Dialog o loňské genocidě, o níž se v našich krajích nesmí mluvit…

…a arménském národu, na který dopadla jako další článek v řetězu pogromů.

Dialog Tomáše Koloce (komentátora deníku Krajské listy, spolupracujícího s periodiky nové Slovo, Disput a Radio Proglas), s Ondřejem Suchým (novinářem, texařem, karikaturistou a autorem pořadů jako byly Kavárnička dříve narozených či Malý televizní kabaret) o Arménii, na jejíž podporu (s podporou Ondřejova bratra Jiřího Suchého ze semaforské dvojice S+Š) spolu po loňském vyhnání Arménů z Náhorního Karabachu založili projekt Arménie a my.

Ondřej Suchý:

Milý Tomáši, jak se aklimatizovalo těch cca 120. 000 nešťastných lidí, kteří museli (po 2400 letech života Arménů na tomto území!) po tříleté vyhlazovací válce ze strany Ázerbájdžánu loni na podzim prchnout z Náhorního Karabachu do mateřské Arménie?

Tomáš Koloc:

Aby to nevypadalo, že jsem „moudrý“ sám, musím předeslat, že hlavním pomocným zdrojem toho, co ti odpovím, je můj přítel, jerevanský novinář David Petrosjan:

Počínaje 24. zářím 2023, za méně než 10 kalendářních dnů, Arménie přijala 108.500 uprchlíků z Náhorního Karabachu. Jerevan se navzdory svým omezeným schopnostem s tímto lidským proudem (100 % karabašských Arménů a 3 % celkové populace Arménie) vyrovnal. Pokud bychom tuto situaci extrapolovali na země s větším počtem obyvatel, tak například pro Rusko by to bylo asi 5 milionů a pro Německo – 2,4 milionu. Za necelé dva týdny…

Spolu s těmi, kteří přišli dříve, tzn. do ázerbájdžánského útoku 24. září 2023, Arménie přijala skutečně 120 tisíc lidí. Ti, kteří přijeli, byli zaregistrováni a dostali první pomoc včetně lékařské péče, jídla, oblečení, mohli si zdarma natankovat auta atd. Lidé byli posláni po celé republice do hotelů, ubytoven, soukromých domů a bytů, sanatorií, speciálně vybavených přijímacích místností atd. Občané Arménie shromažďovali a poskytovali vnitřně vysídleným osobám základní potřeby a mnohé uprchlíky prostě přijali ve svých domovech. Na této práci se podíleli nejen zástupci vládních agentur, ale také více než 1200 dobrovolníků. To vše bez vytváření uprchlických táborů a stanových osad, jak se to v této oblasti dělá…

Etnickí Arméni z Náhorného Karabachu evakuovaní zo svojich domovov v dôsledku útokov ozbrojených síl Azerbajdžanu v septembri 2023. Foto: Wikimedia.org

Je třeba poznamenat, že Arménie se s touto počáteční fází vyrovnala především sama. Zahraniční pomoc v podobě materiálních a finančních zdrojů začala přicházet později a zatím se odhaduje na cca 40 milionů eur, které poskytly USA, EU, Francie a další země. A Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky požádal o 97 milionů dolarů na pomoc lidem vysídleným z Náhorního Karabachu.

Všichni příchozí bez ohledu na věk (20 tisíc z těch, kteří dorazili, jsou důchodci) již dostali vyplacenu finanční pomoc. Dávky se vyplácejí na zaplacení bydlení a služeb a současně se zavádí i střednědobé programy na podporu uprchlíků. Arménský stát navíc vyplácí stipendia studentům z Karabachu, kteří po 24. září přestoupili na vysoké školy v Arménii. V současné době vláda systematicky pracuje na zajištění práce nově příchozím. V první řadě mluvíme o zdravotnících, učitelích a státních úřednících. Ministerstvo hospodářství plánuje zavést řadu programů na podporu podnikatelů, ale i obyvatel venkova, kteří tvoří největší část z celkového počtu příchozích.

