Role filozofie a společenských věd se musí změnit

Předmětem zájmu přírodních věd je na člověku nezávislá příroda. Předmětem zájmu filozofie a věd společenských (kulturologie) musí být celé bytí, příroda i kultura.

O správnosti přírodních věd nerozhoduje hlasování, ale objektivní pravda. Proč hlasování rozhoduje o osudech kultury, která dnes stále více závisí na přírodě?

Předmětem filozofie od jejích řeckých počátků bylo bytí. Byla to celá tehdejší skutečnost včetně člověka. Nezahrnovala lidmi postupně vytvářenou kulturu. Někdejší duchovně útěšný základ kultury se však v průběhu času radikálně proměnil. Vůči Zemi kdysi chybně nastavená a dnes vysoce rozvinutá technická spotřební kultura může bez adekvátní filozofické teorie zaniknout. Nikdy v minulosti jsme totiž nepotřebovali obecně srozumitelnou teorii lidského přežití. Nemuseli jsme vědět, co je třeba udělat, abychom na Zemi přežili. Tradiční antropocentrický obraz světa už realitě neodpovídá a dnešní politika, věda, vzdělání i média jej proměňují v matoucí fragmenty.

Dnešní filozofie, mám-li právo to posoudit, se v důsledku ztráty svého vlivu na ontické utváření kultury změnila jen na nevýznamnou ozdobu kultury duchovní, nebo jen na „hlas volajícího na poušti“. Na středních školách se filozofie samostatně nevyučuje a na vysokých školách a filozofických fakultách se záměrně proměnila na úryvky z dějin filozofie nebo na abstraktní úvahy o základech lidského myšlení.

Přírodní věda jako naděje, v níž novověké lidstvo uvěřilo, celkový filozofický obraz světa nepodává. Naopak, svou fragmentací a důrazem na matematiku a fyziku přispěla k jeho deformaci a roztříštění. Ve spojení s technikou, kdysi slibující odstranit lidskou dřinu, totiž dnešními spotřebními a vojenskými aplikacemi Zemi pustoší a nepoučené lidstvo připoutává k technologickým systémům. Ve formě internetu a digitálních technologií mladou generaci plíživě připravuje o nenahraditelný vlastní úsudek.

Hodnotíme-li roli filozofie v antickém Řecku, může se nám zdát, že také tam filozofie běžný život neovlivňovala, že za nic důležitého neodpovídala. Řecká filozofie, pominu-li její antropologickou větev, byla sice nejprve ontologickou spekulací, byla jen pouhým údivem a útěchou z ontologie, ale cosi významného tu začalo. Šlo o abstraktní duchovní vzepětí vzdělaných lidí, o jejich zálibu kriticky přemýšlet o světě v jeho celku, rozjímat v obecných pojmech a teoretických konstrukcích. Aristoteles tento základní motiv filozofování vyjádřil v Metafyzice obecně známou tezí, že „lidé začali filozofovat proto, že se něčemu divili“.

Ale už v Řecku začíná cosi, čemu se učíme rozumět až dnes. Jeho zemědělská, rybářská a řemeslná kultura byla ve své organizační a předmětné podobě odlišná od přírody. Kulturní systém – a dobře to rozpoznáváme na jeho městských formách – tu už měl jinou, převážně empiricky získávanou podobu, i jinou konstitutivní informaci. Na rozdíl od přírody byl totiž integrován duchovní kulturou. Protože vznikal převážně spontánně, vlivný ekonom F. A. Hayek by o kulturním řádu řekl, že byl řádem endogenním.

Zemědělské kultury byly sice dost odlišné od původní přírody, ale nekonfliktně se do jejího systému vřazovaly. Pomalý vývoj duchovní kultury tu byl víceméně korelativní s pomalým vývojem předmětných a organizačních forem kulturního systému. Spontánně vznikající kulturní systém, přestože už měl zřetelně umělou uspořádanost, byl dobře ohraničenou tkání v živém těle Země. Ještě nebyl jejím dnešním „metastazujícím nádorem“. Kdyby později nedošlo k jeho zvrhnutí ve formu zhoubnou, zapříčiněnou zejména propojením moderní vědy a kapitálu, planeta by s neolitickým typem kultury mohla symbioticky žít po několik dalších tisíciletí.

