Otevírám knihu vydanou v minulém roce Nakladatelstvím Olympia Pravda přijde později.
Na první bílé stránce se na pár napsaných slov dívá nakladatelské logo a já si čtu: „Milému Františkovi jeho Karel Sýs. Červen 2023.“
Je tomu jeden rok a jeden měsíc a Karel už do žádné knihy dedikaci nenapíše. V kanceláři redakce LUKu, kterou by vzrostlý chlap změřil jedním rozpažením, tak je malá, zůstane prázdno.
Prázdno s podivnou ozvěnou Morgensternových slov: „Když pozoruji, jak kolem mne malé parníčky vlekou ohromné prámy, musím pokaždé myslet na básníka a jeho publikum.“ Myslím si, že myslet na Karla Sýse ani jinak, než s potvrzením obsahu řečeného, nelze.
„Nadechni se a leť…“ je napsáno v pravém rohu Karlova parte a v levém je kniha v objetí květin. Podivný most životní pravdy, která zůstala někde mezi nimi a mezi námi, kteří jsme zatím ještě tu.
Karel Sýs
26. 7. 1946 Rychnov nad Kněžnou –
29. 7. 2024 Praha)
Kolik toho zbylo po příteli, člověku – který s přesvědčením rozdával poezii, jako se rozdává všechno obyčejné, aby se stalo neobyčejným.
Hájil ji přes všechny možné útrapy způsobené lidmi, politiky a politikou a člověčího balastu, který si podle počasí a nálad převléká háv vlastního já a v osvobozujícím se osobním přizpůsobení k čemukoliv, říká, jednou soudruhům, jednou pánům či bratrům: „Zmoudřel jsem! Na to má člověk přece právo, ne?“
Máme tu kolem sebe tolik náhle zmoudřelých, přeběhlíků od sebe sama, troufale ukazujících druhým cestu, že jsme se nakonec ztratili v labyrintu demokracie a co víc, ztratili jsme cestu, kterou ukazuje po věky magnetická – lidská střelka neměnných demokratických hodnot. A na této cestě ztrát, nazývaných malými omyly dneška a velkými vítězstvími ve dnech příštích, se cosi nenávratně ztrácí. I člověk jak by se ztrácel, bohužel nejen druhým, ale i sám sobě.
V záplavě reklamních informací zapomínáme na biblické varování o pohodlné cestě k cíli, odkrojujeme lidské zkušenosti v doporučení veselé existence láčkovců bez varování Kafkovy Proměny.
Zbaveni pohádkové pravdy jsme zapomněli na „vytouženého Otesánka“, který nakonec pozřel, kde co a kde koho. A stvořili jsme si pro potěšení virtuální svět se zapomněním zkušenosti po věky existujícího ohně: „… dobrý sluha, ale zlý pán.“
A svět, do kterého se vstupuje a z něj vystupuje stisknutím vypínače, je dobrým sluhou, ale zlým pánem pro kohokoliv: on není, předstírá, dovoluje a dovoluje téměř vše. Umřít a znovu se zrodit, zabít i vzkřísit, nevědět a konat v božské jasnozřivosti … a v sobecké touze „být boží“, a mít moc. Moc nad druhými. Ta je opojná. Metastázuje. Dovoluje vše a nutí, pokolikáté už, troufale vystřelit šíp z Babylonské věže k nebesům. A jako vždy v historii lidstva přináší znovu a znovu čas „zmatení jazyků“, v kterém se lidé nedokáží domluvit.
Karel Sýs byl básníkem celý svůj život. A byl jedním z mála, kdo pojmenovával jevy i věci.
Pojmenovával činy svých současníků i své. Pojmenovával je za cenu osobních posměšků, pomluv i perzekuce. Ty se ztratí v běhu času i s jejich autory.
Karlovy knihy ale zůstanou a v nich nám darovaná slova.
A dobrý básník, i když čas od času musí jít cestou necestou, nakonec zůstává, ověnčen jejich nesmrtelností.
V jednom ze svých rozhovorů Karel Sýs řekl: „… tvorové smontovaní člověkem nikdy nemohou být stvořeni. Duše do sebelépe napodobeného těla nevkročí.“
V odkazu jím řečeného, nemrzačme své duše, které ještě máme. Nemrzačme je ze strachu z politiků, politiky, nabubřelých a sobeckých hlupáků, nezmrzačme je ve strachu sami o sebe.
SÚVISIACE:
Tomáš Koloc: Dobrý žid (a komunista) Sýs