Kdyby někoho zajímalo, jak to dnes vypadá v Náhorním Karabachu: Podle zpráv Mezinárodního výboru Červeného kříže tam zůstalo jen pár desítek Arménů. Téměř všichni jsou svobodní starší lidé v péči Červeného kříže. Ruský mírový kontingent (RMK) zatím zůstává v Karabachu. Čistě formálně mu tam končí doba pobytu 9. listopadu 2025, ale téměř všechny posty RMK tam již byly odstraněny. Nevylučuje se proto, že mise RMK může skončit před uvedeným datem. Vedení Ázerbájdžánu a Ruska učinilo prohlášení, že otázka Náhorního Karabachu „je uzavřená“. Z toho vyplývá, že tuto etnickou čistku (faktické vyhnání Arménů z území, kde žili 2400 let) považují za normu.

Právně je to složitější: Mezinárodní soudní dvůr 17. listopadu 2023 vynesl verdikt o nároku Arménie vůči Ázerbájdžánu. Soud nařídil Baku, aby zajistilo nerušený a bezpečný návrat osob do Náhorního Karabachu, které jej opustily během událostí po 19. září, a také nařídil Ázerbájdžánu uchovávat a neničit dokumenty potvrzující právo obyvatel Náhorního Karabachu na majetek. Baku podle soudu musí toto právo respektovat a zakotvit ve své legislativě. A také řadu dalších důležitých ustanovení. Byl vytvořen veřejný výbor pro kolektivní repatriaci a další základní práva lidu Karabachu, v jehož čele stojí bývalý šéf arménského ministerstva zahraničí Vardan Oskanjan.

Jaká je skutečná realita? V Náhorním Karabachu z těch desetitisíců lidí už nezbylo víc než třicet. Jedna „školní třída“ lidí důchodového věku, kterým už zdraví neumožnilo odejít. Můžeme očekávat, že se tam někdo vrátí? To by bylo možné pouze v rámci mezinárodních záruk na úrovni vrcholné světové rady – Rady bezpečnosti OSN. Pod samotnou ruskou vlajkou se už Arméni rozhodně vracet nebudou…“

Tento zážitek je největším traumatem arménského národa od první moderní genocidy v dějinách, kdy bylo tureckým státem v roce 1915 zavražděno jeden a půl milionu Arménů, žijících na svých historických územích v tehdejším osmanském Turecku, dvacetkrát rozlehlejších, než je dnešní Arménie. V té Arméni tehdy přežili, protože ležela na území carského Ruska. Sovětské Rusko a později i Ruská federace pak přes všechny místní přestřelky sto let garantovaly i existenci autonomního arménského Náhorního Karabachu uprostřed území Ázerbájdžánu. Především proto, že Rusko v době eurosankcí potřebovalo ropný Ázerbájdžán víc než Arménii, dopustilo toto další národní genocidní trauma, které bylo zbrojařsky umožněné opět Tureckem (kterému těsně předtím Arménie výrazně pomáhala během zemětřesení), a bohužel i Izraelem, který takto reagoval na jediné strategické spojenectví, které Arménie má: s krajovou velmocí Íránem – úhlavním nepřítelem Izraele.

Na mapě vyznačen Náhorní Karabach. Foto se svolením Tomáše Koloce.

Protože prsty v loňském vyhlazení další neislámské (křesťanské) menšiny v islámském světě: Arménů v Karabachu (po půl třetím tisícletí jejich tamního pobytu!) kromě našich „úhlavních nepřátel“ Rusů, měli i dva naši nynější „úhlavní přátelé“ – Turecko (druhá nejpočetnější armáda NATO) a Izrael, v našem mainstreamu se o tomto zločinu (navíc v době, kdy je český mainstream vyhrazen jen obětem z řad ukrajinského a izraelského národa) téměř vůbec nepíše. Až na takovéhle výjimky:

iDNES.cz 20. listopadu 2023: „Chtějí zabrat naši čtvrť. Už i Arméni v Jeruzalémě se bojí židovských osadníků“. Článek potvrzuje, že nelegální osadníci z Izraele započali zábor arménské křesťanské čtvrti Jeruzaléma, která leží na území Palestinské autonomie. Ovšem na Západním břehu Jordánu, kde nevládne teroristický Hamás, ale umírněná strana Fatáh…

