Oskar Krejčí: Jak přežít mediální kapitalismus?

Jak přežít mediální kapitalismus?
 

Já, protože nemám tu odvahu, jako mí předřečníci, své vystoupení začnu za oceánem. Proč ? Protože si myslím, že většina těch problémů, o kterých v souvislosti s propagandou a medii hovoříme, má širší kontext, je spojena s proměnou politiky.
Podívejte se na zvláštní fenomén, jakým je Donald Trump. Co potřebujete k velkému politickému úspěchu, možná dokonce k Bílému domu? Potřebujete v podstatě dvě věci. Musíte být bavič. Bavič, který dokáže formulovat některé věci, které jsou za hranici korektnosti. Když se dostanete za hranici korektnosti velice citlivě, media vás začnou citovat, protože se jim zvyšuje náklad a sledovanost. Druhá věc, kterou potřebujete, je mít trošku peněz. Protože si musíte koupit nejlepší agenturu (chci zůstat za oceánem), no když nemáte jiné možnosti, musíte si koupit i Mladou frontu a Lidové noviny a musíte mít i schopnost platit inzerci v těch novinách, které jste si nedokázali koupit. Jinými slovy ten proces oligarchizace je jednoznačný a prochází vám celou liberální demokracií. Od Ukrajiny po Washington nebo Los Angeles, abych byl vzdálenější.

S tím souvisí jeden důležitý problém. Do politiky vám vstupují amatéři. Ti amatéři mohou mít velký talent – a pak máme všichni štěstí. Anebo jsou to amatéři, kteří si sednou do Bílého domu a zjistí, že vlastně svět je úplně jiný. A ty nekorektní výroky, jako například „nebudeme bombardovat Irák“, najednou stáhnou a změní se fakt, že nestáhnete vojáky z Afghánistánu, vybombardujete Libyi a ještě se tváříte, že jste zapomněli na Guantanamo. Ono se v podstatě nic nestane, protože vy zůstanete v Bílém domě a Nobelovu cenu míru vám nikdo nesebere.

Ale něco se přece jenom s tím světem děje. Jak se dosahuje takovýchto úspěchů? Především je třeba říct, že současná propaganda pracuje v podstatě s vojenskou taktikou a strategií. Vy musíte být schopni, chcete-li být úspěšní, představit i tu dílčí otázku taktiky jako základní strategickou. Vzpomeňte si – radar v Brdech. Jak nám to bylo představováno? Byly tu krásné počítačové modely o tom, jak lítají rakety z Iránu a ze Severní Koreje a nad New Yorkem vám bouchají jaderné hřiby. To je realita, takhle to přece bylo představováno. Pak se ale najednou změní politika, posune se trošku strategie, zamanévruje se, někdo pochopí, že ten radar v Brdech nepotřebuje, protože ho může dát na loď. A co s těmi nešťastnými propagandisty, kteří za státní peníze, a bylo jich miliony, tak horlivě pracovali ve jménu představení taktické záležitosti jako strategické, protože jenom tak dostanete do pohybu emoce? Jenom tak dokážete z individualizovaných osudů vytvořit umělé agregáty, které nejsou závislé na sociálních charakteristikách svého života. To je to velké umění propagandy.

Co se nám v této souvislosti děje? Podle mého názoru krize západní politiky, kterou doprovází obhajoba propagandistická, souvisí se ztrátou kontextu politických událostí. Takhle jsem to řekl asi moc složitě. Mám na mysli dva kontexty. Časový a prostorový. Naši politici a následně za nimi propagandisté jsou schopni poslat letadla do Libye, vybombardovat Libyi, ale už nejsou schopni vnímat, co znamená ten průsak nenávisti a zbraní do subsaharské Afriky. Už nejsou schopni vnímat, když rozbijou Bagdád, že jsou tam prostě a nakrásně nevítanými hosty, i když přinášejí dary. A že ta válka, ač si to třeba Bush upřímně myslel, neskončila za několik týdnů. A že je to nejdelší válka v amerických dějinách.

Tento prostorový kontext, neschopnost vnímat prostorový kontext, je spojen s tím nedostatkem pojetí časového. Většina těch politiků, kteří rozhodovali o Ukrajině, vůbec netušila, jakou roli mají dějiny onoho prostoru. Jak se v tomto prostoru pohybovaly hranice. A každý z těch, kdo na tom prostoru žije, má nějaký otisk hranice, který vnímá jako spravedlivý. A s tímto zvláštním otiskem pracuje i tehdy, když si vymýšlí priority v zahraniční politice. A jestliže liberálně prohlásíte historii za politicky nedůležitou, tak jste se dopustili sebevražedné chyby, protože pro 90% lidí v tomto prostoru ta historie důležitá je. Třeba i v oblasti nevědomí. A jestliže nejste schopni čelit těmto třeba i předsudkům a naopak je podporujete, vytváříte konflikt, o jehož důsledcích nemáte nejmenší tušení. Výsledkem takovýchto nelogičností je, že se potom v propagandě dostáváme do situace, že pokud jde o Ukrajinu, stejní politici tam hájí primitivní nacionalismus, aby nám potom ve střední Evropě kázali o bezbřehém multikulturalismu. Ta propaganda je rozčleněná na jednotlivé části, vytržená z kontextu a zároveň ji doprovází falešná vize, nebo propagandisticky prosazovaná vize počátku.

Vy musíte vždycky, jak tady zaznělo, nalézt viníka. Takže krize na Ukrajině, nebo ukrajinská válka, začala kdy? Začala, když se Krym připojil k Rusku. My všichni ale víme, že to byl Majdan, že to byl nějaký převrat. Ale ten základní informační model běží tudy. Všimněte si v posledních dnech česká televize ve zpravodajství. Informace o bombardování ruskými bitevníky v Sýrii doprovází obrázky o běžencích. Jinými slovy jsou to Rusové, kteří svým vstupem 30. září mohou za tu nešťastnou migrační vlnu. Ale pozor. Tohle já jsem viděl nejen v české televizi, ale i na Euronews a na BBC. Tzn. ten informační prostor západní politiky je pokryt stejnými modely propagandy.

Je samozřejmě otázka co s tím. Když se podíváte na ten základní model, se kterým pracuje liberální propaganda třeba v souvislosti s migrační krizí, jsou nám tito migranti představováni jako individuální osudy. Je samozřejmě povinností všech lidí na levici pociťovat solidaritu s těmi, kdo jsou postiženi takovými hrůzami, jakými je postižena většina migrantů. Když ale upozorňujeme v reálu, že tito lidé nejsou nositeli jenom té osobní tragédie, ale upozorňujeme také na to, že jsou nositeli určitých kolektivních charakteristik – etnických a náboženských – a že nejsou finanční prostředky na to ty miliony zvládnout, protože se bavíme zatím o jednom milionu, ale všichni víme, že v pohybu ve světě je dnes 56 milionů migrantů. Nejsme je schopni zvládnout a že nejsme na to psychicky připraveni, i když třeba jsme humanisti. Ta připravenost je v podstatě nulová. A tak nutně, i při nejlepší vůli, z toho budou konflikty. Protože tady jsou kolektivní identity, které jsou při vyostřeném problému nekompatibilní. A v liberálním kapitalismu dneska neexistuje reálná, přirozená, funkční politika integrace nových menšin. Jestliže nebudou plynule integrováni, budou se cítit proskribováni a budou se podle toho vůči většině chovat.

Co máme v téhle souvislosti dělat? My máme v podstatě povinnost trojího řádu. První je vyvracet lži. Já samozřejmě dobře vím, že tohle je sisyfovská práce. V jedné americké detektivce mluvil kriminalista (nechci krást cizí krásné přirovnání), stěžoval si na své nešťastné zaměstnání, že věčně tam ti zločinci budou, i když je honí. A ten kolega mu odpovídal krásně: „My jsme jako popeláři, my denně vyvážíme smetí a to smetí se vrací, jiné smetí se vrací. A když přestaneme vyvážet, tak to město zahyne.“ Tedy, my musíme každodenně představovat lži a vyvracet je. Tohle je povinnost, i když je to popravdě řečeno sisyfovská práce. Musíme ukazovat počátky věcí, ukazovat kontext.

Druhý rozměr, který podle mého názoru je nástrojem jak čelit propagandě, je věda. Všichni víme, co si myslí migranti, všichni víme, proč odtamtud odešli? Kdo se jich zeptal, na základě vědeckých výzkumů, sociologických výzkumů? Miliony eur se vydávají ročně třeba přes Eurostat na nejrůznější úplně zbytečné výzkumy. Kdo se zeptal těch Syřanů, jestli se chtějí vrátit? Jestli si pozvou rodinu, když dostanou azyl? Kdo se jich zeptal, co je přivedlo do Evropy? Nikdo! Všechno, co se kolem toho děje, je ryzí propaganda.
A pak je tu třeba zdůraznit ještě jednu věc. Tzn. vyvracet, zdůrazňovat vědu a hlavně vydržet. Proč. Protože ty uměle vytvořené většiny, které jsou oporou současného establishmentu, jsou vždycky dočasné. A jednou zvítězí sociální zkušenost. Ta sociální zkušenost, která se blíží, a kterou my v sociologických a ekonomických pracích levicových intelektuálů vidíme už před sebou. Ona možná přijde později, než se nám zdá. Ale určitě přijde.

Ještě drobnou poznámku, jak by měla vypadat naše aktivita, čím se vlastně to levicové myšlení, levicové propagování liší od toho bezbřehého liberalismu, který nevidí sociální kontexty, nevidí historické kontexty. Myslím si, že naše propaganda, abych si vybral příklad, týkající se migrantů, nesmí sklouzávat do nějakých urážek islámu, musí být plná citlivosti. My cítíme s těmi, kdo se ze zoufalství dostali do tragické situace. Ale zároveň musíme říkat, že zoufalá situace není ta, kterou si vybrali nějací kancléři v Německu. Zoufalá situace se týká přece i těch sociálních. Kde je proboha míra lidských práv? Politický migrant může a sociální nemůže? Ta míra je jasná. To naznačuje, že to je rozdíl v číslech. Těch 790 milionů lidí ve světě, kteří žijí pod hranicí životního minima a pod 1,25 dolarů za den, to každý ví, že nevyřešíte migrací. Ale někdo se domnívá, že migrací vyřešíme problém politický. To je nesmysl. Pro nás migrant sociální i migrant politický jsou stejně tragické osudy. Stejně tragické. Nebudou si přece vybírat Syřany křesťany a nebudou si vybírat jenom ty, kteří mají stejný ideový názor, jako shodou okolností dnešní kancléřka. A musíme být velmi důslední. V čem důslední?

Za prvé musíme ukazovat na reálné příčiny krize. Žádný liberál vám neřekne, co je příčinou migrace. Maximálně řekne válka, ale za tu válku proboha někdo může. A my musíme být natolik radikální, že řekneme ano, za tu válku můžete vy. Ve Washingtonu, v Bruselu a bohužel námi milované Paříži. Tam je třeba střílet na štáby. Proč? Nejde mi o to, je potrestat. Jde mi o to, aby tyhle hrubé chyby, které Západ páchá v severní Africe a na Středním východě, aby se proboha přestaly opakovat. Musíme být důslední i v tom, že víme, jaká řešení existují. Mě kritizují za to, že jsem před dvěma třemi měsíci prohlásil v souvislosti s migrační krizí, že tohle není řešitelné jinak, než násilím. Já si to násilí nepřeji, proboha vůbec ne. Ale chtěl jsem sdělit, že ti, kteří to způsobili, vytvořili takový chaos na Středním východě a  v Evropě, že ustát tento chaos nemůžeme lineárním chováním v politice. Že někdo bude muset postavit ty zdi, někdo bude muset natáhnout dráty a ten bundeswehr bude muset ty migranty vozit zpátky. A bude si je vybírat tak, jak si je bude vybírat.

A také si myslím, že ukončit válku v Sýrii nelze dneska jinak, než vítězstvím jedné strany. Je mi to strašně líto, já myslím, že mě natolik znáte, píši proti válce léta letoucí. Nepřeji si válku, ale jak chcete z té bídy vybřednout? Někdo to tam za nás musí vybojovat. Shodou okolností jsou to Rusové, já za to nemůžu. Ale když si vezmete různé statistiky, můj odhad je americké nálety 5-7 denně, ty ruské 40-60. Ty ruské jsou podle mezinárodního práva, ty americké nikoliv. Ty ruské nálety podpoří syrská armáda, protože to potřebuje dokončit pozemní operací. Je mi to strašně líto, ale jiná cesta z téhle války, kterou tam někdo nezodpovědný rozpoutal, někdo, kdo nevidí ani časový ani prostorový kontext, není. Někdo tu válku rozpoutal a je třeba ji zastavit. A je mi líto, jinak než násilím to nejde. A není to naše vina.

A musíme si zároveň říct, že máme-li obstát v těch dobách, které jsou zcela nové, které nesnesou žádné analogie, musíme trvat na těch našich základních hodnotách. Práce a mír. Přes to se nejede. Můžeme cokoliv zpochybnit v levicovém krédu, ale v tomto krédu vždycky musí zůstat tyhle dvě kategorie. A jsme samozřejmě realisté. Když nejsou peníze, když Evropa není připravena přijmout migranty, tak přijmout je v této situaci znamená vytvořit konflikt, který povede k hrubému násilí. Když válku nejde zastavit jinak, než válkou, proboha ať už to skončí.

(Neautorizovaný překlad)
Foto: Karel Růžička