Druhý život pražského jara

Ukázka z úvodu knihy Pražské jaro. Logika nového světa. Od reforem k revoluci, kterou editoval Michael Hauser, právě vychází v nakladatelství Filosofia.

Kniha ukazuje, že společenská dynamika pražského jara byla mnohem vrstevnatější a otevřenější než dynamika pařížského května 1968 nebo listopadových událostí roku 1989. Autoři se zaměřují na opomíjené dimenze pražského jara, které na něj vrhají jiné světlo, a přináší jiný pohled než ten, s nímž se běžně setkáváme v polistopadových českých a slovenských pracích. Jsou v ní představeny reformy týkající se podnikové demokracie, samosprávného soudnictví, zrušení politických, od společnosti odtržených elit a další myšlenky a počiny pražského jara. Jako jedinečný rys pražského jara se vykreslují vzájemné výměny mezi vládnoucí mocí, expertními týmy a společenskými hnutími. Díky nim reformy přecházely v revoluci, která od základu proměňovala státní socialismus. Tváří v tvář dnešním krizím se události pražského jara stávají novým inspiračním zdrojem.

„Duše komunismu zemřela… v Praze v srpnu 1968.“ Navždy?

Pražské jaro působí jako historicky zodpovězená otázka. Čím více se však od této události v čase vzdalujeme a čím více se mění politické a sociální rozpoložení společnosti, tím více ji potřebujeme znovu položit. V devadesátých letech bylo vše jasné. Vojenské potlačení pražského jara v roce 1968 konečně vyléčilo lidi v Československu, ale také všude jinde, z iluzí o komunismu, a všichni pochopili, že není žádná třetí cesta, nýbrž je pouze jedna cesta: liberálně demokratický kapitalismus. Jak výstižně uvádí historik Pavel Kolář, téměř všichni se shodují na tom, že „duše komunismu zemřela… v Praze v srpnu 1968“ (citát Tonyho Judta) a že pokus o záchranu socialismu se v dlouhé perspektivě ukázal jako poslední hřebík do jeho rakve (jak to vyjádřil Jan‑Werner Müller). Jak však Kolář dodává, tento soud je nejen teleologický a reduktivní, ale také fakticky problematický. Jak vysvětlit západoevropskou „rudou dekádu“ sedmdesátých let a vzestup italské a francouzské komunistické strany uprostřed let sedmdesátých? [1]

Pražské jaro dodnes představuje symbol, který ve světě ožívá tehdy, když společnost politicky procitá a volá po hlubokých reformách mocenského a sociálního systému, jak jsme toho byli svědky v letech 2011–2012 za arabského jara, jehož název byl odvozen právě od pražského jara. Alain Badiou v arabském jaru a v souběžně probíhajících amerických a evropských masových protestech (Occupy Wall Street, Indignados, protesty v Řecku atd.) spatřoval okamžik, v němž se objevila první vlna globálního lidového protestu proti neomezené moci finanční a imperiální oligarchie a proti politické nadvládě, jež plní její požadavky. Podle Badioua tato hnutí byla slepá, naivní, roztříštěná a bez nosné koncepce a trvalejší organizace, ale právě tím připomínala první povstání pracující třídy v devatenáctém století. Signalizují „znovuzrození dějin“. Rozpřádají emancipační myšlení, které se obrací proti zkorumpované a neživotné podobě demokracie a stejně tak proti rasistické a nacionalistické rétorice „malého fašismu“, který je na různých místech světa vyvoláván ekonomickou krizí. Badiou má na mysli přetvořenou ideu komunismu, která bude čerpat z nových protestních hnutí v našem světě.[2] Pražské jaro je symbolem návratu historie, který si přisvojily některé proudy v globálním protestním probuzení v letech 2011–2012. „Duše komunismu“ sice zemřela v Praze v srpnu 1968, ale zdá se, že má schopnost druhého života.

[….]

Pražské jaro v síti antikomunismu

Jacques Rupnik vyslovuje názor, že pro západní veřejnost všech politických zaměření zůstává pražské jaro symbolem české demokratické tradice. Viděno ze Západu je opomíjení či opovrhování tímto procesem nesmyslné a nepochopitelné. Rupnik pokračuje, že pražské jaro si Češi a Slováci nepřipomínají, a pokud ano, tak pouze v souvislosti s invazí nebo v něm vidí pozdní pokus komunistů o reformu nereformovatelného systému. V diskusích se neobjevuje otázka, co mohlo pražské jaro dát Evropě. Reformní komunisté se přitom zabývali problémem, který je stále aktuální, tedy jak vyvážit sociální spravedlnost s liberalismem.