CNN Prima News, 6. února 2024: „(Předsedkyně PSP ČR) Markéta Adamová Pekarová se v Arménii svěřila, že v Ázerbajdžánu ,vyjádří podporu arménskému lidu‘. Následně jí v Baku vysvětlili, co asi tak Ázerbajdžán očekává a co si o tom myslí. Pekarová Adamová následně potvrdila, jak píše Ázerbajdžánská tisková agentura, že její slova byla ,překroucena a nepochopena‘. Řekla: ,Náhorní Karabach je nedílná součást Ázerbájdžánu‘ a ostře odsoudila ,akce Arménie, jejích podporovatelů v Parlamentním shromáždění Rady Evropy a také Francie vůči Ázerbájdžánu‘.“

Milý Ondřeji, je to hrozné, ale nemůžu jinak, než se stydět před Íránci a Francouzi, kteří jako poslední Armény podporují. Jako člověk, který je po předcích částečně Žid (příslušník národa, který byl s Armény vždy spojený), mohu aspoň poukázat na to, že v Izraeli, který si zvolil takovou vládu, žije z mého národa jen jedna třetina. Co mám ale současně dělat jako Slovan a Čech poté, co se vlády Ruska i Česka shodly jen na jediném: že od arménského Náhorního Karabachu dávají ruce pryč…?

Ondřej Suchý:

Rozumím, ale protože vím, co tě uklidňuje, vrátím se ke kultuře. Od 60. let vycházely u nás knížky arménských autorů. Pod mnohými z nich byly podepsaní dva skvělí překladatelé: Ludmila Motalová (kterou jsem bohužel nepoznal, ač zemřela v roce 1975), a kamarád Ladislav Křehla (manžel mé tehdejší kolegyně v Čs. televizi, redaktorky Anahit Ovanesjanové), který zemřel v roce 2010. Knížky arménských spisovatelů u nás kdysi vycházely v docela slušném množství, ba i nákladech. Od kamaráda Hovika Harutjunjana vím, že to byli velmi uznávaní překladatelé arménské literatury. Pomíjím světoznámá jména jako anglicky píšící William Saroyan a rusky píšící Bulat Okudžava, ale řadu knih vydávali u nás např. Hrant Mathevosjan, Avetik Asahakjan, Vardges Petrosjan (s nímž jsem dělal rozhovor, který v budoucnu také zveřejním). Jak je to se zájmem o arménskou literaturu u nás dnes, nevím. A vůbec už nevím, o co z naší kultury je naopak zájem v Arménii…

Tomáš Koloc:

Začnu od konce a zas budu hodně čerpat z toho, co mi řekl můj arménský přítel David. Kromě Franze Kafky (kterého Arméni považují za Čecha a teď zrovna v Arménii vlastně prožívají jeden z jeho románů) a Jaroslava Haška a jeho Švejka, Bohumila Hrabala nebo i Spejbla a Hurvínka, kteří Armény v této situaci utěšují, musím jmenovat i Karla Čapka, Boženu Němcovou a Milana Kunderu. V roce 1957 napsal český skladatel Josef Matěj operu podle knihy v Praze narozeného německy píšícího spisovatele Franze Werfela Čtyřicet dnů o arménské genocidě, o které ještě bude řeč. Opera i kniha jsou v Arménii velice oblíbené. Ale kupodivu jsou velmi oblíbené u nás neznámé filmy Puščik jede do Prahy (sovětský film ukrajinského režiséra Lva Holuba z roku 1965, kde hraje Rudolf Deyl ml. atd.) a Ivana v útoku (u nás méně známý český dětský film z roku 1963). Překlady z češtiny do arménštiny dělal již zmíněný Hovhannes Harutjunjan.

Navzdory tomu, že organizovaná arménská komunita se začala v ČR formovat až po rozpadu SSSR, zájem o Arménii byl už za ČSSR. V Praze působil zejména „Klub přátel arménské kultury“. Zmíněná Ludmila Motalová se podílela na překladech arménské literatury do češtiny. Byla to ona, kdo překládal díla Avetika Isahakjana, Jegiše Charence, Aksela Bakunce, Parujra Sevaka, Mkrtiče Armena, Hranta Matevosjana, Hovhanese Širaze, Gevorga Emina, Vardgese Petrosjana a dalších, stejně jako arménské pohádky. V Jerevanu je i malá knihovna pojmenovaná po paní Motalové.

Naopak: Myslím, že co bude dnes u nás aspoň trochu známé (anebo, co by se aspoň číst mělo) kromě Saroyana a Okudžavy, budou hlavně další světoví autoři arménského původu. Ti, kteří psali arménsky, byli skoro všichni výše jmenováni. Zbývají jen jména jako Tumanjan, Širvanzade, Manušjan, Matevosjan – a zejména Silva Kaputikjanová (1919 – 2006), dítě těch, co přežili první tureckou genocidu, která objížděla světové komunity Arménů a burcovala svou slavnou básní Slovo k mému synovi:

„Podívej, můj synu, ať jsi kdekoli,
kamkoli jdeš pod tímto Měsícem
I když zapomeneš na svou matku
nezapomeň na svůj mateřský jazyk!“

Což je podle mě taky velice aktuální – i u nás. Vzhledem k tomu, že počet Arménů, žijících už stovky let v exilu, převyšuje jejich počet ve vlasti, většina Arménů ale přesto arménsky stále nemluví. Mluví a píší jinými světovými jazyky – a ti jsou logicky slavnější. Z Arménů, kteří psali rusky, jsou to Sergej Dovlatov (Dovlatjan), básníci Grigorij Poženjan a Eduard Asadov (Asaďjanc) – což byl účastník 2. světové války, v bojích za osvobození Sevastopolu v roce 1944 byl vážně zraněn v obličeji a ztratil zrak. Když oslepl, začal psát výhradně o lásce… Ze žijících je to Narine Abgarjanová, kterou Guardian právem zařadil mezi nejchytřejší evropské autory. Z anglicky píšících britský spisovatel a dramatik Michael Arlen (Kujumdžjan) a především Stephen Zaillian, americký scenárista a filmový režisér, který v roce 1994 získal Oscara za scénář k filmu Schindlerův seznam o rodákovi od nás z Čech. Timesy Zailliana nazvaly „nejšikovnějším a nejpozoruhodnějším scenáristou Hollywoodu od dob Roberta Townea“. Italsky psala Antonia Arslan (Arslanjanová), která celý život věnovala psaním o tragédiích arménského národa a zapisováním vzpomínek pamětníků genocidy. Jejím nejznámějším dílem je román Skřivánčí dvůr, který v roce 2007 zfilmovali bratři Tavianiové. Z těch, co psali francouzsky, je to hlavně Henri Troyat (Tarasjan), spisovatel a badatel o historickém dědictví Ruska, mistr životopisné prózy. A taky Charles Aznavour (Aznavurjan), o kterém ještě bude řeč.

Ondřej Suchý:

Díky za vyčerpávající rešerši. Jak ses vlastně k prvnímu křesťanskému národu v dějinách dostal?

Tomáš Koloc:

Šlo o dvě zásadní setkání. Na Vánoce 1990, kdy mi bylo třináct, jsem od své první milé dostal první dárek. Byla to knížka ze známé edice KOD (Knihy Odvahy a Dobrodružství) od arménského spisovatele Vachtanga Ananjana Zajatci pardálí soutěsky, která se odehrávala ve 20. letech 20. století právě v nedávno obsazeném Lačinském koridoru mezi dnešní Arménií a Náhorním Karabachem, mezi arménskými a kurdskými kluky, příslušníky právě těch dvou místních národů, které jsou ve stejných dobách dějinně tak často zkoušeni. Na stejné Vánoce jsem dostal i dvě sbírky židovských anekdot (od Karla Poláčka a Vladimíra Kafky). Tak jsem se začal zajímat současně o oba národy, o nichž Karel Čapek psal, že jako jediné na světě můžou soutěžit, který je chytřejší (nynější ministři zahraničí USA a Ruské federace, synové židovských a arménských rodičů, by mohli vyprávět…)

Druhé setkání proběhlo, když jsem o 16 let později na ulicích Brna prodával zdravou výživu, ale ještě víc než to, co jsem měl ve svém košíku, mi chutnaly tofu hamburgery, které ve zdi Františkánské ulice naproti kostelu prodávala jedna stará paní, co mi vyprávěla o své rodné Arménii. Třeba to, že se tam krade možná ještě víc než u nás – ale v noci se nikde nezamykají kostely: protože tam by ani v noci nikdo nešel krást, zato se tam lidi v noci chodí modlit…

Když jsem se na konci minulého roku připravoval na svůj půlhodinový rozhlasový pořad o této genocidě a Arménii, a vybíral pro něj četbu, zjistil jsem, že Bůh si Armény „označil“ podobně jako svůj vyvolený židovský lid. V biblické knize Genesis Noe vypluje a po 40 dnech se vody utiší a on se základem popotopního tvorstva spočine v Arše na arménské národní hoře Ararat (která dnes ironií historie leží za zavřenými tureckými hranicemi o nějakých 20 km dál na tureckém území – podobně jako dnes leží v zahraničí i posvátné srbské Kosovo pole). A teď si představ, že se v roce 1915 během období, kdy Turci začali systematicky stahovat všechny Armény na vojenské základny a střílet je (jako se to později stalo s Poláky v Katyni), pět tisíc arménských povstalců se proti turecké armádě opevnilo na nynějších hranicích mezi Sýrií a Tureckem, u pobřeží Středozemního moře na pobřežní hoře, která se jmenuje Musa dagh – Mojžíšova hora! Dle Mojžíše, který je prorokem i pro muslimy a který šel se svým lidem z Egypta do Izraele 40 let. Zase 40! Tak jako Židé na útěku z Egypta, i Arméni se na útěku z Turecka srdnatě bránili, načež je evakuovala flotila lodí ze spřátelené Francie. Po jak dlouhé době? Přesně po 40 dnech! To si do svého slavného románu Čtyřicet dnů nevymyslel pražský rodák Franz Werfel – to se skutečně stalo a on si toho jen všimnul a zapsal to.

Ondřej Suchý:

Prozradím ti na sebe, že mě už v dětství zaujal Chačaturjanův Šavlový tanec v tehdejším podání orchestru Karla Vlacha. Takže první arménský hudebník byl pro mě Aram Chačaturjan. V šedesátých letech jsem si pak povšiml dvou dalších muzikantů – jazzmana Georgije Garanjana, který u nás vystupoval (např. na jazzových festivalech) a rovněž u nás známého skladatele a klavíristy Arno Babadžanjana. Vloni jsem zpozorněl na YouTube nad talentem kytaristky a zpěvačky, která si říká Elena Yerevan. Už mám její první dvojCD, které vyšlo v Kanadě a kde zpívá mimo jiné i deset krásných arménských písní. Jak jsi na tom ty, coby konzument hudby? Máš nějakou oblíbenou skladbu či píseň arménskou?

Tomáš Koloc:

Jak sis mohl všimnout, já jsem spíš na literaturu a na příběhy. Moje máma vyrostla na hranicích mezi francouzským Švýcarskem a Francií a tamní kulturu si na začátku 70. let přivezla s sebou, načež se za ní jako za dcerou „pravicového exponenta ve straně“ zabouchla železná opona, takže žila aspoň z těch knížek a desek. A tak jsem v 80. letech vyrůstal se seriálem Černá ovce, kde hrál francouzsko-arménský herec Charles Aznavour a na gramofonu hrály písničky Aznavoura zpěváka. (O Aznavourovi-autorovi povídek jsem tehdy ještě nevěděl.)

A ještě víc bych ho tehdy uctíval, kdybych věděl, že jako starý volnomyšlenkář odmítne být pohřbený v Invalidovně, na Montparnasse, na hřbitově Père-Lachaise i v Panthéonu, což jsou pařížské obdoby našeho Slavína. Chtěl ležet v rodinném hrobě ve vesničce Montfort-l’Amaury, kde si koupili rodinný hrob už jeho rodiče. Na pohřeb byla na přání mrtvého pozvána jen Aznavourova rodina, z politiků nikdo a prezident Macron už vůbec ne… Když jsem po letech viděl český film Samotáři, jehož jedním z hlavních hudebních motivů (v místech, kdy se chirurg Ivan Trojan, utíkající z domova převléká za údržbáře) byla Aznavourova písnička Les Comédiens, stala se ta písnička (vedle znělky slavného filmu Tetovaný s Jeanem Gabinem, k němuž napsal hudbu arménský skladatel Georges Garvarentz, která je pro mě znělkou 60. let) znovunalezenou nostalgickou hymnou mého dětství…

Ondřej Suchý:

Můžu tě na závěr poprosit o nějaký úryvek z literatury, v němž by se na malé ploše dala najít esence arménství?

Tomáš Koloc:

Je to z knížky Williama Saroyana Jmenuji se Aram:

„Můj strýc Chosrove, ohromný muž s mohutnou kšticí černých vlasů a nejdelším knírem v údolí řeky San Joaquín, muž tak zuřivé povahy, tak popudlivý, tak netrpělivý, že každého, kdo chtěl něco říci, rázně okřikl slovy: To nevadí, toho si nevšímej!… Jednou to zažil jeho vlastní syn Arak. Běžel z domova celých osm bloků do holičského krámku, aby otci, který si tu dával přistřihovat knír, oznámil, že u nich doma hoří. Strýc Chosrove se v křesle napřímil a zvolal: Nevadí, toho si nevšímej! Holič povídá: Ale ten chlapec říká, že u vás hoří… A strýc Chosrove zařval: Dost, povídám! Nevadí!… Nejskvělejší vzbouřenec je muž, který ví, jak všechno skončí, a přece ho těší dýchat dál. Jen mysl nemůže umřít a usměvavá mysl věčně čeří prázdnotu vesmíru. Jediná pravá věc je smích. Smíchem umoř krutost. Smíchem umoř zlo…“

Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz

(Celkovo 278 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

2 thoughts on “Dialog o loňské genocidě, o níž se v našich krajích nesmí mluvit…

  • 12. februára 2024 at 19:09
    Permalink

    „Co mám ale současně dělat jako Slovan a Čech poté, co se vlády Ruska i Česka shodly jen na jediném: že od arménského Náhorního Karabachu dávají ruce pryč…?“
    Milý Ondrej, zabudol som, že Arménska vláda pod vedením Pašinjana už celú radu rokov paktuje s USA, ktoré sú v NATO aj s Tureckom a čím ďalej viac sa tlačia do krajín okolo Ruska. Nechápem, prečo Pašinjan nepožiadal (a možno aj požiadal?) o pomoc, tých viac ako 3 tisíc amerických poradcov v Jerevane.

    Reply
  • 15. februára 2024 at 12:27
    Permalink

    Pašinjan taky nemůže za všechno. Ano, v mnohém ustoupil americkým Arménům, kteří od rozpadu SSSR Arménii fakticky živí. Taky byl jistě trochu problém i v tom, že Arménie přijala nejvíc z ruských pomobilizačních emigrantů. Hlavní důvod zániku Arcachu je ale magistrála, složená z ropovodu, plynovodu, železnice a dálnice, která se v době evropské sankční blokády Ruska staví z Íránu do Ruska přes Ázerbájdžán. Za tu Ázeři něco dostat museli. Co mě na tom ale fascinuje, je skutečnost, že v tomto kraji neustálých válek a genocid se Arméni udrželi 2400 let – a byli vyhnáni až teď. To říká o naší době hodně…

    Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter