Spolu chyceni, spolu oběšeni

Naše příslušnost k Západu se v několika posledních desetiletích stala samozřejmostí. Nejspíše jsme ale nezohlednili významnou nuanci, že se jedná o příslušnost k Divokému Západu, se kterým je neodmyslitelně spojena zásada „spolu chyceni, spolu oběšeni“. Zda se Západ Divokým Západem stal, anebo zda jím vždy byl a my jsme to jaksi přehlédli, je důležitá otázka dne. Začíná nám totiž docházet, že se Západem to jde z kopce a jeho (čili i naše) vyhlídky jsou temné. 

Pochybnost, zda je výhodné patřit k bandě, která vykrádá dostavníky, se dostavuje tehdy, když místo podílu na kořisti hrozí šibenice. Navíc to je pro nás, ale i další středoevropské národy, které nemají arogantní koloniální mentalitu, nečekané dilema. Kvůli účasti na válečném dobrodružství jsme se totiž o členství v EU a NATO neucházeli. Ovládnout a vyrabovat Rusko nebyl náš sen. Trvalo roky, než nám došlo, že jsme se nestali Západem, ale jeho periférií, a někomu to tady nedošlo dodnes. Přiznat si, že se na Divokém Západě sami nacházíme coby pasažéři vyrabovaného dostavníku, si žádá velice bolestivou sebereflexi.

Na malér, ve kterém jsme se ocitli, je třeba hledět realisticky, bez emocí. Evropská unie je ekonomicky krachující projekt, neboť ho vedou političtí zkrachovanci, a NATO je tím agresivnější, čím méně je bojeschopné. Solidarizovat se s ekonomickými masochisty a sebevražednými válečníky je stupidní strategie. Při pohledu na rozvrácenou Francii, Británii či Německo, tedy země, které jsou závislé na expanzi, neboť jejich prosperitu vždy jistil lup, je třeba si říct, že sklízejí, co sami zaseli, a není důvod je litovat. Pokud potřebují opět někoho kolonizovat a vykořistit, nemusíme u toho být.

Navíc to vypadá, že tito staří kolonialisté už jen tak někoho nevyrabují, dokonce ani kdyby se spolčili s Američany, kteří v tom donedávna vynikali. Ujel jim vlak, a svět je jinde. Poslední, kdo se nechal Západem nachytat na korále a ohnivou vodu, jsme byli my, a nebylo by divu, kdybychom byli také první, kdo s poděkováním odmítne dobrovolně strčit hlavu do oprátky. Vlastně je s podivem, že se stále motáme poblíž šibenice. Nic rozumného ani pragmatického na tom není, nemá to nic společného s reálpolitikou. Máme prostě jen poněkud natvrdlé politiky, včetně prezidenta a premiéra, kteří sedlají chcípající kobylu.

Některé situace jsou tak složité, že mají pouze jednoduché řešení. V našem případě je třeba říct v Bruselu, ať s námi při vykrádání dostavníků nepočítá. Prostě se vzdát podílu na kůži ruského medvěda, který beztak nevypadá, že by se nechal Západem ulovit. Nože ať si brousí zoufalci, kterým nic jiného nezbývá.

To, jak jsme se zapletli se Západem, je v každém případě zásadní téma, ke kterému je komentářů jako šafránu. Jeden čerstvý je z pera Ivo Šebestíka, který se v titulku ptá: „Existovala po „listopadu1989“ pro nás jiná cesta?“ Opisuji z něj jako upoutávku: „Z národů, které měly v dějinách to štěstí, že nikoho neovládaly, neokrádaly, nezabíraly ničí území, se integrací na Západ stávají spoluviníci, spolupachatelé, kteří jsou systematicky vedeni k tomu, aby svůj dříve čistý štít poskvrnili něčím, co nikdy nepotřebovaly, po čem netoužily, ale kvůli „spojenectví“, jaké jim v podstatě nic nezaručuje, se prostě hnaly v houfu tam, kam militaristé ukazují. I na smrt…“

(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz)

Foto: Archív I. H.