Predátorské duchovní paradigma, jehož základy formovala řecká filozofie a věda, bylo skrytě protipřírodním nastavením lidského myšlení uvnitř biofilní neolitické společnosti. Teoretické myšlení se v Řecku rozvíjelo v odloučenosti od praktických problémů, navazovalo na mýtus a zdravý rozum, ale mohlo kultivovat již běžně užívanou racionalitu: především jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti. V řecké vědě a filozofii, zejména u Eleatů (Parmenida) se však současně zrodila idea identity myšlení a bytí. Tu ovšem Platón i mnozí pozdější myslitelé včetně náboženských pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy, tj. jednoúrovňový způsob uvažování a podřízení výkladu přírody hypostazovaným pojmům geometrie a matematiky, vytvářely skryté predátorské duchovní paradigma. Vzdělaným lidem na celá staletí nenápadně nasazovaly brýle principiálně nesprávné interpretace onticky tvořivého přírodního bytí. Ale ve vztahu kulturních systémů k přírodě se až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo.

Teprve v novověku konkretizovala „platónskou verzi“ predátorského duchovního paradigmatu galileovsko-newtonovská věda. V rámci panského postoje k přírodě si patrně nebyla vědoma toho, že aktivní a jemně přirozeně uspořádanou přírodu podřizuje nesprávné logice abstraktních pojmů vědeckého a technického jazyka.

Obsahově deformovaná a vůči přírodě povýšená věda se v nastupujících buržoazních poměrech rychle spojuje s výrobou. A v produktivní technologii dosahuje potvrzení své zdánlivé pravdivosti. Přibližně v období průmyslové revoluce už tedy vzniká ona část protipřírodního „kulturního genomu“, která je „odpovědná“ za pozdější proměnu kdysi „nezhoubného neolitického tumoru kultury v tumor zhoubný“, v unifikovanou technickou kulturu dnešního abioticky spotřebního typu.

Ve druhé polovině dvacátého století se totiž protipřírodní struktura kultury – stacionární i mobilní technosféra – rozšiřuje po celé Zemi. Ve formě výroby, dopravy a abiotické spotřební techniky zatlačuje živé systémy, drobí a obsazuje jejich někdejší ekologické niky. Energeticky a materiálově vykrádá Zemi, pustoší ji a zamořuje cizorodými látkami.

Skryté predátorské paradigma, které je duchovní příčinou jak protipřírodní orientace vědeckého pokroku, tak nekritické úcty lidí k umělým výtvorům, bohužel ovládá celou euroamerickou civilizaci. Jeho podstatou je přehlížení kreativity, hodnoty a práv velkolepé uspořádanosti přírody. Důraz na čísla, čáry, tvary, tělesa, síly, pohyby a dráhy, tj. pojmy, které příroda nezná, strhává dnešní technickou kulturu do propasti.

Snad i proto filozofie, která se jako jediná teoretická disciplína může vědě i celé duchovní kultuře podívat pod sukně, a která je s to odhalit odstranitelný kulturní kořen dnešní krize, nemá dobré jméno ani u politiků, právníků a vědců. Protože nemůže schvalovat nynější kulturní expanzi, naráží – pominu-li její vlastní teoretickou slabost – na nízký společenský zájem, na chybějící sociální objednávku.

Chceme-li pochopit novou roli filozofie v dnešní kultuře, tj. nejen její podíl na vzniku a rozšíření predátorského duchovního paradigmatu, ale především její schopnost toto skryté paradigma odhalit a prosadit paradigma biofilní, s životem kompatibilní, musíme nejprve odmítnout dnes všeobecně rozšířený antropocentrický předsudek.

Jeho podstatou je to, že člověk je považován za míru všech věcí a že společnost je jen diferencovaným souborem lidí s různými sociálními zájmy. Tento důraz na člověka, sociální struktury a zájmy, tj. úzký sociologický a politologický přístup dnešních společenských věd, je pro pochopení dnešní situace matoucí. Chybí v něm rozpoznání systémového konfliktu kultury s přírodou, pochopení práv a kultuře nadřazené kreativity Země.

Kultura sice produkuje všechny předmětné i organizační formy pozemského bytí, jež nejsou výtvorem evoluce přirozené, ale v přirozeně uspořádaném prostředí musí svými strukturami poškozovat Zemi.

