Leopold Moravčík: Bastardi v politike. Príbehy o tých, ktorí zneužili moc
Historici a politológovia sa nevedia zhodnúť na tom, či výrok o nikaragujskom diktátorovi Somozovi „je to bastard, ale náš“ patrí naozaj Harrymu Trumanovi. Niektorí tvrdia, že tie slová vyriekol už jeho predchodca v Bielom dome Franklin Delano Roosevelt, ale sú aj takí, ktorí sú presvedčení, že zodpovedajú skôr politike a spôsobu vyjadrovania Richarda Nixona. Pokojne ich mohli vyrieknuť viacerí.
Po druhej svetovej vojne a najmä potom, ako ju vystriedala vojna studená, svet sa doslova hemžil politikmi, ktorým sa dostávalo nielen skrytej, ale aj oficiálnej podpory len preto, lebo jedna zo strán rozdeleného sveta ich považovala za svojich spojencov, lebo sa postavili na vhodnú stranu frontovej línie. Našli sa aj takí politici, ktorí dokázali obratne hrať na obe strany a využívať spory medzi veľmocami vo svoj prospech.
Najväčší problém je, že svet sa stretáva s ľuďmi tohto typu naďalej, aj po skončení studenej vojny.
Perfekt 2013, 248 strán
Jozef Lettrich: Dejiny novodobého Slovenska
Kniha Dejiny novodobého Slovenska je historickým prierezom vývoja Slovenska a slovenského národa od čias Samovej ríše až po 50. roky 20. storočia. V kontexte širších súvislostí približuje čitateľom predvojnové udalosti, ako aj samotný priebeh 2. svetovej vojny na našom území. Dielo pôvodne vydané v USA opisuje udalosti, ktorých bol autor dejinným účastníkom. Zároveň je snahou o ich nadčasovú a objektívnu syntézu. Text je doplnený jedinečnými dobovými dokumentmi a korešpondenciou napríklad medzi Tisom a Hitlerom.
Autor knihy JUDr. Jozef Lettrich bol v povojnovom období predseda SNR a Demokratickej strany.
Nadácia Dr. Jozefa Lettricha 2012, 285 strán
Andrej Hryc: Inventúra
…Albright Bednárik Biľak Budaj Clooney Čarnogurský De Niro Dubček Don Quijote Ďurianová Ďurkovský Ďurovčík Dvorský Dzurinda Džugašvili Eichler Fialová Fico Flašík Fruni Goebbels Gottwald Hammel Haršányiová Haščák Havel Huba Hudek Hudec Husák Chmel Chudík Jakubisko Jarjabek Kaliňák Kňažko Kočner Kostka Kroner Kukan Kukura Labuda Lenin Leško Lexa Maďarič Machaj Majský Mečiar Mika Mikloš Mikloško Müller Paštéka Pinochet Piško Pišťanek Polívka Presley Radičová Rapoš Rezeš Rolincová Rozin Rusko Satinský Schuster Sitek Spielberg Steinhübel Studenková Traubner TWIST Valko Vášáryová Vondráčková Wojtyła…
To je iba niekoľko zo 740 mien, ktoré Andrejovi Hrycovi stáli za to, aby im venoval miesto vo svojej pravdivej a pre niekoho aj riadne štipľavej autobiografii nazvanej Inventúra.
Autor v úvode knihy hovorí:„Je veľa ľudí, ktorých v tejto knihe spomeniem, no napriek tomu, že keď ich občas stretávam na ulici alebo pri rôznych spoločenských príležitostiach, nestoja mi ani za ten pohľad. Z rôznych príčin nimi pohŕdam, vlastne by mi nemali stáť ani za zmienku, možno by som sa mohol a aj mal povzniesť nad ich úbohú existenciu, ale ako inak si s nimi vyrovnať účty?… Ja chcem hovoriť.“
Spomienky z mladosti, prvé lásky, angažmán na Novej scéne, ale aj nevyšetrená smrť otca. Susedské spolunažívanie s komunistami, rozlúčka s VPN a odchod z HZDS. Neuveriteľný príbeh Rádia Twist, legendárna nahrávka telefonátu medzi ministrom vnútra Ľ. Hudekom a I. Lexom o únose prezidentovho syna – to všetko odhaľuje Inventúra, osobné a zároveň verejné zúčtovanie doložené dobovými dokumentmi a autentickými fotografiami.
Knihu písal Andy Hryc dva roky a z pôvodne útlej knižočky je dielo s 57 kapitolami.
Slovart 2013, 368 strán
Reinhardt Marx: Kapitál. Plaidoyer pro člověka
Reinhard Marx, nejenom arcibiskup dříve trevírský, nyní mnichovský (od 20. 11. 2011 kardinál), ale i profesor sociálních nauk a společenských teorií na několika německých univerzitách, napsal knihu Kapitál. Záměrně ji tak nazval, protože je sám nejenom jmenovcem Karla Marxe, ale narodil se i ve stejném městě – v Trevíru. V knize, která je jakousi disputací, někdy polemickou, ale místy i uznalou (Karel Marx se v mnohém mýlil, v něčem měl však i pravdu, to z jeho textu vyplývá), zabývá se situací ekonomickou (rozvírajícími se nůžkami mezi bohatými a těmi ostatními, a to v celosvětovém měřítku, situací citovou, rozumovou, stavem víry a jejími vlivy i nevlivy na soudobý život – a v úhrnu a ve výsledku horuje pro návrat etiky a morálky do dnešního světa, protože HDP, rozpočty a další ukazatele na zlepšování kvality života současného člověka zdaleka nestačí, ba absence mravnosti může i při zlepšování ekonomických statistik stejně vést ke katastrofě. Arcibiskup Marx je téměř polyhistor, znale cituje a hodnotí filosofy, ekonomy, politiky, spisovatele atd. Mimochodem cituje i z textů (von Hayeka, A. Smithe a mnoha dalších), které buď nejsou tolik známé, anebo se ve prospěch jedné stránky jejich díla jako celek záměrně zamlčují. Přeložil Hanuš Karlach.
Akademia, 2. štvrťrok 2013, 212 strán
Boris Buden: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti
Dvě desetiletí po epochálním obratu z podzimu 1989 formuluje chorvatský kulturní kritik a filosof Boris Buden radikální, nelítostnou historickou diagnózu: po pádu komunistických režimů, jimiž neskončila pouze totalitní diktatura a plánované hospodářství, ale jimiž se uzavřela také éra industriální moderny, se odporoučela i samotná budoucnost. Postkomunismu, pojímanému jako přechodná historická situace, jako jakési historické předsálí „vyspělé“ demokracie, v němž se obyvatelé někdejšího východního bloku ocitli po pádu železné opony a v němž měli jako „nezralé děti“ postupně dozrávat k demokratické dospělosti, aby „dohonili“ Západ, perspektiva budoucnosti zcela chybí. Jako by nejen veškeré sociální utopie, ale i samotná budoucnost byla jen iluzí, které jsme se zbavili společně s prázdnými přisliby komunistů. A tak se neomylným příznakem doby, která se prohlašuje za postutopickou, zdá být život v retrospektivě.
Dvě dekády po kolapsu minulého režimu nahradil naši víru v budoucnost stesk po minulosti, místo historické paměti zaujala kulturní identita a kulturní paměť. Společnost přestala existovat. Od společnosti bez naděje jsme dospěli k naději bez společnosti. Jestliže se otázka budoucnosti jeví jako předem daná, předem zodpovězená, takřka předurčená samotnou přírodou, podobně i otázka minulosti nedává již žádný smysl.
Spolu s komunismem, jenž se nyní jeví jen jako jakási kulturní aberace, přechodné odchýlení od normálního historického vývoje, během něhož jsme zabloudili, byla z naší historické zkušenosti vymazána také pravda jeho historických příčin a s tím také společenská pravda národních dějin, celé drama společenských rozporů a z nich vyplývajících mocenských zápasů.
Fakt, že svou komunistickou minulostí svévolně manipulujeme, že ji zkoumáme jen z perspektivy forenzního zájmu, jakožto mrtvolu, která je v průběhu trestního řízení zdrojem užitečných indicií, že ji můžeme nahlížet už jen jako nějakou jinou, nám odcizenou kulturu, čímž ji zbavujeme jejího politického rozměru, a že si už tedy nejsme schopni na komunismus „vzpomenout“ jako na to, čím – navzdory teroru, který jej provázel – ve své podstatě byl, totiž projektem univerzální emancipace, má dalekosáhlé dopady na naši přítomnost. Tato historická amnézie, která jde ruku v ruce s depolitizací a kulturalizací prožité minulosti, má za následek nejen to, že nejsme schopni propůjčit komunistické minulosti nějaký společenský smysl, vnímat ji jako ideologický a politický produkt určitých sociálních konfliktů (a komunismus chápat jako – řečeno slovy V. Bělohradského – jistý civilizační statek s nárokem na univerzální platnost), ale i to, že žádný smysl nám už nemůže dávat ani společenská pravda naší aktuální reality.
Postkomunismus tak není pouhou přechodnou fází dějin, ale trvalým stavem našeho světa, který uvalil klatbu na budoucnost, ztratil klíč k minulosti a pozbyl schopnost vnímat agónii své stále bezútěšnější přítomnosti.
Naděje vkládané do představy, že bývalé socialistické země po pádu komunismu projdou jakýmsi transformačním procesem, v jehož průběhu se postupně osvobodí od dědictví totalitarismu a navážou na historický mainstream, jímž byl – na Západě již uskutečněný – ideál demokracie, svobody a samozřejmě, v první řadě, tržního hospodářství, se ukázaly jako přelud. Spolu s drsným vystřízlivěním z této iluze přichází i konec postkomunismu, jenž přetrvává již jen jako zklamaná naděje.
Ve výtvorech současného umění a v muzeálních expozicích nové éry vládne duch retroutopie, duch nostalgické reflexe nad nenaplněnými přísliby minulosti. Nacionalismus sílí a stává se normou. Náboženství, které se napříště obejde bez autentické víry, nemluvě o transcendentním rozměru, zažívá renesanci. Hodnoty a historické dědictví osvícenské sekularizace jsou zpochybňovány. Z církve se stává soukromá firma, někdejší rockoví anarchisté se mění v náboženské fundamentalisty a hrdinové disentu se proměňují v blazeované skeptiky, či přímo cyniky.
Vyšel snad revoluční potenciál roku 1989 nazmar? Šlo snad revoltujícím národům východní Evropy pouze a jen o právo na dohánění Západu? České vydání knihy je doplněno autorovým textem „Muzeum komunismu“ v Praze, jakož i doslovem z pera Radovana Baroše.
Boris Buden (1958) je chorvatský filosof, kulturní kritik a překladatel. Je absolventem Humboldtovy univerzity v Berlíně. V 90. letech pracoval jako vydavatel časopisu Arkzin v Záhřebu. Je autorem knih Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004), Barikade (1996/1997) a Kaptolski Kolodvor (2001). Publikuje v Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Jako překladatel se zasloužil o zpřístupnění řady děl Sigmunda Freuda chorvatským čtenářům. Žije střídavě ve Vídni a v Berlíně.
Rybka Publishers 2013, 292 strán
Subcomandante Marcos, Paco Ignacio Taibo II.: Nepohodlní mrtví (Co schází, to schází)
Dvě výjimečné osobnosti – Subcomandante Marcos a Paco Ignacio Taibo II. – vytvořily společně na základě střídavého psaní kapitol napínavý příběh záhadné vraždy, založený na protínání dějových linií. Kapitoly psané dokonale maskovaným Marcosem odkazují k místu svého vzniku v horách Chiapasu a vypráví je zapatistický zmocněnec pro vyšetřování Elías, zatímco Taibovy kapitoly nechávají vyniknout velkoměstského detektiva „drsné školy“, věčnou cigaretu kouřícího Héctora Belascoarána Shaynea. Obě dějové linky se dramaticky střetnou v ohromné spleti ulic Ciudad de México. Vynořuje se zde hlava odporné historie městského politického násilí a oba detektivové se sami ocitnou v hrůzném tanci smrti se silami současně kriminálními, historickými i politickými.
Kniha vycházela nejprve na pokračování v mexických novinách La Jornada a později byla vydána nejen v Mexiku, ale i v Itálii, Francii, Spojených státech amerických, Řecku, Turecku a v dalších zemích.
Revolucionář Subcomandante Marcos je mluvčím Zapatistické armády národního osvobození a poradcem zapatistů, domorodého povstaleckého hnutí, vzniklého v mexickém státě Chiapas. Ke guerillové skupině, z níž později vzniklo zapatistické hnutí, se připojil počátkem 80. let. Marcos je autorem několika knih, přeložených do řady jazyků.
Paco Ignacio Taibo II. se narodil v Gijónu ve Španělsku a žije v Mexiku od roku 1958. Je autorem bezpočtu beletristických i odborných knih, proslul zejména detektivní sérií s hlavním hrdinou soukromým očkem Héctorem Belascoaránem Shaynem. Je profesorem historie na Metropolitan University v Mexico City.
Pavel Mervart v spolupráci s ČSAF 2012, 240 strán
