Marek Hrubec se už mnoho let věnuje globálním studiím, v posledních letech zkoumal komerčně a hodnotově narušené poznání společností a jeho možnou nápravu u nás ve střední Evropě, v západních zemích, v Indii, Africe, Rusku, Latinské Americe a Číně. Na toto téma nedávno vydal mimořádnou knihu s Emilem Višňovským a jejich vědeckým týmem z ČR, SR, Kanady, Norska, Číny a USA. Jde o kolektivní monografii K nové vědecké epoše: Globální srovnání deformací vědy, která byla publikována anglicky v respektovaném nakladatelství Brill v Leidenu a Bostonu, v česko-slovenském vydání vyšla ve Vydavatelství Spolku slovenských spisovateľov.
Nakladatelství Brill o knize píše: »Kniha se zaměřuje na pokřivený výzkum a univerzitní vzdělávání v posledních desetiletích a na alternativy pro novou éru výzkumu. Zabývá se kritikou, vysvětlením a alternativou byrokraticky, komerčně a ideologicky deformovaných humanitních a sociálních věd. Autoři je analyzují průkopnickým způsobem a staví Západ do globálního srovnání s nezápadním světem.« Autoři komparativně zkoumají jednotlivé oblasti světa, je to výzkum víceoborový, jádro je v sociální a politické filosofii a tato je poté rozvíjena v sociologii, politologii, ekonomii a v dalších disciplínách.
Roman Janouch: Máte za sebou více než 25 let zkušeností z působení ve vědě a vysokém školství. Proto není divu, že jste se s kolegy pustil do tak náročného tématu, jakým je deformované poznání společností a jeho alternativy ve světě. V čem by ona vámi očekávaná nová éra vědy a výzkumu měla spočívat?
Marek Hrubec: Nová éra vědy a výzkumu s alternativním pojetím, které by mohlo být lepším způsobem poznání, postupně vychází z řešení dosavadních závažných nedostatků ve společnosti. Věda a její úroveň se problematizovala a postupně upadala s tím, jak od 80. let nastávala neoliberalizace ekonomiky a společnosti, nejprve v USA a Velké Británii a poté v dalších zemích.
Nejdříve docházelo k privatizaci podniků a důrazu na zisk jako nejvyšší prioritu na úkor zaměstnanců a většiny občanů. Problémy ve vědě a obecně poznání se následně začaly odvozovat od těchto ekonomických faktorů. Například v Británii došlo ke zpoplatnění vysokého školství a ke komercionalizaci veřejných vědeckých institucí až od konce 90. let za Tonyho Blaira. Sem, do střední Evropy, pak začaly některé tyto problémy výrazněji pronikat po roce 2000. Neoliberální model vědy způsobil, že se stále více kladl důraz na ziskovost, přesněji na snahu o co nejrychlejší technokratický přenos výzkumných poznatků do obchodu a výroby, především kvůli zisku soukromých podniků. To úzce souvisí se zajišťováním výzkumu krátkodobými granty, kdy se vědec ve veřejných vědeckých institucích má stát zároveň byznysmenem, který musí usilovat o získání co nejvíce grantových peněz. Není-li dobrý fundraiser, nemůže často pořádně uspět. Některé významné osobnosti v dějinách by dnes neuspěly a nedosáhly by ani na Nobelovu cenu, protože by sice byly výbornými vědci, ale ne honci a byrokratickými manažery financí. Zároveň je tu tlak na publikování mnoha výstupů, hlavně v časopisech evidovaných na databázích privátních korporací. Tento technicistní přístup v ekonomice, společnosti i vědě, poháněný ideologií zisku, je ovšem odcizen od potřeb a zájmů občanů a jejich demokratické účasti na rozhodování.
V období globální finanční a ekonomické krize v roce 2008 však tento model narazil a přestal být výkonný i v očích mnoha jeho zastánců. Místo patřičné transformace ale jeho tvůrci následně nastolili ordo-neoliberalismus, kdy je stát využíván pro prosazování neoliberálních zájmů, čímž dochází také k určitým omezením, například k limitování obchodu s některými oblastmi světa, k mezinárodním sankcím, militarizaci, omezování svobody slova ve veřejném prostoru, ve výzkumu atp. To vše se odráží ve zvyšování mezinárodního napětí.
RJ: Pro vás jmenovitě musel mít speciální význam výzkum těchto problémů v Africe – tím, že jste tam před lety zakládali rozvojovou univerzitu na hranicích Burundi a Konga, a vědecky jste působil také v dalších zemích, třeba v Etiopii a Nigérii.
MH: Ano, s Afrikou mě pojí více pracovních i soukromých zkušeností. Je však třeba připomenout, že Afrika je velký kontinent s mnoha různými částmi a kulturami, který má dnes více než 1,4 miliardy obyvatel, což je více než trojnásobek obyvatel Evropské unie, a v roce 2100 má mít podle demografických prognóz tři až čtyři miliardy obyvatel.
RJ: Pokud se do té doby nestane neobyvatelným z klimatických důvodů! Ale jinak ano, počet obyvatel tam zatím neustále roste, o Nigérii se dokonce mluví jako o příští nejlidnatější zemi planety.
MH: Nigérie má dnes přes 200 milionů obyvatel a skutečně by se možná měla dostat na více než 700 milionů. Každopádně obojí, značný populační růst i klimatická krize, může přinést velké problémy a konflikty, přestože větší populace může znamenat také příležitosti – ekonomické i jiné. Nicméně v Africe problémy s realizací vědy byly už dříve, kdy tam ještě tolik obyvatel nežilo: od destrukce původních společností v období kolonialismu přes jeho nedořešené důsledky v éře postkolonialismu až po následující období globálního neoliberalismu, kdy už se problémy reprodukovaly a vznikaly také jiným, zmiňovaným způsobem. Podle ekonomické komise pro Afriku OSN žije v současné době v Africe 54,8 % globálně chudých. Více než 695 milionů osob tam je již v chudobě nebo čelí riziku, že do ní upadne.
Jelikož je Afrika jako globální periferie vysávána jako surovinový a lidský zdroj, je velice podfinancovaná. Výzkum tam většinou trpí nejen ze zahraničí vnuceným důrazem na neoliberální profit, ale také nedostatkem financí. Náš kolega A. Kasanda, který analyzoval tuto problematiku ve své kapitole, ukazuje problém velmi ilustrativně na příkladu pandemie, kdy vědecký výzkum Covid-19 a s tím spojená léčba nejen prostřednictvím vakcín byly nedostatečně financované. Afrika měla pouze minimální potenciál na vyrovnání se s nemocí, včetně malého množství vakcín a jiných léků v porovnání s ostatními částmi světa, hlavně se západními zeměmi. K tomu si uvědomme fakt, že mnozí Afričané po své zkušenosti z trpké koloniální i nedávné minulosti se nechtěli nechat očkovat, neboť se obávali, že na nich mohou být uplatňovány různé experimenty. S nedůvěrou argumentovali tezí Nejsme vaši pokusní králíci.
Patří k tomu i nedostatečné ocenění africké tradiční medicíny, která existovala a do určité míry existuje dál, ale byla do velké míry narušena a dehonestována a zatím se ji nepodařilo příliš revitalizovat.
RJ: Podobně je na tom nejlidnatější země planety Indie, že?
MH: Indie je skutečně v některých ohledech podobným případem jako Afrika, navzdory redukci chudoby je zemí, kde v době našeho výzkumu stále žilo nejvíce chudých na světě: 228 milionů osob.
Indie je také poznamenána britskou koloniální minulostí. Od 90. let došlo k nárůstu neoliberalismu, pod prezidentem Módím pak pod určitým kvazitradicionalistickým rouchem. Kapitola, kterou o Indii napsal náš kanadský spolupracovník K. Sarker, původně z Indie, poukazuje na to, že koncepce Nové vzdělávací politiky 2020 usiluje o stále větší privatizaci vysokých škol a vzhledem k počtu tamních studentů představuje objemný vzdělávací průmysl s velkým ziskem. Přitom předchozí privatizace nepřispěla ke zvýšení kvality vysokoškolského vzdělávání a byla problematická z hlediska dostupnosti a inkluze studentů.
RJ: Z vaší knihy vyplývá, že Rusko a Latinská Amerika prošly procesem komercionalizace vědy také, ale přece jen se tam tolik neuchytil. Zeptám se na Latinskou Ameriku, která se vám stala takřka druhým domovem, z jiné stránky. Působil jste v Brazílii, Mexiku, Kolumbii, Chile, Uruguayi či na Kubě. Co vás vlastně do této oblasti vedlo? Váš zájem tam začal patrně před lety vašimi zkušenostmi se Světovými sociálními fóry v Brazílii?
MH: Ano, předchozí výzkum a sociální fóra v Brazílii stála na počátku – kvůli výzkumu tamních inovativních sociálních experimentů, jakými jsou participativní rozpočty, nové sociální programy či různá lokální a globální fóra.
Nedávno mě navíc předchozí práce s africkými kolegy inspirovala k dalším, částečně podobným aktivitám, a to tentokrát nejenom s kolegy z Afriky, ale hlavně z Latinské Ameriky. Nejedná se o další univerzitu, tentokrát pracujeme na vytváření platformy vzájemně kooperujících výzkumných a vzdělávacích institucí v zemích Latinské Ameriky, které budou stále více spolupracovat také s africkými a některými dalšími univerzitami a výzkumnými pracovišti.
Těžiště v Latinské Americe je logické, a to jak z důvodu tamní potřeby těchto aktivit, tak z hlediska možností jejich realizace. V současné době se tam ve většině zemí začali zaměřovat na to, aby výzkum sloužil vyšší životní úrovni občanů. V celém makroregionu můžeme vidět důraz na sociální otázky, odstraňování chudoby, a tím také na vzdělávání a vědu, která by měla nyní více přispět nízkopříjmovým a středněpříjmovým skupinám obyvatelstva.
RJ: Co Čína? Právě v ní mnoho lidí ve světě vidí naději na postavení se soudobé globální hegemonii USA a spol.
MH: Myslím, že výzkumem a publikacemi o Číně jsem se proslavil už dost a těžko to mohu jen tak překonat (smích). Analýzu Číny jsem v knize svěřil našim spolupracovníkům, kolegovi Sivertsenovi z Norska a jeho čínské kolegyni Čchangové, která působí na univerzitě v belgické Lovani.
V případě Číny je zajímavé, že se dlouho snažila ve výzkumu dohnat Západ a přejímala západní způsoby realizace vědy, s klady i zápory. Tamní vědci se snažili etablovat na západních univerzitách a publikovat v tamních odborných časopisech a nakladatelstvích. Postupně tam ale došlo k reorganizaci, k reformě, která vede (stále v procesu implementace) k tomu, kdy v Číně chtějí na jedné straně dál pokračovat v zapojení do světového, hlavně rozvinutého západního výzkumu, ale soustředí se zároveň stále více na své domácí tematické oblasti, a to podle vlastních kritérií, aby to napomáhalo především rozvoji občanů a země. Usilují o vyváženost, tak uvidíme, do jaké míry se jim to podaří. Celkově už mají ročně největší počet patentů (více než jakákoli jiná země) a také nejvíce impaktovaných odborných článků.
RJ: Jaká je tedy alternativa, jak se přibližovat lepšímu vědeckému poznání společnosti, které by se zbavilo neoliberalismu, byrokratizace i omezování svobody? Je to náročný a vážný problém, kterému jste se dlouho věnovali v Centru globálních studií. Co s tím?
MH: Co se týče alternativ, odvozujeme je z řešení zmíněných problémů. Ve společnosti, která deklaruje, že je demokratická a usiluje o naplňování potřeb a zájmů občanů, očekáváme, že vědecké poznání společnosti ve veřejných institucích by mělo být spojeno se zájmem o rozvíjení životní úrovně občanů, k tomu, aby mohli lépe demokraticky participovat na občanském životě společnosti, a nikoli aby veřejné vědecké instituce byly deformovány primárně podle kritérií soukromého zisku a manažerské nedůvěřivé byrokratické a ideologické disciplinace. Měl by být kladen větší důraz na institucionalizované financování veřejných vědeckých institucí a nikoli na fragmentované granty, na prioritu veřejných databází časopisů, na kvalitu a nikoli kvantitu s produktivismem, na respektování plurality interpretací bez jejich potlačování.
A to je nutné zohlednit nejen na národní úrovni, ale i v mezinárodních vědeckých týmech a institucích. Přitom je ovšem třeba respektovat odlišnost pojetí vědy v různých zemích a regionech podle jejich systému a kultury.
Potřebujeme společenskou změnu, jejíž součástí by byla i změna vědecká, aby se vzájemně doplňovaly. Tak bude možné uskutečnit i přechod k nové vědecké epoše.
________
Rozhovor byl publikován v Naší pravdě 31. 8. 2023.
Foto: Archiv NP
