V srpnu 1945 USA svrhly jaderné bomby na Hirošimu a Nagasaki

První jaderná bomba Spojených států byla svržena na japonské město Hirošima dne 6. srpna 1945. Ve městě žilo tehdy přibližně 350 000 obyvatel. Následkem jaderného výbuchu zemřelo nepředstavitelně hrůzným způsobem asi 80 000 obyvatel a do konce roku 1945 zde přišlo o život nejméně 140 až 150 tisíc obyvatel města. V naprosté většině civilistů. Druhé město stižené americkým jaderným bombardováním, Nagasaki, bylo vybráno až jako náhradní objekt za město Kjóto. Zde okamžitě po výbuchu, 9. srpna a následně do konce roku 1945, přišlo o život nejméně 75 000 až 80 000 obyvatel. Opět téměř jen civilistů.

Ľavý obrázok: Výbuch atómovej bomby nad Hirošimou. Útoku sa zúčastnilo šesť lietadiel 509th Composite Group: jedno nieslo bombu (Enola Gay), jedno robilo vedecké merania výbuchu (The Great Artiste), tretie fotografovalo (Necessary Evil) a ostatné leteli približne hodinu dopredu ako „meteorológovia“. Zlé počasie by neumožnilo splniť cieľ – vedci trvali na jednoznačných záberoch. Pravý obrázok: Atómové bombardovanie Nagasaki 9. augusta 1945. Foto: Wikipedia.org

Počty obětí jaderného bombardování jsou uváděny v různých pramenech různě vysoké, ale vždy alarmující. Podstatné je, že lidé neumírali jen nepředstavitelně obrovským žárem, kdy ve středu ohnivé koule dosáhla teplota až 50 miliónů stupňů Celsia (výbuch v Hirošimě měl sílu 15 až 20 kilotun TNT), ale také následkem obrovské tlakové vlny srovnávající budovy v okolí epicentra se zemí. A poté působily následky vysoké radiace, v blízkosti epicentra radiace smrtelné. V podstatě polovina obětí jaderného bombardování doslova uhořela. Při prvním testu účinků atomové bomby v Alamogordo nacházela se v epicentru výbuchu ocelová věž 40 metrů vysoká. Po výbuchu se věž doslova vypařila. Takto si můžeme představit účinnost jaderného výbuchu nejenom na budovy, ale především na vše živé, na lidské bytosti především. V epicentru výbuchu se nacházela dokonce nemocnice.

Druhou podstatnou okolností týkající se následků amerického jaderného bombardování obou japonských měst je, že v důsledku ozáření trpělo a umíralo obyvatelstvo zasažených oblastí ještě po několik generací od svržení obou bomb. Rodily se děti s malformacemi, mnohonásobně se zvýšil výskyt rakoviny. Desítky tisíc lidí zemřely v následujících letech na rakovinu a další umíraly na jiné nemoci ovlivněné radiací. Utrpení civilního obyvatelstva upomínalo na starozákonní trest obyvatelům Sodomy a Gomory. O něm podle legendy rozhodl Hospodin. O tomto Harry Truman, prezident Spojených států amerických, který do funkce v Bílém domě usedl 12. dubna 1945, v týž den, kdy zemřel jeho předchůdce, Franklin Delano Roosevelt.

Osobní zkušenost s účinkem jaderné bomby v Hirošimě

Podívejme se alespoň velice stručně na to, jak jaderná bomba působí: Bezprostředně po výbuchu se rychlostí světla šíří silné elektromagnetické záření všech délek včetně nebezpečného rentgenového záření a záření gama a spalujícího infračerveného záření. Záření dopadnuvší na předměty v okolí zvyšuje jejich teplotu až ke vznícení nebo roztavení. Následuje tlaková vlna šířící se do okolí v atmosféře. Boří domy, trhá stromy, odnáší s sebou i velké předměty. Následně se do okolí rozptýlí produkty jaderného štěpení, rozmanité látky, které radioaktivně zamoří okolí. Tolik ve stručnosti. Stále mějme na mysli, že se tak děje za děsivého žáru.

Svoji zkušenost popsal japonský lékař Mičihiko Hačija ve svém Deníku z Hirošimy slovy líčícími vlastní zážitek z účinků exploze jaderné bomby v Hirošimě: „Instinktivně jsem se snažil utéci, ale suť a spadlé trámy mi zatarasily cestu. Opatrně jsem postupoval vpřed a podařilo se mi dostat se na chodbu a vyjít do zahrady. Zmohla mě nesmírná slabost, a tak jsem se zastavil, abych se vzpamatoval. K svému překvapení jsem zjistil, že jsem úplně nahý… Kampak zmizely mé spodky a tričko?… Po celé pravé straně těla jsem byl pořezán a krvácel jsem. Z ošklivé rány ve stehně mi trčela velká střepina a do úst mi stékalo něco teplého. Když jsem si opatrně ohmatal tvář, zjistil jsem, že ji mám roztrženou a dolní ret je zeširoka rozerván. Do šíje se mi zabodl velký kus skla.“ A o kousek dál: „Kolem nás hučely sežehující závany a metaly nám bolestivě do očí a nosu prach a popel. V ústech nám vyschlo a v krku nás škrábalo a bolelo od štiplavého kouře, který nám vnikal do plic…V tom žáru se nakonec nedalo vydržet… Kdo mohl, prchal; kdo nemohl, zahynul… Jak silný vítr přenášel plameny z jedné budovy na druhou, začínalo hořet na všech stranách. Brzy jsme byli obklíčeni ohněm… Hirošima už nebyla městem, ale vypálenou prérií. Směrem od východu na západ bylo všechno srovnáno se zemí…“

Mičihiko Hačija měl štěstí v neštěstí, že se nacházel poměrně daleko od epicentra výbuchu. Přibližně stovka lékařů a spousta dalších členů zdravotnického personálu tehdy zahynula. Zahynuly tisíce dělníků v továrnách, zajatci odvezení do města na práci, stejně tak i spousta dětí ve školním věku, které také původně pomáhaly ve městě s odklizením trosek po předchozím konvenčním bombardování.

Proč vlastně Spojené státy použily jaderné bomby proti Japonsku?

Dodnes zůstává nevyřešena otázka, proč Spojené státy použily proti Japonsku tehdy největší a nejsilnější zbraň, jakou vyvinuly teprve nedávno s využitím německých vědců pracujících původně pro nacistické Německo? Oficiální americko-britský výklad zní, že Japonsko kladlo tuhý odpor, odmítalo kapitulovat, tudíž bylo nutné takto srazit Japonsko na kolena. Tento výklad přináší i Winston Churchill ve svých válečných pamětech (The Second World War). Argument výběru konkrétně prvního cíle, Hirošimy, se opírá o fakt, že nedaleko města se nacházelo japonské vojenské výcvikové středisko a nějaké sklady zbraní. Nedaleko od Hirošimy, nikoliv v Hirošimě, která se stala terčem bombardování. Pravda, část obětí tohoto jaderného útoku tvořili vojáci. Naprostou většinou mrtvých a těžce zraněných ovšem byli civilisté.

Pohľad na Hirošimu v októbri 1945. Foto: Picryl.com

Skutečné důvody amerického jaderného bombardování byly ale jiné. Vojenský efekt zde jistě hrál svoji roli, ale šlo – jako vždy – o politické cíle, a to s ohledem na poválečné uspořádání světa, ve kterém šlo Spojeným státům o zisk kompletního vlivu nad Pacifickou oblastí a především o vyřazení hrozby vlivu sovětského v téže oblasti. A takto rovněž šlo o zisk japonských ostrovů v Pacifiku, na kterých měli Japonci vojenské základny, kterých se Američané hodlali zmocnit a použít je pro sebe.

Události na konci války se totiž vyvíjely takto: V únoru 1945 se na Jaltě dohodla Velká trojka (Roosevelt, Churchill a Stalin) na tom, že až Sovětský svaz dokončí v Berlíně osvobození východní, střední a jihovýchodní Evropy, a takto především dosáhne porážky a kapitulace nacistického Německa, tak vyhlásí válku Japonsku. Mělo se tak stát do tří měsíců od dobytí Berlína.

Stalin toto slíbil. A na rozdíl od Spojenců, kteří se splněním svého slibu o otevření druhé fronty v Evropě otáleli, jak jen mohli, a čekali až na poslední chvíli, tak Stalin svůj slib dodržel. Zahájil obrovský přesun armád do Mandžuska okupovaného Japonci, kde měli Japonci soustředěny značné síly. Přesunu do Mandžuska se zúčastnilo 1,7 miliónu sovětských vojáků za účasti více než pěti a půl tisíce tanků a s více než čtyřmi tisíci letadly. Rudá armáda postupovala rychlostí, ve kterou nikdo ze Spojenců nevěřil. Nakonec tato rychlost a mohutná síla Stalinových divizí a leteckých i tankových svazů začala budit u Trumana i Churchilla obavy. Co když se Rusové (o Sovětech se na Západě vždycky mluvilo a mluví jen jako o Rusech) v Mandžusku nezastaví a Moskva bude žádat rozdělení vlivu nad Pacifikem se Spojenými státy? A tak Truman spěchal, aby to byly Spojené státy, kdo zasadí Japonsku smrtící úder.

Japonci ho ovšem dostali ze dvou stran, a to v podstatě paralelně. Zatímco Američané zaútočili ze vzduchu dvěma jadernými bombami a předvedli tak Japonsku Apokalypsu, Sověti vstoupili do Mandžuska v den svržení druhé americké atomové bomby, 9. srpna. Ale už během osmi dnů maršál Alexandr Vasilevskij dal japonské armádě ultimátum a o den později ji japonský velitel Otozó Jamada přijal. Dvacátého srpna 1945 začala japonská armáda skládat do rukou sovětských vojáků zbraně. Japonci odešli z Číny i ze Severní Koreje. Do Mandžuska vstoupila čínská armáda.

Ve světle této bleskové porážky Japonců v Mandžusku (padlo jich 677 000) od Rudé armády se teze o neporazitelnosti Japonska konvenčními zbraněmi jeví jako málo přesvědčivá. Churchill a americká strana, které použití jaderných zbraní obhajovali, argumentovali tím, že díky tomuto ráznému kroku byly ušetřeny životy mnohem většího počtu Japonců i Američanů, než kdyby válka s Japonci ještě pokračovala.

Když se podíváme na obraz celé druhé světové války, a to z pohledu válečných ztrát na životech, zdraví, na majetku a s ohledem na škody a celkové nezměrné utrpení, které válka napáchala, pak se americká rozhodnost a nekompromisní bezohledná tvrdost sotva mohou zakládat na rozsahu škod, jaké Američané ve druhé světové válce utrpěli. Škody na civilních životech a na majetku se na území Spojených států rovnají v podstatě nule. Ztráty na životech se týkaly pouze vojáků, kteří padli na frontách v Africe a v západní Evropě (a v bojích s Japonci, viz např. Pearl Harbor, japonský útok 7/12 1941). A ty jsou ve srovnání například s padlými vojáky Rudé armády či čínskými vojáky i s vojenskými ztrátami z jiných zemí mnohonásobně nižší. Odkud tedy ona potřeba rychle ukončit tolik let trvající běsnění války? Spojené státy přece na druhé světové válce, stejně jako na první, pouze vydělaly. Jejich země nehořela, města nebyla v ruinách, nikde žádné vypálené a vyvražděné vesnice jako v Bělorusku a na Ukrajině. Život Ameriky plynul, jak by válka vůbec nebyla. Vždyť svrhnout jaderné bomby na převážně civilní obyvatelstvo, to je rozhodnutí, jaké by snad (?!) mohlo být alespoň částečně, velmi málo, ale přece trošičku s největším sebezapřením pochopitelné u země, která válkou utrpěla fatální škody a chtěla by se války, která ji ničí a doslova každou hodinou zabíjí, zbavit za každou cenu, okamžitě. Pak tedy v nejvyšší nouzi tento zoufalý krok…  Ale proč USA?!

Spálené dieťa v Nagasaki. Američania cenzurovali takéto obrázky až do roku 1952.
Foto: Wikipedia.org

Když se Truman a jeho ozbrojené složky rozhodovali, na která města v Japonsku svrhnou dvě (ale možná i tři?) atomové bomby, pak hledali města lidnatá. Jaderné bomby měly prostě způsobit skutečný šok. Nešlo ale přitom jenom o Japonsko a o efekt rychlého ukončení války. Spojené státy byly v té době jedinou zemí světa, která disponovala touto strašlivou zbraní. Jejím použitím dávaly najevo, že se ujmou dominantní pozice na planetě, a že jim v tom nikdo nezabrání. Mají nejúčinnější zbraně na světě. Toho si měli všimnout především v Moskvě. Ostatně, práce na vyvinutí jaderné bomby začaly v SSSR opravdu velmi rychle.

Washingtonu se podařilo zabránit Moskvě, aby se dostala ke kontrole Tichooceánské oblasti. Američané na japonských ostrovech vyměnili japonské vojenské základny za své a začali posilovat svoji přítomnost v této části planety. Postupně usadili po celé planetě přibližně osm stovek vojenských základen a dalších „pracovišť“ tohoto či podobného druhu. A propos, Truman opustil politiku svého předchůdce, Roosevelta, který předpokládal, že válečná spolupráce Velké trojky bude pokračovat i po válce. Truman se ztotožnil s Winstonem Churchillem, který o něčem takovém nechtěl ani slyšet. Základní kámen ke „studené válce“ byl položen sotva rok po konci druhé světové války.

Epilog

Když v loňském roce přicestoval americký ministr zahraničí, Antony Blinken, do Japonska, aby se zde zúčastnil každoročního připomenutí osudů Hirošimy a Nagasaki, nezmínil se ani jednou o tom, že se vlastně přijel podívat na dílo Spojených států. No budiž, není se čím chlubit. Mnohem podivnější ale bylo, že ani z japonské strany mu tenhle „detail“ nikdo nepřipomněl. Připomíná to mlčení představitelů současného Německa, kteří podobně drží bobříka mlčení ohledně nad slunce jasnějšího pachatele teroristického útoku na také německé energetické zařízení, Severní proud I a II. Či na zadavatele „práce“, případně usměvavého a darem polichoceného příjemce zločinného výsledku. A konečně, korunu celému tragikomickému obrazu světa závislého na americké dominanci nasadila předsedkyně Evropské komise, Ursula von der Leyenová, když při téže příležitosti mluvila o ruské hrozbě použití jaderných zbraní. Bomby na Hirošimu a Nagasaki svrhli Američané, ovšem mluvilo se při této příležitosti, jak také jinak, o Rusech…

Faktem je a zůstává, že jedinou jadernou mocností, která sáhla k použití jaderných zbraní, dokonce s malým vojenským smyslem, tedy proti civilnímu obyvatelstvu, jsou Spojené státy americké. Nikdo jiný! Ameriku naštěstí nikdo nenásledoval. Alespoň v něčem ne! Podíváme-li se na prostředky, kterých Spojené státy použily ve svých četných agresích po celém světě, vidíme, že jsou všechny krajně odpudivé. V Hirošimě a Nagasaki se jednalo o jaderné bomby. Ve Vietnamu o chemické zbraně, napalm, Agent Blue a Agent Orange, ale také byla použita opravdu krajně zvrácená zbraň zvaná „včelí úl“. V Jugoslávii a v Iráku sáhly Spojené státy k použití bomb s ochuzeným uranem a ke kazetovým bombám, kterými Washington zásobil i současnou Ukrajinu. Vlastně bombami s ochuzeným uranem také. Co tedy ještě zbývá? Co Spojené státy doposud nepoužily? Biologické zbraně. Vojenské biologické laboratoře mají ale Spojené státy rozmístěny v mnoha zemích světa, dokonce jsou i na Ukrajině. O tom, co tyto laboratoře dělají, co zkoumají, jak na čem a na kom provádějí testy, nevědí zřejmě ani vlády hostitelských zemí. Biologické zbraně jsou patrně stejně hrozivé jako jaderné zbraně. Možná ještě nebezpečnější.

Jestliže Spojené státy už přesvědčily svět o tom, že jsou schopné sáhnout k použití jaderných bomb, pak čím svět přesvědčí, že by nesáhly k použití biologických zbraní? Spojené státy neuznávají červené linie. Struktury, které jim vládnou, uznávají jen moc, zisky a peníze. Jsou svým způsobem nevyléčitelně nemocné. Spojené státy mají také příliš krátké dějiny, během kterých, jak vtipně poznamenal Oscar Wilde, „na cestě od barbarství k dekadenci vynechaly civilizaci“. Dnes v té dekadenci ale už vězíme málem všichni. Kdo použil, aniž byl sám skutečně ohrožen, jaderných zbraní, ten se jen těžko zastaví před použitím úplně čehokoliv. Nebo snad ano? Odkud brát důvěru? Z mýtu o Americe jako odpovědné velmoci, jež brání právo, šíří svobody, demokracii, mír, hodnoty a blahobyt? Pro nic z toho neexistují důkazy. Nebylo by tedy lépe nechat mýty starověku?