Dialog Napříč: Jedenáct osobností z různých názorových směrů dnes odpovídá na otázku ohledně budoucího, federalizačního uspořádání EU.
Z Berlína i Paříže se ozývají úvahy o federalizaci EU. Evropa a její státy se jeví, jako příliš slabé tváří tvář politickým výzvám i globálním hráčům. Lisabonská smlouva by proto měla být nahrazena novou, která nahradí jednomyslnost kvalifikovanou většinou a posílí bruselské instituce. Oponenti poukazují na probíhající skryté posilování Bruselu a formulují obavy o budoucnost demokracie, národních zájmů i specifik evropských národů. Jak dál s EU? Účastnící dialogu se vzácně shodují, že opouštění jednomyslnosti a federalizace by posílilo buď evropské velmoci nebo aktivistickou komisi. Každopádně by zejména v menších státech dále omezilo možnosti demokratického rozhodování, a proto není v českém zájmu.
Podnětnou četbu přeje Petr Drulák!
Andrea Cerqueirová, novinářka
Podmínka jednomyslnosti podle mě zaručuje menším státům, aby je ty větší a silnější nepřeválcovaly. V zájmu České republiky je, aby to tak zůstalo. Německo i Francie se snaží upevňovat, ba posilovat, svoji roli v Evropské unii. A naprosto přirozenou reakcí menších států je chtít v rámci unie zachovat mechanismus, aby hlas nikoho nemohl být vyřazen ze hry. Jinak by to byla neférová změna dohodnutých pravidel. Za důležité v této souvislosti považuji udržet Visegrádskou čtyřku. A to navzdory všemožné kritice i navzdory tomu, že se v rámci ní nemusíme vždy a na všem dohodnout.
Andrej Duhan, právník a publicista
Výzvy k federalizaci je možno slýchat od samých počátků evropské integrace a není náhodou, že navzdory masivní podpoře této myšlenky ze strany evropských elit se tak doposud nestalo. Důvod je prostý, žádná evropská federace není možná, protože neexistuje evropský národ, evropský politický lid. Evropská identita existuje, ovšem jako identita civilizační, ta je příliš slabá na to, aby založila funkční politické společenství. A to je realita, kterou nelze obejít žádným geniálním kompromisem na Radě anebo posílením pravomocí evropských orgánů. Evropská integrace a spolupráce evropských národů je nepochybně žádoucí, ale nemůže předbíhat skutečnost, že jediným funkčním politickým tělesem v Evropě je stále národní stát. Již současná míra přenosu kompetencí na EU jde na samou hranu toho, co je možné, pokud chceme nadále považovat členské státy za svrchované demokracie. Toto ostatně konstatoval německý ústavní soud ve svém lisabonském nálezu. Lisabonská smlouva by tedy vskutku měla být nahrazena novou smlouvou, ale takovou, která přinese posílení principu, že členské státy jsou nejen Pány Smluv nýbrž celé evropské integrace – je potřeba zásadně posílit mezivládní princip na úkor nadnárodního. To například znamená přeměnu Komise na ryze úřednický aparát bez vlastních politických ambicí a plnící zadání členských států, uzavřený restriktivní výčet evropských kompetencí, omezení role Parlamentu, redefinici poslání Soudního dvora.
Petr Hampl, sociolog
Impérium nabízí, že připraví menší státy o poslední zbytky nezávislosti, přemění je na své protektoráty a tím je ochrání před jinými impérii. Logicky se nabízí otázka, v čem taková ochrana spočívá a v čem je toto impérium lepší než jiná impéria (USA, Čína, Rusko…). Obávám se, že rozdíl spočívá v tom, že impérium Evropská unie hodlá dělat přesně stejné věci, ale v případě EU budou probíhat humanitně a demokraticky, zatímco ti ostatní to dělají agresivně, diktátorsky, xenofobně, komunisticky a fašisticky (i když s novými vztahy s Ukrajinou není jisté, zda je fašismus dobrý nebo špatný, ale to se snad rychle vyjasní). Vlastně ne, úplně stejné to není. EU může nabídnout vyšší míru sebedestrukce, ať už se to týká migrace, zeleného údělu, ničení vlastní ekonomiky, zaplétání se do cizích válek nebo pokrokový vztah k počtu pohlaví.
Nechť unie ukáže, že se umí chovat jinak a že dokáže být užitečná. Potom teprve může požadovat více pravomocí a bude pro to existovat i jiný argument než korupce.
Jan Keller, sociolog
Federalizace Evropské unie a zrušení práva veta pro národní státy by vedly k tomu, že rozhodování o klíčových věcech typu míry zadlužování, rozdělování migrantů, vedení válek, šíře prostoru ponechaného svobodě slova či trestání členských států za neposlušnost by se definitivně ocitly v rukou nikým nevolených úředníků. Moc by si mezi sebou rozdělily úřednické aparáty jednotlivých frakcí Evropského parlamentu a šéfové kanceláří Evropské komise. Z europoslanců i eurokomisařů by se stali už úplní figuranti. Byrokraté, kteří rotují ve strategických funkcích často po celé dekády, by získali ještě větší pravomoci. A tak jako dosud by to bylo bez jakéhokoliv dohledu a jakékoliv kontroly. Anebo je někdo tak naivní, že si myslí, že Green Deal vymyslela von der Leyenová a o míře zbylé svobody slova rozhoduje paní Jourová? To, co je vydáváno za větší integraci Evropy, je ve skutečnosti předáváním moci šedým eminencím, které si své postavení vyseděly v kancelářích a žádný volič jejich tváře nikdy neviděl. Takže jak dál s EU? Určitě co nejdál od federalizace.
Hana Lipovská a Jana Bobošíková, Institut svobody a demokracie
Unie je nereformovatelná a v tuto chvíli už i netransformovatelná. Posílení bruselských institucí znamená posílení úzkého svazu úředníků, neziskovek a nadnárodních korporací, a tedy vytváření živné půdy pro korupci, silný lobbing, a především zhoršování životní úrovně občanů. Namísto „stále těsnější integrace“, o které hovoří zakládající smlouvy, je dnes proto čas už jen na desintegraci. Pro Českou republiku by byl velmi výhodný formát, o kterém se dnes hovoří v souvislosti s Ukrajinou – tedy přístup na společný trh, nikoli však společné právní předpisy, společná zemědělská nebo strukturální politika, a už vůbec ne společná hospodářská politika. Dokonce ani celní unie EU totiž není pro Českou republiku tak výhodná, jak se tradičně tvrdí. Průměrná vážená celní sazba na dovozy do EU je v současnosti vyšší než v USA, Mexiku nebo Chile. Kdyby si Česká republika mohla nastavovat cla sama, mohla by účinněji bojovat proti inflaci. Odpovědí na otázku „Jak dál s EU?“ je proto „dál jen bez EU“.
Ivo Šebestík, novinář, historik a překladatel
Jak dál s EU? Niall Ferguson napsal, že „deficitem EU je slabost Evropského parlamentu vůči Evropské komisi, která si libuje ve své neprůhlednosti a působí, jako by snad ani nebyla nikomu zodpovědná.“ Hezky řečeno, jenomže potíž vězí mnohem hlouběji, v celém systému evropské zastupitelské demokracie, protože ta celá je už dlouho neprůhledná a není vůbec jasné, komu se vlastně zodpovídá. Občané to rozhodně být nemohou, protože občané přece nepracují tak urputně sami proti sobě. Nebo snad ano? Evropským neštěstím je, že její demokracii formálně „řídí“ lidé, kteří vycházejí vstříc tlakům korporací, a zároveň podporují, často velice snaživě, až sebevražedně, planetární hegemonii Spojených států, která je anachronismem a evropským státům svazuje ruce, neboť je bezohledná a arogantní. Problém EU, alespoň z pozice malých zemí, začíná u jejich politických reprezentací. Zda chápou svoji roli jako službu národu, nebo jako slepou poslušnost cizím patronům. Především toto hledisko by mělo rozhodovat ve volbách. ČR v současné době v podstatě nezastupuje nikdo nikde.
Michal Ševčík, předseda spolku Helianthus
Evropská unie je co? Není to federace, konfederace ani stát. Je to projekt sociálně tržní západní Evropy k hospodářskému ovládnutí ostatních evropských států. Snahy o federalizaci tu jsou pořád. Jen se hledá cesta, jak celý proces urychlit. Eskamotérské kousky evropských představitelů v průběhu migrační krize, agendy C-19 a nyní postoj k válce na Ukrajině mluví za své, nebudu se zdržovat jednotlivostmi. Jestli někdo přijde s důvody posílení bezpečnostní politiky či energetické nezávislosti na Rusku je třeba zbystřit, protože to rozhodně nejsou důvody k nahrazení jednomyslnosti. EU je zčásti projekt poblázněných intelektuálů a městské byrokracie západních zemí zcela odtržených od politické a sociální skutečnosti. Čím více se vzdálíme od voliče, tím méně mu bude kdokoliv naslouchat. I dnes v době EU, jako instituce svého druhu, je síla voličského hlasu ohrožována a oslabována prolobovanou sněmovnou, politickými nevládkami, mocí nadnárodního kapitálu a protektorátní mentalitou. Nahrazení jednomyslnosti či případná federalizace by byly posledními hřebíky do rakve již tak značně nemocné demokracie, na níž již několik let úspěšně cizopasí finální podoba liberalismu.
Vlastimil Veselý, spoluzakladatel Společnosti pro obranu svobody projevu
Především se obávám omezování svobody projevu jako základu pluralitní demokracie ze strany unijních struktur. Jejich legislativní snahy jen za poslední 2 roky představují pro ČR významnou hrozbu. Evropský parlament již schválil Digital Services Act, který vezme členským zemím pravomoc rozhodovat o regulaci globálních digitálních platforem typu Facebook, Google apod. Evropská komise chce zařadit verbální projevy tzv. nenávisti mezi závažné trestné činy a odebrat pravomoc členským zemím je vymezit. Dále chce Komise odstřihnout od inzerce média, která někdo (kdo?) označí za „dezinformační“. Mluví se o blokaci legálního, ale „škodlivého“ informačního obsahu. To může být snadno záminka k cenzuře nepohodlných názorů, které nekonvenují progresivistickému narativu, jenž v Bruselu dominuje. Nejde jen o spor mezi federalisty a zastánci současného stavu, neboť i ten je pro uchování základních demokratických hodnot, jak si je pamatujeme z doby referenda o vstupu do EU, naprosto nedostačující. Rostoucí rozdíly zájmů hrozí živelným rozpadem a je otázka, zda vůbec lze najít mezi 27 členy konsensus na návratu před Lisabonskou smlouvu nebo na úplně novém uspořádání.
Adam Votruba, historik a etnolog
Česká republika by se měla připravit na možnost vystoupení z EU. Předpokládat, že EU nemá alternativu, je omyl. Řada lidí tak uvažuje a argumentuje mj. obavami z Ruska. V současnosti však EU reálně ohrožuje naši suverenitu, takže logika podobných obav je taková, že se musíme nechat pohltit EU, aby nás nepohltilo Rusko. Po roce 1945 jsme ze strachu z Německa ochotně přijali chomout moskevský. Jedině suverénní stát ovšem může být skutečně demokratický. Česká politika by měla mít jasnou představu, za jakých podmínek už v EU být nechce, aby mohla správně reagovat. Podle mého osobního názoru byla červená čára již překročena. Neměli bychom zaměňovat dvě odlišné evropské koncepce – řekněme univerzalistickou Evropu hodnot a identitární Evropu národů. V tu druhou většina lidí při vstupu věřila. Evropa hodnot bude vždy směřovat k potlačení národů a k totalitě. Identitární Evropu dnes požadují alternativní populistická hnutí, která se Brusel snaží potlačit. I pokud bychom chtěli Evropu národů, pak ji lze prosadit jen tehdy, pokud netrváme na členství za každou cenu.
Alena Vitásková, manažerka, předsedkyně Institutu Aleny Vitáskové
Jakékoli posilování vlivu Bruselu nesmí projít bez referenda občanů zemí EU. Již nyní je diktát „Bruselu“ v mnohých směrech neúnosný, poškozující zájmy občanů evropských států, zavádějící je do bídy, inflace, recese a války. Zrušení „Lisabonské smlouvy“ a nahrazení jinou formou spolupráce vítám, pokud bude postavena na principech demokracie, národní svrchovanosti, akceptaci národních zájmů a jednotlivých specifik evropských národů. Zcela odmítám jakousi neuváženou federalizaci, globalizaci Evropy. Jsem si jista, že většina Evropanů chce, aby byla zachována národní identita, abychom nebyli jako nějaké nedefinovatelné „ONO“ ve světě. Prohlubování diktátu Bruselu povede k rychlejšímu rozpadu EU. Vypsat celoevropské referendum k nahrazeni Lisabonské smlouvy jiným paktem volné spolupráce zemí EU, zrušení byrokratického molochu v Bruselu a nahradit spolupráci mezi jednotlivými zeměmi po vzoru „Švýcarska“.
Ilustračná snímka: www.pixabay.com
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