[….]

Německý historik Martin Schulze Wessel píše v podobném duchu o tom, že po roce 1989 zvítězila Havlova interpretace pražského jara, s níž souhlasil jak Václav Klaus, tak Vladimír Mečiar. Polistopadové politické elity odmítly s pražským jarem jakkoliv sympatizovat.[3] Stanislav Holubec popisuje, jak silně se tato antikomunistická interpretace pražského jara projevovala nejen v politice, ale také v médiích. Například Petr Holub v časopise Respekt nazýval osmašedesátníky naivními učedníky lupičských stalinistů, kteří „skutečně začnou z nakradeného chudým rozdávat“.[4] Podle Jefima Fištejna se osmašedesátníci nevyznačovali pouze ideologickou zaslepeností, „… jejich společným znakem byla bezradnost a chcete-li slabošství“

[….]

Antikomunistický přístup k pražskému jaru, který dlouho působil a stále ještě působí jako takřka oficiální polistopadový výklad, vycházel z předpokladu, že liberálně demokratický kapitalismus je nezpochybnitelný politicko-ekonomický systém, který překonal rozpory, s nimiž si nevěděli rady reformní komunisté. Klasickou prací v tomto směru je Pithartova kniha Osmašedesátý, která není antikomunistická prvoplánově. Petr Pithart poctivě předkládá svá politická a ekonomická východiska, kvůli nimž kritizuje pražské jaro. Tvrdí, že hlavní ideál pražského jara – socialistická demokracie – byl neurčitý a neumožňoval účinně řešit otázku tvorby bohatství. Pithart přejímá základní poučku neoliberální ekonomie. Má totiž za to, že socialismus musí ekonomicky selhat, protože posilování státu a zvyšování daní vede k chudnutí společnosti.[5] Tento názor Pithart nezměnil ani v době po finanční krizi 2008, kdy se mnozí ekonomové shodli na tom, že ke krizi a ke zchudnutí společnosti vedlo právě přílišné oslabení regulačních funkcí státu.

[….]

Osvobozená interpretace pražského jara

Naše kniha usiluje o odlišný přístup k pražskému jaru, který se osvobozuje od antikomunistické a neoliberální interpretační zátěže devadesátých let. Tento přístup se začal objevovat v historických pracích z poslední doby a souhrnně ho vyjádřil Jacques Rupnik.

Podle jeho slov se po roce 1989 po dobu třiceti let zdálo, že v soudu o pražském jaru jednoznačně zvítězil Václav Havel nad Milanem Kunderou. Avšak dnes, kdy uplynulo půl století od oné události, komunismus je dávno mrtvý a západní „normalita“ je v krizi, získává Kunderova obhajoba „československé možnosti“ roku 1968 novou odezvu.[6] Jde o to, že se mění celková společenská situace a rozpadá se interpretační rámec devadesátých let, jenž byl spjat s vírou, že liberálně demokratický kapitalismus nepostihují hlubší rozpory a krizové tendence a je natolik stabilní, že další vývoj politických a ekonomických systémů je tím pádem u konce. Jak říká Rupnik, dostatečný časový odstup od minulého režimu a krize liberální demokracie nás činí vnímavějšími k politické imaginaci a konceptům pražského jara.

[….]

Mezi historiky střední a mladší generace posiluje tendence k vytvoření přístupu k pražskému jaru, který nebude svazován antikomunistickými a neoliberálními premisami, které se od devadesátých let promítaly do české a slovenské historické vědy. Naše kniha chce být příspěvkem v tomto směru. Nejde nakonec o nic jiného, než aby česká a slovenská historická věda a společenské myšlení překonaly jednostranně deziluzivní a reduktivní pojetí pražského jara, které, jak píše Rupnik, je pro západní badatele i veřejnost nepochopitelné. Kniha má dát najevo, že čeští a slovenští historičtí badatelé a filosofové mají právo formulovat argumenty, které tyto jednostrannosti zpochybňují, a nemusejí přitom zakoušet pocit nepatřičnosti.

Obsah a hlavní teze knihy

Naše kniha představuje koncepty pražského jara a dlouhodobé procesy, díky nimž se tyto koncepty objevily a začaly reálně působit. Zaměřujeme se především na ty, které byly v dosavadních diskusích a knihách z různých důvodů upozaděny. Je to koncept socio‑ekonomický, spjatý s myšlenkou ekonomické demokracie v podnicích v podobě rad pracujících. Petr Kužel představuje čtenáři vznik a vývoj rad pracujících a podtrhuje jejich ekonomický a zároveň politický význam. Jan Kober se zaměřuje na právní myšlení šedesátých let, z něhož vyrostly často obdivuhodné a dodnes přehlížené koncepty právního systému, o nichž se vedly diskuse v nejvyšších mocenských patrech. Některé z nich vytvářely nový horizont právního myšlení, který patří k téměř neznámému odkazu pražského jara. Ondřej Lánský se věnuje zejména politickému myšlení, jež rozvíjel Zdeněk Mlynář a jeho expertní tým. Bylo to myšlení, které významně ovlivnilo Akční program jako hlavní dokument pražského jara.

Úvodní kapitola a závěrečný epilog tvoří rámec, do něhož jsou vsazeny kapitoly věnující se jednotlivým konceptům a společenským dějům. Michael Hauser v úvodní kapitole srovnává pařížský květen 1968 a pražské jaro na základě politické teorie Jacquesa Rancièra. Pařížský květen představoval událost, v níž vznikla propast mezi politickou reprezentací a hnutím zdola. Jedinečnost pražského jara spočívá v tom, že se v něm rozvíjí vzájemný vztah mezi politickou reprezentací a spontánním hnutím, který dynamizuje celý proces natolik, že reformy začínají přecházet v revoluci. V této kapitole čtenář nalezne srovnání dvou synchronně probíhajících událostí. Joseph Grim Feinberg ve svém epilogu pracuje s komparací diachronní, v níž vystupuje pražské jaro 1968 a listopad 1989. Zaměřuje se především na myšlenkový vývoj disentu, z něhož vznikl příběh o listopadu 1989 a jeho domnělém vítězství nad odkazem pražského jara.

Předkládám tezi, která vyjadřuje vývojový charakter pražského jara a shrnuje výsledky našich zkoumání.

Teze o dynamickém charakteru pražského jara

V pražském jaru se rozvinul dynamický vztah mezi stranickým vedením, které tvořilo mocenské centrum státního socialismu, a do jisté míry spontánní aktivitou společnosti či expertních týmů. Jejich vztah představuje dialektiku zvláštního druhu, v níž se mocenské centrum, expertní týmy a společnost vzájemně ovlivňují, a přitom si jejich projevy zachovávají jistou nesourodost (heterogenitu). Tato heterogenní dialektika způsobila, že pražské jaro postupně překročilo původní reformní záměry a začalo proměňovat celou společenskou strukturu státního socialismu, která se mu stala příliš těsnou. Pražské jaro již nepostupovalo podle daných předloh. Nesměřovalo k zavedení západní parlamentní demokracie a kapitalismu ani k obnovení předchozích forem státního socialismu. Začalo reformami spuštěnými shora od vrcholných komunistických politiků a postupně získalo revoluční dynamiku, jejíž výsledek zůstal otevřený.

Poznámky:

[1] Kolář, P., Interpreting the Prague Spring, in: Schulze Wessel, M. (ed.), The Prague Spring as a Laboratory, Vandenboeck & Ruprecht, München 2019, s. 278.
[2] Badiou, A., The Rebirth of History: Times of Riots and Uprisings, Verso, London – New York 2012, s. 5 n.
[3] Schulze Wessel, M., Pražské jaro. Průlom do nového světapřel. Z. Soukupová, Argo, Praha 2018, s. 19.
[4] Holubec, S., Pražské jaro a osmašedesátníci v českém tisku po roce 1989, in: Brabec, V. et al., Osmašedesátý očima tří generací, Syndikát novinářů České republiky – Klub novinářů pražského jara, Praha 2018, s. 219.
[5] Pithart, P., Osmašedesátý, Academia, Praha 2019, s. 49.
[6] Rupnik, J., Prague Spring 1968 at 50, Sociologický časopis/Czech Sociological Review 54, 2018, 3, s. 437.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

(Celkovo 137 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter