnu světového pořádku. Vrhla by vývoj zpět, dokonce ještě k upevnění západního diktátu a (neo)kolonialismu.
Válka je, bohužel, stále, po celé dějiny, normálním stavem existence národů a států. Lidstvo se nedokázalo a nejspíš nikdy nedokáže vymanit ze základního zákona živé hmoty, jímž je požírání jednoho tvora jiným, který je pak vzápětí sežrán zase jiným. Živé hmotě byla vložena do programu agresivita a lidstvo navzdory obrovských kulturním výtvorům a dokonalým technologiím se nedokáže agresivity, jež z války činí přirozený stav existence, vymanit. Zatímco všechny živé tvory vede k agresivitě hlad nebo volí boj kvůli skutečnému ohrožení, pro zajištění práva na potomstvo, kvůli ochraně potomstva a pro zajištění teritoria, pak člověk k těmto motivům přidal jeden, jaký všechny ostatní učinil v podstatě vedlejšími. Člověk je agresívní z chamtivosti, z touhy hromadit, krást, vládnout, ovládat, diktovat a užívat si privilegií. Lidský intelekt se zde vložil do nepravých služeb. A člověk z těch služeb nedokáže odejít.
Západní „elity“ si zvykly vládnout, diktovat a užívat si pocitu výjimečnosti, dokonce nadřazenosti. Zvykly si dobývat, diktovat, hrozit a trestat. Zvykly si žít a mít úspěch na úkor slabších. A tenhle exkluzívní svět pro ně právě končí. A jelikož se nedokážou vzdát diktatury a exkluzivity úspěchu na úkor slabších a submisivních, tak západní „elity“ zuřivě hledají cesty, jak si udržet moc násilím. Podněcují krize, organizují krvavé převraty, financují kolony rozbíječů států, neštítí se vydržovat si teroristy dokonce i šovinisty, štvou proti sobě národy, ruší volební výsledky, pokud jim nevyhovují, vedou války cizíma rukama, vyhrožují, uvalují sankce a přitom se uzaklínají svobodou a demokracií. Strach ze ztráty moci nahrazují slovy o „ohrožení demokracie, svobody a západních hodnot“. Takže, jestliže někdo hledá opravdu poctivě skutečné příčiny současných válek, pak téměř v úplně všech případech dojde na adresu západní oligarchie. Přesně tam „bydlí“ příčina současného rozvratu.
Ilustrácia: Pixabay
Vojenští velitelé v zemích NATO, jak upozorňuje profesor Krejčí, si dovedou dobře spočítat rizika otevřené války s Ruskem a pochopitelně vědí, že Rusko skutečně není ve světě izolované. Fanaticky ve prospěch militaristických struktur Západu pracující „politici“ EU/NATO ovšem nedbají na rizika a konflikt snaživě eskalují. Řada ruských komentátorů a politologů už dlouho upozorňuje na skutečnost, že západní eskalace konfliktu s Ruskem se zakládá na neochvějném přesvědčení západních „elit“, že Ruská federace nepoužije taktické ani strategické jaderné zbraně, a to dokonce ani v případě SMRTELNÉHO OHROŽENÍ! Že Rusko bude prostě umírat a na úmrtním loži bude mít vedle sebe položen odpočívající nepoužitý největší jaderný potenciál planety. A s posledním vydechnutím snad Moskva dokonce požehná svému nepříteli. Asi dost romantická představa.
Západní „lídři“ si nejspíš vůbec neuvědomují, že touto sázkou na ruskou zdrženlivost skládají Moskvě vlastně veliký civilizační kompliment. Sázejí na to, že Rusko je na takové kulturní výši, že jaderné zbraně nepoužije ani ve chvíli, kdy mu bude hrozit zánik, zatímco Spojené státy svrhly dvě jaderné zbraně (pravda nevelké síly, jiné ještě neměly) v situaci, kdy jim nehrozilo v podstatě vůbec nic. Jen tak, jako demonstraci síly. Západní „lídři“ si možná někde v koutku duše uvědomují, že jsou dědici nevyléčitelné koloniální arogance, jaká se nezastaví vůbec před ničím, zatímco Rusům je syndrom nadřazené „panské rasy“ cizí. Pokud by takové uvědomění bylo, jednalo by se o vzácnou sebekritiku západních politických „elit“. Těžko si ji ale představit. Nezapomeňme ani na to, že v téže době, kdy USA shodily dvě jaderné bomby na Japonsko, tak také masivně konvenčními náložemi bombardovaly Tokio, a to hned dvakrát po sobě. V obou případech přišlo o život více než sto tisíc obyvatel. A o dvacet let později Spojené státy užily chemické zbraně během agrese ve Vietnamu. Opravdu, tohle je asi jiná mentalita, než jakou vládnou Rusové, kteří se cílenému bombardování civilních cílů na Ukrajině, nakolik je to možné, usilovně vyhýbají.
Ovšem několik ruských komentátorů příležitostně, ale už i docela často, vyzývá Kreml k akci, jaká by Západ přesvědčila, že v předpokladu sebevražedné zdrženlivosti Ruska se nebezpečně mýlí. Prvním krokem tímto směrem byla změna jaderné doktríny Ruska. Podle její nové formulace by Rusko v případě ohrožení mohlo zasadit první jaderný úder. Rusko se snaží vyvíjet hypersonické rakety, které disponují ohromnou ničivou silou, aniž by byly nutně vybaveny jadernou náloží. A proti kterým nemá NATO obranu. Například takzvaný „ořešník“. V Kremlu na rozdíl od některých zemí EU ale naštěstí nesedí dobrodruh, hazardér a neodpovědný státnický amatér. Nesedí tam ani člověk přesvědčený o nadřazenosti ruského etnika nad jinými etniky, pro jakého by svržení jaderné bomby nepředstavovalo žádný morální problém. Takové mentality bychom se asi měli obávat u úplně jiných vůdců.
Je skutečně otázkou, jaká jaderná mocnost by sáhla k užití těchto zbraní také v případě, že jí by nehrozil zánik? Nejspíš by to byla taková země, která by mohla počítat s ochotným a úplným pochopením Západu. Rusko by Západ samozřejmě v žádném případě nepochopil. U Ruska neexistuje a nikdy neexistoval ani jediný důvod, jaký by byl Západ kdy ochoten pochopit. Pro Západ je Rusko prostě plánovitě a systémově nepochopitelné. Tohle všechno Moskva samozřejmě ví velice dobře, takže je jasné, že Rusové by k použití jaderných zbraní musely mít skutečně existenční důvod. Bylo by záhodno, aby jim jej NATO nikdy neposkytlo. Zatím to tak nadějně ale nevypadá.
Západní „elity“ zahájily válku proti Rusku v podstatě okamžitě po bolševické revoluci. Vedly ji nejprve prostřednictvím podpory ruské domácí (bělogvardějské) opozice, pak pomocí vojenských intervencí, podporou západoukrajinského nacionalismu, cestou finanční i přímé vojenské podpory Polska během takzvané polsko-ruské (sovětské) války. Připravovaly mohutnou koalici pro válku se Sovětským svazem někdy na léta 1929/1930. Situace se ale nakonec vyvinula tak, že se tohoto „úkolu“ ujalo nacistické Německo ve spolupráci s jeho četnými spojenci. Západní „elity“ odmítaly Moskvou nabízený vznik protihitlerovské koalice, opíraly se přitom o alibi, které jim poskytlo Polsko a Rumunsko obávající se postupu sovětských vojsk přes jejich území, ale hlavně mající už podepsané dohody s Německem (Polsko už od roku 1934). Britové a Francouzi dali nejprve československému prezidentu E. Benešovi jasně najevo, že s případnou sovětskou pomocí proti Německu automaticky ztrácí naději na pomoc jejich. V podstatě takto smýšlel i velký český kapitál. Raději Hitler než bolševici. Beneš rezignoval, ale jeho rezignace na západním přístupu k Československu nic nezměnila.
Britové a Francouzi takto cestou Mnichovské dohody, na níž si koncem září současný mediální mainstream nevzpomene, darovali Hitlerovi de facto nejenom české pohraničí, ale následně i celé již díky Mnichovu 1938 bezbranné české a moravské území. České země byly bez pohraničí jako obležené město se strženými hradbami. Tím, že Hitlerovi takto západní demokracie věnovaly také kompletní vojenský arzenál Československa, jedné z nejlépe vyzbrojených evropských zemí, usnadnily Německu napadení Polska a další výboje. A to všechno bylo dílem tehdejšího francouzského a britského „spojenectví“. Důsledky zrady a fašizace některých domácích kruhů v prosinci 1938 zabily spisovatele Karla Čapka, po celý život obdivovatele Francie i Anglie. Stejně jako později Stefan Zweig ani Čapek nevydržel děsivý propad reality. Třebaže bezprostřední příčinou Čapkovy smrti byl zápal plic, tou příčinou opravdovou byla beznaděj při pohledu na mohutné vzepětí nenávisti.
Nakonec Britům nezbylo než spojenectví s Moskvou se skřípěním zubů přijmout. Sňatek z nezbytí a už před oltářem s přáním brzkého rozvodu. Sověti ve válce s nacistickou koalicí zvítězili, SSSR se v důsledku ohromných ztrát nerozpadl, jak se západní „elity“ těšily, a tak se válka západních „elit“ s Ruskem přesunula do formátu „studené války“. Z ní Moskva vystoupila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století s neskutečně naivní nadějí, že to Západ přijme jako nabídnutou ruku, a takto změní svůj tradiční nepřátelský koloniální přístup k Rusku. Největší omyl celých tisíciletých dějin Ruska! Nestalo se. Rozpad SSSR, zánik bipolárního světa, konec Varšavské smlouvy, sjednocení Německa, plané sliby Západu Moskvě, předání bývalých sovětských satelitů i sovětských republik do sféry vlivu Západu a k obrácení proti Rusku, to vše a mnoho jiného tvořilo prolog k novému tlaku vůči Rusku. Válka pokračovala, až vyvrcholila západní podporou ukrajinského šovinismu. Západem hozenou ukrajinskou rukavici Moskva nakonec nerada, velice nerada, v únoru 2022 zvedla. Chtěla ji skoro ihned zase vrátit, ale Západ, který válku chtěl, do jejího vyprovokování vložil možná čtvrtstoletí odporně usilovné práce a desítky miliard dolarů a eur, vrácení hozené rukavice nedovolil. To by tak hrálo, Rus konečně spadl do nastražené pasti a teď by se z ní snažil vyklouznout? Ani nápad! Válka! A neodpovědné politické „elity“ Západu brání míru ze všech sil nadále. Možná až do hořkého konce. Tolik asi ve stručnosti jako malé résumé.
Jak tohle soustavné podněcování ze strany západních politických „elit“ směřující k rozšíření války s Ruskem skončí, lze odhadnout stěží. Je to z jejich strany krajní neodpovědnost, avanturismus, bezohlednost a arogance v jednom balení. Nadějí je snad to, na co nejspíš původně spoléhala Moskva, a sice že samotní Ukrajinci svrhnou současný zkorumpovaný nedemokratický kyjevský režim a nová vláda uzavře s Moskvou dlouhodobý mír, jaký vyloučí další zneužívání Ukrajiny západními imperialisty, liberálními oligarchy a militaristy pro válku s Ruskem. Další nadějí je, a zmínil se o ní také profesor Krejčí ke konci svého článku, že se občané států EU konečně zbaví neodpovědných politiků, kteří se usadili ve vládních funkcích, ale také v centrálních institucích EU. Jistý optimismus umožňuje také skutečnost, že většina obyvatel zemí EU a evropské části NATO vůbec nesdílí fanatickou rusofobii a neprojevuje touhu jít do války. Mnoho lidí dokonce soudí, že opravdová hrozba pro Evropu ve skutečnosti momentálně sídlí doma, u vládnoucích „elit“ na Západě. Není tomu dávno, kdy Vladimír Putin na nějaké konferenci prohlásil, že Rusko nemá nepřátele mezi občany EU. Nepřátele má pouze u jejich „elit“. Naštěstí je to pravda. Rusofobové jsou sice velice hlasití a mají k dispozici skoro celý mediální mainstream. Není jich však ani zdaleka tolik, jak se na základě jejich organizovanosti, hlasitého povyku, agresivity, nadávek a jiných vulgárností může zdát.
Oskar Krejčí končí svoji analýzu slovy, která si dovolím na závěr tohoto svého textu ocitovat: „V této situaci je naléhavým úkolem odstavit v Praze i Evropě z ministerských a komisařských pozic politiky, kteří nechápou prostou pravdu: i když má Severoatlantická aliance v řadě ukazatelů vojenské síly nad Ruskem převahu, bude-li Rusko v užití svého arzenálu důsledné, nemůže nad ním NATO zvítězit; může ale společně s ním prohrát.
