O novej knihe Jozefa Špačka V pavučinách

Nepatřím mezi ty Čechy, kteří vítali rozdělení Československa, ale respektuji ho, přestože vnitřně stále považuji Slovensko i za svou vlast. Nejen že bylo její součástí téměř padesát let mého života, ale navíc jsem v něm prožil součtem bezmála tři roky. Většinou ve Vysokých Tatrách, ale i v Bratislavě a na Žitném ostrově, odkud pochází moje žena. Gustáv Murín mně kdysi dávno obmyslil přezdívkou Čejkoslovák, kterou používám dodnes. A dodnes mám za řekou Moravou nemálo přátel. Patří k nim i Jozef Špaček, s nímž jsem se poznal kdysi dávno v porotě celostátní literární soutěže středoškoláků a učňů Strážnice Marušky Kudeříkové, která po roce 1989 z ideologických důvodů bohužel zanikla.

Jozef Špaček je dnes emeritním profesorem gymnázia ve Skalici (městě, které leží pár kilometrů za česko-slovenskými hranicemi) a současně známým spisovatelem a literárním kritikem, který na Slovensku recenzuje i moje knížky. Já literární kritik nejsem, takže mu stejnou mincí oplatit neumím. (A není to jen proto, že Slováci mají eura, kdežto my mnohem „měkčí“ měnu.) Ale zmínit se tu o tom, že nová Špačkova kniha s trochu záhadným názvem V pavučinách (navazuje na autorův román s názvem V ulitách) stojí za přečtení, snad můžu. On už to totiž není pouhý román o několika slovenských intelektuálech, ale současně i obraz starobylého „záhoráckého“ města Skalice, obraz dosti netradičně podávaný formou jakési encyklopedie skalických rodáků a přespolních osobností, spoluvytvářejících jeho historii – spisovatelů, básníků, malířů, fotografů, hudebníků, řemeslníků, obchodníků i politiků.

Kolik Čechů a Moravanů třeba ví, že architektem skalické stavby katolického Kruhu, který je dnes Domem kultury, byl Dušan Jurkovič, a že autorem obrazů, jež zdobí jeho interiéry, je Jožka Úprka? Kdo z nás kdy slyšel o skalickém rodákovi Jánu Černochovi, kardinálovi a ostřihomském arcibiskupovi, který byl ve své době považován za druhého muže Uherska? A kdo ze soutěžících v televizním A-Z kvízu by na otázku, co znamená slovo „žirka“ věděl, že jde o lidový skalický výraz pro dětský průjem, zatímco pro stejný problém starších lidí se používalo buď spisovné slovenské slovo „hnačka“, či českému uchu povědomější slovo „sračka“?

Ano, ano, slovenské Záhorie si může s Moravským Slováckem podat ruce! Tady ještě existují i jiné stopy naší „velkomoravské“ minulosti než ty archeologické.

A tak soudím, že Špačkova kniha V pavučinách, vydaná nakladatelstvím Spolku slovenských spisovatelů, by slušela i učitelům za katedrami českých škol. Ovšem s výjimkou těch, kteří se už nemohou dočkat toho, až se u nás stane angličtina úředním jazykem (jak se na internetu beze studu pochlubila jedna studentka nejmenované pedagogické fakulty) a až si s ostatními Slovany přestaneme rozumět úplně.

(Status na FB 16. októbra 2022)

(Celkovo 297 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter