O evrovolbách v českém i evropském záběru

Jak hodnotíte výsledek voleb v Česku, a hlavně výsledek koalice Stačilo!, kde se spojily levicové strany?

Stačilo! představuje nejvýraznější posun na české politické scéně. Díky Kateřině Konečné a jejím spolupracovníkům se začali levicoví voliči vracet k levicové politické straně; kolem Kateřiny Konečné probíhá obnova či znovuzrození levice. Návrat levicových voličů domů oslabil SPD; zdá se, že se tento projekt orientovaný na kandidáty s osobní autoritou a volebním potenciálem bez ohledu na jejich ideové zařazení či politickou minulost vyčerpal, a to i generačně. ANO potvrdilo své místo na slunci a ukázalo, že oligarchizace liberální demokracie pokračuje. ODS jako nosná strana pravice zcela ztrácí svůj původní konzervativní nános a stává se stranou, jejíž ideový profil symbolizuje řeporyjský starosta. Motoristé a Přísaha ukazují – a teď si vypůjčím hodnocení jednoho analytika –, že „jedině Evropská unie dokáže vytvořit z lidí, kteří chtějí řídit silná auta, úspěšnou politickou stranu“. Piráti představují v Česku prazvláštní oázu pravice, další konkurenci na této části politického spektra, čímž se odlišují od svých kolegů z jiných států Evropské unie. Lidovci, ve vládní koalici nalepení na ODS a Piráty, ztrácejí patinu obhájce tradic, a tedy i své původní voliče. TOP 09 a Starostové – to nejsou programové strany, to jsou sdružení zájemců o politickou kariéru a vybraných hesel. Jsem zvědav, jak si budou noví poslanci, kteří se v Praze proslavili bouráním pomníků rudoarmějců, počínat na evropské úrovni. V Berlíně-Treptowě mají velký pomník… Celkově platí, že se v Česku – stejně jako na celém Západě – prohlubuje a vyostřuje polarizace.

Výsledek evropských voleb už byl některými opět komentován tak, že je polovina národa úplně hloupá. Čím to je?

Problém je na straně národa či veřejnosti i na straně komentátorů. Nejde ovšem ani tak o hloupost jako o nepřipravenost. Obecný pokles úrovně politické kultury se týká i veřejnosti: v konzumní společnosti se masová spotřeba netýká jen aut či ledniček, ale i informací. Veřejnost se vyváří z jednotlivců tím, že se o něčem dozví v přibližně stejný čas a povětšině z obdobných zdrojů. V Česku je patrný základní řetězec: snížená kvalita informací České tiskové kanceláře…

Co myslíte kvalitou?

Výběr informací vhodný ke sdílení a jejich přímé či podprahové komentování. Česká tisková agentura například je při výběru zpráv ze zahraničí orientována především na dvě západní agentury, ty poctivě či alibisticky cituje a „přitažlivě“ otitulkuje. Tyto zprávy pak přebírají sdělovací prostředky, z nichž mnohé, zvláště ta internetová, ale i veřejnoprávní, sdělení i titulky z prodejních důvodů dramatizují a někdy i vulgarizují. Pak nastupují politické strany a koalice, přesněji řečeno jejich mediální agentury. Ty potřebují své zboží-politiky prodat jako zvláštní a věrohodné. Ozvláštnění probíhá až příliš často tak, že jsou jejich idoly představovány jako protiklad ošklivých a životu nebezpečných konkurentů. Provozní problémy státu se pak mění na osudové drama, rozdíly v názorech na existenční konflikt. A to dnes a denně. Generace čtyřicátníků a méně vlastně nic jiného nezažila, vidí pouze tuto spirálu rostoucího napětí kolem věcí důležitých i nedůležitých. Není divu, že veřejnost takto připravovaná k volbám je přeplněna emocemi. A že se střílí na premiéry.

Ve Francii kvůli tamnímu výsledku bude prezident Emmanuel Macron vypisovat předčasné volby. Je to prozíravé?

Výzkumy volebních preferencí několik týdnů před vlastními volbami jejich výsledek poměrně přesně předvídaly. To znamená, že Macronova reakce byla předem připravená. I tak je to ale velká sázka do loterie. Takto například Macronův přechodce Jacques Chirac v roce 2005 předložil referendu Smlouvu o Ústavě pro Evropu, i když ji mohl pohodlně ratifikovat parlament – a celounijní Smlouvu tak pohřbil. Obdobně britský premiér David Cameron v roce 2016 zbytečně vyhlásil na vzedmuté vlně sporů kolem rostoucí imigrace referendum o odchodu Velké Británie z Evropské unie – prohrál a odstoupil; dnes je ovšem ministrem zahraničních věcí, což nebude Macronův případ.

Antiprogresivní křídlo v Evropském parlamentu sice navýšilo své zastoupení, ale pořád nemá většinu. Jak odhadujete budoucí vývoj?

Evropský parlament je nejvýraznější ukázkou deficitu demokracie v Evropské unii. Jeho pravomoci jsou ve srovnání s národními parlamenty okleštěné. Má ale jednu zásadní roli: schválit předsedkyni či předsedu Evropské komise navržené Evropskou radou. Výsledky voleb naznačují, že na postu předsedkyně pravděpodobně nedojde ke změně. Ursula von der Leyenová uhájí své křeslo, i když od roku 2019, kdy nastupovala do funkce, podíl Evropské unie na světovém hrubém domácím produktu klesá – alespoň podle údajů Mezinárodního měnového fondu. Kdo může být spokojen s výkonem Evropské komise během pandemie COVID-19? Při ochraně Unie před tlakem migrantů a při začleňování imigrantů do evropských kulturních vzorců? Při hledání míru na Ukrajině? Green Deal se změnil na krok vpřed, dva kroky na stranu, krok dozadu… a zase hurá vpřed! To všechno jsou minusové body – a přesto její poslanecká základna posílila.

Na tyto zjevné problémy upozorňují i jiní kritici práce Evropské komise. Jak je ale možné, že se Ursula von der Leyenová stane opět její předsedkyní?

Protože informace šířené politickým prostorem hlavními médii nejsou určeny ke vzdělávání ani nemají poskytovat údaje pro vlastní hodnocení – jejich posláním je vytvářet nálady. Řetěz informací typu „možná to ve Varšavě zapálili Rusové“ a „vidíte, ve Varšavě to zapálili sluhové Kremlu, tak to i u nás byli oni“ se odděleny od sebe mohou jevit jako nesmysl, při dlouhodobém působení obdobných výroků se ale vytvoří podprahový základ pro hodnocení i jiných zpráv, axiom nepotřebující vysvětlení: prostě „protože Rusové jsou zlí, je jasné, že…“ A nejde jen o Rusko, obdobně to funguje téměř u všech důležitých témat.

Hned po vyhlášení výsledků voleb předsedkyně Evropské komise dala najevo, jak si představuje svoje budoucí fungování: boj proti extremistům nalevo a napravo. Ne hledání konsensu, ne hledání kompromisů, ne úsilí o sjednocení Evropy – ale boj! Dlužno dodat, že pro netolerantní liberály, kterých je Západ plný, konstruktivní opozici představují ti, kdo jsou s námi ve sporu, zda se má koupit sto či sto dvacet tanků; ten, kdo se zeptá, na co jsou ty tanky potřebné, je extremista. Nebo jinak, šířeji, aby to bylo libozvučné i pro ucho snobů v pražské kavárně: pro netolerantní liberály je dnes extrémistou především ten, kdo hájí modernu proti excesům postmoderny.

To nevypadá jako lákavá perspektiva. Ostatně často slýcháme, že vaše prognózy jsou příliš pesimistické. Vidíte nějakou možnost, jak se vyhnout rizikům, která tu kreslíte?

Důležitější než volby do Evropského parlamentu budou ty americké prezidentské v listopadu. Evropská unie se ve své politice přizpůsobuje Washingtonu: cla na auta z Číny, sankce proti Rusku… To vše rozhoduje Unie až v závěsu za USA, jako druhý v pořadí. Teď se sice zdá, že se Brusel opevňuje a chce současnou politiku Washingtonu hájit i v případě, že v Bílém domě dojde ke změně – ale nemějte obavy, oni se přizpůsobí. Ovšem napřed se bude muset vyřešit jiný problém: nejde jen o to, kdo v USA prezidentské volby vyhraje, ale i o to, jak se zachová poražená strana. Štěpení politické scény u nás je pouhým odvarem dění v USA.

Ať tak či onak, geopolitický zájem Washingtonu a Londýna na štěpení Eurasie přetrvá. Dovedete si představit svět, kde by fungovala osa Berlín-Moskva-Peking s koridory směr Dillí a jihozápadní Asie? Nemyslím geopolitická osa, ale ekonomicko-sociální osa respektující kulturní rozdíly… Jaké by asi bylo v tomto světě postavení anglosaských zemí?

Jak si myslíte, že začne porážku vládní koalice vysvětlovat koordinátor strategické komunikace Úřadu vlády Otakar Foltýn, který slíbil, že začne zostra, ale na přesvědčování zombíků nemá čas?

Přestože existují takzvaně odborné definice strategické komunikace, nejde o nic jiného než o propagandu. V pozadí je staré dobré přesvědčení, že vláda řídí zemi správně, ale nedostatečně své výsledky propaguje… pardon, komunikuje; proto špatně informovaní lidé nemají vládu rádi, i když ona se tak snaží a je úspěšná. Ti neinformovaní nevděčníci se pak v zákopech hybridní války vzdávají nepříteli. Pokud jde o budoucnost: buď to koordinátor během měsíce či dvou vzdá, protože ministři nechtějí, aby za ně někdo „komunikoval“, potřebují být na obrazovce sami; nebo se z kanceláře na Úřadu vlády začne vytvářet ministerstvo propagandy. Obecně pak platí, že dělat propagandu v zemi, kde se mnozí hrdě hlásí ke Švejkovi, je nevděčný, ba přímo nadlidský úkol.

Byly současné eurovolby u nás určitou revolucí proti vládě, anebo je třeba na ni ještě počkat?

K revoluci je daleko… Byly to volby konsolidace protivníků, v nichž vládní pětikoalice naznačila propad. Teď všichni hráči musejí překonat buď deprese, nebo se zbavit závrati z úspěchu. Začal cyklus nových volebních konfliktů s odlišnými pravidly: navazují volby do krajů, Senátu a Poslanecké sněmovny. Až pak se ukáže, zda i na naší ulici může být někdy svátek.

(Rozhovor vyšiel na ParlamentníListy.cz 17. júna 2024)

(Celkovo 200 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter