Nevím, mám-li a smím-li se pokusit napsat pár odstavců o knize V PAVUČINÁCH (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2022, obálka V. Kováč, grafická úprava Ľ. Končeková, 199 s.), jíž mě obdivuhodný esejista, kritik a prozaik Jozef Špaček mimořádně zaujal. Varuje mě podtitul Voľné pokračovanie románu V ulitách; ten nemám a nemá ho ani Vědecká knihovna, do níž chodím (kde jsou ty sliby, že rozpojení republiky neublíží kultuře…), a opatřovat si ho bylo by na dlouhé lokte. Přirozenou povinností svědomitého recenzenta je přece usoudit, zdali volné pokračování románu má smysl; v čem, jak a nakolik úspěšně navazuje na předešlé dílo. Navíc poslední odstavec románu V pavučinách naznačuje („so strýkom musíme dať dlhú reč“, „s Marcelkou začneme písať svoju vlastnú encyklopédiu“), že autor pomýšlí přinejmenším na trilogii. Mám však tu drzost se pokládat za čtenáře, který také nečetl román V ulitách a ocitá se „v pavučinách“, chycen do nich jako já, jako hmyz, a chápe knihu jako samostatné dílo. Jedno ovšem napovídají už názvy obou románů. V ulitách: do čeho všeho se asi autor dobýval jako labužnický jedlík hlemýžďů do jejich skořápky? V pavučinách: zkoumá vše možné, co v pavoučí síti uvízlo z blízkého i širého světa.
Hned za titulním listem „volného pokračování románu“ šok: kurzivou hustě sázená celá stránka pojednávající podrobně jako důkladné encyklopedické heslo o encyklopediích od antiky až po devět zatím vydaných svazků plánovaného nejdokonalejšího slovenského naučného slovníku Encyklopédia Beliana („odhadnúť rok jej dokončenia je dosť náročné“). A pak po sedmi kapitolkách s opakujícími názvy Gabriel Škrupinka, On a Gregor Lušňa (tři hlavní postavy knihy a jejich tři životní příběhy – ve všech jistě zkušenost samého autora, cum grano salis ztotožnitelného s postavou On) v kapitolce On, je to až osmá kapitolka, konečně na s. 30 vysvětlení úvodní stránky Encyklopédia: „A toto tu je čo? To tu ešte včera nebolo!‘ Tak poďme, čo sa to tu skrýva?! No?! Fíha, toho teda je! Katalog piesku alebo SI – Skalica inak. Milujem také názvy! No kdoví, čo tam bude ďalej (…). No, poďme už do toho.“ Takto rozverně se ohlašuje vzdálená obdoba Pavičova slavného Chazarského slovníku, který Špaček uvádí v seznamu „Pramene, využitá literatura, zdroje inšpirácie“ a který zřejmě obdivuje stejně jako já.
A pak už jako vždy v kapitolkách On běží hesla jeho skalické Encyklopédie inak, a to podle abecedy, neboť, jak se pak dočítáme na s. 63 v kapitolce Gabriel Škrupinka (napovídající, že Škrupinka a On jsou do jisté míry jedna postava ve dvou inkarnacích): „podľa abecedy, nič osvedčenejšie nikto nevymyslel.“ A Špačkova encyklopedie začíná, jak jinak, iniciálou A. Dovolím si ocitovat poměrně dlouhou úvodní pasáž hesla A, abych nemusel namáhavě popisovat rozmarný způsob pojetí některých hesel Špačkovy „encyklopédie“:
A – skôr v zmysle „A kedy?“Dnes už naozaj nikto nevie, najmä mne to vôbec nie je jasné, kedy v Skalici zanikol čas a vôbec nikto si to ani nevšimol. Mohlo to byť v decembri 1958 – aspoň pre niekoho určite -, kedy na katolíckom cintoríne, neďaleko od vchodu, zaznela jako suché zapráskanie bičom salva z poľovníckych pušiek. Aj to bol prejav úcty, hoci menej obvyklej, lebo pochovávali majstra. Teda presnejšie Majstra. Július Koreszka ním nesporne bol. V mestečku sa však v niektorých kruhoch hovorilo o tom, že to s tým velikánskym obrazom od neho v novej prístavbe KRUHU nie je celkom kóšer. Ale pohľad naň bol a stále je úchvatný! Lenže tvorca skvelej lomenej tyrkysovej zelene už bol na onom brehu… Neodvolateľne. – Prst na spúšť k rozlúčkovým výstrelom nemohla položiť notárka Tonka Líšková, tajne zaľúbená do Majstra. Pravda, ani nie kvôli tomu, ako vládol svojím štetcom a paletou, ale jej viac učarilo jeho presné poľovnícke oko a neomylná ruka, v ktorej striedal svoje poľovnícke zbrane – brokovnicu lankasterku s krásnym striebristým kovaním a modernejší trojak s precízne vypracovanou pažbou (…).
Tak už v prvním hesle své svérázné skalické encyklopedie zakládá pavouček Špaček síť: Majster Koreszka stejně jako Kruh má pak v encyklopédii samostatné heslo, tak jako heslo Koreszka je rovněž v slovenské encyklopedii Pyramida Špačkem nezmiňované (v ní se Kruh objevuje mj. v hesle Skalica) a v celém románě se připomíná stejně jako Kruh mnohokrát; jeho heslo v Pyramídě předčí hlavně upozorněním na Koreszkovu „typickou barvu“, lomenou tyrkysovou zeleň.
Úžasný je počet hesel o slovenských, maďarských, německých i českých osobnostech (a osob až po „posledního skalického bubeníka“), byť mnozí pobyli ve Skalici jenom kratičce. Jozefu Špačkovi neunikl snad žádný vliv královského města na jejich život a dílo. Známe to ostatně z moravské kulturní historie: Bezruč se octl v Kyjově jako brněnský poštovní úředník na pouhých pár dní jako záskok za nemocného poštmistra – a jeho báseň Kyjov je skvost ve Slezských písních, je to veselím sršící slovácký kontrapunkt smutných a vzpurných balad ze Slezska. Skalická encyklopédie není však jen personální, přináší množství hesel o skalických i okolních místech, četných vinohradech a vínech i vinařích, o institucích, památkách, parcích, domech, také o pověstech a zvycích, o pokrmech včetně receptů, ale i o toliko skalických slovech, o jazyce, v němž je přirozeně mnoho moravismů, které si ve Skalici nedají vzít slovenskými puristy: na chléb si mažou pomazánku, ne nátierku. A jako na Moravě i ve Skalici znají Boží milosti – což je vysmážaná sladká pochútka (…). Občas použili niektoré gazdiné iný názov – „pičurky“, čo súviselo s obvyklým kosoštvrcovým tvarom so zárezom v strede tejto veľmi fajnovej lahôdky.
Českého čtenáře, i toho, který má za to, že poměrně dobře zná Slovensko, překvapí V pavučinách mnohé např. o Clementisovi, Vajanském, ale i o zakladateli slovenské profesionální žurnalistiky, o jediném Skaličanu bojujícím ve španělské občanské válce a o hrdinech bojů za osvobození za druhé světové války, nebo o tom, že Skalica měla už v roce 1662 gymnázium, že byla krátce po první světové válce hlavním městem Slovenska a že existuje filatelistický unikát v podobě poštovní známky z dubna 1945, které bylo vytištěno 52 tisíc kusů, ale nebyla uznána „ako poštovné platidlo“.
Mezi hesly je také Špaček (tiež Spaczek), Martin – skalický richtár v 15. storočí, jehož možná na richtársky stolec dosadili husiti kontrolujúci Skalicu. Bol na čele delegácie mesta, ktorá v Bratislave v r. 1434 dokázala pre slobodné kráľovské mesto vyjednať s kráľom Žigmundom potvrdenie mestských výsad, privilégií z rokov 1382, 1390, 1422 a tiež 1425. Autorovi slouží ke cti, že dává čtenáři možnost se domýšlet, že má úctyhodný rodokmen; sám se nabízejícím dohadem o slavném předku nevynáší.
Skalici, kdysi „akoby ospalé mestečko“, Jozef Špaček průkazně shledal jako střed pozoruhodně velké pavučiny, v níž se zrcadlí značná část země včetně Bratislavy, její dvojí až trojí náboženství, její dějiny, její kultura. „Už sa v tom strácam, došľaka“, povzdychl si v románě encyklopedista, jak také jinak „v pavučinách“, v nichž jsou chyceni také postavy románu Gabriel Škrupinka, Gregor Lušňa a On a jeho strýko, vesměs znalci a milenci vína a neznalci žen, s nimiž mají osudové problémy.
Jak asi názve Špaček volné pokračování skalické ságy, jejíž druhý díl (první neznám) vyniká právě tím, co se dneska hlásá, ale zanedbává a skutky popírá. Gabriel Škrupinka, zarytý ateista, poprosil pána farára o pomoc, a ajhľa, podarilo sa. Román je celý prostoupen úctou, obdivem a hlavně porozuměním pro skalické a do skalických pavučin chycených katolických, evangelických a židovských Slovácích, Maďarech, Češích atd. A nezavírá oči nad tím, co se děje v dnešním světě, prostřednictvím svých postav si bere na paškál a někdy přímo na mušku například „toho snoba“, který otravuje život samými „konšpiračnými teóriami“, a jindy třeba „extrémne úzkostlivé pomenúvacie vyčíňanie“.
Zkrátka experimentální román „jako mlat“, řečeno slovy jednoho Vančurova obdivného soudu.
Písané pre LUK
