Lenin podle Blahy

K reflexi knihy „Lenin a 21. storočie“ vydané letos slovenským nakladatelstvím Veda mám tři důvody. První dva se týkají samotné knihy. Jelikož Leninovo dílo a osobnost zůstává pro určitou část levice inspiračním zdrojem, je důležité se pokusit o jeho interpretaci, která už nebude zatížena ani jednoduchým antikomunismem, ani ortodoxií marxismu-leninismu, která byla po mnoho desetiletí závazná. Taková interpretace však může být zajímavá i mimo levici, zejména pokud se dotýká obecnějších otázek, jakými mohou být globalizace či role osobnosti v dějinách. A to diskutovaná kniha nabízí. Přes sympatie, které k tématu má, nezavírá oči před zločiny, jež Leninem založený režim přinesl. Je navíc psána s příkladnou erudicí ale i srozumitelností, která je u akademických děl spíše výjimkou.

I proto by si Slovenská akademie věd, na jejímž pracovišti kniha vznikla a jejímž nakladatelstvím byla vydána, za jiných okolností zasloužila uznání a gratulaci za to, jak podporuje popularizaci výsledků odborného bádání. Přesto SAV gratulovat nelze. Dělá totiž vše proto, aby se kniha k žádnému čtenáři nedostala. To, co se kolem knihy a jejího autora v posledních měsících na Slovensku odehrává je znamením, bohužel nikoliv osamoceným, zesilujícího potlačování svobody myšlení a vyjadřování ze strany sil a institucí, které se jinak horlivě hlásí k obraně evropských liberální hodnot. A to je i třetí důvod této reflexe.

Nejdříve však k samotné knize. Autor se z levicových pozic snaží odlišit, co v Leninově díle přečkalo zub času a zaslouží si být čteno i dnes, co naopak jsou dobové názory, které nám už dnes moc neřeknou a co teze, o něž se mohla opřít represe za sovětského režimu. Cení si například jeho teorie imperialismu i základního strategického spisu Stát a revoluce, jakkoliv si všímá, že vedle radikální demokracie toto dílo také obhajuje nekontrolovanou centralizaci moci a státní teror.

Za mimořádně podnětný považuji autorův rozbor národa, internacionalismu a kosmopolitismu. Je užitečný zejména ve světle toho, jak současná liberálně-neomarxistická levice odmítá jakýkoliv nacionalismus ve jménu nějakého budoucího světoobčanství. Autor vysvětluje, že Lenin hájil v tehdejší marxistické debatě menšinové stanovisko, jímž se lišil jak od radikálů (Luxemburgové či Bucharina), tak i od umírněných (austromarxistů). Jako ostatní odmítal nacionalismus imperialistických velmocí, ale současně hájil právo na sebeurčení menších utlačovaných národů, jejichž nacionalismus nepojímal jako výraz neuvědomělosti či reakcionářství, nýbrž jako spojence v protiimperialistickém boji. Stál na pozicích internacionalismu nikoliv kosmopolitismu, který už tehdy sbližoval marxisty s liberály.

Lenin se naopak s většinou marxistů shodoval v realistické analýze mezinárodní politiky. Podobně jako Marx s Engelsem rozkrýval bezohledné prosazování a střety národních zájmů vedoucích velmocí a nenechal se zmást jejich moralizující rétorikou odvolávající se na nejvznešenější hodnoty. Je dobře, že autor tuto skutečnost připomíná zejména dnes, kdy nejrůznější odstíny levice, včetně té radikální, přebírají v zahraniční politice bezmyšlenkově šablony euro-atlantického impéria a dobrovolně se ujímají role užitečných idiotů liberální expanze.

Autor rovněž připomíná, že Lenin v návaznosti na předchozí autory nakonec formuluje i vlastní teorii mezinárodních vztahů v podobě teorie imperialismu. Představuje ho pak jako myslitele, který nám dnes může pomoci kriticky uchopit globalizaci. Nabízí se však otázka, zda nakonec není relevantnější Kautského pojetí imperialismu, na nějž Lenin svým spisem reagoval. Kautsky považuje koloniální imperialismus své doby za historický projev světové expanze kapitalismu, který však může být později nahrazen expanzí jiného druhu. Z toho pak vyvozuje možnost, že imperialisté všech zemí se navzájem nezničí ve válce, jak říká Lenin, nýbrž spojí v jakémsi globálním kartelu. Rovněž upozorňuje, že jejich odpor vůči válce (která s výjimkou zbrojařů podnikání spíše škodí), může vést k oslabování státu ve prospěch korporací. Globalizační vývoj po druhé světové válce dává za pravdu spíše Kautskému. Na druhou stranu současná krize globalizace a americko-čínský střet v mnohém nese znaky Leninova popisu příprav imperialistické války. Dodejme jen, že probíhající konflikt Ruska a NATO vedený skrze Ukrajinu lépe vysvětlí realismus než marxistické teorie imperialismu; nezapadá k Leninovi, ani Kautskému.

Autorova debata o globalizaci má širší přesah a neomezuje se jen na levici. Podobně je tomu s pasážemi, které Lenina zachycují jako jednajícího politika. Otevírají nadčasovou otázku vztahu politické myšlenky a činu. Autor zdůrazňuje Leninův důraz na praxi a smysl pro realitu, díky nimž dokázal v chaotickém roce 1917 obratně manévrovat a ze zcela okrajové pozice nakonec převzít a udržet vládu, aniž by přitom oportunisticky hodil za hlavu svoji politickou koncepci. Součástí boje o udržení byl sice i rudý teror, ale bolševický režim by se bez širší společenské dohody samotný terorem neudržel. Této dohodě jistě napomáhal bílý teror a nechuť k carismu, ale Lenin také prokázal politický um, když smiřoval marxistickou teorii vyspělého kapitalismu s realitou spíše předkapitalistického Ruska.

Tímto rozporem autor také částečně vysvětluje podstatu sovětského teroru, neskrývá však ani nebezpečí některých Leninových myšlenky. Ačkoliv kniha rozhodně není obranou komunistických zločinů ani komunistických režimů, nepovažuji za zdařilé autorovo porovnávání počtů obětí komunismu s počty obětí liberálního imperialismu. Tato čísla srovnávají nesrovnatelné. Přitom je přinejmenším stejně důležité mluvit o destrukci společnosti liberalismem jako komunismem. Má však jiný charakter, je lépe kamuflována. V menší míře se opírá o přímé násilí (fyzická likvidace nepřátel, koncentrační tábory) a více stojí na strukturálním násilí, vymývání mozků či sebevykořisťování.

Kdo vlastně knihu napsal? Čtenář je již na prvních stránkách upozorněn, že jméno obálce je pseudonym. Autor vysvětluje, že společenská atmosféra na Slovensku neumožňuje o Leninovi bezpečně diskutovat jinak než jako o zločinci a že Peter Vidovan není autorovo pravé jméno. Pokud někdo považoval tuto opatrnost za přehnanou, vývoj událostí dal autorovi spíše za pravdu. Krátce po vydání knihy letos na jaře odhalili strážci liberální korektnosti ze slovenského Deníku N, že za pseudonymem se skrývá poslanec strany Smer, levicový filozof Luboš Blaha, který rovněž na částečný úvazek působí v Ústavu politických věd Slovenské akademie věd. A vyhlašuje hon na všechny, kdo se na vydání podíleli. Pokus o inkvizitorský výslech Blahy redaktorkou deníku stojí za zhlédnutí.

Poslanec zde pronáší důležitou větu: „Cítíme se zastrašení“. Přesně vystihuje omezování a zastrašování svobodného myšlení na Slovensku, v Česku a už řadu let v západní Evropě a USA. Například sám Blaha, donedávna nejsledovanější slovenský politik na Facebooku, přišel o svůj účet. Podobně to dopadlo i s jeho Leninem. Akademie věd dala knihu stáhnout z prodeje a zakázala veřejnou distribuci. Ředitel Ústavu politických věd, který vydání zaštítil, skončil nejen ve funkci ale ve Slovenské akademii věd vůbec; toto rozhodnutí však učinil ještě před aférou s knihou v důsledku dlouhodobého politického tlaku vedení akademie. Bohužel se nejedná o ojedinělý případ, vzpomeňme například kauzu Marka Hrubce v České akademii věd.  Režimy, které samy sebe lichotivě nazývají liberálními demokraciemi, i když přesnější by bylo mluvit o liberálních oligarchiích, neustále zužují prostor svobody myšlení a vyjadřování.

Na jejich honech na čarodějnice zaráží, že náhončí se paradoxně hlásí k obraně liberálních svobod a že často přicházejí z řad novinářů či akademiků tedy profesí, pro něž bývala svoboda myslet a mluvit obzvláště důležitá. Toto převrácení významů i rolí připomíná Orwellův postřeh: „Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.“ Vstoupil liberalismus do orwellovské fáze? Asi další důvod, proč si přečíst Blahova Lenina.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)