Proto nejen ve filozofii, ale i ve společenských vědách (v kulturologii a v běžném životě) musíme vědět, že kulturní evoluční proces, který má svou vlastní strukturu i vlastní vnitřní informaci (od přirozené informace odlišnou duchovní kulturu), nemá svou vlastní látkovou a energetickou základnu, kterou je pro biosféru neživá příroda. Umělá kultura proto nemá svou bázi, z níž by čerpala a do níž by vracela materiál svých dočasně existujících konstrukcí. Vysoce přirozeně uspořádané pozemské bytí, které si kultura jako svou látkovou a energetickou základnu (i jako odkladiště svých odpadů a nepotřebných konstrukcí) bez zábran přisvojuje, musí však pro její dlouhodobou existenci zůstat neredukované, přirozeně integrované.

Bez důkazu tu připomenu, že o podobné citlivé vřazování umělé globální kultury do jedinečné dynamické rovnováhy mezi neživými a živými strukturami Země musíme dnes ve filozofii a společenských vědách usilovat. Už proto společenským vědám v biofilní kultuře musí být „podřízeny“ parciální vědy přírodní. Už proto by z nich měla vycházet perspektivní praktická politika.

Ale dnešní praktická politika, která se občas odvolává na abstraktní politologii, vychází hlavně z empirie. Takže, smím-li tu použít okřídlenou námořnickou nadsázku, zatím neřídí společnost podle hvězd, ale podle světel projíždějících lodí (tj. především podle sobeckých zájmů velkých korporací a bank).

Všem zarputilým obráncům abstraktních principů demokracie, kteří se obávají diktátu obecných filozofických teorií a hlubokých pravd, si troufám připomenout, že současně přehlížejí dnešní mnohem nebezpečnější diktát pravd dílčích a povrchních. Přehlížejí to, že dnešní dominantní přírodní věda se za zády veřejnosti „domlouvá“ s kapitálem, podílí se na vojenských zakázkách a zpředmětňuje se v protipřírodní technice a materiální kultuře. Zabránit tomuto nekontrolovanému zpředmětňování, odstranit deformaci kultury vlivem predátorského duchovního paradigmatu – pominu-li záměrně absurdní formy válčení – mohou ovšem společenské vědy. A to zejména tehdy, budou-li spolupracovat s teorií obecnější, a proto silnější: s filozofickou ontologickou teorií. Prvořadým úkolem evoluční ontologie je totiž odhalení skryté aliance vědy a kapitálu, omezení vlivu korporací na média, právo i politiku.

Snad jen filozofie je s to ukázat, že nikoli dnešní úzce pojatá politologie, ale o evoluční ontologii opřené vědy o kultuře, by mohly převzít někdejší dominantní roli fyziky, a v novém duchovním paradigmatu se stát teoretickým základem biofilní kultury. Nové společenské vědy čeká totiž bezprecedentní úkol. Odhalit – mnohem důmyslněji než kdysi fyzika a matematika v případě technických konstrukcí – k přírodě šetrná pravidla formování kultury lidskou aktivitou.

Evoluční ontologie již dnes názorně ukazuje, že sebezáchovná proměna, kterou musí projít dnešní predátorská kultura, nebude pouhým hledáním sociálně spravedlivějšího kulturního řádu. Sociálně spravedlivější řád mohlo lidstvo hledat především v období, kdy ještě nebylo existenčně ohroženo samo sebou – kulturou poškozenou Zemí.

Dnes musíme hledat jiné duchovní nastavení kultury, předpoklady její dlouhodobě možné spolupráce se Zemí. Proto také filozofie, která kdysi stála na počátku nechtěného teoretického znehodnocení přírody, má dnes povinnost přiznat svůj dobový omyl, poučit se z biologických věd a zahájit zatím nevyzkoušenou biofilní obrodu protipřírodní kultury.

Patrně se chýlí ke konci falešná, ideologicky „neupřímná“ etapa kulturního vývoje, v níž mohly být lidské dějiny vydávány za zápas o svobodu, lidská práva a demokracii, přestože reálně v nich rozhodoval krutý boj ekonomiky s přírodou, a proto i zápas o moc, majetek a prospěch úzké vrstvy samozvaných, nikým nevolených lidí.

Pouze filozofie má povinnost konstatovat, že způsob utváření kultury s ohledem na Zemi nebyl nikdy předmětem ani vážného teoretického zkoumání, ani veřejné občanské diskuse či přímé politické volby. Dnes proto pouze tušíme, že by mělo jít o historicky neověřený, a patrně ne zcela demokratický vstup vysoké teorie (některých poznatků filozofické ontologie) do dysfunkčního systému umělé globální kultury. Vždyť do tohoto systému, a to minimálně od průmyslové revoluce, nedemokratickým způsobem vstupovala technicky aplikovatelná přírodní věda. Protože na pořadu dne bylo odstranění bídy, nerovnosti a vykořisťování lidské práce, bez protestů tehdejších filozofů se věda spojovala s kapitálem, roztáčela kola technického pokroku.

Zdá se, že poprvé v dějinách půjde dnes nejen o přehodnocení lidského vlastnictví přírodního prostředí, ale také o jeho úplné zrušení. Lidé nemohou být vlastníky Země, mohou být jen jejími dočasnými uživateli. Proto filozofie, hodlá-li znovu získat své dobré jméno, musí svou kritickou schopností ideově připravit tuto bezprecedentní transformaci. Iniciovat práci odborníků na zatím nepřijaté Ústavě Země. Rizika vstupu filozofické teorie do oblasti práva a politiky mohou být vyvážena jen její teoretickou hloubkou, odvahou a ušlechtilostí jejího záměru.

Protože složitý systém přírody pozitivně ovlivnit neumíme, protože neumíme a nesmíme změnit lidskou druhovou přirozenost, pro své zachování musí dnešní protipřírodní kultura přírodě ustoupit. Obsahem její nezbytné biofilní transformace ale nemůže být ani snaha o romantickou identitu člověka s přírodou, ani pokus o splynutí kultury se Zemí. Kultura, kterou lidé budují také proto, že už jejich hominidní předkové ztratili svůj domov (niku) v korunách stromů, musí být od přírody odlišná, musí umožňovat lidskou reprodukci a seberealizaci. Smyslem její biofilní transformace je tedy dlouhodobé udržení umělého systému – neživého kulturního implantátu (nezhoubného abiotického tumoru) – v rovnováze s živým, člověka zahrnujícím tělem přírody.

Filozofie – využiji-li opět biologickou metaforu – musí spolu s novými společenskými vědami, kulturologií, politikou a zákonodárstvím plnit funkci „imunitního systému kultury“. Patrně jen tento kritický duchovní subsystém (posílený obecnou světonázorovou vzdělaností) může zabránit tomu, aby se také sofistikovaná biofilní kultura opět nezvrhla v abiotický zhoubný tumor.

Domnívám se, že nová evoluční ontologie by měla všem lidem ekologicky ohrožené kultury nedvojsmyslně povědět, že člověk zůstal částí Země, že neodpovídá za přírodu, kterou nevytvořil. Odpovídá za kulturu, za své dílo, jímž dnes Zemi svým potomkům nevratně pustoší. Proto také – vyhroceně řečeno – úcta k Zemi musí být v biofilní globální kultuře hlubší, než byl tradiční respekt člověka k člověku i přátelství a spolupráce mezi lidmi a dílčími kulturami.

Filozofie však v globalizované kultuře nemůže teoreticky chápat jen člověka, jen malou část přírodního bytí. Aby správně pochopila člověka, musí adekvátně pochopit přírodu, širší tvořivý systém přirozeného bytí. Musí mít odvahu probojovat Ústavu Země, do svého předmětu zahrnout celou pozemskou skutečnost: přírodu, kulturu i konflikt kultury s přírodou. Není-li kultura pokračováním přirozené evoluce, filozofie a kulturologie nemohou studovat jen lidské chování a sociální vztahy. Měly by se vážně zabývat vztahem kulturního systému k Zemi, kterou nám přirozená evoluce uchystala jako náš jediný možný domov.

Filozofii potřebuje lidstvo k tomu, aby už konečně dospělo, aby pochopilo všemu kulturnímu nadřazená práva a subjektivitu Země. Potřebuje ji k tomu, aby potvrdilo vyspělost racionality, jejímiž předpoklady příroda náš druh obdařila. Jinak ve své zaslepenosti a pýše zbytečně zničí sebe i velkou část neobnovitelného díla velkolepé přirozené evoluce.