Nedávno jsem v jednom svém textu zformuloval Pullmannův zákon (vycházející z teorie, kterou mi vyprávěl bývalý děkan FF UK, Doc. Michal Pullmann): „Každý režim a jeho aktéři se ve své oficiální verzi staví jako nejlepší v dějinách, zatímco minulý režim s jeho aktéry podává jako nejhorší v dějinách.“ U tohohle záběru z pořadu Veselé příhody z natáčení (1988) mi došel první dodatek Pullmannova zákona: „Na předminulý nebo předpředminulý režim se už oficiální média nedívají zdaleka tak přísně.“ Vidíte sami: Na konci minulého režimu si Zdeněk Svěrák v pořadu, vyrobeném nejoficiálnějším médiem komunistické ČSSR, Československou televizí, za sebe mohl klidně postavit portrét hlavy našeho státu za předpředminulého režimu: císaře feudálního Rakouska-Uherska Františka Josefa I. Zato kdyby si tam postavil kapitalistického demokrata Masaryka nebo nedejbože nacistu Hitlera, režim by zakázal celý pořad a nejspíš i celého Svěráka. To je nejspíš důvod, proč dnes, kdy jsme o režim dál, se sice kácí pomníky osvoboditelů z roku 1945, na nichž je symbol Rudé armády: pěticípá komunistická hvězda – ale nikomu oficiálně nevadí, že uprchlíci z Ukrajiny mají na šatech či na autech často nejen heslo, ale i portrét vůdce ukrajinských nacistů Stěpana Bandery a že jim do jejich českých schránek ukrajinská vláda posílá povolávací rozkazy v dopisech se známkami, na kterých je občas taky hlava nacisty Bandery, anebo má dopis zpáteční adresu příslušné vojenské zprávy, která sídlí v Banderově ulici…
Sám Zdeněk Svěrák, proslulý svou liberálností, je ale vzácnou výjimkou z tohoto mechanismu: ačkoli patří k nejenergičtějším veřejným podporovatelům dnešního režimu, nebál se v prezidentské kampani podpořit člověka, který naopak patřil k největším podporovatelům režimu minulého. Díky jim oběma jsem tak přišel na druhý dodatek Pullmannova zákona: „Na toho, kdo během jejich trvání podporuje všechny po sobě jdoucí režimy, se Pullmannův zákon nevztahuje.“
(Status na FB, 25. januára 2025)
